Slzy v mých stopách - Londýn 1997

Dangerous Biografie 11

Roku 1997 se vrátili na hudební scénu Depeche Mode. Z jakých bolestí se vraceli, poodhalil ve svém rozhovoru pro Q magazine Dave Gahan. Z tohoto rozhovoru bylo velmi často citováno a ještě dnes z něj pořádně mrazí.

Q, March 1997. Words: Phil Sutcliffe, Picture: Andy Earl

Je pozdní pondělní večer v Abbey Road. Dave Gahan, oznamuje, že je velmi unavený. Nicméně, tento dlouhý den znamenal pro něho velmi mnoho. Vstával v 6 hodin. Jeho devítiletý syn Jack s ním strávil víkend v Londýně, Jackova matka, Gahanova první žena Joanne si vymínila, že Jack musí být zpět doma v Sussexu časně ráno.

Díky Gahanově závislosti to bylo poprvé po velmi dlouhých letech, kdy Joanne mu povolila, zůstat s Jackem o samotě. Od té doby co je Gahan „čistý“ si pravidelně v neděli odpoledne s Jackem telefonoval, a proběhlo pár třístranných setkání v Sussexu, ale tohle je průlom.
„Nemohl jsem celou noc spát, bál jsem se, že zaspíme“ říká Gahan. „Joanne je velmi přísná, musel jsem Jacka vrátit na minutku přesně.“
Chápeš o co jí jde?
Zatraceně, ano. Teď už ano. Dřív jsem si říkal (šeptá): „Né, ona nechce, abych se viděl s Jackem. Ale to byla hloupost. To já jsem nebyl v dosahu.“
Teď již v dosahu je, a tvrdí: „Lemoval jsem svůj život bolestí a utrpením, které sem působil těm co mě měli rádi. Váhavě, ještě s obnaženou upřímností on upomíná na svou závislost, těm co vše zamlčoval, teď líčí svou osobní hanbu, a tady začíná jeho příběh.

Proč si začal brát heroin?

No to je otázka za milion dolarů. Dobrá, není tajemství, že jsem se opíjel a užíval drogy velmi dlouhý čas. Pravděpodobně od svých (odmlčuje se, počítá) …12 let. Bral sem své mámě barbituráty, občas. Taky Hašiš. Amfetaminy. Kokain hned následoval. Alkohol, jsem měl po ruce vždy, vždy dohromady s drogami. Potom všem sem náhle objevil heroin, a lhal bych pokud bych neřekl, že jsem se cítil skvěle… skvěle jako nikdy předtím… Cítil jsem se, že opravdu někam patřím..

K čemu?

Neměl jsem ponětí. Prostě sem necítil žádnou bolest, byl jsem nepřemožitelný. To byla neskutečná euforie. Ale euforie s velmi krátkým životem.

Plánoval si nějak proměnu prostého Davea z Basildonu v …

V zrůdu. Dobrá, plánoval. Během World Violation Tour. Ne přes noc. Ještě musím zmínit dvě důležité přísady: Společník v dělání toho všeho, té proměny v rock ´n´ rolovou hvězdu, a tím společníkem byla moje druhá žena Terese a … druhá ingredience ..droga. Chtěl jsem vést velmi sobecký životní styl bez jakéhokoliv soudného názoru.

Tvoje druhá žena nebyla osobou, která by tě z toho dostala?

Ano, nebyla, protože ona byla v tom také. Popravdě ona mne uvedla ..(odmlčel se, pečlivě vyslovuje) ona mne nenaučila brát heroin, ale ona mi dala příližitost to znovu vyzkoušet. Samozřejmě sem si s heroinem zahrával už v dobách kdy jsem žil v Basildonu.

Bral si ho nitrožilně jako chlapec?

Ne. Ale od chvíle, kdy jsem si ho poprvé píchnul do žíly, jsem toužil cítit se jako v tom prvním okamžiku. Zkoušel sem to pár měsíců, ale nikdy ten pocit už nebyl jako poprvé. Byl jsem přežívající a velmi smutná existence. Jako naprogramovaná, jakmile jsem neměl svou dávku, třásl sem se. Ráno, potom odpoledne, potom večer..Potřeboval sem se dát do pořádku..

Andrew Fletcher a Martin Gore měli svoje vlastní krize během Devotional Tour, co tebe postrčilo až za hranu?

Potom, co turné skončilo, jsem strávil pár měsíců v Londýně a tam se mi můj zlozvyk úplně vymkl kontrole. Teresa se rozhodla, že chce mít dítě, řekl sem jí, Terese, jsme feťáci. Nemůžeme mít dítě, když si feťák, nemůžeš srát, chcát, udělat se …nic. Všechny tělesné funkce jsou v hajzlu. Jsi jen bezduché tělo, jen ulita. Ale jí to nedocházelo.

Trávili jste nejvíc času v Los Angeles?

Ano, a byl jsem tam v hlubokých sračkách. Nevěděl sem, jestli budu schopný vůbec se dostat ven. Byl jsem zatraceně paranoidní. Pořád sem u sebe nosil osmatřicítku. Jel sem do centra na policii a fňukal sem že se mi kolem domu potulují těžcí chlápkové se zbraněmi. Byl sem vyděšen čímkoliv a kýmkoliv. Čekal sem na čtvrtou hodinu ranní, abych se plížil zkontrolovat svojí poštovní schránku a vždy sem měl za kalhotami na zádech zastrčenou pistoli. Myslel jsem, že „oni“mne chtějí dostat. Kdokoliv byl „oni“.

To bylo v době, kdy sem si pohrával s myšlenkou, že to zabalím…. Prostě se odpálím speedballem do nebe. Zmizím. Stop. Chtěl sem zastavit svoje bytí, chtěl sem zastavit žití v tomhle těle. V té mojí plazící se kůži. Nenáviděl sem se tak moc, že jsem byl schopný ublížit sobě i lidem kolem.

Kdy ti první žena zakázala stýkat se s tvým synem?

Obvykle, když mne Jack přijel navštívit, byl jsem schopný dát se do pořádku a udržet se. Ale jednou to dosáhlo bodu, kdy jsem byl tak vyřízený, že jsem zavolal mé matce do Anglie a prosil ji:“Mami, Jack přijede ke mně a bude zde pár dní, a já má zrovna příšernou chřipku, postarám se sotva o sebe, mohla by si přijet?“ Lhal sem. Lhal sem vlastně neustále.
Přijela, a já zkoušel dělat všechny ty správné věci, vstal sem ráno a připravil Jackovi jeho malé vajíčko k snídani, zkoušel sem být správný táta. Ale krutě sem žertoval sám se sebou. Podváděl sem svého syna i svojí matku a dobře sem to věděl.
Jedné noci, potom co jsem uložil Jacka do postele a moje máma usnula, jsem si vyndal svoje nádobíčko a šlehnul sem si v obýváku. Upadl sem do bezvědomí. Předávkován. Když sem se probral, doplazil sem se do postele. To bylo už za denního světla a slyšel sem hlasy z kuchyně. „Doprdele, nechal sem tam všechny ty moje sračky!“

Propadl sem panice, běžel sem do obýváku ale všechno bylo pryč. Tak sem šel do kuchyně, máma a Jack seděli u stolu, a řekl sem „Mami, co si udělala s mýma věcma?“ Máma odpověděla:
“ Vyhodila sem to svinstvo pryč tady odsud“

Vyběhl jsem ze dveří a přinesl 6 černých pytlů. Lze si představit lepší obraz mé šílenosti? Byl jsem se svým synem a mou matkou, která pokud vím, nevěděla o ničem co se se mnou děje, a já si přinesl šest pytlů s odpadky, z nichž pět patřilo mým sousedům, a vyprázdnil je všechny na podlaze v kuchyni… lezl jsem po kolenou, přehraboval se mezi odpadky cizích lidí, dokud jsem nenašel, co jsem potřeboval.

Hned jsem se zavřel v koupelně. Za chvilku se ozvalo zaklepání na dveře, otevřely se a v nich stál můj syn s mojí matkou a já jsem ležel na podlaze a všechno rozbaleno. „Není to tak, jak to vypadá, mami! Jsem nemocný a musím si vzít steroidy na můj hlas“ Všechny tyhle zatracený kecy, padaly z mých úst. Potom jsem vzhlédl k mé mámě, dívala se na mě ..řekl jsem:“ Mami, jsem feťák, jsem závislý na heroinu.“ „Já vím, zlatíčko“ byla její odpověď

Jack mě vzal za ruku a vedl mne do ložnice, poklekl ke mně a řekl mi: “Tatínku, nechci, aby si byl nemocný“ ." (Gahan ztěžka polyká) odpověděl jsem mu: “Už nechci být nemocný“ Jack řekl: „Potřebuješ doktora, tati“ „Ano“ řekl jsem.

V každém případě moje máma musela zavolat Joanne. Joanne přijela a vzala Jacka do náruče a to bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsem ho viděl.
Máma u mne chvilku seděla a povídá: „Nechceme tě vidět umřít“ Ale to mě nezastavilo. Nemohlo mne to zastavit.

Ty jsi se nepokusil očistit po tomto zážitku?

Pokusil, pár týdnů poté. Strávil jsem vánoce s Terese a zkoušel sám si odvyknout. Ležel jsem týden na gauči jako zombie. Potom, jedné noci, jsem se otočil k Terese a řekl jsem
„ Potřebuji pomoc!“
A tak jsem šel poprvé na odvykací kůru.
Když jsem vyšel ven, potkal jsem Terese. Šli jsme si dát nějáký oběd a ona mi povídá: „Já nemohu přestat chlastat a brát drogy, i když ty chceš, já si budu dělat cokoliv, co budu chtít!“ Ona ale drogy nebrala tak jako já, pravidelně. Ale na rehabilitaci mi řekli, že pokud nepřestaneme oba, bude nemožné s tím skončit i pro jednoho. V tom okamžiku mi došlo, že naše partnerství musí být přerušeno, pokud jsem měl mít nějákou šanci. Dřív jsem si myslel, že milujeme jeden druhého, ale teď je mi jasné, že ta láska byla pouze jednostranná.
A skutečně, brzy mne opustila a dala si svůj život do pořádku, tak jak ona chtěla. Vždycky mi říkala: „ Je to všechno na tobě, Dave – pokud ty budeš mít rád sám sebe“ Dobrá, teď se to úplně otočilo, protože ona mne žaluje o neskutečně velké množství peněz, prohlašující, že jsem zodpovědný za její život.
Poté co Terese odešla, jsem nějákou chvilku zůstal čistý, ale pak jsem se vrátil ke starým zvykům a hledal sám sebe na další odvykací kůře v srpnu roku 1995.

Co se přihodilo?

Když zneužíváš sám sebe, když si stále něco nalháváš, vše kolem tebe upadá do neskutečného chaosu, předpokládáš, že ty lidé, s kterýma se stýkáš, jsou tvoji přátelé, ale oni možná nejsou. Můj malý svět, Svět podle Davea – Daveworld, se kompletně zhroutil.
Nahlásil jsem se do Sunset Marquis jako obvykle. Nechtěl jsem žít doma, protože můj dům bylo příliš velké a prázdné místo.

Pak jsem šel domů pro nějáké oblečení a zjistil jsem, že dům je úplně vypleněn, moje dva Harleye, studio, pásky s písněmi co jsem napsal a nazpíval, stereo, všechno, zůstaly jen příbory.

Přitom tam byla železná brána, která se dala otevřít jen elektronicky a dům měl alarmový systém s nutností znát kód, který zloději evidentně znali, musel to být někdo z okruhu mých takzvaných přátel, kteří dobře věděli, že jsem na rehabilitaci. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak to je přesně můj zkurvenej život.

Jak jsi reagoval?

Vrátil sem se do Sunset Marquis. Zavolal matce a ta říkala, že Teresa jí nakukala, že jsem nebyl na léčení. Popravdě ne vždy, když jsem slíbil, že půjdu na lečení, tak jsem to také udělal. Ale teď jsem zkoušel udělat to nejlepší, čeho jsem byl schopen.
Tohle mne dostalo, rychle sem do sebe napral to svinstvo a vypil hodně vína a zajedl to hrstí plnou prášků. Vlezl jsem do koupelny a podřezal si žíly. Ještě že byla u mne přítelkyně.

Byl tohle tvůj výkřik o pomoc?

Přesně tak. Proto jsem to udělal. Chtěl jsem, aby mi někdo zatraceně pomohl, ale nevěděl jsem, jak si o to mám říct. A chceš vědět proč? Protože, jsem si myslel, že to mohu udělat po svém. To bylo to největší lhaní sám sobě, já prostě nemohl.
Měl jsem ve všem takový úspěch, ale nebyl jsem na něj připraven, nebyl jsem schopen to snést, byl jsem vysílen zasranýma drogama a alkoholem. Ano byl jsem.
Stále ještě sem. A budu každý den mého života. Kde že jsem to skončil?

Tvým pokusem o sebevraždu

Ano, přesně si teď na to vzpomínám. Byl jsem uprostřed to telefonického hovoru s mámou a řekl jsem ji „počkej“, za minutku jsem zpátky, odešel jsem do koupelny a podřezal si žíly, zavázal jsem si je ručníkem, vrátil jsem se k telefonu a řekl: „Mami, musím už jít, miluji tě velmi moc“ Potom sem si sedl na zem k přítelkyni a dělal jsem, jako že se nic nestalo. Položil jsem své paže podél mého těla a cítil jsem jak z nich odtéká krev. Ona neměla ponětí, co se stalo dokud si nevšimla kaluže krve na podlaze.

Když jsem přišel k sobě, byl jsem na psychiatrickém oddělení v polstrované izolační místnosti. Nejprve mne napadlo, že jsem v nebi, ať už je nebe cokoliv. Potom mne psychiatr informoval, že jsem podezřelý ze spáchání zločinu „pokus o sebevraždu“ podle oblastního práva. To je možné jen v zatraceném L.A., ne?

Drželi mne tam chvíli pod zámkem, ale jakmile jsem byl venku vrátil jsem se ke svým starým trikům. Jen jsem se trochu očistil, hned jsem se zase k drogám vrátil. Pořád jsem potřeboval víc a víc a čím dál rychleji. Nebylo toho nikdy dost. Prostě jsem si dával vždy tolik dokud jsem neupadl do bezvědomí. To byl můj problém. Každého závisláka problém. Nevědí kdy přestat. Nevěděl jsem kdy to zastavit.

To je důvod proč, když jsi minulé jaro odjel do New Yorku nazpívat vokály na Ultra si ze sebe nevydal ani hlásku?

Tak jediný vokál, který jsem v New Yorku v Electric Studios nahrál – jediný vokál kde jsem zvládl výšky, byl k písni Sister of Night. Slyším tam pořád jak obtížné a strašné to bylo. Jsem rád, že ten song mi to bude vždy připomínat. Tam je cítit ta bolest, kterou jsem způsoboval všem.

Co jsi dělal po setkání skupiny v New Yorku, kde Gore a Fletcher tě žádali aby si se léčil a očistil od drog?

Odletěl jsem zpátky do Los Angeles a okamžitě jsem šel na pořádný mejdan, úplně mimo jakýkoliv dohled. Potom jsem si sám namíchal koktejl heroinu a kokainu, protože nikdo z ostatních nebyl schopný stát ani na nohou. To byl obzvášť silný heroin, nazýváný Red Rum, který nedávno zabil pár lidí, myslel jsem si, že název odkazuje na závodního koně, dokud mi někdo neukázal, že to musím číst pozpátku „murder“.

Teď něco o té tajemné noci 28.května 1996, pamatuji si jak sem říkal tomu dealerovi, který byl u mne, „Neplň to tolik, hele nedávej tam toho kokainu tak moc.“ Cítil jsem se strašně. Vzbudil sem se v nemocnici a slyšel jednoho z lékařů jak říká „Myslím, že jsme ho ztratili“ Sedl jsem si a řekl: „Sakra neztratili!“ byl jsem ovázaný kardiackými přístroji, mé srdce se totiž na dvě minuty zastavilo. Byl jsem skutečně mrtvý.

Později, mi detektiv četl moje práva a byl jsem zatčen za držení kokainu a feťáckého nádobíčka. Byl jsem přivázán k posteli. Přímo z nemocnice mne strčili na pár nocí do místní věznice. Byl jsem na cele se sedmi dalšíma chlápkama. Otřesná zkušenost. Ale ne dost otřesná abych se změnil.

Jakmile jsem byl propuštěn, měl jsem hned, co jsem potřeboval, nahlásil jsem se v Marquis a přežil dalších pár dnů. Dokud jsem náhle nezačal přemýšlet, „Co to sakra dělám? Umřel sem! Vrátil jsem se do mého pronajatého domu v Santa Monice a, ..seděl jsem na gauči, a přemýšlel..byl jsem odhodlán se zabít…Když se zastřelím všechno špatné zmizí..
No potom mi volal náš manager, Jonathan Kessler a řekl mi že musím na pohovor s mým právníkem o mém obvinění. Ale když jsem se ukázal, vše bylo jinak, byl tam specialista z L.A. Bob Timmons, který pracoval s mnoha závislými ze showbizu.

Řekli mi: „Takže právě teď odcházíš na léčení“ „Tak to doprdele ani náhodou“ odpověděl sem…. „Ale ano“…. „Dobrá, zítra by to šlo, ještě zajdu domů a něco si uvařím, než půjdu, víte?“ „Ne kámo, teď okamžitě“ a já na to, „Co takhle dneska večer?“… „Ne“…. „No tak, jen pár hodin, musím zavolat mámě“……Nechali mne jít… Jonathan řekl, že přijede ke mně a vyzvedne mě. Šel jsem domů udělat poslední malou párty a přihlásil jsem se na léčení.

Zabralo to tentokrát?

Jsem více než šest měsíců čistý, a když říkám čistý myslím tím žádné pití, žádné prášky, žádné drogy, žádný heroin, vůbec nic.

Jak jsi dokázal přestat, když všechny tvoje předchozí pokusy zkrachovaly?

Se závislostí můžeš přestat jen, pokud opravdu chceš.

Jak jsi dokázal začít chtít?

Všechno na mne padalo znovu a znovu. Zvednout se, mi pomáhalo pár velmi blízkých přátel, jedním z nich je Jonathan, který mi vždy podával pomocnou ruku, byla to jeho tvář, kterou jsem vždy viděl jako první, když jsem se vzbudil v nemocnici a další přátelé jsem potkal na svém prvním léčení, byli těmi komu jsem mohl zavolat a kdo mi dokázal říct i to co jsem zrovna nechtěl slyšet.

Byl jsem feťák s obrovským štěstím, protože mám mnoho lidí, kteří mají o mne starost a nenechali by mne zmizet v zapomnění.

Všechno se změnilo, cítím se špatně, protože jsem ublížil všem okolo mne. Nechtěl jsem ztratit mého syna, nechtěl jsem aby vyrůstal s vědomím, že se jeho otec zabil. Všechno to zachytit bylo těžší a těžší. A náhle to mám. Měl jsem naději. Mohl jsem to změnit. Změnit svou volbu. A teď mám na výběr každý den. mohu si vybrat, co chci dělat, kam chci jít…kým chci být.

Jedinou věc, co nemohu ovlivnit, jsou mé pocity, přijdou a odejdou, je s nimi velmi obtížné zacházet, zvládat je dlouhou dobu. Máš je zablokované v sobě dlouhý čas a najednou se přiřítí jako uhánějící naložený vlak.

Máš na mysli deprese?

Ano, deprese nízkého stupně. V kterých se topíš týdny. Ale to přejde, to opravdu přejde.
Cítím se trapně, neohrabaně, pokud mám odhalovat co mám uvnitř, pokoušet se to vše vysvětlit, protože mám pocit, že to zní jako bych sám sebe ospravedlňoval. Ale předpokládám, že nemusím ospravedlňovat heroinovou závislost. Zkouším to vysvětlit pro zaznamenání. Závislostí, dostaneš sám sebe do hnusu. Drogy z tebe udělají Nikoho. Můžeš si je zvolit a nebo můžeš žít.

Co je úžasné, teď trávím pár dní s Jackem. Zůstavá zde. Skutečně tady zde!....Minulou noc v hotelu jsem slyšel jeho naříkání, šel jsem do jeho pokoje a vlezl jsem si k němu do postele, obejmul sem ho.. a on se vrátil zpátky do snů……před 6 měsíci, bych nebyl schopný to udělat. Nebyl bych schopný.. cítil bych vinu a a hanbu..svojí hanbu...

Gahan se sebral. Mumlá, „To bude ono, opravdu“ a usmívá se, trochu rozpačitě, se zvláštním pocitem, že to vše říká takhle veřejně..

Znovu opakuje, že to neříká aby vzbudil lítost nebo úctu nebo důvěru svých přátel ani fanoušků Depeche Mode.

Náklonnost není až tak moc nezasloužená jako velmi nepodstatná ve vnitřním boji za udržení smyslu rovnováhy. Jednoho dne, v jednom okamžiku, se to stalo jeho mottem.
Pevným stiskem ruky, se zpěvák, velmi unavený, loučí odchází po schodišti pomoci Martinovi Goreovi v jeho pokračující práci s náročnou B-stranou.

23 január 2007

Názory Devotees (95)

TinQa

1 23. január 2007 o 19:32

uff… dobry clanok….

alanaw

2 24. január 2007 o 06:50

-wow, tak tomu hovorím ” zatracene ” dobrá spoveď... na tú tému už bolo článkov, ale ten je fakt sakaramentsky dobrý a úprimný a hlavne z toho behá mráz po chrbte…som rada, že to Dave dokázal priznať sám pred sebou a dostať to zo seba von…kôli nemu, jeho rodine, priateľom a fandom…

Dangerous

3 24. január 2007 o 09:22

“jedním z nich je Jonathan, který mi vždy podával pomocnou ruku, byla to jeho tvář, kterou jsem vždy viděl jako první, když jsem se vzbudil v nemocnici”

Tak proto je Jonathan Kessler tím, kdo řídí vůz do jeho lepšího života v “Suffer Well” ...

alanaw

4 24. január 2007 o 10:06

J.Kessler ho viezol rep. bol s ním, ja keď vychádzal z vezenia, tek prečo nie ako šofér na lepšej ceste…super postreh dangerous

Milda

5 24. január 2007 o 11:43

super clanek, diky

Radbuza

6 24. január 2007 o 12:41

Dave,
jsi zatraceně dobrý!!!! Odprostit se od toho všeho, všechno popravdě říct, jak to bylo, přiznat si svoji vinu to nedokáže každý!!!!!

Díky, za to že jsi a hlavně díky všem tvým přátelům a lidem, kteří nedovolili, abys nebyl…...

Emulator

7 24. január 2007 o 15:41

Takyto typ člankov proste milujem!!!

jytule

8 24. január 2007 o 20:45

působivé...když sem to četla uplně mi bylo úzko, ale Davea obdivuju, já se dostat k drogám, nikdy bych nezvládla se tomu vzepřít, drogy sou hnus

chmelko

9 25. január 2007 o 08:58

krásny článok dangi..velká vdaka

Beladona

10 25. január 2007 o 09:38

dangerous: díky!!! To by mě zajímalo, jestli dneska té absolutní upřímnosti nelituje. I když mu to tenkrát pomohlo.
Většina lidí má problém přiznat si svá selhání a on má odvahu to říct celému světu…