Songs Of Faith And Devotion - Svatý grál či nádoba plná hněvu?

Roku 1992 napsal Martin Gore písně, které Depeche Mode možná zajistily nesmrtelnost, možná znamenaly jejich konec, písně, které byly o rok později vydány na albu, které připravilo velký šok pro všechny fanoušky této skupiny. Elektronickou čistotu černých oslav skupina nahradila rockovou nahrávkou. Album se začalo prodávat od půlnoci 22.3. 1993 i v Praze a pamatuji jak sem čekal v prodejně desek dokud nezazní i úvod druhé skladby, abych zjistil zda aspoň něco zůstalo zachováno z elektronické krásy.

Když sem si Písně víry a oddanosti poprvé poslechl celé, byl sem zklamán: "Tak na tohle sem čekal tři roky?"

Songs of faith and devotion bylo následníkem alba Violator, náhravky, které se prodalo
7, 000 000 kopií a posunula Depeche Mode na úplně odlišnou úroveň. Oni byli úspěšní od začátku, ale „Violator“ přinesl mimořádný úspěch.

Martin měl už napsáno několik silných písní, ale skupina stále hledala nový zvuk, oni opravdu cítili, že se musí od Violatoru posunout.

Není tajemstvím, že Dave byl v té době už těžce závislí na drogách a stranil se ostatních. On se zosobnil s představou zpustlé rock star a jeho osobnost začínala podléhat klamu. Dave je jedním z nejzábavnějších lidí co znám, ale on v té době úplně ztratil svůj smysl pro humor a svou schopnost smát se sám sobě. Dave se přestěhoval s novou manželkou do L.A. a uzavřel se naprosto do sebe. Na americké rockové scéně probíhalo zrovna vrcholné období grunge a on žil přesně uprostřed toho všeho. Zbytek skupiny samozřejmě byl úplně jinde. Hudebně byl mezi nimi Atlantský zlom, a i hudebně byl Dave naprosto oddělen od ostatních. Skupina chtěla na albu pracovat v odlišné zemi než u předchozích počinů, kdy natáčeli v Německu, Itálii, Francii a v Dánsku, proto jsme jako místo pro první nahrávací session vybrali Madrid.

Bohužel tam nikde v té době nebylo odpovídající studio, proto jsme si pronajali velký dům a zbudovali studio uvnitř něj. Ten dům ve čtvrti s bránou a vlastní policejní složkou - předpokládám, že právě teď tam žijí Beckhamovi. Album bylo produkováno Floodem, který s nimi pracoval už na albu Violator. Já jsem je všechny nechal prvních 14 dní samotné. Když sem přijel do Madridu, abych se podíval jak pokročili, zjistil sem, že ty dva týdny nedělali vůbec nic. Dave byl zamčen ve svém pokoji, maloval, obklopen svíčkami a dalšíma jeho věcičkami, Martin a Fletch si četli The Sun, zvukový inženýr spal s nohama nataženýma na mixážním stole, Flood ležel na podlaze skládající nějaké příslušenství, Alan byl úplně jiné místnosti, kde si pro sebe hrál na bicí.

To vypadalo hodně špatně a to byl začátek nahrávání – to měla být ta nejvíc vzrušující fáze. Od začátku nemohli najít ten správný zvuk, na rozdíl od natáčení alba „Violator“, kde si jím byli jistí od demosnímků. Moje zodpovědnost byla jim pomoci se tím prodrat. Zkoušel ukazovat věci pozitivně. Musím dát velkou zásluhu Floodovi jako producentovi, protože houževnatě a tvrdě pracoval s nimi. Madridská část nešla vůbec dobře, ale jakmile se přesunuli do Hamburgu, věci se začali lepšit a album se začalo skládat dohromady. Martin a Alan měli myšlenku navázat na elektronické blues, které začali s Personal Jesus na albu Violator a byl to i způsob, jak mohl Dave otevřít svou rockovou stránku. Condemnation je stále jeden z jeho nejlepších vokálních výkonů.

Mixování bylo rovněž velmi obtížné, obvyklá session byla velmi zpožděna. Skupina byla vyčerpána a navíc postavena před možnost, že pojede na turné okamžitě po dokončení nahrávání, bez jakékoliv přestávky. Album mixoval Mark "Spike" Stent, starý kamarád, v současnosti jeden z nejlepších světových mixerů vůbec, pracoval s Oasis, U2 a Madonnou. Nicméně, stejně byl konečný mix alba výsledkem boje mezi členy kapely. Je to skvělé album, ale myslím, že některé písně nikdy plně nedosáhly svého potenciálu. „Songs Of Faith And Devotion“ dopadlo dobře, ačkoliv jsem si vždy myslel, že šance udělat obstojného následníka komerčně úspěšnému albu „Violator“ jsou nepatrné, protože Depeche Mode nikdy nepsali vyloženě popové singly.

„Songs Of Faith And Devotion“ se prodávalo dobře, vyhrávalo britské hitparády a stalo se nakonec jejich druhým nejprodávanějším albem, přesto nikdy nedosáhlo výšin alba Violator“. „Devotional Tour“ – které album hned následovalo, bylo největší turné skupiny vůbec a koncerty byli fantastické a to přesto, že vše kolem bylo silně depresivní a utrápené. Každý si v tom období prošel sebe-destruktivní fází a potřebovali na turné psychiatra, Dave to později popisoval jako duševní útočiště. Není náhoda, že Alan nedlouho po skončení turné skupinu opustil. Práce na „Songs Of Faith And Devotion“ byla traumatizující zkušenost pro každého, kdo se jen přiblížil. A já stále to trauma cítím, kdykoliv poslouchám toto album, ale nevím zda to tak cítí i ostatní.

Každý zvuk na každé písni byl diskutován – někdy přátelsky, někdy velmi svárlivě – počítám, že je to tak bylo u každé desky Depeche Mode, ale tohle bylo obzvlášť neskutečně obtížné a já si nemyslím, že kdokoliv by si tím chtěl projít ještě jednou.
D.M.

Flood: Bylo neskutečně těžké tu desku natočit. Neskutečně těžké.

Gahan: Nikdo z nás nechtěl udělat Violator 2, zaručeně ne Flood.

Bamonte: Myslím, že to bylo: „OK, zřejmá věc je zopakovat Violator, ale my to tak neuděláme, pohneme se ještě výš.“

Fletch: Alan, myslím, měl nápad použít skutečné bicí a tak, to byl druh velmi sebevědomého rozhodnutí.

Flood: myslím, že Martin nejvíc cítil tlak udělat úspěšnější desku než byl „Violator“

Gore: Andy vždy říká, že já lépe pracuji pod tlakem, ale já si nejsem tak jistý, že je to pravda.
Ale je fakt, že ačkoliv sem se cítil pod velkým tlakem, měl sem pocit, že píšu dobré písně.

Flood: Všichni cítili jako příjemný fakt, že bylo mnoho materiálu a že byl skutečně dobrý,
„I Feel You“ a „Walking In My Shoes“ z těch měli všichni pocit, že jsou z nejlepších písní, které Martin kdy napsal.
Měli jsme krátké setkání a poslouchali Martinova dema, ale neudělai jsme žádnou před produkci a to byla velká chyba.

Bamonte: Předtím, Marin vždy připravil dema a my jsme poslouchali, vždy vypracovali kterým směrem se písně budou ubírat a které se budou upřednostňovat, ale nemyslím, že na Songs.. dělali programovací setkaní, které vždy dělávali. Neudělali žádnou před produkci a nebyli ve studiu.

Wilder: Mluvili jsme o tom jak budeme nahrávat, a Flood se právě vrátil z nahrávání s U2 na jedné z jejich desek, oni ji točili ve svém vlastním studiu, bydleli v budově, kterou vlastnili a on říkal, že to šlo docela dobře, proto jsme to chtěli zkusit stejným způsobem, rozhlíželi jsme se po vhodném místě kolem, a říkali si budeme žít společně, nahrávat společně a to bude báječné. Ale takhle to nešlo.

Bamonte: Myslím, že jsem si vybrali studio ve Španělsku, že?

Franks: Ano.

Bamonte: Alan a Flood se vydali poohlédnout kolem, ale nemohli najít odpovídající studio a potom lidi z Mute našli vilu na předměstí Madridu, Flood řekl: „Tady je obývací pokoj, to bude řídící místnost“

Franks: ta vila byla v diplomatické čtvrti, že?

Bamonte: No, nemyslím, že se tam potom odehrávalo příliš diplomacie
Sešli se vlastně po nejdelší době kdy byli za 11 let do sebe.

Franks: Nemluvili spolu příliš často

Bamonte: Oni nikdy nebyli „přátelé na telefonu“ a potom náhle v únoru 92 se sešli ve vile v Madridu a to bylo jediný.

Flood: Den předtím než jsme měli konečně odletět do Madridu začít pracovat, jsme se všichni sešli v baru v Londýně a to bylo po dlouhé době poprvé, kdy se všichni čtyři sešli v jedné místnosti. A tam bylo mnoho překvapení…

Gahan: Přestěhoval sem se do Los Angeles a v té době sem chodil neustále do Strip (Cat Club 8911 on Strip) na koncerty skupin jako „Jane´s Addiction“, to bylo pro mne skutečně vzrušující, nic takového sem neviděl od dob „The Clash“, proto jsem zaujal postoj „Musíme udělat rockovou desku“ a „musíme se pohnout“ a „musíme se naučit hrát na nějaké nástroje“

Bamonte: Jeden z nich, myslím, že to byl Fletch byl docela zhrozen, tím když Dave říkal: „I really dig them“ místo „I really like them“, „dig“ to byl jasně rock ´n´ rollový výraz.

Franks: Velmi americký

Bamonte: Velmi americký, „ Co vlastně myslíš tím „dig“ ?

Gahan: Objevil sem se s dlouhými vlasy, velmi pohublý, tak zpětně to muselo být pravděpodobně dost šokující pohled

Wilder: Jakmile jsme začali pracovat na albu, bylo zřejmé, že si to protrpíme, byli jsme dlouho od sebe a pořád jsme měli jako zátěž úspěch Violatoru
Hrál sem basy, Martin myslím hrál na kytaru, byl tam bicí automat, někdo hrál na bonga, normálně jsme jamovali, to jsme nikdy předtím nedělali. Možná, jen tak pro zábavu, v jiné místnosti jako přestávku mimo studio, ale tohle, to nikdy. Vždy jsme seděli u počítačů, keyboardů, programovali bicí, myslím, že bylo nevyhnutelné takto pracovat, bylo to sice frustrující, protože výsledky nebyli okamžitě, ale vždy nás usadilo: „ Koukněte, tohle je způsob jakým mnoho skupin nahrává desky“.

Fletch: Vzpomínám, že první čtyři týdny byli naprosto nevyužitelné.

Flood: Pamatuji si, jak jsme já a Alan seděli na letišti v Madridu, po první části nahrávání a naše letadlo mělo 4 hodiny zpoždění nebo co, a Alan řekl: „Dáme pivo“ a poté „Tady to je dokonale fucxxxx mrhání časem.

Gore: Vibrace, mezi nahráváním „Violator“ a „Songs..“ byli jako dva rozdílné světy.
V Miláně, když jsme natáčeli album „Violator“ jsme doopravdy chodili každý večer společně ven, jako gang, víš, párty a práce během dne to byla zábava.
Když jsme byli v Madridu byl jsem příliš slepý a naivní.
Věděl jsem, že Dave zmizel na pár dní, ale nikdy jsem si pořádně nevšiml jak on pokročil v závislosti na heroinu.

Gahan: My opravdu odpalovali za rozdílné týmy a Flood byl uvězněn uprostřed toho.

Flood: bojoval a bojoval a bojoval a bojoval a bojoval a bojoval a bojoval jsem s tím.

Gahan: žili jsme na tom místě, byl to velký starý dům, prali jsem si tam oblečení, byla tam malá prádelna a pamatuji si jak sem tam přišel a tam byl Flood a já přísahám, že mu tekly slzy, víš, do takové se dostal lítosti, že už nevěděl co dělat, aby věci fungovali dohromady.

Wilder: V náročném období, lze často udělat to nejlepší a věřím, že během období, které bylo nejobtížnějším vůbec od doby co jsem přišel do skupiny, jsme udělai ty nejsilnější písně vůbec, jako „Walking In My Shoes“ a „In Your Room“ dvě moje nejoblíbenější skladby všech dob.
Dave měl zřejmé potíže, ale protože on nikdy neměl ve studiu zvláštní „ruční“ roli, nebyl nezbytný při skládání hudby dohromady.

Gahan: Nějak byla deska dokončena, já musím říct, že můj podíl na ní byl pravděpodobně velmi malý.
Jedinou věc co cítím, že jsem udělal, byl pravděpodobně můj nejlepší vokál vůbec na písni “Condemantion“

Wilder: “Condemantion“ píseň, který by za normálních okolností zpíval Martin, Ale dave měl silné nutkání, že ten song musí zpívat.

Gahan: zpíval sem tu píseň párkrát a něco ve mně sepnulo a dal sem do ní své srdce a svou duši a Flood byl skutečně unesen.

Gore: Ačkoliv byl na heroinu a nebyl tam skoro vůbec, kdykoliv přišel do studia a nazpíval vokál, tak to bylo něco úžasného.

Wilder: Komunikace mezi mnou a Martinem byla v té době nejhorší jaká kdy byla, opravdu.
Nikdy jsme nebyli velcí komunikátoři, ale my se nemohli podívat ani jeden druhému do očí, nebylo nezbytné shodování se na myšlenkách. Ale…. A vše to nevyřčené mezi námi leželo a napětí bylo všude kolem, víš, že někdo není spokojený, ale nikdo to nikomu neříká, tak strkáš problémy pod povrch, ale ty se vracejí mnohem hůře řešitelné. Myslím, že bylo mnoho schovávaného..
Proto to bylo tak obtížné období.
Ale dostali jsme se přes to. A když jsme se přesunuli do Hamburgu, věci se o mnoho zlepšily.
Bamonte: Nevím, co to bylo ale v Madridu byla špatná atmosféra.

Franks: Byla tam špatná karma, na začátku.

Bamonte: Nemyslel jsem přesně toto slovo, ale myslím, že to vystihuje dokonale. To byl neutěšený čas. Ale to druhé období vypadalo jako by se přepnuli, nebo tam bylo více tolerance.

Flood: „Judas“ byl poslední song, který jsme mixovali, a to si budu vždy pamatovat, tenhle poslední den mixování., jak Alan a Martin sedí na sedačce a hádají se o tom.
A když říkám hádají, myslím hádají.
„Violator“ a „Songs..“ přesně popisují chemii mezi lidmi během jejich nahrávání.
…

…

Gahan: Bruce Kirkland mi volal, žil jsem v té době v Earl´s Court v Londýně v bytě, a jak sem říkal byl sem na drogách a to tak, že jsem ani nebyl schopen opustit svůj byt.
Ale tohle volání od Bruce si pamatuji, zvedl jsem telefon a to nebylo to co jsem v té době často dělal a byl to Bruce a řekl: „Tady Bruce. Jste na prvním místě ve Spojených státech! Jste na prvním místě v UK!“…

A jaká byly vaše první reakce po poslechu tohoto slavného alba? Jak vnímáte éru rockových Depeche Mode?

zdroj: SOFAD remaster