Soulsavin’ Dave

V srpnovém vydání magazínu Interview se role novináře ujal Rich Machin ze skupiny Soulsavers, ve které díky albu „The Light The Dead See“ své místo našel i Dave Gahan. O čem se spolu bavili a kdo nakonec zpovídal koho zjistíte v následujících řádcích...

Když stojí s Depeche Mode na pódiu, jako by se v celé zemi zastavil čas: Dave Gahan se v roli spasitele cítí dobře. Jeho koncerty jsou jako audience. To pak přijde vhod, že se u Soulsavers objevil pro změnu v roli hostujícího zpěváka. A přesto že se rád zabývá spiritualitou, svému novému kolegovi Richi Machinovi prozradil, že je v podstatě nesnesitelný.

Rich: Můžu se tě zeptat na všechno co jsem vždycky chtěl vědět?

Dave: Zkus to!

Rich: Pak začnu s tímto: 30 let s Depeche Mode – a konečně ti dá někdo, tedy já, šanci stát se soulsaver, spasitel duše.

Dave: Na rozdíl od čeho? Aha, teď to chápu: Protože jsem vždy stál na druhé straně? Moc vtipné. Svým způsobem to vystihuje náš proces psaní. Poslal jsi mi hudbu a já jsem k tomu napsal text, což mne zase jednou zachránilo od toho abych se zbláznil. To zní trochu spirituálně...

Rich: To se mi na tobě líbí!

Dave: Tušil jsem to. Hudba u mne vždy plnila určitou terapeutickou funkci. A to jak dnes, když píšu texty nebo stojím na pódiu nebo dřív jako dítě, když jsem poslouchal desky: Hudba má na mě léčivý vliv, zachraňuje mě.

Rich: To už jsi chápal jako dítě?

Dave: Jasně, David Bowie byl oním mužem, který do mé duše vypálil vizi, že se můžu stát někým jiným. Dal mi víru, že nemusím vegetovat na tomto místě, na tomto světě, v této osobě. To pro mě jako teenagera bylo neskutečně důležité.

Rich: Proto jsi zpíval „Heroes“, když jsi se u Depeche Mode ucházel o místo zpěváka?

Dave: To byla spíš náhoda! Navštívil jsem kluky ve zkušebně a oni začali hrát „Heroes“. Vlastně jsem neměl na vybranou.

Rich: Ty jsi tehdy nebyl členem skupiny?

Dave: Ne! Byl jsem něco na způsob bedňáka, tahal jsem krabice a zesilovače. Upřimně řečeno jsem jenom postával kolem. Stejně jsem neměl co na práci.

Rich: Nemusel jsi do školy?

Dave: To ano, byl jsem zapsaný na Art College. Ale co jsem kvůli tomu tak asi musel dělat?

Rich: (směje se)

Dave: (směje se) Tak to prostě bylo. Takže jsem se poflakoval ve zkušebně. Tam zrovna zkoušeli pár kluků, kteří chtěli zpívat. V některou chvíli jsem vzal mikrofon a bylo to. O pár týdnů později se mě Vince Clarke zeptal, jestli jsem to byl já, kdo zpíval „Heroes“. A já řekl ano. A to bylo všechno. Stejně jsem neměl jiné plány.

Rich: Byl to správný okamžik.

Dave: Absolutně. Zrovna nastal mezičas: Punk byl na ústupu a všichni cítili, že vznikne něco nového. Pár podniků hrálo Kraftwerk, Roxy Music, The Normal, Fad Gadget a takové věci. Od punků jsme se hlavně naučili, že nemusíš být velký hudebník, abys mohl dělat hudbu.

Rich: Kde jste tehdy vystupovali?

Dave: Poprvé to bylo v jedné škole v Basildonu – nebo to bylo společenské centrum? Už je to opravdu hodně dávno. První skutečné vystoupení bylo v každém případě v „Crocs“, to byl dost fraškovitý podnik.

Rich: Proč fraškovitý?

Dave: V prosklené skříňce tam měli skutečného krokodýla.

Rich: Co?

Dave: Ano. Ta skříňka taky nebyla moc velká. Pořád do ní někdo narážel se svou skleničkou. Byla to docela hrůza. Zas na druhou stranu tomu pajzlu vděčíme za všechno: Tam jsme měli naše první fanoušky, kteří později chodili na koncerty do Londýna. To zas zaujalo nahrávací společnosti. Ale přejděme k našemu společnému albu!

Rich: Třeba se líbí pár vašim fanouškům.

Dave: Samozřejmě. Máme nejvěrnější fanoušky na světě. Říkáme jim black swarm.

Rich: Trochu to nahání hrůzu.

Dave: Hloupost. To jsi přece už zažil při našich společných koncertech.

Rich: Ano a bylo to stejně ohromné jako předskakovat Depeche Mode.

Dave: Dobrá, ale takhle jsme se seznámili.

Rich: Taky jsi tam každý večer stál, aby ses na nás mohl podívat.

Dave: Líbila se mi vaše hudba a říkal jsem si: Taky bych si s vámi rád zazpíval. Proto jsem řekl ano, když jsi mi nabídl, že mi pošleš pár skladeb.

Rich: Neříká se něco takového vždycky?

Dave: Jasně. Vždycky, když se po vystoupení potkají dva hudebníci, vypijí pár piv a jeden druhému navrhne co všechno by nemohli udělat společně.... Další ráno si na to díky bohu už ani nevzpomeneš, což bývá velmi praktické.

Rich: A teď spolu sedíme tady.

Dave: O to jde. Protože z těch dvou, tří skladeb vzniklo celé album. Takové, na které jsem velmi hrdý.

Rich: U kterého moc nechybělo a nikdy by nevyšlo.

Dave: Proč?

Rich: Protože se na začátku nic nedařilo.

Dave: Mezi námi? To říkáš teď? Před novinářem? Co máš vůbec na mysli?

Rich: Byli jsme fakt v háji.

Dave: Kdo?

Rich: Kluci a já.

Dave: Proč?

Rich: Takže: Ten večer, kdy jsme chtěli vyrazit abychom se k vám připojili na turné, jsme zjistili, že náš autobus zmizel, ukradli ho. Stáli jsme na silnici, přesně na místě, kde měl původně stát on. V noci, někde na kraji Manchesteru. Pršelo. Ale ten zatracený autobus byl pryč, prostě pryč. Stáli jsme tam, byly dvě ráno, my plně naložení zesilovači, klávesami, oblečením – a ten zasraný autobus tam nebyl. Přitom jsme měli být následující den v Německu abychom mohli vůbec zkoušet. Zavolal jsem vašemu manažerovi abych si u něj postěžoval, ale on řekl jen: „Tak si zkrátka obstarejte jiný autobus.“ To se snadno řekne – ve dvě v noci, někde u Manchesteru...

Dave: Naštěstí nebyly v autobuse vaše nástroje.

Rich: To je pravda. Ale stejně jsem si celou dobu myslel: Seru na to, prostě to odřekneme.

Dave: Odříct nám?

Rich: Není zrovna jednoduché předskakovat skupině jako Depeche Mode. Na Halloween. Před 18.000 lidmi. Bez jediné zkoušky. Před německými fanoušky Depeche Mode, kteří patří podle mého názoru k nejradikálnějším na světě.

Dave: Na tom něco je.

Rich: Raději improvizuji v malém klubu a ne před 18.000 hardcore fanoušky, kteří tě trpí 30 minut, protože tě Dave Gahan vybral jako předkapelu. Ještěže jsme Angličané.

Dave: Co to s tím má co společné?

Rich: Když se na tebe valí tolik nezdaru, můžeš to snášet pouze s humorem, prostě se tomu všemu chaosu zasmát. To jsme s klukama taky udělali.

Dave: Very British!

Rich: Stejně to jsou takové ty historky, na které si vzpomeneš ještě za 30 let.

Dave: Samozřejmě. Protože si říkáš: To už nikdy neudělám – už nikdy, nikdy, nikdy více. Najednou zase sedíš v nějakém hotelu ve Varšavě. Topení nefunguje, hotel připomíná staveniště, je zima, mínus 25 stupňů, máš tři dny volna a říkáš si: Tak to by bylo. Končím.

Rich: Dneska se tomu smějete.

Dave: To jsou chvíle, které skupinu stmelí dohromady – mínus 25 stupňů.

Rich: Jak to vlastně uděláme: Kdyby měli Soulsavers opět jet s Depeche Mode na turné, musel bys zpívat v obou skupinách. To pak vyměníš tričko a jedeš dál? Martin by se z toho zbláznil!

Dave: (směje se) To se nestane, i přesto, že ten nápad zní velmi romanticky. Skupina si i tak dělala trochu starosti, že krátce předtím než jsme se jako Depeche Mode vydali znovu do studia, jsem nahrával jinou desku – a před zkouškami na světové turné budu ještě hrát na vystoupeních se Soulsavers. Nebylo to zrovna to, co by kluci chtěli slyšet.

Rich: Nenatočili zrovna Martin a Vince techno album?

Dave: To ano. A oba spolu ani nemluvili, to není normální. Nikdy se neviděli, nikdy spolu nemluvili.

Rich: Poslechl sis to?

Dave: Jasně, je to skvělé. Oba se po 30ti letech znovu našli: Martin Gore a Vince Clarke, konečně zase spolu. A přitom tak hravě: prostě udělat album. Analog, pár modulů, loopů a co já vím co ještě. Oba jsou nerdi, zvukoví průzkumníci, vždycky byli takoví. Bez velkého rozruchu, prostě se pustit do práce. Bohužel to tak nefunguje, když přijde na nové album Depeche Mode...

Rich: Ne?

Dave: Přál bych si, aby to tak bylo. Ve skutečnosti s albem začneme v roce 2012 a v roce 2014 se bude blížit pravděpodobný konec světového turné. To dovede být docela zastrašující.

Rich: Ne taková pohoda jako se Soulsavers?

Dave: To ani nejde. U nás šlo vše hladce. Tys poslal písničky, já mohl reagovat, vcítit se do skladeb a psát o čem jsem chtěl. Věděl jsem však, že to musí odpovídat. Laťka byla nasazená vysoko. Kvůli Soulsavers. A kvůli Depeche Mode. Nemůžu si dát nohy na stůl a říct si: Ach, já jsem Dave Gahan, zpěvák Depeche Mode, nějak už to půjde. To zkrátka neodpovídá nárokům, které na sebe kladu.

Rich: Texty, které jsi napsal pro mne byly neskutečně inspirující. Když mi do schránky přišly vokály, nemohl jsem dva dny s nikým mluvit, protože jsem to nejdřív musel zpracovat. Mají v sobě něco spirituálního, skoro terapeutického.

Dave: Děkuji.

Rich: Oba jsme před vznikem alba měli zdravotní problémy. Myslíš si, že jsou některé skladby takové díky těmto okolnostem?

Dave: Moje zkušenost s rakovinou mi bolestně připomněla, že to nejsem já, kdo rozhoduje kdy a jak co skončí! Bizarní střet s realitou! Může to znít tvrdě, ale potřeboval jsem tuhle ránu abych to pochopil. I předtím byly v životě tyto okamžiky, kdy jsem dostal varování zvenčí: Hochu, dej se dohromady! Udělej si přestávku! Nebo to skončí tady a teď. A možná je tento pohled na věc, tohle sebeuvědomění, na našem albu cítit, kdo ví.

Rich: O tom dalším okamžiku, kdy to došlo skoro tak daleko, jsme spolu nikdy opravdu nemluvili. Připomněl ti to název alba „The Light The Dead See“?

Dave: To je jiný druh světla. Je to poesie: Tehdy, během mých temných let, jsem po citovaném světle moc nehledal. Přišlo ke mně. Mé srdce se zastavilo, byl jsem mrtvý.

Rich: Viděl jsi světlo?

Dave: Nechtěl jsem je vidět. Měl jsem hrozný strach a nechtěl jsem na místo, kam mne proti mé vůli vedlo. Chtěl jsem žít, za každou cenu. Někteří lide musí ovšem nejdřív projít temnotou, aby mohli na druhé straně povstat silnější než kdy byli.

Rich: Ještě si pamatuji, jak jsem poprvé slyšel Depeche Mode a tvůj hlas.

Dave: Opravdu?

Rich: Bylo mi 14, ještě ve škole. Album se jmenovalo „Violator". Při „Enjoy The Silence" jsem políbil jednu holku. Díky, Dave!

Dave: Rádo se stalo (směje se). Bavili jsme se o tom. Kde že jsi ještě jednou vyrostl?

Rich: Ve Stoke-on-Trent.

Dave: Páni! S Robbie Williamsem?

Rich: Ve škole chodil o ročník výš.

Dave: Neuvěřitelné.

Rich: Stoke je něco na způsob anglického Detroitu: stal se velmi rychle průmyslovým městem. Lidem se vedlo dobře – dnes jsou všichni nezaměstnaní a mezi ruinami skvostné minulosti vedou tristní život bez jakýchkoliv vyhlídek. Co je na tomto malém městě, které se nachází mezi Birminghamem a Manchesterem, zvláštní, je, že odtud pochází celkem dost hudebníků. Pravděpodobně proto, že tam pro mladé lidi nic jiného není.

Dave: Kdo ještě pochází ze Stokeu?

Rich: Robbie, Lemmy, Slash!

Dave: To je ještě větší síla než Basildon – odtud pocházejí Martin Gore, Vince Clarke, Perry Bamonte a Alison Moyet.

Rich: Vskutku, tyto zapomenutá průmyslová anglická maloměsta psaly dějiny popu.

Dave: Právě, tam se nedalo ani nic jiného dělat – možná krást auta...

Rich: To fungovalo jak?

Dave: Byla to docela sranda. V každém případě dokud tě při tom nechytli (směje se). Potom bylo zcela jasné, že mě z toho hudba musí dostat pryč.

Rich: Pochybuji, že bychom tady spolu seděli, kdybychom oba vyrostli v Londýně.

Dave: To zrovna zažívám se svým synem. Vyrostl tady v New Yorku a nedokáže si představit, že by žil někde jinde. Přitom je tady mnohem těžší najít něco, co by člověk chtěl opravdu dělat. Protože je tu už tak velká nabídka.

Rich: V poslední době jsem vážně uvažoval nad tím přestěhovat se na venkov. Doprostřed ničeho, bez sousedů, bez vlivů. Jen já, mé studio, má hudba.

Dave: A?

Rich: Zrovna se nám narodilo naše první dítě. A nevím jestli by to bylo fér.

Dave: Proč zrovna fér?

Rich: Možná bych měl zrovna proto žít ve velkém městě. Pak by to dítě mělo všechno, co jsem já v dětství postrádal.

Dave: Teď žiji v New Yorku už 14 let a pořád mám myšlenky na útěk. New York je jako droga: Když jsi nějaký čas pryč, musíš se tam prostě vrátit zpátky. Zároveň však stárnu a říkám si, že bych to mohl ještě jednou zkusit v Los Angeles nebo někde v Kalifornii.

Rich: Nebydlel jsi tam už jednou?

Dave: Ano, ale byl jsem celou dobu mimo a seděl sjetý v zatemněných pokojích. Ve stavu v jakém jsem se nacházel tenkrát bych mohl klidně být na jakémkoliv místě na této zatracené planetě. S Kalifornií to nemělo nic společného. Teď si vážím celé té krásy tam, Pacifik, pláže, to všechno. Avšak po měsíci si zase řeknu: Co tu sakra dělám? Musím hned zpátky do New Yorku! A pak sedím zase v tomhle městě a uvědomuji si: Ach, tady taky nechci být. Chci vždycky to, co zrovna nemám. A to může jednomu docela slušně lézt na nervy...

Rich: (směje se)

Dave: …hlavně ostatním přítomným! Mé rodiny je mi kolikrát dost líto. K tomu mně pořád ještě připadá těžké nechat vše prostě být, změnit své jednání a opět se začlenit. Člověk se vrátí z turné a musí fungovat v normálním životě. To dokáže být dost obtížné.

Rich: Přesně!

Dave: Vyrovnat se s tím je pro naše manželky těžší než pro nás.

Rich: Jednou se mě má žena bezprostředně po turné zeptala, co dnes bude k obědu. Byl jsem ještě plně v režimu jako na turné a odpověděl jsem jí „Jak to mám vědět? To nemám v popisu práce. Bude to, co zatraceně ty uvaříš.“

Dave: Ale ne, chudák tvoje žena! Ale něco na tom je: Když se vrátíš z turné, jsi ve zvláštním rozpoložení. Nešťastné na tom je, že jsi ten poslední, kdo na to přijde. Ke smůle všech zúčastněných. Dokonce i biorytmus pracuje proti tobě: Zatímco jsou ostatní v devět pomalu unavení, sám cítíš najednou ten příval adrenalinu. Tělo ví: Teď se jde na pódium. Před 20.000 křičících lidí.

Rich: A to nemůže odrazit jakýkoliv televizní program.

Dave: Nikdy. Navíc dobře vím, že dovedu být nesnesitelný; žít se mnou je peklo. Dobrovolně bych se sebou ani nebydlel. V žádném případě! Během dobrých dnů bývám náladový – během špatných dělám hovadiny. Má žena si proto zaslouží obrovský respekt.

Zdroj: Interview, srpen 2012