Depeche Mode v Praze 15. 9.1998

Poté, co jsme úspěšně dorazili do Prahy, jsme si šli stoupnout do davu před Sportovní halu. Bohužel před halou jsme si mohli "pokecat" pouze s fanoušky z Polska nebo Německa, čeština se po nějakou dobu moc nechytala. Později jsem objevil v davu i pár Čechů, ale v prvních řadách před bránou jich moc nebylo. Stále se někdo někam tlačil, vlny nejsou také nic nepříjemného.

Dost jsem litoval těch, co byli přímo u brány, zvlášť holek, ale určitě dopředu měli něco takového čekat, takže to nebyl problém lidí vzadu. Podle mě, fanoušci dělají koncert. Podle toho, jak se chovají fanoušcci se chová i skupina, což se potvrdilo v hale. V Praze se skandovalo "Depeche Mode" již od samotného příchodu do haly. V Praze se mi nepovedlo protlačit se do první řady, dostal jsem se zhruba do páté řady, ze které jsem posléze odešel protože se to jednoduše nedalo vydržet, a zakotvil jsem nakonec v nějaké dvacáté, odkud bylo také vidět. Tím bychom měli za sebou vše, než se poprvé setmělo. Přichází předkapela a začíná půlhodinka hrůzy. Nevím, jak bych jinak nazval vystoupení britské ženské trojky, která podle různých zpráv má hodně společného s Prodigy, ale podle mě s Prodigy nemá společného vůbec nic. Nejsem žádný znalec hudebních stylů ani podobných kapel, ale tohle byla prostě hrůza - možná se někdo naštve, že se mu to líbilo, ale tohle je prostě můj pocit a slyšet už bych to nikdy nemusel. Po skončení tohoto představení (trvalo zhruba 25 minut) se začalo předělávat pódium, což trvalo zhruba dalších 30 minut. Tento čas měl zpříjemnit Tim Simenon, ale dodnes nevím, zda to byl ten človíček, který pobíhal s mikrofonem po pódiu nebo někdo schovaný. Každopádně se po půlhodince v hale setmělo a první tóny Painkilleru napověděly, že chvíle, na kterou jsme čekali pět let, je zde. Jako první přišel bubeník Christian Eigner, po něm klávesista Peter Gordeno. Dalším příchozím již byl Andy, po něm Martin a Dave. A velkolepá show mohla začít - A Question Of Time. Slzy v očích fanoušků myslím nebyly vyjímkou, ale to neby důvod, proč neskákat, že? Podupané nohy byla ta horší stránka, ale kdo přežil tlačenici před koncertem, toho již nic nemohlo vyvést z míry. Dave zahájil piruetkou z podřepu. S krátkými vlasy vypadal mnohem mladší. Dave tancoval velice dobře, dalo by se říct skvěle, no prostě kdo tam byl, ví sám. Po A Question Of Time přišly další pecky - World In My Eyes s novou předehrou a Policy Of Truth. Fanoušci řádili, tleskali, křičeli a hlavně zpívali. Další pecka - It´s No Good roztancovala snad každého. V této skladbě použili trochu jiný vedoucí sampl než na jaký jsme zvyklí. Také již během této písně se spustilo promítání na 3 plátna. Dost jsem se podivil, když jsem na plátně rozpoznal Alana, až mi srdce poskočilo. Promítali sestřih videoklipů od A Question Of Time až po současnost. Píseň měla velký aplaus, ale byla to jen takové předzvěst před další písní. Neohratelná píseň - téměř hymna DM - Never Let Me Down Again. Ona píseň, která mne před osmi lety prostě a jednoduše dostala po prvním poslechnutí a díky které se neoblékám do jiné než černé barvy již několik let. Hned na počátku písně dali fanoušci najevo, že ví, o co jde a začali mávat rukama. Ovšem za osvětlení při písni nebylo vidět, kdo všechno mává, to na sebe ještě nechalo chviličku čekat. Fanoušci odzpívali snad celou píseň, nejkrásnější okamžik ale přišel ve chvíli, kdy končí část Aggro Mix a mává se rukama (možno vidět na videu 101 i Devotional). Dave udal směr mávání a celá Sportovní hala byla v pohybu. Na to si ještě Dave nechal rozsvítit a bylo opravdu vidět, že všech 18.000 fanoušků ve Sportovní hale má ruce nad hlavou a mává až do konce písně. Tento okamžik se jednoduše nedá popsat. Snad bych dodal jen to, že jsem si tento pohled po otočení vychutnal pouze několik vteřin, protože poté jsem přes slzy ani neviděl - bez mučení se k tomu přiznám, protože tato píseň a zvláště tento pohled na fanoušky, na Depeche Mode prostě nemůže nechat jedno oko suché, a to ani teď, když tuto větu píši a vzpomínám na tento okamžik, jeden z těch nejkrášnějších v mém životě. Teprve po této skladbě Dave zdraví "Dobrý večer Praho!" Obrázok Po této vypalovačce Depeche Mode nechtěli nechat fanoušky vychladnout, proto přišla další pecka - Walking In My Shoes - při níž bylo originální promítání. Členové DM v převlecích za jiné hvězdy. Dave jako Slash, jako Fredie Mercury, Fletch chodil jako robot z Kraftwerků atd. Trochu mne zarazilo, že následující píseň - Only When I Lose Myself neznalo dost lidí, je totiž nová a je na světě oficiálně pouze několik dní. Ale i přesto sklidila velký potlesk. Můžu říct, že až teprve při tomto živém vystoupení jsem přišel této písničce na chuť. Tato pomalejší píseň naznačila, že přichází ta oddechovější část koncertu - není potřeba žádné velké tleskání během písně, žádné skákání, prostě přichází na řadu Martin a s ním se tak poprvé představují dvě vokalistky (Janet a Jordan). Začíná píseň A Question Of Lust, mohli jsme dokonce slyšet i starý známý sampl pingpongového míčku, bomba! Po ní následuje opět Martinovo Home. Dave přichází zpět a je tu Condemnation. Condemnation Dave odzpíval úplně skvěle. A je tu další skvělá píseň - In Your Room, jejíž kytarová singlová verze nemá chybu a s živými bicími je super. Po této písni se loučíme s vokalistkami, Dave ještě řekne jejich jména a přichází další nový hit - Useless. Opět jen taková předzvěst toho, co má přijít dále. Píseň, kterou zná snad každý, jejíž refrén je nezapomenutelný, ano, je to Enjoy The Silence. Refrén nechává Dave zpívat fanoušky, na konci se předvede Martin s novým kytarovým sólem, když na něj Dave ukazuje a představuje ho celému davu a křičí: "Toto je Martin Lee Gore." Promítá se přitom královská koruna, detailní záběry na diamanty. Vokalistky přichází zpět s nějakými střapci kolem krku a začíná další lahůdka - Personal Jesus. Fanoušci samozřejmě křičí (zpěv se tomu říct nedá) ono nezapomenutelné "reach out and touch faith" (možná někdo i "reach out and touch Dave"). A to už je tu poslední píseň koncertu - Barrel Of A Gun, po které se všichni účinkující z pódia odeberou do zákulisí. "Depeš mod - depeš mod" se ozývá celou Sportovní halou. Dupání, pískání a další křik není vyjímkou. A to již přichází doprovodný klávesista a Martin. Je to tu - Somebody. Nevím, co k tomu prostě napsat, slovy se to vyjádřit nedá, kdo nebyl, nepochopí. Raději pojďme dále, přichází Dave, Fletch a bubeník a začíná další skvostná píseň - Stripped. Při této písni se promítá nahá žena a členové DM. Poté opět přichází Janet a Jordan (vokalistky) a s nimi i píseň I Feel You. Píseň začíná menší předehrou různých zvuků, jejichž původcem je člověk za bicími. Vždy jsem si přál dožít se té chvíle, jak Dave s krátkými vlasy zpívá tuto píseň. Ano, toto uspokojení právě přichází. Poté je tu opět další loučení, které je vystřídáno dalším skandováním "Depeš mod" a DM se vracejí podruhé, tentokrát již s poslední písní - Just Can´t Get Enough. Fanoušci odzpívají refrén, Dave je spokojen, fanoušci také, skupina se loučí a přichází ta nejhorší chvíle koncertu - konec. Co dodat. Snad jen Just Can´t Get Enough - stále nemám dost. PERSONAL JESUS předkapela PURITY DEPECHE MODE 14. - 16. 9. 1998 PRAHA Co jsme slyšeli na koncertě v Praze 15. 9. 1998 ... a nejen v Praze, jelikož Depeche Mode pořadí písní na jednotlivých koncertech neměnili, jak to bylo jejich zvykem z minulých turné. (To samé platí i o Tour 86 - 98 v USA) Intro: Painkiller 1. A Question Of Time 2. World In My Eyes 3. Policy Of Truth 4. It´s No Good 5. Never Let Me Down Again 6. Walking In My Shoes 7. Only When I Lose Myself 8. A Question Of Lust 9. Home 10. Condemnation 11. In Your Room 12. Useless 13. Enjoy The Silence 14. Personal Jesus 15. Barrel Of A Gun 16. Somebody 17. Stripped 18. I Feel You 19. Just Can´t Get Enough Přílet: 14. 9. 1998 18.00 hodin Praha - letiště Stará Ruzyně Hotel: Renaissance - u Masarykova nádraží 15. 9. 1998 Depeche Mode zrušili všechny rozhovory z důvodu nachlazení Davida Gahana. 20.00 - setkání s 25 fanoušky v zákulisí Sportovní haly na Výstavišti (zástupci DMF přítomni). 21.05 - Depeche Mode přicházejí na jeviště Po koncertě odjezd na hotel. Martin Gore a Andy Fletcher po půlnoci pokračují v klubu Roxy. David Gahan zůstává na hotelu. 16. 9. 1998 13.00 hodin - odjezd z hotelu na letiště a speciálem DM pokračují do Vídně na další koncert. DEPECHE MODE - BACKSTAGE - Zákulisí Setkání s DM Ráno v den koncertu jsme se probouzeli celí šťastní, že se nám konečně splní sen dalšího koncertu DM v Praze. Od pracovníků Mute CS jsme měli dokonce slíbeno, že všichni tři z DM Friends bychom se s nimi měli setkat v zákulisí. Celý den nejistého čekání uběhl hladce. V půl osmé před koncertem sraz na vedlejší bráně. Vedlejším vchodem se protlačili dovnitř i známé tváře jako Petr Muk a Wanastovi vjeci. Po čtvrt hodině pečlivé vstupní kontroly jsme se najednou všichni tři spolu s dalšímu lidmi, kde nechyběli výherci z Esa, výherci z Bongu, z rádií atd. ocitli za vstupní kontrolou. Byli jsme hlouček 23 lidí. Nejprve nám řekli pravidla, co můžeme, co musíme a co nesmíme. Kázání nám dávala angličanka Jody z týmu DM. Ta měla také vysílačku a vše koordinovala. Bylo slyšet, jak rozkazuje: "Sundejte chrániče z promítacích pláten." Přítomen byl také příjemný Karel Peniš z Mute CS, člověk, se kterým se dalo rozumně mluvit. Rozdali nám fotografie DM, které údajně na světě nikde jinde neseženete, s tím, že podepsat se nám mohou jedině na tohle, nic jiného prý nemáme zkoušet. Po příchodu DM se máme kolem nich seřadit v půlkruhu, pokud se s nimi chceme fotografovat máme se jich zeptat a máme se s nimi snažit mluvit. Každý jsme dostali V.I.P. nálepky s nápisem Meet & Greet, měli jsme si je viditelně vylepit. Opět asi čtvrthodinové čekání, při němž se K. Peniše ptám, proč jel Gahan z letiště sám a ne společně s ostatními, jestli snad nejsou rozhádaní. "No, víte, on má Gahan trochu jiné představy o komfortu.", uklidňuje nás. Mimo jiné nás taky varuje: "Hlavně neříkejte třeba Daveovi, že vypadá špatně, to on nemá rád... přesto Vás navíc můžu ujistit, že vypadá skvěle." Konečně jsme šli. Šli jsme chodbami zákulisí Sportovní haly, bylo vidět, jak v přilehlých místnostech všichni zapnutý počítače, a celý tým, jak pracuje naplno. Až jsme došli do takové čtveraté chodby, která byla částčně vyplakátována plakáty nového singlu. Uskupili jsme se do půlkruhu. Za chvilku již vidím ve dveřích Davea Gahana. Celý jsem ztuhl a myslel jsem, že se tam složím. Ani si nepamatuji, kdo přišel jako druhý. Všichni se na ně vrhli, pryč byli všechny domluvy, že k nim máme chodit po jednom. Dokonce i Franta Turek překvapil a vytáhl foťák, přestože se celou dobu tvářil apaticky, jakoby snad šel na nějaké řadové setkání... Dave, človík nevelkého vzrůstu, vypadal vyplašeně. Dávám mu kartičku, aby se podepsal a takticky se snažím o konverzaci. "Vypadáš líp s těma krátkými vlasy", říkám mu. "Jistě", odsekl Gahan. Když se podepíše ještě ho chvíli sleduji a vidím, jak se z ničeho nic sebere a bez jediného slova mizí. Někteří lidé jsou zklamaní, protože nezískali ani jeho podpis. Jdu za Fletcherem, protože tam chudák rozčileně pobíhá, pak se uklidní a stojí tam sám. Zdravím ho, podávám mu ruku, podepisuje se mi a ptám se ho, jestli se spolu můžeme vyfotit. Je vidět jak je napudrovaný. Naštěstí nic nenamítá. Fletch odchází jako druhý. Jdu za Martinem, kolem něhož je největší hlouček lidí. Ten se jen usmívá a trpělivě podepisuje všem jejich fotografie. Až všechny uspokojí, odchází také. U dveří stojí ještě Andy Franks, tourmanager, známý ze 101, ptám se ho, jestli si ho můžu vyfotografovat. Nejprve se diví proč zrovna jeho, ale souhlasí. Mimo jiné se tam také mihl Jonathan Kessler a Christian Eigner. Odcházíme chodbami zpět. Mijíme zaparkovaná auta kterými DM přijeli do haly. A jsme opět tam, kde jsme čekali na začátku. Dozvídám se, že Fletch se naštval na nějakého Poláka, který mu tam dával k podepsání nějaké booklety. Karel Peniš omlouvá Davea: "Dave je trochu nachlazený, takže se tam s Vámi moc nezdržel, ale jinak můžete být rádi, že Vám věnovali tolik času (bylo to necelých 10 minut), protože když tady byli nedávno Rolling Stones a měli setkání s fanoušky, tak se mezi nimi prošli tam a zpět a zmizeli." K naší nelibosti odevzdáváme povinně V.I.P. nálepky a vedou nás chodbami do haly. Když jdeme, slyším elektronický nářez, předskupina již nějakou chvíli hraje. Když se objevíme bočním vchodem, nevěřím svým očím - plný kotel, člověk vedle člověka. Asi za půl hodiny jsme viděli DM znovu, tentokrát na pódiu. Honza Dědek z Mladé Fronty byl atmosférou naprosto unešen: "A když následovala hymnická Personal Jesus, Gahanův hlas takřka zaniknul ve zpěvu davu. V tu chvíli jakoby reakce publika přesáhly hranice pouhého fanouškovství a staly se projevem fanatismu. Kotlem nejvěrnějších a nejdivočejších posluchačů byl tentokrát celý sál. Podobné vytržení snad zažila hala naposledy v roce 1985, když českoslovenští hokejisté porazili ve finále mistrovství světa Kanadu. "

Názory Devotees (12)

Gabriel

 1    11. september 2008 o 17:17

Z toho Meet & Greet existuje aj video. Tam sa to pekne zvrhlo wink

chmelko

 2    11. september 2008 o 18:50

vazne som o tom premyslal, ci by som vymenil, prvu druhu radu za meet and greet a uprimne hovorim nie..je az viac nez patrne ze ti Dave podava ruku pretoze musi,podpisuje sa ti a uz sa modli nech to mam za sebou a na fotke je 5 sek ako model..radsej si ich vychutnam na javisku

chmelko

 3    11. september 2008 o 19:12

Boby:mne uplne stacil Alan..venoval nam casu az az…mozno ked uz budu na dochodku aj Dave pokeca o starych dobrych casoch grin

alanaw

 4    12. september 2008 o 06:15

ja sa nedivím, že v tom čase nebol Dave veľmi ” naladení” tak ako v dnešných dobách, pretože je prevda, že Ťa to trochu nemusí baviť, pri podpisoch a pod, to že ťa každý porovnáva a pozoruje ako pod lupou ( s ohľadom na to čím prešiel )...skôr oceňujem odvahu a chuť postaviť sa na javisko a odspievať to…bola som na tom koncerte a veľmi živo si pamätám tú atmosféru takého oslobodenia a uvoľnenia, iste nedá sa to porovnať s Prahou 93, ale dokázal to a nám spadol kameň zo srdca, lebo sme vedeli, že sú späť...

Dangerous

 5    12. september 2008 o 08:06

Nevím jak na meet and greet ale na podiu mi Dave přišel šťastný, sice stále to byl drogový invalida, vynechával většinu rychlých pohybů, a pokud došlo na jeho otočky, byly výrazně kratší a míň koordinované, ale do zpěvu dával vše co bylo v jeho silách, a podle mne přímo zářil štěstím, když viděl odezvu publika.
Byla to neskutečná atmosféra, to co se dělo, když explodovala A Question of Time, prostě záchvat šílenství smile)
přesně jak to popsal Honza Dědek z Mladé fronty:
“Kotlem nejvěrnějších a nejdivočejších posluchačů byl tentokrát celý sál.”
Vlastně celý koncert se křičelo a zpívalo a nebo skandovalo “Depeš mód”! Vzpomínám jak sem svoje naprosto ochromené hlasivky, hned po koncertě musel zchladit studeným pivem… nádherný koncert smile

hide what you have to hide

 6    12. september 2008 o 08:42

to dangerous :
nevím jak Ti mám poděkovat za tak nádherný popis a článek..

vidím, že máme naprosto, ale naprosto stejné pocity

tenkrát jsem slzel štěstím!!! budu děkovat do smrti za tento zážitek

už jsem to tady jednou psal…pro mne poslední klasický depešácký koncert, to co se dělo v T-Mobile aréně, kdo nezažil, neuvěří
od té doby, je polovina lidí jak na divadle…ale to bych se opakoval

nevím co bych dal za to, abych to prožil znovu

byl tam podobný rachot jako níže posílám link, nebylo slyšet vlastního řevu a zpěvu…přesně takto to tenkrát znělo a ještě více, chvílemi nešlo slyšet hudbu

http://www.youtube.com/watch?v=AIYyoB71Qjc

chmelko

 7    12. september 2008 o 09:32

osobne som bol presvedceny ze sa vtedy jednalo o rozluckovy koncert…mozno preto sme tak sialeli..Dave vam mozno prisiel stastny..mne to viac prislo, takze panove, toto zo mna zostalo…ale uzijte si to…nastastie som sa mylil

robdee

 8    12. september 2008 o 11:27

Bol to moj prvy DM koncert a na ten sa nezabuda…Pri prvych tonoch Painkillera mi behali zimomriavky po chrbte a hoci som toho vela z podia z tej masy ludi kde som stal (a obcas iba na jedne nohe) nevidel, napriek tomu parti ten moj “prvy” k top zivotnym zazitkom.

Beladona

 9    12. september 2008 o 12:39

Ach jo, někdo se dostane na Meet & Greet a ještě si stěžuje smile

Efka Gore

 10    12. september 2008 o 16:36

...cííí, dostať sa tak na M&G a nerozchodim :DD
To by bolo vrcholný pocit šťastia…čomu by som ani neverila pri mojom skalopevnom pesimistickom ladeni :DD
DM Forever!!!

Bedra

 11    12. september 2008 o 21:01

Krásný článek, díky.

Škoda, že tenkrát jsem ještě DM neposlouchal smile Intro Painkillera je po Higher Love určitě druhé nejlepší, jaké kdy DM naživo měli (teda soudím tak ze záznamů).

Moc ale nerozumím smyslu m&g, když to kapelu stejně nebaví... Beru, že je to pro člověka zážitek být tak blízko Daveovi a spol., ale já bych měl blbý pocit, že je otravuju…

kamil d.m

 12    13. september 2008 o 16:06

Tento koncert byl moc dobrý grin Ach jo,toto letí.

After Party, Roxy, Praha

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa