Důvěrně známý vesmír

Důvěrně známý vesmír

Někdy v první polovině osmdesátých let, v nějakou chvíli mezi Speak and Spell a Black Celebration, se Depeche Mode zařadili do kategorie, kam patří třeba James Bond, Hvězdné války nebo motorky od Harleyho-Davidsona.

Mezi takzvaně kultovní fenomény. Být fanouškem v takovém případě předpokládá bezvýhradné přijetí určitých věcí: že chopper Harley strašně řve, žere, je drahý, pomalý a celkově nepraktický, že agent 007 má licenci k porušování přírodních zákonů, soustavně souloží s neznámými ženami, které později zemřou, řídí s vysokou hladinou martini a vodky v krvi sportovní auta, tanky, letadla nebo ponorky, všechny je zdemoluje a nakonec zachrání svět (aby mohl dál souložit). To jsou zkrátka danosti, nad nimiž se nelze pozastavovat. Stejně tak se nekroutí hlavou nad tím, že depešácký pop je už třicet let poskládaný z jedné a téže dětské stavebnice hranatých, plastových melodií, že je pozérsky patetický a sladce sebelítostivý. Tohle nejsou chyby v systému, ale jeho podstata: Depešáci, náhle upřímní jako Vašek Koubek a střídmí jako Ebeni, by dopadli stejně tragicky jako bezhlučný eko-chopper s nákupním košíkem. A přitom právě dneska by členové Depeche Mode měli mít k takovému vystoupení z role docela blízko. Letos to bude třicet let od chvíle, co spolu začali hrát, za tu dobu vydali dvanáct alb, jichž se po světě prodalo přes 100 miliónů. Zpěvák Dave Gahan se stihl profetovat do klinické smrti, teď už je třináct let čistý. Hlavní skladatel Martin Gore se pomalu propil až ke dvěma epileptickým záchvatům, nyní už tři roky abstinuje. Kapelu během existence opustili klíčoví členové, jako Vince Clarke nebo Alan Wilder, a zbývající trio Fletcher-Gahan-Gore se dokázalo na dlouhá léta hystericky rozhádat. Už se zas usmířili. Mají své rodiny, své sólové projekty, a hlavně svůj věk. A stejně. První singl, který ohlásil nové album, byl typicky depešácký: Wrong. "Narodil jsem se ve špatným znamení, ve špatným domě, se špatným ascendentem, pustil jsem se na špatnou cestu, která mě dovedla ke špatnejm sklonům, byl jsem na špatným místě ve špatným čase ...," a tak dále. Sebelítost vtipně dotažená ad absurdum. Hudebně to je dynamický mix elektropopového romantismu a jižanského blues, jaký se osvědčil už na hitovce Pain, that I'm Used To z předchozího alba a v řadě dalších, starších skladeb, model, jenž začal slavným singlem Personal Jesus, který vyšel v roce 1990 na desce Violator. Depeche Mode jsou odsouzeni k neustálému poměřování s tím, čím byli dřív. Jako je hlavní hrdina videoklipu Wrong bezmocně svázaný lepicími páskami v autě bez brzd, jež se řítí pozpátku z kopce setmělou ulicí a naráží do chodců a do aut, i každé nové album téhle skupiny je v recenzích i na diskusních fórech svých fanoušků vrženo do minulosti a brutálně konfrontováno s elektropopovým minimalismem jejich debutu Speak and Spell, se zvukovým novátorstvím Construction Time Again z roku 1983 nebo s vyzrálostí desky Violator (1990), která bývá nejčastěji označována za tvůrčí vrchol. Ano, Depeche Mode už nejsou žádná avantgarda a možná je pravda, že jejich hudební schéma ze sebe vydalo to nejlepší kdysi dávno před lety. Nicméně nelze říci, že by se vyčerpalo. Poslední album - Sounds of the Universe - je důkaz. To, co bylo na téhle kapele vždycky nejsilnější a co ve skutečnosti vytvořilo celý kult okolo, byl charismatický hlas Davea Gahana a zvukové aranžérství Martina Gorea (je třeba zmínit, že k vývoji zvuku DM zásadně přispěl klávesista Alan Wilder, jenž skupinu opustil v roce 1995). Spojení těchto dvou elementů dokázalo udržet v zásadě jednoduchý hudební model životaschopným a učinit z "depešácké" naivity, patosu a snění něco, co okouzluje stejně jako James Bond, který zachraňuje svět, aniž by si při tom pomačkal kravatu. Na Sounds of the Universe je zpěvák Gahan dosud v nejlepší a nejvyzrálejší formě, dokáže vyzpívat věci, o nichž by si mohl nechat za starých časů, na něž se tak rádo nostalgicky vzpomíná, jen zdát. Na druhé straně stojí Martin Gore, který hravě (míněno s hravostí i sebejistotou) zabrousí do kovových zvuků z osmdesátých let, přidá k nim primitivní staré klávesy jak z hudby k osmibitovým počítačovým hrám a vytvoří upgradovanou variaci skladeb z počátků DM, orámovanou živou kytarou (mimochodem, z Gorea se stal - světe, div se - slušný kytarista). Jindy se pouští hlouběji a sebejistě do krajin blues a soulu, kde - na rozdíl od některých starších alb - nepůsobí jako bezradný zbloudilý cizinec. Stejně jako u předchozího alba i tady napsal pár skladeb Dave Gahan (přesněji tři), v němž roste - vedle skvělého interpreta - i dobrý autor. Svým dvanáctým albem jako by Depeche Mode uzavírali nějaký cyklus, je to jejich dvanáctý měsíc nebo tvůrčí půlnoc - konec mládí, dospívání, novátorství a překvapení a začátek vyzrálosti, nadhledu a určité spolehlivosti. -------------------------------------------------------------------------------- Ondřej Formánek | (Tištěný Reflex, 30. 4. 2009) Reflex 18/2009DEPECHE MODE vydávají dvanácté album DEPECHE MODE: SOUNDS OF THE UNIVERSE Mute/EMI, 2009

Názory Devotees (13)

chmelko

 1    14. máj 2009 o 16:37

tak p.Formankovi davam 100 bodov, jedna z mala recenzii krotoru som dočítal do konca..parada a smekam

SUBhuman

 2    14. máj 2009 o 16:41

suhlasim so vsetkym wink enter ...pardon amen :D

Dangerous

 3    14. máj 2009 o 16:44

to chmelko: škoda žes nedal 101, hrajme tu depešáckou hru dál, já dávám 101

chmelko

 4    14. máj 2009 o 16:45

tak 101 si dostal len ty grin

Dangerous

 5    14. máj 2009 o 16:47

to chmelko: joj:) díky!:)) Goood evening Pasadena!

tomy

 6    14. máj 2009 o 18:49

veľmi dobrý článok, páči sa mi takýto štýl písania, nuž dangerous máš veľké plus v týchto krušných časoch pre dm+fans.

Zana

 7    14. máj 2009 o 20:39

Konecne normalna vec o Sotu. Vrele diky.

deepspace101

 8    14. máj 2009 o 21:23

Formánek nějak ztrácí dech, “sebelítostivý sexuální loudil” minule byl lepší smile

smartodm

 9    14. máj 2009 o 22:38

presne mierene udery z klavesnice autora clanku opat dokazuju, ze sounds of the universe nezostal nepochopeny. dM mozu byt od radosti celi bez seba, lebo ich dielo je prijimane tak ako to oni asi aj chceli, ale mozno ani necakali. supeeer…

Flexible

 10    15. máj 2009 o 09:21

Spojení těchto dvou elementů dokázalo udržet v zásadě jednoduchý hudební model životaschopným a učinit z “depešácké” naivity, patosu a snění něco, co okouzluje stejně jako James Bond, který zachraňuje svět, aniž by si při tom pomačkal kravatu.

velmi vystizne ako aj cele to hodnotenie kultu DM v clanku za 101 bodov, na rozdiel od tej predchadzajucej akoze recenzie…

Jakub73

 11    17. máj 2009 o 15:38

Ač mám Ondřeje rád, tak tato recenze se mu moc nepovedla. Je mělká, neříkající nic nového. A napsat, že to hlavní byl vždy “charismatický hlas Davea Gahana a zvukové aranžérství Martina Gorea” je pomýlené. Martin je genitální autor. Ale aranžér? O mnohém vypovídají krátké filmy na nově vydaných remasterovaných albech. Několikrát je tam řečeno, a sám Martin to nesčetněkrát potvrdil, že ho aranžování, produkování nebaví. Co mě uchvátilo (jako první album jsem slyšel Black Celebration) byl zpěv, písničky a atmosféra, která ze mě udělala doživotního fanouška. Na albech CTA, SGR a BC byli producenty v podtstaě Wilder/Miller/Gareth Jones. Na MTFM oficiálně Dave Bascombe, ale já myslím, že hlavní slovo měl Alan. Pak přišel Flood a duo Flood/Wilder fungovalo. Co následovalo poté, je všeobecně známo.
Mně je to líto kvůli muzice, která nevznikla. Alan Wilder je z hlediska pop-music obrovský talent, jenž je ztracen. Po odchodu bubeníka Billyho Berryho řekl Stipe, že R.E.M. jsou teď třínohý pes. Myslím, že to jejich tvorbu nepoznamenalo tolik jako DM odchod Alana.
Doporučuji knihu Kořeny dubu od Vsevoloda Ovčinnikova - bývalého zpravodaje Pravdy v UK. Kniha pojednává o Angličanech a jelikož byla napsána v roce 1980, obsahuje propagandistické žvásty, ale v míře, jenž je k mému překvapení, snesitelná.

Jakub73

 12    17. máj 2009 o 15:47

Prodali DM za poslední desetiletín 50 milionů alb/singlů? Co myslíte? Nevím, zda to už někdo komentoval, ale v tiskové prohlášení k Exciteru hovořilo o více než 50 milionech “records” prodaných za kariéru, v době Playing The Angel to bylo už víc než 70 milionů a ted nám Mute/EMI servírují úspěchy DM v minulosti a ohromují cifrou 100 milionů prodaných nahrávek grin))
Jestli si náhodou někdo na firmě necucal prst…

Daniel79

 13    19. máj 2009 o 11:57

Zajimalo by me, co ma autor na mysli temi plastovymi melodiemi grin

“Jindy se pouští hlouběji a sebejistě do krajin blues a soulu, kde - na rozdíl od některých starších alb - nepůsobí jako bezradný zbloudilý cizinec.” Vystizne. Jak uz jsem psal jinde, pokud Gore vykroci mimo sve vysostne skladatelske teritorium, tak casto neprijemne narazi…

“konec mládí, dospívání, novátorství a překvapení a začátek vyzrálosti, nadhledu a určité spolehlivosti.”  Nesouhlas.