Rozhovor s Timom Simenonom, producentom Ultra

Rozhovor s Timom Simenonom, producentom Ultra

Hudební producent Tim Simenon (Bomb The Bass) vyměnil mixážní pult za kuchařskou čepici. Se svým kolegou Luďkem Netušilem vedou v Praze malé bistro specializované na masové kuličky. Malá místnost s výdejním pultem je zařízena jednoduše a útulně. Na poličce u dveří leží několik knih o cestování. Mezi nimi se nesměle krčí román Naked Lunch (Nahý oběd) od Williama Burroughse, nenápadný odkaz na hudební minulost usměvavého sympaťáka.


Kdysi jsi prozradil, že jsi byl ve svých hudebních začátcích inspirován knihami Williama Burroughse.
Ano, vliv Williama Burroughse se tou dobou často zmiňoval v souvislosti s Bug Powder Dust, která byla celá inspirovaná Williamem Burroughsem a Naked Lunch. Ve svých úplných začátcích jsem z něj nečerpal. Zpočátku mě ovlivňovala raná elektronická hudba, raný funk a skupiny jako Kraftwerk. Odkaz na Williama Burroughse přišel až o pár let později, přestože jsem ho znal už dřív. (Pozn. red.: Williamem Burroughsem je inspirováno třetí album Bomb The Bass, Clear, z roku 1995. První singl, Bug Powder Dust, obsahuje v úvodu útržky dialogů z filmové adaptace Naked Lunch od Davida Cronenberga)

Jak jsi se vlastně dostal k hudební tvorbě?
Původně jsem začínal jako DJ. Tak jsem se dostal ke skládání hudby.

Hrával jsi v Londýně na rave party?
Spíš na house party. Byl jsem 'ten kluk s deskami'. O víkendech jsem chodil na různé party, pouštěl desky. Pak jsem si řekl, že to je to, co chci dělat. Miluji technologie a miluji hudbu a uvědomil jsem si, že chci obě tyto věci zkombinovat a zvukové inženýrství bylo pro tento záměr perfektní. Takže jsem se přihlásil na kurz na School of Audio Engineering v Holloway. Chodil jsem tam tři měsíce a během té doby jsem založil Bomb The Bass, vydal Beat Dis a pak, díky úspěchu alba, jsem začal dělat hudebního producenta. Doslova přes noc. Vyšla deska a pak bum. (pozn. red.: všechny čtyři singly z prvního alba Into The Dragon se dostaly do britské Top 10, Beat Dis se umístil na 2. příčce)

Jak to, že ta nahrávka byla tak úspěšná? Dal jsi ji rádiovým DJům nebo se šířila mezi posluchači?
Tehdy ještě nebyl internet. Média byla úplně jiná, bylo to hlavně o kupování White labels (pozn. red.: produktů bez značky). Měl jsem kontrakt se společností Rhythm King, což je sesterská společnost Mute Records. Tak jsem se později dostal k Mute.

Slyšely nahrávku a chtěli ji vydat. Vylisovali jeden tisíc kopií a dali je malým nezávislým obchůdkům kolem Londýna, patnáct kopií sem, dvacet tam. Šířilo se to po okolí a to před vydání, jak se tomu tehdy říkalo, dopadlo skvěle. Nahrávací společnost tak věděla, že má něco, co může prodat.

Tuto odnož Mute, Rhythm King, také vedl Daniel Miller?
Ano, sídlili ve stejné budově, 429 Harrow Road, kde bylo i Mute Records. Rhythm King mělo kanceláře ve stejné části. Řekl bych, že bylo částečně založeno Danielem Millerem, ale vedli ho dva nezávislí lidé, James Horrid a Martin Heave. Oni byli Rhythm King. Uzavírali smlouvy s různými skupinami a Bomb The Bass byla jednou z nich.

Kdy jsi se seznámil s Danielem Millerem?
Asi v roce 1989. Pardon, nikoliv v '89, ale v '88... dokonce už v '87. Když jsem přišel do nahrávací společnosti za kluky z Rhythm King. Daniel tam byl také, pracoval tam každý den. Chvilku jsme si povídali, on už o mně věděl, že jsem fanoušek Depeche Mode. A pak mi prostě dal hudbu. Chodíval jsem do jeho kanceláře, zaklepal a vyzvídal 'Dane, nemáš nějaké nové písničky?' A on řekl, 'Jasně, vezmi si tuhle a tamtu, noví Depeche Mode, Fad Gadget...' a tak. Bylo to skvělé, úplně bezprostřední.

To snad není pravda! A s Depeche Mode jsi se poznal kdy?
Setkal jsem se s nimi asi o pár let později. Bylo to na afterparty ke 101. Ten večer jsem potkal Davea a Fletchera.

Prostě jsi přišel a řekl 'jsem váš fanda, pokecáme'?
No, to ne. Ani nevím jak jsme navázali kontakt. Tou dobou jsem nedělal Bomb The Bass. Který rok vzniklo 101?

1988, LP bylo vydané v roce '89. Tou dobou si dělal remixy.
Ano, to je pravda. Přesně tak. Proto jsem jim byl představen. To první setkání proběhlo ve Y Clubu, kde jsem hrával jako DJ. S Martinem jsem se seznámil o pár let později. Bydlel za rohem v Maida Vale, takže jsme se potkávali a navázali tak kontakt. S Davem jsem se poprvé setkal ve Y Clubu po party ke 101.

Jak jsi se dostal k remixům Depeche Mode? Pohyboval jsi se v kancelářích Mute, tak tě oslovili?
Možná to byl částečně ten důvod. Myslím, že skupině se také líbili některé věci od Bomb The Bass. Snad si říkali, že bych jim mohl udělat taneční remix. Dovedu si představit, že se o tom nápadu Daniel se skupinou bavili. A tak došlo na remixy.

Měl jsi od skupiny na svou práci nějakou zpětnou vazbu?
Ano, na každý ze všech tří remixů a byly to vždy velmi pozitivní ohlasy. Z Everything Counts chtěli tehdy použít některé samply na turné. Ten remix se jim moc líbil a adoptovali ho pro svou show, což je úžasný kompliment. Alan Wilder hrál některé party, které jsem programoval. Víte, jít na show a slyšet některé elementy remixu v show bylo fantastické.

Remix singlu Everything Counts obsahuje samply skladeb The Robots a Tour De France od Kraftwerk, které jsi na začátku zmiňoval. Byli Kraftwerk tou kapelou, která tě přivedla k elektronické hudbě?
Kraftwerk bezpochyby byla jednou ze skupin, která mě přivedla k elektronické hudbě. Ale bylo to i jedno album - to jsem ještě chodil do školy a někdo to tam donesl – jmenovalo se Some Bizzare. Bylo to první kompilační album od Stevoa (pozn. red.: Stevo Pears, zakladatel vydavatelství Some Bizzare Records), na kterém byli Depeche Mode spolu se Soft Cell, Illustration, Blacmange a další skupiny.

Pamatuji si, že jsem si ho koupil a přehrával na jednom z těch přenosných kazeťáků. Znělo tak jinak, úžasně, úplně se do něj ponořil. Nejlepší skladbou podle mě byla Photographic, tak jsem se dozvěděl o skupině. Byl to pro mě přelomový okamžik v hudbě.

Takže, když vyšlo tohle album, šel si k Mute a řekl, 'tak, to kompilační album se mi líbí, dělám hudbu, tak si ji prosím poslechněte'?
Ne, ne. Album Some Bizzare nemělo s Mute nic společného, vydal ho chlápek jménem Stevo. Stevův label se jmenoval Some Bizzare. Bylo to něco úplně jiného. Tehdy z toho kompilačního Some Bizzare alba neměla smlouvu žádná skupina.
Daniel se na ně zašel podívat, tuším, že do Bridgehouse. Myslím, že smlouvu s Depeche chtělo víc lidí. Daniel šel a pak uzavřeli dohodu potřesením ruky. Jim se líbil jeho přístup, nebylo to o velkých penězích. Daniel působil jako velmi upřímný člověk. Skupina si ho kvůli tomu vybrala.

Pomohl ti Daniel překlenout těžké období, kdy jsi produkoval album Ultra?
Určitě. Když mě Depeche Mode požádali, abych na tom albu dělal, sedl jsem si Danielem a řekl mu, že je důležité, jestli to vezmu, aby do toho byl také zapojený. Že bude chodit tak často, jak to jen bude možné. Protože k tomu člověku chovám respekt a vážím si jeho zpětné vazby na cokoliv. Daniel na konci každého týdne dostal všechny mixy, probírali jsme je, rozvíjeli jakýkoliv jeho nápad. Daniel byl významnou součástí celého procesu, protože jsem chtěl, aby byl na dosah a poskytoval zpětnou vazbu.

Také po hudební stránce?
Ne, řekl bych, že mi nechal volnou ruku. Daniel byl výkonný producent, pro mě bylo důležité, že jsem mu mohl říct 'Fajn, Dane, co si myslíš, je to dobré? Chtěl bys k tomu něco říct?'

A pak jsme to rozebírali a zkoušeli různé nápady. Dobrali jsme se něčeho, s čím byla spokojená skupina, já i Daniel. Byla to spolupráce v pravém slova smyslu, což bylo dobře. Nebylo to tak, že by jedna osoba měla konečné slovo. Bylo to o komunikaci se skupinou, Danielem a mnou. Byl to dobrý způsob práce. A povedlo se. Skupina byla spokojená a Daniel také.

Práce, kterou jsi odvedl na albu Ultra, fanoušci Depeche Mode i dnes – skoro po 20 letech – berou jako velmi povedenou, přitom deska nevznikala vůbec v ideálních podmínkách. Jak jsi se vlastně k produkování Ultra dostal?
K produkování Ultra jsem se zřejmě dostal, protože jsem předtím udělal remixy tří písní Depeche Mode a když Alan odešel ze skupiny, přemýšleli, jestli se mají rozpadnout nebo pokračovat dál. Když si vybrali tu druhou možnost, hledali producenta. A mé jméno bylo na seznamu, předpokládám, že se spoustou dalších lidí. Tuším, že se tehdy sešli s několika různými producenty, Martin měl napsané tři písničky – Sister of Night, Useless a možná Insight.

Váhal jsi přijmout nabídku spolupráce?
Váhal jsem. Byla to pro mě práce snů - kdybych to vzal, jak to dopadne? Jaká to bude zkušenost, sednout si, nejdřív si poslechnout Martinova dema a z toho produkovat Depeche Mode, které jsem zbožňoval už jako teenager? Měl jsem s nimi schůzku jako kdokoliv jiný, Martin přehrál písničky. Pak jsme si šli někam sednout, dali si čaj, vyzkoušeli si, jaký je to pocit, jestli by to fungovalo.

Předělával jsi dema nebo to byl od začátku jasný směr udaný Martinem a ty jsi jen vytvořil zvukovou strukturu skladeb?
U všech písní podle mě platí, že když Martin skládá dema, tak už je to ta píseň. Po textové ani po melodické stránce se moc nemění. Co se mění, je tónina a tempo. To jsou dvě věci, které se liší. Hudební architektura, která obklopuje písničky. To jsou věci, které se mění, ale píseň zůstává stejná. Když Martin tu písničku zahraje na klavír nebo na kytaru, zůstává pořád tím, čím je, nemění se. To, co je za tím, co z toho dělá Depeche Mode, je elektronika. Vytáhnout to na úroveň, kterou očekáváte od zvuku alba Depeche Mode. Písničky však zůstávají písničkami.

Proběhly nějaké diskuze o tom, kdo bude zpěvák těch písní? Protože Sister of Night často zpívá Martin.
Vytříbilo se to samo, protože když měl Dave potíže zazpívat některou písničku, zpíval ji Martin. Jako když si hrajeme s různými tóninami a prostě to nefunguje. Tak vznikla Home. Dave se snažil zpívat Home a očividně nezněla tak dobře jako demo. Je to složitá práce. Když dostaneš dema, neurčíš 'tyhle písničky bude zpívat Martin', tak to nefunguje. Zkoušíš to. Zkusíš všechny písničky s Davem a od určité chvíle Dave cítí, že to není pro něj a pak to zpívá Martin.

Začátek nahrávání probíhal v jednom z malých londýnských studií jménem Eastcote, kde jste údajně našli ten správný zvuk alba. Tam ale probíhaly práce bez účasti Davea Gahana, který se v té době nacházel na opačné straně Atlantiku a utápěl se v dobře zdokumentovaných problémech. Kdy se Dave poprvé k nahrávání Ultra připojil a jaké byly vaše první pocity z jeho stavu?
Ano, řekl bych, že je to dobře zdokumentované a bezpochyby to pro něj bylo těžké a pro nás složité pracovat za takových podmínek. Jenže takový byl jeho stav a naše situace. Tehdy jsme dělali vše, co bylo v našich silách. Nějakým zázrakem všechno přežil - všechny ty šílené věci, které se mu přihodili v L.A. - a pokračoval dál, jako by se nic nestalo. A to na tom bylo to nejšílenější. Prvních šest měsíců to bylo těžké a dalších šest měsíců to šlo. Byl jako Jekyll a Hyde. Byla to ta nejbizarnější proměna, jaké jsem kdy byl za svůj život svědkem.

Na začátku nahrávání Ultry ještě bral drogy nebo s tím končil?
To nevím, možná je bral, možná ne. Mohu soudit jen podle toho, co jsem viděl. Na začátku ve studiu strávil jen hodinu, dvě. Po celé té záležitosti, když byl čistý, ve studiu strávil čtyři, pět hodin. Byla to naprostá změna. A to ti napoví. Neřekl 'ok, zkusím pár věcí, promiňte kluci, musím jít'. Pak měl úplně jiný přístup - 'hej, zkusme ten vokál znovu' - a také se mu líbil nápad najmout hlasového kouče, aby mu pomohl s hlasem. Po první polovině alba nastal v L.A. zlom.

Chtěl se změnit a chtěl být lepším. A podle mě jsme to všichni opravdu oceňovali. Protože jsme tam jen čekali. Někdy se něco zdrželo a my na něčem pracovali, ale v podstatě jsme tam byli proto, abychom nahráli jeho hlas. Takže když se tam ukázal a byl tam pár hodin, věnoval nám svůj čas, snahu a pozitivní energii, stálo to za to. Mohli jsme udělat písničku.

První dvě písničky se nahrály v Londýně a potom jste se přesunuli do L.A. nahrát zbytek nebo...
Ne, vlastně jsme se přesunuli z Londýna do New Yorku a v New Yorku jsme udělali další práci, myslím, že první půlku alba, prvních čtyři-pět písní. Tou dobou byl Dave pořád na jiné planetě, takže to bylo zčásti úspěšné a zčásti to zas tak skvělé nebylo.

Pamatuji si, že se Martin s Fletcherem bavili o tom, že skupina možná... že se album nedokončí nebo to bude Martinova sólovka, probíhali tam různé rozhovory na tento způsob. Já si myslel, že se dokončí. Vždycky jsem byl velmi optimistický ohledně toho, že se album dodělá, nevím proč, když vezmu v potaz co všechno šíleného se dělo. Věřil jsem, že to album bude dobré, podle mě ho doděláme. Oni po newyorském nahrávání zas tak přesvědčeni nebyli.
Po New Yorku následovalo L.A., nahrávání s Davem. A s Davem se dělo všechno to kolem. Zůstali jsme se týmem inženýrů v L.A., mluvili jsme s Danielem o tom, jestli se máme vrátit do Londýna a čekat. No a za týden byl Dave připravený pokračovat. My jsme byli na místě, takže jsme dalších pár týdnů pokračovali v práci ve studiu v L.A. Nahráli jsme tam tuším Barrel of A Gun a It's No Good. U It's No Good si pamatuji velmi jasně, že jsme ji dělali tam. Povedla se nám, zněla báječně. Barrel of A Gun jsme museli poopravit v Londýně, ale většina se udělala v L.A., když se Dave cítil trochu líp.

Ani Martin Gore nebyl v té době v nejlepší kondici, například skladbou Home se dle svých slov vyrovnával s alkoholovou závislostí. Jak se s Martinem spolupracovalo?
Byl ok, ale nebyl ve formě. Text Home o tom vypovídá, řekl bych. Ale byla to skvělá spolupráce, ta píseň se mi moc líbila. Podle mě na ni odvedl úžasnou práci. Chtěl orchestr, i demo mělo základ, který napovídal, že by to mohl být orchestr. Martin ten nápad chtěl uskutečnit. Najali jsme si kvůli tomu smyčcového aranžéra, Davea Claytona, aby to demo pozvedl na mnohem vyšší úroveň. Pamatuji si, jak Dave přišel, aby pomohl udělat notový zápis toho partu. Pak jsme jej hráli na klávesách, abychom se ujistili, že jsou všechny části správně a že to funguje. Výsledná verze se tempem velmi přibližovala původní verzi. Zkusili jsme tempo zrychlit, ale moc to nefungovalo. Takže jsme se vrátili k přibližně původnímu tempu, může to být tak o 2-3 bpm rychlejší.

Je to demo hrané na klavír nebo kytaru?
Ne je to naprogramované, základní drum beat. Všechna dema jsou velmi jemná, zredukovaná na naprosté minimum, což je skvělé, protože to nechává prostor pro představivost. Zkoušeli jsme to v různých tempech, abychom se přesvědčili jak to funguje, a došli k závěru, že vyzní lépe při nižším tempu. Od toho jsme na Home odrazili.

Jsou tam živé bicí nebo to bylo všechno naprogramované?
Domnívám se, že na Ultra je všechno programované. Myslím, že jsme přidávali nějaké živé prvky bicích, ale rytmické party byly velmi jemně programované. Nechali jsme se tím ovlivnit, protože to byl ten zvuk, kterého jsme se snažili dosáhnout. Myslím, že na Songs of Faith And Devotion byla zcela jasně snaha o něco víc živého, ale na Ultra jsme chtěli udělat něco víc elektronického, toho jsme se snažili dosáhnout. Myslím, že jsme se snažili použít nějaké živé bicí, ale to bylo až mnohem později, když jsme nahrávali s Christianem Eignerem pro Only When I Lose Myself, ale, víš, rozhodli jsme se pro programování, protože nám to připadalo správné.

Zašel jsi na nějaký koncert Depeche Mode v '93, během turné Devotional?
Ano, myslím, že jsem se zúčastnil snad každého turné. Od úplných začátků asi ne, ale viděl jsem je mnohokrát.

Byl to pro tebe zajímavý posun Depeche Mode? Protože se Songs of Faith And Devotion se víc přiblížili rockové hudbě, živým prvkům. Byl jsi překvapený, spokojený nebo zklamaný ze zvuku Depeche Mode z roku 1993?
Řekl bych, že ne. Walking in My Shoes je podle mě úžasná písnička, pro mě je celé album něco, co si vždy rád poslechnu. Co se písní týče, nejsou vůbec špatné. Myslím, že mne víc zasáhla spíš předchozí alba, ale mám tam několik skladeb, které budou vždy vynikat z pohledu Martinova skládání písní. Walking in My Shoes je brilantní píseň.

Mohl jsi na Ultra použít nějaké staré samply z té doby nebo jste vytvořili zcela nové zvuky?
Byly od začátku nově vytvářené, nemyslím si, že by se kdokoliv chtěl vracet zpátky, všichni jsme se chtěli posunout vpřed. To byla hlavní myšlenka. Po Alanově odchodu by byla jakákoliv představa o návratu k původním nahrávacím postupům kapelou okamžitě sestřelena.

Mohl bys popsat, jak probíhala práce na úvodním singlu Barrel Of A Gun? Martin Gore sice prozradil, že hlavní kytarový riff, byl původní sampl jeho hraní na kytaru s wah-wah pedálem, ale celkové trip hopové vyznění skladby, jako by neslo právě tvůj rukopis...
Znovu, je docela podobná té z původní verze. Tempo je trochu odlišné a party jsou bohatší na aranže, víc rozvinuté, přecházejí z verše do mezihry. Všechno je výraznější, přičemž demo je víc horizontální, lineární. Ale i demo bylo výborné. Mělo v sobě takovou děsivou atmosféru, kterou jsme chtěli zachovat a ponechat ji tam. Vokálně je jednou ze skladeb, která byla pro Davea opravdu těžká, kvůli časování a takzvanému 'rapu'.

Podle mě je velmi neobvyklá. Byla mou první volbou. Když jsem poprvé slyšel dema, hned jsem si ji zamiloval, protože se z hlediska časování a zpěvu tak lišila od toho, co Martin napsal dřív - byl tam ten rapový flow. Dave s ní kvůli tomu časování bojoval, ale nakonec to dal. Díky tomu je jedinečná. Pro mě, když se zamyslím nad Barrel of A Gun, je něčím výjimečným.skvělé, protože to nechává prostor pro představivost. Zkoušeli jsme to v různých tempech, abychom se přesvědčili jak to funguje, a došli k závěru, že vyzní lépe při nižším tempu. Od toho jsme na Home odrazili.

Martin Gore se vyjádřil, že instrumentálka Painkiller se ve studiu až trochu příliš zrychlila, zároveň, že jsi jako jediný měl ve studiu radost z Hard remixu od Underworld?
Výsledná verze je si tempem vlastně dost podobná, takže si nejsem jistý... možná máš na mysli jinou verzi, nevím! Underworld remix... oni nedělali Painkiller, dělali Barrel of A Gun?

Ano, dělali Barrel of A Gun a skupina řekla, že nejsou moc spokojení s podobou písně, protože nenašli žádné původní prvky písně. Byla to spíš jako nová věc od Underworld.
Ale o tom remix je, ne? Nevím. Záleží jaké si vytyčíš hranice. Když někomu dáš skladby, aby s tím něco udělal, tak řekneš, 'dobře, musíte zachovat takové množství prvků, tolik a tolik textu, melodii...' jen pochybuji, že to tak funguje.

Album Ultra je možná nejvíce eklektické v celé diskografii Depeche Mode, každá skladba má vlastní styl. Byl to od počátku záměr? Mohl to být výsledek toho, kolik bylo pozváno hostů na nahrávání nebo spíše tím, jak dlouho trvalo nahrávání celé desky?
Ne. Asi se to tak prostě stalo. Protože když jsme začali, Martin měl tou dobou tři písně. Pak jsme si dali přestávku a on napsal další tři písně, pak jsme si dali další přestávku a potom napsal tři další. Nad Ultra jsme strávili 15-16 měsíců, byl to dlouhý časový úsek. Co se mě týká, pracoval jsem na tom s přestávkami plus mínus dva roky. Protože následně jsme udělali další EP, Only When I Lose Myself, které zabralo několik měsíců, a potom následovala Singles Tour, na kterou jsme se připravovali. Bylo to pár hektických let.

Určitě se během nahrávání objevily skladby, které prošly zajímavým vývojem během produkční fáze, vzpomněl by sis na některé?
Všechny prošly, jak už jsem vysvětloval před chvíli, všemi druhy vývoje co se týče tempa a poloh. Všechny se liší od demonahrávek. Ale dema jasně určovala jaké mají Martinovy písničky být. On je velmi konkrétní, každou notou, kterou Martin dokáže zahrát na klávesy. Když vezmu Only When I lose Myself, bude prostě umět každou slabiku každého slova na klávesách a bude vědět jak chce, aby ji Dave zazpíval nebo jak by ji měl zazpívat sám. Je velmi metodický, když tak nad tím uvažuji. Nevím, jestli je to to správné slovo, snad ano. Je velmi precizní. Není tam v podstatě žádný prostor na chybování. Občas kvůli tomu byla trochu napjatá atmosféra, když chtěl Dave zkusit něco jinak. Martin měl jasnou představu, jaké ty písně mají být, ať už nakonec zněly jakkoliv.

Zůstaly některé písně z nahrávání alba Ultra nevydané?
Já myslím, že tam nějaké písničky byly. Pamatuji si, že jsme se pokoušeli o jednu Martinovu skladbu, nemůžu si vzpomenout na název, možná Emancipation? Nepamatuji se. Ale byla tam jedna, která zřejmě nebyla tak silná. A rozhodli jsme se, asi to říkal Daniel, že ji necháme být.

Rok po vydání alba Ultra jsi vyrazil s Depeche Mode na turné se svým DJ setem. Mohl jsi nějak ovlivnit verze písní, které byly hrané živě?
To bylo něco jiného. Svou část jsem udělal. Turné byla jejich záležitost. Zašel jsem ze zvědavosti na první zkoušky. Byl jsem pozvaný, jakoukoliv zpětnou vazbu chtěli rozvinout, chtěli se posunout, proto si najali živého bubeníka a další věci.
Ale písničky, které hráli, například It's No Good, zůstaly podobné verzím z nahrávání. Only When I Lose Myself na Singles Tour byla také skoro stejná, řekl bych.

Když se v roce 2000 chystali Depeche Mode znovu do studia, nepřišla od nich pozvánka, aby ses vrátil do producentského křesla?
Nemyslím si, že bych se vracel do studia, dokonce ani kvůli vlastní hudbě, takže odpověď bude asi ne.

Jaký máš názor na poslední alba Depeche Mode - Playing The Angel, Sounds Of The Universe a Delta Machine? Máš nějaké své oblíbené?
Mám je rád všechna. Můj nejoblíbenější singl by byl Precious, má v sobě něco dramatického, mám tu píseň opravdu rád. Nevím proč, ale dotýká se mě, když ji slyším. Nevím, jestli je to textem - na tom textu je něco, co se mi moc líbí, co mne dojímá - z těch tří je to ten, který u mě vede.

Která je tvoje nejoblíbenější písnička a album?
Nejoblíbenější píseň, musím podotknout, že jsem se o tom bavil s Danielem, a s Danielem si myslíme to samé, The Sun And The Rainfall. Nevím proč. Když ji slyším, vždycky to tak cítím. Je pro mě výjimečná. Není nijak skvělé nahraná, ale něco na té písní mám opravdu rád. Její jednoduchost, naivitu. Je to jednoduchá skladba, ale takové jsou nejlepší. Nevím, řekl bych, že tato písnička je nejlepší a z alb pro mě vyniká Music For The Masses, také části Black Celebration, ale Music For The Masses je klasika.

Co si myslíš o britpopu? Daniel Miller jej označil jako zpátečnický styl.
Nevím, myslím, že to je trochu extrémní. Mně dvakrát nevadí, například Blur mají pár dobrých věcí. Nevyvolává ve mně pocit 'sakra, musím to vypnout'. I Oasis přišli s několika dobrými písničkami. Když k tomu přistupuješ s otevřenou myslí, je to fajn. Možná by Daniel nesouhlasil, ale já nevím.

Ve své kariéře jsi spolupracoval s největšími jmény hudební scény, od produkce pro Gavina Friday, Sinead O´Connor, Neneh Cherry, po remixy pro Björk, Massive Attack či Davida Bowieho. Jaký byl tvůj nejlepší zážitek?
Každý zážitek byl jiný, ať už se stal s Massive Attack nebo Bowiem.

Setkání s Bowiem byl úžasný zážitek. Bowie mi zavolal a nechal mi zprávu na záznamníku. V pondělí jsem přišel do studia a přehrál si to - tehdy, kdy ještě existovali záznamníky - 'Ahoj Time, tady je David, pracuji s Brianem Enem na tom novém albu blablabla... Mám tu několik skladeb, byl bych rád, kdybys je zremixoval.'

Kéž bych si to nechal. Bylo to prostě úžasné. Říkal jsem si 'to je vtip?' Nějak mě vystopoval, našel mé číslo a kontaktoval mě. Domluvili jsme si schůzku v hotelu v centru Londýna, kde přebýval. Přehrál mi ty písničky. V pokoji jsme byli jen Dave a já a poslouchali jsme nové album Outside. Báječný pocit.

A co Bono?
Ano, zážitek s Bonem. To bylo super, protože jsme byli na party a slavili jsme, bylo to prima. Nakonec jsem zůstal u Bona doma. To byla skvělá doba, bylo to, když jsem dělal s Gavinem Fridayem. Gavin a Bono jsou si velmi blízcí, takže když jsem pracoval na Gavinově albu (pozn. red.: Shag Tobacco, 1995), zařídil, abych dělal na soundtracku k filmu In The Name of The Father (pozn. red.: Ve jménu otce, 1993). Gavin s Bonem pro něj napsali tři skladby, které jsme s Gavinem produkovali.
Tak jsme se s Bonem seznámili a byla to opravdu dobrá zkušenost. Eno byl také ve studiu, přišel se tehdy podívat, i Sinead. To byl můj první kontakt se Sinead, rovněž kvůli tomu albu. Strávil jsem nahráváním alba v Dublinu asi tři až čtyři týdny a je výborné. Další skvělý zážitek.

Naskytla se někdy nějaká spolupráce, kdy jsi prostě řekl, ne, to nechci dělat - nebo naopak, existuje nějaká spolupráce o které jsi snil a nikdy si nestala?
Myslím, že všichni lidé, kteří tady byli zmíněni, jsou lidmi, se kterými jsem chtěl pracovat – remix pro Massive Attack a Bjork jsou určitě na tom seznamu, Sinead, Gavin Friday – mám rád Virgin Prunes (pozn. red.: skupina, jejímž byl Gavin Friday členem) - a samozřejmě Bowie, to se také uskutečnilo. A třešničkou na dortu je práce na Ultra.

Jako fanoušek spousty hudby, kterou jsem poslouchal, než jsem s těmi lidmi začal pracovat, bych řekl, že to byl možná jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl přestat. Protože jsem se dostal do bodu, kdy jsem měl za sebou spolupráci s každým, se kterým jsem chtěl spolupracovat a už nebylo co bych mohl někomu dalšímu dát ve smyslu produkce. Raduji se z hudby, na které jsem pracoval se všemi těmi lidmi. Když se za ní ohlédnu, říkám si 'ok, to vypadá velmi dobře'.

Byl pro tuto situaci nějaký spouštěč?
Ne. Ultra vlastně proběhla mnohem později, Bowie a Gavin Friday se událi před Ultra. Po roce 1998 jsem udělal jen pár menších produkcí. A pak si jedna má část řekla 'dobrá, potřebuji přestávku', protože tou dobou jsem produkoval už 12 let.

Přestěhoval jsem se do Amsterdamu, založil svůj vlastní elektronický label (pozn. red.: Electric Tones byl založen roku 2000) a pomalu jsem začal směřovat jinam. Asi jsem přirozeně cítil, že už jsem udělal vše, co jsem chtěl a nastal čas věnovat se jiným věcem. Neudálo se to přes noc, nebyl to náhlý konec a začátek. Trvalo to mnoho let, protože mi hudba byla velmi blízká. Po tom všem jsem si pomyslel, že nastal čas zkusit něco jiného.

Jak nahlížíš na aktuální vývoj v hudbě, je zde něco, co bys vyzdvihl jako pozitivní?
Je pro mě těžké jmenovat konkrétní jména, ale pořád si kupuji hodně hudby, stahuji ji z různých elektronických stránek.

Depeche Mode zrovna vydali nové album. Znáš Jamese Forda, toho kluka ze Simian Mobile Disco? Protože on ho produkoval.
Ano, slyšel jsem, že to dělal. Zní to jako zajímavá, neobvyklá volba, což se mi líbí. Rád bych to slyšel.

Mělo by být víc elektronické a svižnější.
Dovedu si představit, že by to mohlo být rychlejší. Co vím, byla hudba, kterou produkoval, vždy taneční hudba v rychlejším tempu.

Prý použijí víc prvků elektronické hudby i během živých vystoupení.
Simian Mobile Disco hodně hrají, ne? Předpokládám, že má dobrou představu o tom, co funguje a co nefunguje naživo. Těším se, až to uslyším.

Pokud se odlišuje od posledních alb, je to výhoda. Co se zvuku a tempa týče, myslím si, že potřebují zrychlit. Podle mě zůstali v nižším tempu až moc dlouho. Tak to vnímám já, někdy to ty písničky potřebují. Ale mám z toho dobrý pocit.

Mimochodem, jak bylo na turné?
Na Singles Tour? Dobře, potkal jsem tam spoustu lidí, bylo to nejlepších sedm-osm týdnů v mém životě.

Taková party?
Ano.

I s Davem?
Ne, ne. Dave chodil brzo spát. Tehdy byl velmi křehký, měl sebou terapeuta pro drogově závislé z L.A. Muselo to pro něj být velmi těžké, protože viděl, že Martin, Andy i já pijeme, ale když to pominu, byla to skvělá doba, protože jsem s nimi cestoval jejich osobním letadlem do různých měst na Singles Tour. Bylo to úžasné, ani to nedovedu popsat. Než přišli na řadu, hrál jsem 40-45ti minutový set před tisíci lidmi. Byl to skvělý pocit.

Bylo to připravené nebo jsi rovnou mixoval?
Ne, každou noc to bylo jiné. Lišilo se to od jejich setu, který každý večer zůstával stejný. Já jsem chtěl hrát spontánně, měl jsem dva bágly cédéček a cd přehrávač a ládoval to tam 30-45 minut, víš, prostě abych rozehřál publikum než přišli na řadu.

Asi to bylo lepší než klasická předkapela, protože mnoho skupin, které předskakovaly Depeche Mode, mělo problémy s fanoušky.
Nemůžu si vzpomenout, byli tam předskokani, drum skupina, vlastně dámská drum'n'baseová skupina...

Purity.
Bylo mi jich skutečně líto, tuším, že to v polovině turné vzdaly. Podle mě to pro ně bylo opravdu těžké. Domnívaly se, že to bude ten největší průlom v jejich kariéře a nakonec to byl spíš hřebíček do jejich rakve. Tak si to vykládám, protože přijetí, jakého se jim dostalo, bylo zkrátka velmi negativní. A já myslím, že to udělaly, že to v polovině turné zabalily.

Viděl jsem předskakovat Fat Gadgeta Depeche Mode na turné Exciter. Dokonce i tento člověk, který byl pro Depeche Mode něco jako hrdina, neměl z publika zrovna nejlepší zpětnou vazbu, lidé pískali a křičeli.
Chudák Fad, já myslím že Fad je skvělý, ale předpokládám, je to těžké. Nebývalo to vždycky takové, protože si pamatuji jak jim Fad předskakoval v Londýně a tam vládla úplně jiná atmosféra. Předskokani se velmi líbili. Velmi líbili je možná silný výraz, ale byli tolerováni – to asi bude lepší volba slov.

Setkal jsi se s Alanem Wilderem?
Ano, s Alanem jsem se setkal. Bylo to po albu Ultra a dobře jsme si spolu popovídali. Myslím, že to byla party Mute - vánoční oslava Mute, bylo to asi v roce 1997 a byla to skvělá noc.

Byl tam Alan, potřásli jsme si rukama a dobře jsme si popovídali. Ten večer jsme se potkal také Franka, to bylo také skvělé. Bavili jsme se o tom, že spolu něco vytvoříme pro album Bomb The Bass. O tom jsem se s ním ten večer bavil a on byl zcela pro, akorát se to nikdy neuskutečnilo. Čímž se dostávám zpátky k tvé otázce o spolupráci s někým. Jít do studia s Frankem Toveyem (pozn. red.: Fad Gadget), to by bylo... Pro mě jsou písničky jako King of The Flies, Ricky's Hand... když o tom přemýšlím, říkám si, 'sakra, kéž by se to stalo'.

Moc ti děkuji za rozhovor!
Rádo se stalo.

Rozhovor: Filip Macháček
Překlad: eternal

Názory Devotees (46)

dvestotri

 1    9. jún 2017 o 07:42

Skvely rozhovor vdaka !!!
ULTRA je posledny album DM, ktory dokazem pocuvat od zaciatku, az do konca bez toho, aby som prepinal skladby.

Get Right With Me

 2    9. jún 2017 o 09:21

Zaujímavý rozhovor,veru tak aj u mna je Ultra posledný album,čo sa da počúvať ako celok. Ostatne ako celok sa bohužiaľ počúvať nedajú. A aj tie remixy čo robil pre nich su parádne.

Lojzo

 3    9. jún 2017 o 11:04

Aj aj dakujem za vyborny rozhovor!!
Po precitani mam zo Simenona pocit ze je to jeden skromny chalan s respektom k roznym umelcom, na margo kolegov ze Ultra je posledny DM album robeny kvalitne a podla “starej sablony” musim suhlasit !
Aj ked mne sa paci z pohladu toho na co som bol u DM zvyknuty (dobra grafika, aspon 4 single a b-strany) aj Playing The Angel, okrem remixov, ktore uz nestoja pre mna ako fanusika za nic…

Vidno ze Ultra bolo aj zvukovo dotiahnute k spokojnisti vsetkych a ze sa aj Tim snazil niekam to posunut, pri dalsich albumoch je to take nijake, resp. Martina od Exciteru pohltil minimal a je to vidiet aj pocut na dalsich pocinoch, trochu sa mi zda ze Spirit je v tomto iny, niektori sem pisali ze Spirit znie dokonca podobne ako Ultra v com by som mohol suhlasit ale iba v zakladnej kostre, lebo oproti Ultre zne trochu plocho a prvoplanovo… Na Ultre stale pocut tie vysperkovane detaily a toto prave na Spirite chyba, a hlavne vidno to na tom ako spominal Tim ze Martin doniesol demo na klaviri alebo gitare plus nejaky ten zvuk, teraz neviem ake dema Martin nosi ale mne to pripada ze len skusa vrstvit zvuky a melodia sa sem tam v tych skladbach straca a maju ju nahradit len zvuky co je asi typicke pre styl minimal, zvuky maju navodit pocit melodie… kludne ma poopravte ak sa mylim smile

Dusan

 4    9. jún 2017 o 11:28

Súhlas, perfektný rozhovor a naozaj posledný album, pri ktorom mám jasný pocit, že sa naň teším od začiatku po koniec a keď prišiel OWILM, tak som si hovoril, to je skvelý smer, ďalší album môže byť super. Dopadlo to ale veľmi zle, nahovárajúc si, že je to iba jeden nepodarený “úlet”... bohužiaľ nebol….

Get Right With Me

 5    9. jún 2017 o 12:57

Presne tak Dušan po vydaní OWILM so skvelou Surrender to bolo niečo. Smer bol udaný dobre tak na další album plny očakávania som sa tešil. No a po vydaní Exciter to bolo sklamanie hlavne prvý singel Dream on… čo to ma akože byt. Je to vzduchoprázdny,produkčné nezvládnuty album. Bell sa snažil priniesť zvuk ala Björk,ale moc sa mu to nepodarilo. Nehodil sa k ním,ale tam bola aj Goreho politika,proste on tie dema keď donesie moc ich rozvíjať nechce a zachádzať do extrémov ,ako za pôsobenia Wildera v kapele. Veď taký napr. Shine to je pieseň,ale úplne produkčné nezvládnuta. Taký potenciál piesne…škoda vravieť. A taký Dream on radim medzi najhoršie single aké vydali. Takze odstupom času nerád počúvam Exciter kvôli tej povrchnosti produkcie čo začala vydaním Excitera a pokračuje až dodnes. Bohužiaľ... Vsak ako Fletcher to výstižne povedal v rozhovore z tohto roku ohľadom prace na albume… bum bum a bolo to… čo viac dodať. Je to uz proste iný DM a áno vybrali sa iným smerom, ktorý ale mne vôbec nesedí a nič nehovorí. Povrchnosť a vzduchoprázdno pokračuje…

Tomasito

 6    9. jún 2017 o 14:42

tak mi to je strasne luto - ale musim suhlasit. Hoci novym albumom dam vzdy sancu a najdem si medzi nimi aj svojich oblubencov - uz to nie to prave kakaove…

Dusan

 7    9. jún 2017 o 16:09

bum bum a bolo to… strašné čítať a takto “zotrieť” alebo možno nechápať, prečo sa stali kultovou kapelou, lebo ak by si boli toho vedomí, nemohli by predsa produkciu tak flákať. Alebo sa im nechce, je im to jedno, zmenili vkus atď. Fakt je ale ten, že “nechali plávať” resp. “zabili” ich najväčšiu silu. Je to škoda.

monocells

 8    9. jún 2017 o 18:42

Inak po Ultre by sa dalo vyzdvihnúť Playng The Angel.
Je iné a ak by bolo jediné a jedinečné a teda charakteristické v tom danom
surovom zvuku, myslím, že by sa dočkalo svojho uznania.
A ešte prekopať album-setlist.
Niektoré uťahané skladby dať ako B-čka a napr. také slušné veci ako Free, či Newborn,
alebo aj Martyr, ktorý už bol tuším tiež nahraný, alebo orig. demo k Nothing´s Impossible…
To by bola iná káva…

advokat

 9    9. jún 2017 o 19:25

Kdeže Alan(mokrý sen),Tim na kolenách Ťa prosím,vráť sa.Je to o tom,rozumieť kapele,fanúšikom.

tomy

 10    9. jún 2017 o 19:31

Tak dlho som čakal na tento rozhovor a oplatilo sa. Veľmi pekne ďakujem za preklad, vážim si to.

Get Right With Me

 11    9. jún 2017 o 19:36

Dušan je to ich pohodlnosť už si nemajú čo dokazovať a už sa ani nemajú kde posúvať. Dosiahli čo mohli. Veď aj Gahan hovorili že sa pristihol,keď mali ísť nahrávať,že načo on to už nemá zapotreby. Však aj tie štyri týždne čo mali ešte stráviť v štúdiu tak to zrušili. Čo mohli vylepšovať aranžmány,zvuk tak ukončili v predstihu nahrávanie. Oni ak ešte vydajú nejaký album tak to bude prebiehať rovnako…. bum bum a je to… no chlapci starnú a mi s nimi.

Hammersmith Odeon

 12    9. jún 2017 o 19:46

Sa picnem… Ked Tim spomenul ako najoblubenejsiu DM piesen “The Sun and The Rainfall” a album MFTM (potazmo BC)... Presne takto to vnimam aj ja! Ultra som vzdy povazoval za taku bodku za tvorbou DM, aj ked uz bola bez AW. Teraz mi to cele dava zmysel - kolieska do seba zapadli grin . Tima mam od teraz este radsej.
P.S.: Nikdy som nechapal, preco DM (teraz Bum-Bum Mode) povazuju album A Broken Frame za svoj najslabsi. Pocitovo je pre mna jeden z najsilnejsich. Vzdy, ked ho pocuvam, ako by som sa preniesol niekde uplne inde, niekde uplne do iného casu…

Lojzo

 13    9. jún 2017 o 20:01

@monocells: presne to som mal na mysli aj ja ked som vyssie pisal svoj prispevok ohladne albumu PTA, iste vzdy by bolo co vylepsovat ale mna prave tento album naspat vratil k DM po vydani Exciteru. Vtedy som si pomyslel ze po vybornej Ultre bude konecne moja oblubena kapela zniet trochu modernejsie…. To som ale vtedy netusil ze vyjde SOTU a bude tak isto slabo produkovane ako Exciter, pricom stale budem tvrdit ze na kazdom albume su skladby ktore su fakt dobre a maju potencial ale vysledny efekt je taky slaby ze sa stratia v sedom priemere. Ultra sa mi paci prave preto, lebo naozaj kazda skladba je ina a za kazdou je iny pribeh. To ako dnes chlapci robia veci je uz fakt iba o lenivosti, inak si to vysvetlit neviem… ABF milujem pre mna je skladba Monument, taka ina dimenzia wink

Lojzo

 14    9. jún 2017 o 20:07

A namargo Tima ako producenta, takto vyzera ked DM produkuje ich skutocny fanusik, ktory ich pocuval od uplneho zaciatku a nie ako Ford, ktory ich pozna mozno od Violatora…

Michaela 146

 15    9. jún 2017 o 22:41

Díky, super rozhovor. I pro mě je album Ultra naprosto skvělé, mám raději album Ultra nežli Sofad.
Je vážně škoda, že DM nemají v lásce album A Broken Frame, jelikož kvality tohoto alba jsou nedoceněné. Miluju album A Broken Frame, co skladba to vážně klenot, osobně nedám dopustit na dvě skladby The Sun And Rainfall a My Secret Garden…
https://www.youtube.com/watch?v=__XMhOH-Ock

dvestotri

 16    10. jún 2017 o 07:54

No mne sa The Sun And Rainfall nikdy nejak vynimocne nepacila. DM su podla mna zaujimavy od tretieho albumu CTA. Tam zacinaju buchat, trieskat a vlastne experimentovat.
Ale k teme. Tim spravil skvelu pracu za co mu patri velke vdaka. V takej atmosfere a za takych podmienok to nebolo urcite jednoduche. Taky Ford je podla mna absolutny omyl DM. To uz Bell bol u mna priechodnejsi. Ano radsej 100x Exciter, ako raz Spirit.
Ale je to vec vkusu samozrejme smile

molon

 17    10. jún 2017 o 08:47

...krásny rozhovor…nakoľko som odchovaný na starých dm a tento chalanisko tiež...som nemierne rád že potvrdil moje tvrdenia že The Sun….je top skladba ako aj celý album!!! ...ďalej že z tých troch “trápnych albumov” je najlepší singel Precious - bezpochyby (ako som už kedysi napísal, ako by bola táto skladba z albumu A Broken…)!!! ...evidentne je citeľné z rozhovoru že ani on nemusí tieto tri albumy…a ešte kopec iných krásnych myšlienok…vďaka za krásny rozhovor.

Vladimir Polakovic

 18    10. jún 2017 o 09:07

Leave in silence ,albumova verzia je fantasticka ! Hlavne koniec. Gahan podal vykon ,a skladba je vyvazena a zachovava napatie a a zaroven aj melancholiu zvlastnu. _ To su super kusky so super zvladnutnym textom od spevaka Davida Gahana v tej dobe

bob3

 19    10. jún 2017 o 09:09

A Broken Frame je album které definitivně změnilo DM, hodně lidí vnímá změnu až u CTA, ale není tomu tak.

Singlovka See You už byla náladou a obsahem hodně odlišná, začal tam být ten ” Depeš “.

Deska sice obsahuje songy jako The Meaning Of Love ( single ) nebo A Photographs Of You, ale pouze tyto dvě věci spojují DM s první deskou,  Jinak co song to alternativní perla, za vše hovoří songy jako Shouldn’t Have Done That , nebo Monument..což už snad ani nejsou písně..

Leave In Silence - TV Live At Casablanca 1982 - https://youtu.be/kuRJePmNXYA

My Secred Garden - TV Performance BBC Superstar - https://youtu.be/gQVEUC6NWrU

Monument - TV Performance BBC Superstar - https://youtu.be/6s5FA2k3png

Shouldn’t Have Done That - TV Live At Casablanca 1982 - https://youtu.be/sb1ZgdimXkQ

Jo, a názor kapely že ABF je nejslabší deska mě nezajímá smile

Michaela 146

 20    10. jún 2017 o 09:17

Přemýšlela jsem co mě před 29 lety přivedlo k DM, textová stránka to nebyla, angličtina byla bezpředmětná, prioritní byla ruština, nebyl to ani Gahanův hlas, ale byl to ten analogový zvuk, zde je průřez toho nejlepšího…miluju zvuk synthezátorů ♫♫♫

Vladimir Polakovic

 21    10. jún 2017 o 09:20

A vsimnite si pracu s hlasom Davida Gahana aj na dalsich albumoch. Samozrejme tiez fantasticke aranzma Goreho krasnych skladieb v nasledujucich rokoch. : To su nadherne veci ,ktore uz chlapci asi niesu schopni z opakovat. _ Tie veci ale ostavaju a vypovedaju nieco. Nieco ,co vtedy aj sami citili. Zostanu v mojom srdci aj napriek tomu ,ze je to po produkcnej stranke a inych veciach v poslednych rokoch horsie. _ CHlapci hlavu hore

Vladimir Polakovic

 22    10. jún 2017 o 09:33

Hlavne sa neplietli do politiky ! Robili hudbu a experimentovali ! A to jr v hudbe potrebne ! Texty su sice rusivy prvok v hudbe ,ale jeden je krasny z roku 1983 . Pipeline : uryvok ” Zo srdca nasej zeme do ust cloveka” ” V tento zlaty den sa dala praca nasim smerom ,mohlo by to tak trvat stale! _ Pracujuc na potrubi ,berieme z nasho prebytku a davame tym co to potrebuju ”  _ To je Martin Lee Gore ,ked mal 22 rokov a velmi si ho vazim za jeho krasne veci .,aj Alana aj millera a ostatnych. Zial v poslednych rokoch citim urcite sklamanie ,aj ked stale ostava dobrym skladatelom. Je to moj pocit a moje usi. Pekny den vsetkym prajem. A nevzdame sa aj ked oni stagnuju !

ViolateYou

 23    10. jún 2017 o 10:35

Dakujem za preklad, jeden z najlepsich clankov ake som tu kedy cital ! Ultra je fantasticky album od zaciatku do konca, skladby ktore mam uplne najradsej z tohto obdobia su Barrel Of A Gun, Freestate, Love Thieves, Home a Painkiller

Broken Frame skvely album pamatam si ked som len zacal objavovat DM a objavil tieto najstarsie albumy ako ma to zasiahlo… a ten pravy depeš bol uz v obdobi Speak and Spell - Ice machine, to je jedna z ich top skladieb a to ju zlozil Vince

ViolateYou

 24    10. jún 2017 o 10:46

este musim na margo Broken Frame dodat pocuvam po sto rokoch nazivo My Secret Garden naadhera smile tu si clovek uvedomi ake maju silne skladby - nie je to dokonale vysperkovana skladba ale je tak silna ze to nevadi, ...silna melodia Daveov hlas a je to…

tomy

 25    10. jún 2017 o 18:00

Nechcem byť nenásytný, ale tento rozhovor by si zaslúžil pokračovanie, kde by TIM rozoberal track po tracku, veď vôbec nespomenul také perly ako FREESTATE alebo THE BOTTOM LINE… PS. Aj mňa dostal výberom obľúbenej piesne a výberom albumu ani nehovorím… Inak “NO MORE…” mi v niečom pripomína “THE SUN…”.

Michaela 146

 26    10. jún 2017 o 18:17

@ViolateYou: Ano, přesně tak, na dně té staré truhlice, která nese název Speak and Spell jsou pečlivě ukryty dvě černé perly, Ice Machine a Photographic…
https://www.youtube.com/watch?v=wkKueyJaA0A&list=RDwkKueyJaA0A#t=127

jozefst

 27    10. jún 2017 o 22:18

Veľmi dobrý rozhovor. Momentálne som v poslednom období počúval timove remixy pre singel Everything counts (live) a už na tomto sigli jeho remixy sú typom remixov, ktoré vybočujú z klasickej šablóny remixov 80-tich rokov, kde sa skladba len predlžovala, zvuky zostali v podstate tie isté atď. Tieto jeho sú skôr už kolážou skladby. Len by ma zaujímalo, prečo si vybral pre jeho reštauráciu Prahu (toto nádherné mesto). K tvorbe DM. Ich hudba je kvalita od prvého až do posledného albumu. Aby som nezabudol na obdobie nahrávania albumu Ultra. Bolo to po nahrávaní albumu SOFAD ich ďalšie náročné obdobie, kde sa Dave dostával zo svojej závisloti. To, že sa z nej dostal, tak toto by mal byť pre mnohých vzorom. Martin to vtedy takmer z DM zabalil. Som rád, že vstali z popola, ako bájny Fénix a idú si svojou cestou a ide im to dobre.

Michaela 146

 28    11. jún 2017 o 18:31

@jozefst: Mluvíš mi z duše. Již dříve jsem to stejné psala na DMcz. Mám na mysli tu poslední větu smile Vážně jsem velmi ráda, že tu stále s námi jsou i když bez Alana, již dříve jsem se smířila s tím, že návrat ztraceného syna Alana se konat nebude!!!
Ale má láska k DM stále přetrvává: “Láska je jako válka… Lehko se začne… Těžko končí… A je nezapomenutelná…“DM forever @}->—–
Proč si vybral právě Prahu? Totˇotázka, ale znám jednu odpověď...Na světě máme jedinou, jen jedinou matičku svou, na světě máme jedinou, tu Prahu stověžatou…až tam povedou mé kroky, ráda se zeptám smile

eternal outsider

 29    11. jún 2017 o 22:22

jozefst: Tim byl v Praze poprvé s Depeche Mode na Singles Tour a město se mu moc líbilo. Před pár lety pobýval ve Vídni a do Prahy jezdil na výlety. Jeho nynější kolega Luděk pracoval v restauraci, kam Tim rád chodil. Slovo dalo slovo a výsledkem je malé bistro Brixton Balls. Prý by se do Prahy nepřestěhoval, kdyby si svým rozhodnutím nebyl jistý.
Tady je o tom rozhovor: http://www.radio.cz/en/section/one-on-one/swapping-beats-for-meatballs-how-tim-bomb-the-bass-simenon-came-to-run-a-prague-eatery

jozefst

 30    12. jún 2017 o 09:42

@Michaela 146: Pekne si to napísala, áno DM forever. A Praha tiež.

@eternal outsider, vďaka za odpoveď! Čo sa týka slávnych osobností a Prahy, tak v Prahe tuším býva, alebo býval Jaz Coleman, člen Killing joke a známy tiež svojou spoluprácou s Čechomorom na ich albume Proměny. Hudobne je to všetranný človek, keďže sa angažuje aj vo vážnej hudbe. Vďaka linku, ktorý si sem postol, som sa dozvedel, že Tim spolupracoval s Neneh Cherry na jej singli Buffalo stance. Čo sa človek nedozvie po rokoch. Tá skladba sa mi v dobe jej vydania docela páčila. To som ešte DM moc nepočúval. Podľa wikipédie toto bol jej prvý singel, ktorý vyšiel 28 novembra 1988 a skladba sa hrávala aj vo vtedy štátnom rozhlase a ja som ešte navštevoval základnú školu, tak to si to nejako pamätám. DM som začal počúvať až od augusta 89 po jej dokončení. Pred tým to bola iba skladba Strangelove, no keď sa mi páčila, netušil som, že časom budem depešák grin. Dovtedy boli pre mňa veľkou neznámou.

bel canto

 31    12. jún 2017 o 11:36

Ultra = produkcna nuda.
Pustite si Alanov Shunt z toho isteho obdobia.
Ziaden kusok z Ultry produkcne a zvukovo na tu skladbu nema.

jozefst

 32    12. jún 2017 o 12:28

Nemyslím si, že napríklad Barrel of a gun, alebo Home z Ultry sú produkčná nuda a vlastne celý album. Je špecifický tým, že jeho väčšia časť je pomalšia a skôr komornejšia a možno toto môže vyvolávať dojem prudukčnej nudy, ale nie je tomu tak. Za produkčnú nudu sa dajú skôr považovať albumy kapiel, ktoré sa snažili napríklad o zmenu štýlu, alebo keď okopírovali nejaký módny trend alebo o comeback a nejako im to nevyšlo a bolo to najmä silené. Takto mi skôr pripadajú napríklad posledné popové počiny od Linkin park. Problém u nich nie je pop.

Get Right With Me

 33    12. jún 2017 o 16:34

No Bel canto si náročný fanúšik. V tomto s tebou nesúhlasím že produkčná nuda tá začína až od Excitera to hej to vzduchoprázdno a povrchnosť to je bieda. Ale Ultra mám veľmi rad nato že tam už nebol Wilder paráda. To je posledný album ktorý sa dá počúvať ako celok. Tu Simeon odviedol dobrú prácu narozdiel od Bella a Hillera čo bol riadny omyl. A čiastočne aj Berg. No lepšie to už nebude chlapci starnú a už nemajú potreby si niečo dokazovať. Čo je škoda taký potencionál čo je v DM a takto to prepasnut. Takze Bel canto dvojnohý pes ide ďalej svojou cestou s ktorou ale nie som stotožnený... bohužiaľ, ale je kopec aj inej hudby, tak už to tak neprezivam a beriem to ako to je… proste ich hudba je už iná, ale v tomto máš pravda je to DM2.

tomy

 34    12. jún 2017 o 20:58

Presne tak - ULTRA bola ešte o emóciách (a až potom o produkcii), čo neskôr nadlho v albumoch DM absentovalo (až na pár piesní) ... Ja by som videl pozitívum v Timovi v tom, že tento vedel byť vnímavý k tomu, čo Martin skomponoval, na rozdiel takého Marka Bella, resp. Bena Hilliera, ktorý síce mali za sebou kvalitné produkcie (v prvom prípade BJORK, v druhom napr. BLUR), ale v skutočnosti tým, že neboli fanúšikovia DM tvorby, tak nepočuli ten potenciál “medzi zemou a nebom”, ktorý vedel ešte ako tak nájsť Tim Simenon a predtým “uši padlého anjela” Alana, ktorý to následne vedel patrične tlmočiť producentovi… Raz darmo, mať v skupine predproducenta (Alana Wildera) je na nezaplatenie… Ale to už je iný príbeh… Stručne povedané - TIM poznal DM na vrchole, vedel, akú prácu Alan a spolupracujúci producenti odviedli, tak sa pochlapil… Aj tým, že ULTRA sa nahrávala takmer dva roky, tak kvalita bola ako tak na úrovni, ale od tohto momentu si kapela (hlavne Dave i Andy) povedali, že urobme to v štýle ” I like to move it” alebo “bum bum bum”
(prvý určite argumentuje zachovaním nálady a sviežosti, druhý ekonomickým aspektom), tak je to svieže a chutné ako kúpeľné oblátky, ktoré dlhé roky ležia na dne baru…

jozefst

 35    12. jún 2017 o 23:46

Exciter ma veľmi dobrú produkciu. Vtedy nahrali opäť album, ktorý menil ich zvuk a posunul ich niekam inam. Je to album so zvukom začiatku 21 storočia.

Michaela 146

 36    13. jún 2017 o 22:00

@jozefst: Přiznám se, že cestičku k Excitru jsem si stále ještě nenašla, tohle album nemám v lásce. Rozhodně je, ale pěkné, že jsou i fanoušci, kteří tohle album mají rádi smile Jedno známé rčení praví “sto lidí, sto chutí” ♫

jozefst

 37    14. jún 2017 o 07:11

@Michaela 146: Mne sa od DM páčia všetky albumy a po hudobnej skupine zatiaľ nemám čo vytknúť. Ale ako píšeš, sto ľudí, sto chutí.

eternal outsider

 38    14. jún 2017 o 22:12

@Michaela 146: Zrovna o Exciteru bych řekla, že je to skvělé letní album (takže právě nadchází jeho čas)...
Mimochodem, všechno nejlepší k dnešním narozeninám!

MODRY

 39    15. jún 2017 o 10:07

ULTRA-MOC PEKNE ALBUM.AJ VDAKA TEBE,TIM DIK.
OD PRODUCENTA AZ PO MASOVE GULKY…hm

tomy

 40    15. jún 2017 o 12:45

Exciter nie je ani na leto, ani do žiadného iného počasia.. Nie je ani pozitívny, ani melancholický, ani temný, ani žiarivý... Je akýsi plastický ako gumenné rukavice, ktoré si musím nasadiť, keď idem čistiť kúpeľnu… grin Najradšej by som si ich dal dole, ale čo už, keď chránia pred nežiadúcimi vecami, takže, keď to parafrázujem na Exiter, čo už mám robiť, keď mám doma zbierku všetkých ostatných DM albumov… grin Bez neho by to nebolo ono…

dvestotri

 41    15. jún 2017 o 13:16

@Tomy v mnohom mas pravdu, ale aj tak je pre mna lepsi, ako Spirit grin Z Exciteru mam pocit, ze je to aspon hudba. Ano ma plno nedostatkov .... a bla bla bla, ale take I Am You si vypocujem kedykolvek a kdekolvek. Spirit sa mi zda ako album nedokoncenych demosnimkov.
Ale vec vkusu samozrejme smile

tomy

 42    15. jún 2017 o 14:40

Bože, veď ja som zabudol na ten skvost “I Am You” :-( . Aj kvôli nej mám na tento album krásne spomienky… A nikdy nezabudnem na to, ako mi jedna osoba pripravila milé prekvapenie - predstav si situáciu - sedíš v bare, z reprákov znie spomínaná skladba a zrazu sa ti na starej nezničiteľnej Nokii objaví správa : “prijať nové logo operátora “I am you and you are me” a pod tým to bolo aj v jazyku “أنا أنت وأنت لي ” . Ach bolo to také milé a nadčasové... Škoda len, že to “obdobie” bolo síce krásne a intenzívne, ale krátke… Rovnako tak ako album “Exciter” :-( . PS. Nechcem sem ťahať politiku, ale ak už DM túžia po zmene a chceli by svetu ukázať svoju ľudskosť, solidaritu a spolupratričnosť s migrujúcimi ľuďmi, tak niet lepšieho sloganu (songu) ako “I am you and you are me”.

Get Right With Me

 43    15. jún 2017 o 15:36

Presne tak je to vec vkusu u mna taký Exciter v diskografii nemá miesto. A taký album nedokončených demosnimkov je SOTU to je neskutočne aký album dokázali natočiť,jednoznačne najhorší album. Sto ľudí sto chuti. Spirit tiež tak pôsobí, ale to je tým,že sú tam jednoduché aranžmá moc sa s tým nemaznali. So všetkých tých posledných albumov je Spirit najstraviteľnejši,ale žiadna sláva sa nekoná.

Michaela 146

 44    15. jún 2017 o 20:31

@eternal outsider: Milá eternalko, děkuji za milé přání k narozeninám, ty nikdy nezklameš! smile

bel canto

 45    16. jún 2017 o 08:52

Get Right : Pozri zober si piesen “Untitled from Ultra” a “Painkiller”.
Zaklad maju totozny, je to prakticky ta ista skladba.
Untilited ma plochu strukturu, slabe bicie, ziadny sampling, nulovu basu, celkovo je podpriemerna, ba az uboha.
Painkiller ma hlbku, skvele tvrde bicie a´ĺa stary depes, samplovane zvuky, tvrdu vybornu basu, kopec zvukov, vrstiev - toto je stary dobry DM.
Nepisem ze Alan ano alebo nie.
Pisem mizerna a vyborna piesen.
Pisem slaba Ultra a fantasticke EP Only When I Lose Myself.
To EP je jediny fantasticky pocin bez Alana, ktory plne zodpoveda standardu DM.
To k debate ze som narocny.
Ano som.

Lojzo

 46    16. jún 2017 o 10:00

...a v com su Timiho gulky ine od tych z IKEA ? smile Ak teda niekto tie Timiho uz jedol wink

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa