Dave Gahan: Chci, aby se mi život dařil

Dave Gahan se časopisu Sonic Seducer svěřil mimo jiné s tím, co má proti veselým lidem, kam patří a co pro něj znamená jeho žena Jennifer.

Dave Gahan má o způsobu, jak trávit svůj volný čas, své představy („číst, flákat se, ležet na slunci“) a pak tu jsou věci, které spíš než on ocení jeho dcera Stella. Například návštěvu Disney Worldu na Floridě, kde Gahan na začátku března před naším setkáním strávil prodloužený víkend. „Nebylo to nic pro mě“, říká s úsměvem.

„Všichni byli na můj vkus celou dobu až moc šťastní. Připadá mi smutné, jak člověka celou dobu nutí být v dobré náladě. Všichni ti lidi v kostýmech, je ti jasné, že to nesnáší. Vypadají, jako by si museli každý den píchat botox, aby ze sebe dokázali vyloudit ten úsměv. A já jsem pořád přemýšlel, co bych musel udělat zlého, aby jim ten úsměv z té jejich vizáže zmizel. Ale naše dcera byla přirozeně nadšená. V červenci ji bude třináct a je ještě dost mladá na to, aby ji to tam bavilo.“ Takže Dave Gahan začne být podezřívavý, když jsou lidé moc veselí. „V tomto případě ano. Moje žena mě několikrát přísně upozorňovala, že jsme na ten výlet nejeli kvůli mně, ale kvůli dětem a abych přestal pořád reptat. Jako vždycky měla samozřejmě pravdu.“

Dave Gahan, kterému bude 9. května padesát let a nepomýšlí na oslavy, má tedy dobrou náladu, když v tričku a džínách přijímá návštěvu tisku v hotelu „Hotel on Rivington“. Ten se nachází v rušné módní čtvrti Manhatannu Lower East Side a podobá se futuristické prosklené věži. Není to zkrátka místo, kde by člověk očekával tohoto žoviálního a spíše pohodlného Angličana. Ať tak či tak, teď tu sedí, aby nám pověděl o svém novém díle, albu Soulsavers „The Light The Dead See“. Hudba pochází z pera Riche Machina, mozku anglických indie-downtempo-elektrorockerů, texty jsou kompletně od Gahana.

Co je na společné srdcovce opravdu potěšující, je vskutku velmi pěkná atmosféra, která prostupuje celé album a nedá se (a to ani samotnými protagonisty) popsat slovy. Můžeme to nazvat orchestrálně ovlivněná intenzita, zároveň je to celé příjemně melancholické.

Jako vždy, když si píše texty sám, se Dave Gahan zabývá dobrými duchy, zlými démony a touze po usmíření se sebou samým. V písních jako „Take Me Back Home“ nebo „Just Try“ mluví velmi jasně a přesvědčivě o tom, kam patří. Gahan: „Když už jsi na to zavedl řeč, cítím se dokonce skoro nesvůj, protože je to všechno tak opravdové a skutečné. Vědomí, že máš domov, ten silný pocit sounáležitosti, i skutečnost, že ty sám jsi důležitý pro ostatní lidi, dělá neskutečně dobře. My všichni si přejeme něco znamenat pro ostatní. A sami chceme žít život s ostatními lidmi a dělat věci, které pro ně něco znamenají. Pro mě je dnes důležité, aby můj život, nevím jak to říct... aby se mi život dařil. A tomu tak po dlouhá období mé existence zrovna nebylo.

Frontman Depeche Mode, jak víme, má za sebou krušné časy. Drogy, alkohol, silné pochybnosti o sobě samém. Dnes je čistý, na suchu a vcelku smířený sám se sebou. Ale vždy bude chodit po tenkém ledě. „Svodů se pravděpodobně nikdy úplně nezbavím, ale slábnou čím dál víc. Asi je to má žena Jennifer, kdo mě chrání před šílenstvím. Mám velké štěstí, že jsem s tímto člověkem. Ale uvědomuji si, že bych vše mohl snadno zničit. Ještě si pamatuji, jak jsme se před pár dny hádali o nějakém bezvýznamném tématu a já si říkal: „Co by se asi stalo, kdybych prostě neodpověděl, kdybych na ni nereagoval, prostě vstal a opustil místnost?“ Bylo to pokušení, krátké a silné. Nesnáší, když přestanu mluvit, každá žena to nesnáší. Naštěstí bylo na konci večera všechno zase v pořádku.“

Po konci turné v roce 2010 měl Gahan původně v plánu si na chvíli odpočinout, stáhnout se do soukromí a čas vyplnit výše uvedeným programem nicnedělání. „Přijdeš domů a zeptáš se své ženy: 'Drahoušku, co mám dnes dělat, jaký dnes máme program?' Protože jsi zvyklý, že máš každé ráno u hotelových dveří podstrčený seznam s denním programem. Manželka mi pak odpoví: 'Co já vím?' A určitě mi nenapíše žádný seznam. Spíš se na mě úkosem podívá a asi řekne: 'Můžeš zajít nakoupit a potom vyzvednout naši dceru z hodiny baletu.' To je pak ten skutečný svět, který je pro mě velmi důležitý, a to i navzdory tomu, že jevištní svět mám také rád a nechtěl bych o něj nadlouho přijít.

Jenže potom zavolal Rich Machin. Oba muži se seznámili na turné Depeche Mode, Soulsavers předskakovali na mnoha evropských koncertech. Dave se nechal přesvědčit, aby se zapojil do projektu. Především proto, že Martin Gore byl tou dobou stejně zaměstnaný obnovenou spoluprací s Vincem Clarkem („Zatím jsem to ještě ani neslyšel, techno mě prostě nezajímá“). „Na začátku jsme si vytyčili jednoduchý plán, že budeme spolupracovat a uvidíme, co z toho vnikne. Když jsme měli hotové čtyři nebo pět skladeb a všimli jsme si, že jsou stále lepší, teprve tehdy jsme si uvědomili, že skutečně vznikla společná deska. Náš vztah se paralelně k tomu stával čím dál užším a důvěrnějším.“

Hlavní důvod pro Daveovu spoluúčast? Zvědavost. „Mou motivací, pustit se do tohoto alba,“ říká Gahan, „byla chuť nechat se překvapit. U Depeche Mode je průběh známý, i přes naši snahu narušit rutinu. Práce se Soulsavers proti tomu bylo úplně něco nového.“ Společné turné naplánované není. Po „snad odpočinkovém létě v našem domě v Montauk v Hamptons“ se Depeche Mode sejdou, aby začali důkladně pracovat na svém novém albu, které má vyjít v roce 2013. Příliš toho Dave prozradit nechce. Jen, že Martin „napsal nespočet písní, některé z nich jsou skutečně vynikající“ a že on sám se během léta nad deskou ještě zamyslí. “Budeme se i tentokrát snažit podstoupit rizika a bránit se stagnaci. Martin do úmoru sbírá nové nástroje, některé z nich určitě použijeme poprvé. Dopřáváme si vždy znovu změny, pracujeme s novými lidmi a novými myšlenkami. Až tomu tak jednoho dne nebude, pak už nebudou existovat ani Depeche Mode. Kreativní ustrnutí by byla naše smrt.“

Mimochodem, to že Dave po předávkování už jednou mrtvý byl a v roce 2009 onemocněl rakovinou močového měchýře, je známo. Že se mu dnes opět daří výborně stojí za krátkou zmínku. „Ta rakovina,“ říká, „byla objevena včas a v mém životě už nehraje žádnou roli. Vždycky jsem měl hodně štěstí, co se neumírání týká.“ Můžeme z toho vyvodit, že někoho, kdo už něco takového zažil, rakovina jen tak z míry nevyvede? Gahan: „Na tom něco je. Mohl bys mi říct: 'Dave, umřeš.“ A já bych asi odpověděl: 'To je pravda. Počkám ještě do zítřka, jestli by se to dalo zařídit.' (směje se) Ale věř mi, měl jsem dodatečně chvíle, ve kterých se mě zmocnil jakýsi druh opožděné paniky. Přesněji tehdy, když sleduji nějaké kýčovité filmy o lidech, kteří umírají. Takové ty filmy na způsob Lassie, ty mě pravidelně dovedou k pláči.“

dmshop