Rozhovor s Timom Simenonom, producentom Ultra

Rozhovor s Timom Simenonom, producentom Ultra

Hudební producent Tim Simenon (Bomb The Bass) vyměnil mixážní pult za kuchařskou čepici. Se svým kolegou Luďkem Netušilem vedou v Praze malé bistro specializované na masové kuličky. Malá místnost s výdejním pultem je zařízena jednoduše a útulně. Na poličce u dveří leží několik knih o cestování. Mezi nimi se nesměle krčí román Naked Lunch (Nahý oběd) od Williama Burroughse, nenápadný odkaz na hudební minulost usměvavého sympaťáka.


Kdysi jsi prozradil, že jsi byl ve svých hudebních začátcích inspirován knihami Williama Burroughse.
Ano, vliv Williama Burroughse se tou dobou často zmiňoval v souvislosti s Bug Powder Dust, která byla celá inspirovaná Williamem Burroughsem a Naked Lunch. Ve svých úplných začátcích jsem z něj nečerpal. Zpočátku mě ovlivňovala raná elektronická hudba, raný funk a skupiny jako Kraftwerk. Odkaz na Williama Burroughse přišel až o pár let později, přestože jsem ho znal už dřív. (Pozn. red.: Williamem Burroughsem je inspirováno třetí album Bomb The Bass, Clear, z roku 1995. První singl, Bug Powder Dust, obsahuje v úvodu útržky dialogů z filmové adaptace Naked Lunch od Davida Cronenberga)

Jak jsi se vlastně dostal k hudební tvorbě?
Původně jsem začínal jako DJ. Tak jsem se dostal ke skládání hudby.

Hrával jsi v Londýně na rave party?
Spíš na house party. Byl jsem 'ten kluk s deskami'. O víkendech jsem chodil na různé party, pouštěl desky. Pak jsem si řekl, že to je to, co chci dělat. Miluji technologie a miluji hudbu a uvědomil jsem si, že chci obě tyto věci zkombinovat a zvukové inženýrství bylo pro tento záměr perfektní. Takže jsem se přihlásil na kurz na School of Audio Engineering v Holloway. Chodil jsem tam tři měsíce a během té doby jsem založil Bomb The Bass, vydal Beat Dis a pak, díky úspěchu alba, jsem začal dělat hudebního producenta. Doslova přes noc. Vyšla deska a pak bum. (pozn. red.: všechny čtyři singly z prvního alba Into The Dragon se dostaly do britské Top 10, Beat Dis se umístil na 2. příčce)

Jak to, že ta nahrávka byla tak úspěšná? Dal jsi ji rádiovým DJům nebo se šířila mezi posluchači?
Tehdy ještě nebyl internet. Média byla úplně jiná, bylo to hlavně o kupování White labels (pozn. red.: produktů bez značky). Měl jsem kontrakt se společností Rhythm King, což je sesterská společnost Mute Records. Tak jsem se později dostal k Mute.

Slyšely nahrávku a chtěli ji vydat. Vylisovali jeden tisíc kopií a dali je malým nezávislým obchůdkům kolem Londýna, patnáct kopií sem, dvacet tam. Šířilo se to po okolí a to před vydání, jak se tomu tehdy říkalo, dopadlo skvěle. Nahrávací společnost tak věděla, že má něco, co může prodat.

Tuto odnož Mute, Rhythm King, také vedl Daniel Miller?
Ano, sídlili ve stejné budově, 429 Harrow Road, kde bylo i Mute Records. Rhythm King mělo kanceláře ve stejné části. Řekl bych, že bylo částečně založeno Danielem Millerem, ale vedli ho dva nezávislí lidé, James Horrid a Martin Heave. Oni byli Rhythm King. Uzavírali smlouvy s různými skupinami a Bomb The Bass byla jednou z nich.

Kdy jsi se seznámil s Danielem Millerem?
Asi v roce 1989. Pardon, nikoliv v '89, ale v '88... dokonce už v '87. Když jsem přišel do nahrávací společnosti za kluky z Rhythm King. Daniel tam byl také, pracoval tam každý den. Chvilku jsme si povídali, on už o mně věděl, že jsem fanoušek Depeche Mode. A pak mi prostě dal hudbu. Chodíval jsem do jeho kanceláře, zaklepal a vyzvídal 'Dane, nemáš nějaké nové písničky?' A on řekl, 'Jasně, vezmi si tuhle a tamtu, noví Depeche Mode, Fad Gadget...' a tak. Bylo to skvělé, úplně bezprostřední.

To snad není pravda! A s Depeche Mode jsi se poznal kdy?
Setkal jsem se s nimi asi o pár let později. Bylo to na afterparty ke 101. Ten večer jsem potkal Davea a Fletchera.

Prostě jsi přišel a řekl 'jsem váš fanda, pokecáme'?
No, to ne. Ani nevím jak jsme navázali kontakt. Tou dobou jsem nedělal Bomb The Bass. Který rok vzniklo 101?

1988, LP bylo vydané v roce '89. Tou dobou si dělal remixy.
Ano, to je pravda. Přesně tak. Proto jsem jim byl představen. To první setkání proběhlo ve Y Clubu, kde jsem hrával jako DJ. S Martinem jsem se seznámil o pár let později. Bydlel za rohem v Maida Vale, takže jsme se potkávali a navázali tak kontakt. S Davem jsem se poprvé setkal ve Y Clubu po party ke 101.

Jak jsi se dostal k remixům Depeche Mode? Pohyboval jsi se v kancelářích Mute, tak tě oslovili?
Možná to byl částečně ten důvod. Myslím, že skupině se také líbili některé věci od Bomb The Bass. Snad si říkali, že bych jim mohl udělat taneční remix. Dovedu si představit, že se o tom nápadu Daniel se skupinou bavili. A tak došlo na remixy.

Měl jsi od skupiny na svou práci nějakou zpětnou vazbu?
Ano, na každý ze všech tří remixů a byly to vždy velmi pozitivní ohlasy. Z Everything Counts chtěli tehdy použít některé samply na turné. Ten remix se jim moc líbil a adoptovali ho pro svou show, což je úžasný kompliment. Alan Wilder hrál některé party, které jsem programoval. Víte, jít na show a slyšet některé elementy remixu v show bylo fantastické.

Remix singlu Everything Counts obsahuje samply skladeb The Robots a Tour De France od Kraftwerk, které jsi na začátku zmiňoval. Byli Kraftwerk tou kapelou, která tě přivedla k elektronické hudbě?
Kraftwerk bezpochyby byla jednou ze skupin, která mě přivedla k elektronické hudbě. Ale bylo to i jedno album - to jsem ještě chodil do školy a někdo to tam donesl – jmenovalo se Some Bizzare. Bylo to první kompilační album od Stevoa (pozn. red.: Stevo Pears, zakladatel vydavatelství Some Bizzare Records), na kterém byli Depeche Mode spolu se Soft Cell, Illustration, Blacmange a další skupiny.

Pamatuji si, že jsem si ho koupil a přehrával na jednom z těch přenosných kazeťáků. Znělo tak jinak, úžasně, úplně se do něj ponořil. Nejlepší skladbou podle mě byla Photographic, tak jsem se dozvěděl o skupině. Byl to pro mě přelomový okamžik v hudbě.

Takže, když vyšlo tohle album, šel si k Mute a řekl, 'tak, to kompilační album se mi líbí, dělám hudbu, tak si ji prosím poslechněte'?
Ne, ne. Album Some Bizzare nemělo s Mute nic společného, vydal ho chlápek jménem Stevo. Stevův label se jmenoval Some Bizzare. Bylo to něco úplně jiného. Tehdy z toho kompilačního Some Bizzare alba neměla smlouvu žádná skupina.
Daniel se na ně zašel podívat, tuším, že do Bridgehouse. Myslím, že smlouvu s Depeche chtělo víc lidí. Daniel šel a pak uzavřeli dohodu potřesením ruky. Jim se líbil jeho přístup, nebylo to o velkých penězích. Daniel působil jako velmi upřímný člověk. Skupina si ho kvůli tomu vybrala.

Pomohl ti Daniel překlenout těžké období, kdy jsi produkoval album Ultra?
Určitě. Když mě Depeche Mode požádali, abych na tom albu dělal, sedl jsem si Danielem a řekl mu, že je důležité, jestli to vezmu, aby do toho byl také zapojený. Že bude chodit tak často, jak to jen bude možné. Protože k tomu člověku chovám respekt a vážím si jeho zpětné vazby na cokoliv. Daniel na konci každého týdne dostal všechny mixy, probírali jsme je, rozvíjeli jakýkoliv jeho nápad. Daniel byl významnou součástí celého procesu, protože jsem chtěl, aby byl na dosah a poskytoval zpětnou vazbu.

Také po hudební stránce?
Ne, řekl bych, že mi nechal volnou ruku. Daniel byl výkonný producent, pro mě bylo důležité, že jsem mu mohl říct 'Fajn, Dane, co si myslíš, je to dobré? Chtěl bys k tomu něco říct?'

A pak jsme to rozebírali a zkoušeli různé nápady. Dobrali jsme se něčeho, s čím byla spokojená skupina, já i Daniel. Byla to spolupráce v pravém slova smyslu, což bylo dobře. Nebylo to tak, že by jedna osoba měla konečné slovo. Bylo to o komunikaci se skupinou, Danielem a mnou. Byl to dobrý způsob práce. A povedlo se. Skupina byla spokojená a Daniel také.

Práce, kterou jsi odvedl na albu Ultra, fanoušci Depeche Mode i dnes – skoro po 20 letech – berou jako velmi povedenou, přitom deska nevznikala vůbec v ideálních podmínkách. Jak jsi se vlastně k produkování Ultra dostal?
K produkování Ultra jsem se zřejmě dostal, protože jsem předtím udělal remixy tří písní Depeche Mode a když Alan odešel ze skupiny, přemýšleli, jestli se mají rozpadnout nebo pokračovat dál. Když si vybrali tu druhou možnost, hledali producenta. A mé jméno bylo na seznamu, předpokládám, že se spoustou dalších lidí. Tuším, že se tehdy sešli s několika různými producenty, Martin měl napsané tři písničky – Sister of Night, Useless a možná Insight.

Váhal jsi přijmout nabídku spolupráce?
Váhal jsem. Byla to pro mě práce snů - kdybych to vzal, jak to dopadne? Jaká to bude zkušenost, sednout si, nejdřív si poslechnout Martinova dema a z toho produkovat Depeche Mode, které jsem zbožňoval už jako teenager? Měl jsem s nimi schůzku jako kdokoliv jiný, Martin přehrál písničky. Pak jsme si šli někam sednout, dali si čaj, vyzkoušeli si, jaký je to pocit, jestli by to fungovalo.

Předělával jsi dema nebo to byl od začátku jasný směr udaný Martinem a ty jsi jen vytvořil zvukovou strukturu skladeb?
U všech písní podle mě platí, že když Martin skládá dema, tak už je to ta píseň. Po textové ani po melodické stránce se moc nemění. Co se mění, je tónina a tempo. To jsou dvě věci, které se liší. Hudební architektura, která obklopuje písničky. To jsou věci, které se mění, ale píseň zůstává stejná. Když Martin tu písničku zahraje na klavír nebo na kytaru, zůstává pořád tím, čím je, nemění se. To, co je za tím, co z toho dělá Depeche Mode, je elektronika. Vytáhnout to na úroveň, kterou očekáváte od zvuku alba Depeche Mode. Písničky však zůstávají písničkami.

Proběhly nějaké diskuze o tom, kdo bude zpěvák těch písní? Protože Sister of Night často zpívá Martin.
Vytříbilo se to samo, protože když měl Dave potíže zazpívat některou písničku, zpíval ji Martin. Jako když si hrajeme s různými tóninami a prostě to nefunguje. Tak vznikla Home. Dave se snažil zpívat Home a očividně nezněla tak dobře jako demo. Je to složitá práce. Když dostaneš dema, neurčíš 'tyhle písničky bude zpívat Martin', tak to nefunguje. Zkoušíš to. Zkusíš všechny písničky s Davem a od určité chvíle Dave cítí, že to není pro něj a pak to zpívá Martin.

Začátek nahrávání probíhal v jednom z malých londýnských studií jménem Eastcote, kde jste údajně našli ten správný zvuk alba. Tam ale probíhaly práce bez účasti Davea Gahana, který se v té době nacházel na opačné straně Atlantiku a utápěl se v dobře zdokumentovaných problémech. Kdy se Dave poprvé k nahrávání Ultra připojil a jaké byly vaše první pocity z jeho stavu?
Ano, řekl bych, že je to dobře zdokumentované a bezpochyby to pro něj bylo těžké a pro nás složité pracovat za takových podmínek. Jenže takový byl jeho stav a naše situace. Tehdy jsme dělali vše, co bylo v našich silách. Nějakým zázrakem všechno přežil - všechny ty šílené věci, které se mu přihodili v L.A. - a pokračoval dál, jako by se nic nestalo. A to na tom bylo to nejšílenější. Prvních šest měsíců to bylo těžké a dalších šest měsíců to šlo. Byl jako Jekyll a Hyde. Byla to ta nejbizarnější proměna, jaké jsem kdy byl za svůj život svědkem.

Na začátku nahrávání Ultry ještě bral drogy nebo s tím končil?
To nevím, možná je bral, možná ne. Mohu soudit jen podle toho, co jsem viděl. Na začátku ve studiu strávil jen hodinu, dvě. Po celé té záležitosti, když byl čistý, ve studiu strávil čtyři, pět hodin. Byla to naprostá změna. A to ti napoví. Neřekl 'ok, zkusím pár věcí, promiňte kluci, musím jít'. Pak měl úplně jiný přístup - 'hej, zkusme ten vokál znovu' - a také se mu líbil nápad najmout hlasového kouče, aby mu pomohl s hlasem. Po první polovině alba nastal v L.A. zlom.

Chtěl se změnit a chtěl být lepším. A podle mě jsme to všichni opravdu oceňovali. Protože jsme tam jen čekali. Někdy se něco zdrželo a my na něčem pracovali, ale v podstatě jsme tam byli proto, abychom nahráli jeho hlas. Takže když se tam ukázal a byl tam pár hodin, věnoval nám svůj čas, snahu a pozitivní energii, stálo to za to. Mohli jsme udělat písničku.

První dvě písničky se nahrály v Londýně a potom jste se přesunuli do L.A. nahrát zbytek nebo...
Ne, vlastně jsme se přesunuli z Londýna do New Yorku a v New Yorku jsme udělali další práci, myslím, že první půlku alba, prvních čtyři-pět písní. Tou dobou byl Dave pořád na jiné planetě, takže to bylo zčásti úspěšné a zčásti to zas tak skvělé nebylo.

Pamatuji si, že se Martin s Fletcherem bavili o tom, že skupina možná... že se album nedokončí nebo to bude Martinova sólovka, probíhali tam různé rozhovory na tento způsob. Já si myslel, že se dokončí. Vždycky jsem byl velmi optimistický ohledně toho, že se album dodělá, nevím proč, když vezmu v potaz co všechno šíleného se dělo. Věřil jsem, že to album bude dobré, podle mě ho doděláme. Oni po newyorském nahrávání zas tak přesvědčeni nebyli.
Po New Yorku následovalo L.A., nahrávání s Davem. A s Davem se dělo všechno to kolem. Zůstali jsme se týmem inženýrů v L.A., mluvili jsme s Danielem o tom, jestli se máme vrátit do Londýna a čekat. No a za týden byl Dave připravený pokračovat. My jsme byli na místě, takže jsme dalších pár týdnů pokračovali v práci ve studiu v L.A. Nahráli jsme tam tuším Barrel of A Gun a It's No Good. U It's No Good si pamatuji velmi jasně, že jsme ji dělali tam. Povedla se nám, zněla báječně. Barrel of A Gun jsme museli poopravit v Londýně, ale většina se udělala v L.A., když se Dave cítil trochu líp.

Ani Martin Gore nebyl v té době v nejlepší kondici, například skladbou Home se dle svých slov vyrovnával s alkoholovou závislostí. Jak se s Martinem spolupracovalo?
Byl ok, ale nebyl ve formě. Text Home o tom vypovídá, řekl bych. Ale byla to skvělá spolupráce, ta píseň se mi moc líbila. Podle mě na ni odvedl úžasnou práci. Chtěl orchestr, i demo mělo základ, který napovídal, že by to mohl být orchestr. Martin ten nápad chtěl uskutečnit. Najali jsme si kvůli tomu smyčcového aranžéra, Davea Claytona, aby to demo pozvedl na mnohem vyšší úroveň. Pamatuji si, jak Dave přišel, aby pomohl udělat notový zápis toho partu. Pak jsme jej hráli na klávesách, abychom se ujistili, že jsou všechny části správně a že to funguje. Výsledná verze se tempem velmi přibližovala původní verzi. Zkusili jsme tempo zrychlit, ale moc to nefungovalo. Takže jsme se vrátili k přibližně původnímu tempu, může to být tak o 2-3 BPM rychlejší.

Je to demo hrané na klavír nebo kytaru?
Ne. Je to naprogramované, základní drum beat. Všechna dema jsou velmi jemná, zredukovaná na naprosté minimum, což je skvělé, protože to nechává prostor pro představivost. Zkoušeli jsme to v různých tempech, abychom se přesvědčili jak to funguje, a došli k závěru, že vyzní lépe při nižším tempu. Od toho jsme na Home odrazili.

Jsou tam živé bicí nebo to bylo všechno naprogramované?
Domnívám se, že na Ultra je všechno programované. Myslím, že jsme přidávali nějaké živé prvky bicích, ale rytmické party byly velmi jemně programované. Nechali jsme se tím ovlivnit, protože to byl ten zvuk, kterého jsme se snažili dosáhnout. Myslím, že na Songs of Faith And Devotion byla zcela jasně snaha o něco víc živého, ale na Ultra jsme chtěli udělat něco víc elektronického, toho jsme se snažili dosáhnout. Myslím, že jsme se snažili použít nějaké živé bicí, ale to bylo až mnohem později, když jsme nahrávali s Christianem Eignerem pro Only When I Lose Myself, ale, víš, rozhodli jsme se pro programování, protože nám to připadalo správné.

Zašel jsi na nějaký koncert Depeche Mode v '93, během turné Devotional?
Ano, myslím, že jsem se zúčastnil snad každého turné. Od úplných začátků asi ne, ale viděl jsem je mnohokrát.

Byl to pro tebe zajímavý posun Depeche Mode? Protože se Songs of Faith And Devotion se víc přiblížili rockové hudbě, živým prvkům. Byl jsi překvapený, spokojený nebo zklamaný ze zvuku Depeche Mode z roku 1993?
Řekl bych, že ne. Walking in My Shoes je podle mě úžasná písnička, pro mě je celé album něco, co si vždy rád poslechnu. Co se písní týče, nejsou vůbec špatné. Myslím, že mne víc zasáhla spíš předchozí alba, ale mám tam několik skladeb, které budou vždy vynikat z pohledu Martinova skládání písní. Walking in My Shoes je brilantní píseň.

Mohl jsi na Ultra použít nějaké staré samply z té doby nebo jste vytvořili zcela nové zvuky?
Byly od začátku nově vytvářené, nemyslím si, že by se kdokoliv chtěl vracet zpátky, všichni jsme se chtěli posunout vpřed. To byla hlavní myšlenka. Po Alanově odchodu by byla jakákoliv představa o návratu k původním nahrávacím postupům kapelou okamžitě sestřelena.

Mohl bys popsat, jak probíhala práce na úvodním singlu Barrel Of A Gun? Martin Gore sice prozradil, že hlavní kytarový riff, byl původní sampl jeho hraní na kytaru s wah-wah pedálem, ale celkové trip hopové vyznění skladby, jako by neslo právě tvůj rukopis...
Znovu, je docela podobná té z původní verze. Tempo je trochu odlišné a party jsou bohatší na aranže, víc rozvinuté, přecházejí z verše do mezihry. Všechno je výraznější, přičemž demo je víc horizontální, lineární. Ale i demo bylo výborné. Mělo v sobě takovou děsivou atmosféru, kterou jsme chtěli zachovat a ponechat ji tam. Vokálně je jednou ze skladeb, která byla pro Davea opravdu těžká, kvůli časování a takzvanému 'rapu'.

Podle mě je velmi neobvyklá. Byla mou první volbou. Když jsem poprvé slyšel dema, hned jsem si ji zamiloval, protože se z hlediska časování a zpěvu tak lišila od toho, co Martin napsal dřív - byl tam ten rapový flow. Dave s ní kvůli tomu časování bojoval, ale nakonec to dal. Díky tomu je jedinečná. Pro mě, když se zamyslím nad Barrel of A Gun, je něčím výjimečným.skvělé, protože to nechává prostor pro představivost. Zkoušeli jsme to v různých tempech, abychom se přesvědčili jak to funguje, a došli k závěru, že vyzní lépe při nižším tempu. Od toho jsme na Home odrazili.

Martin Gore se vyjádřil, že instrumentálka Painkiller se ve studiu až trochu příliš zrychlila, zároveň, že jsi jako jediný měl ve studiu radost z Hard remixu od Underworld?
Výsledná verze je si tempem vlastně dost podobná, takže si nejsem jistý... možná máš na mysli jinou verzi, nevím! Underworld remix... oni nedělali Painkiller, dělali Barrel of A Gun?

Ano, dělali Barrel of A Gun a skupina řekla, že nejsou moc spokojení s podobou písně, protože nenašli žádné původní prvky písně. Byla to spíš jako nová věc od Underworld.
Ale o tom remix je, ne? Nevím. Záleží jaké si vytyčíš hranice. Když někomu dáš skladby, aby s tím něco udělal, tak řekneš, 'dobře, musíte zachovat takové množství prvků, tolik a tolik textu, melodii...' jen pochybuji, že to tak funguje.

Album Ultra je možná nejvíce eklektické v celé diskografii Depeche Mode, každá skladba má vlastní styl. Byl to od počátku záměr? Mohl to být výsledek toho, kolik bylo pozváno hostů na nahrávání nebo spíše tím, jak dlouho trvalo nahrávání celé desky?
Ne. Asi se to tak prostě stalo. Protože když jsme začali, Martin měl tou dobou tři písně. Pak jsme si dali přestávku a on napsal další tři písně, pak jsme si dali další přestávku a potom napsal tři další. Nad Ultra jsme strávili 15-16 měsíců, byl to dlouhý časový úsek. Co se mě týká, pracoval jsem na tom s přestávkami plus mínus dva roky. Protože následně jsme udělali další EP, Only When I Lose Myself, které zabralo několik měsíců, a potom následovala Singles Tour, na kterou jsme se připravovali. Bylo to pár hektických let.

Určitě se během nahrávání objevily skladby, které prošly zajímavým vývojem během produkční fáze, vzpomněl by sis na některé?
Všechny prošly, jak už jsem vysvětloval před chvíli, všemi druhy vývoje co se týče tempa a poloh. Všechny se liší od demonahrávek. Ale dema jasně určovala jaké mají Martinovy písničky být. On je velmi konkrétní, každou notou, kterou Martin dokáže zahrát na klávesy. Když vezmu Only When I lose Myself, bude prostě umět každou slabiku každého slova na klávesách a bude vědět jak chce, aby ji Dave zazpíval nebo jak by ji měl zazpívat sám. Je velmi metodický, když tak nad tím uvažuji. Nevím, jestli je to to správné slovo, snad ano. Je velmi precizní. Není tam v podstatě žádný prostor na chybování. Občas kvůli tomu byla trochu napjatá atmosféra, když chtěl Dave zkusit něco jinak. Martin měl jasnou představu, jaké ty písně mají být, ať už nakonec zněly jakkoliv.

Zůstaly některé písně z nahrávání alba Ultra nevydané?
Já myslím, že tam nějaké písničky byly. Pamatuji si, že jsme se pokoušeli o jednu Martinovu skladbu, nemůžu si vzpomenout na název, možná Emancipation? Nepamatuji se. Ale byla tam jedna, která zřejmě nebyla tak silná. A rozhodli jsme se, asi to říkal Daniel, že ji necháme být.

Rok po vydání alba Ultra jsi vyrazil s Depeche Mode na turné se svým DJ setem. Mohl jsi nějak ovlivnit verze písní, které byly hrané živě?
To bylo něco jiného. Svou část jsem udělal. Turné byla jejich záležitost. Zašel jsem ze zvědavosti na první zkoušky. Byl jsem pozvaný, jakoukoliv zpětnou vazbu chtěli rozvinout, chtěli se posunout, proto si najali živého bubeníka a další věci.
Ale písničky, které hráli, například It's No Good, zůstaly podobné verzím z nahrávání. Only When I Lose Myself na Singles Tour byla také skoro stejná, řekl bych.

Když se v roce 2000 chystali Depeche Mode znovu do studia, nepřišla od nich pozvánka, aby ses vrátil do producentského křesla?
Nemyslím si, že bych se vracel do studia, dokonce ani kvůli vlastní hudbě, takže odpověď bude asi ne.

Jaký máš názor na poslední alba Depeche Mode - Playing The Angel, Sounds Of The Universe a Delta Machine? Máš nějaké své oblíbené?
Mám je rád všechna. Můj nejoblíbenější singl by byl Precious, má v sobě něco dramatického, mám tu píseň opravdu rád. Nevím proč, ale dotýká se mě, když ji slyším. Nevím, jestli je to textem - na tom textu je něco, co se mi moc líbí, co mne dojímá - z těch tří je to ten, který u mě vede.

Která je tvoje nejoblíbenější písnička a album?
Nejoblíbenější píseň, musím podotknout, že jsem se o tom bavil s Danielem, a s Danielem si myslíme to samé, The Sun And The Rainfall. Nevím proč. Když ji slyším, vždycky to tak cítím. Je pro mě výjimečná. Není nijak skvělé nahraná, ale něco na té písní mám opravdu rád. Její jednoduchost, naivitu. Je to jednoduchá skladba, ale takové jsou nejlepší. Nevím, řekl bych, že tato písnička je nejlepší a z alb pro mě vyniká Music For The Masses, také části Black Celebration, ale Music For The Masses je klasika.

Co si myslíš o britpopu? Daniel Miller jej označil jako zpátečnický styl.
Nevím, myslím, že to je trochu extrémní. Mně dvakrát nevadí, například Blur mají pár dobrých věcí. Nevyvolává ve mně pocit 'sakra, musím to vypnout'. I Oasis přišli s několika dobrými písničkami. Když k tomu přistupuješ s otevřenou myslí, je to fajn. Možná by Daniel nesouhlasil, ale já nevím.

Ve své kariéře jsi spolupracoval s největšími jmény hudební scény, od produkce pro Gavina Friday, Sinead O´Connor, Neneh Cherry, po remixy pro Björk, Massive Attack či Davida Bowieho. Jaký byl tvůj nejlepší zážitek?
Každý zážitek byl jiný, ať už se stal s Massive Attack nebo Bowiem.

Setkání s Bowiem byl úžasný zážitek. Bowie mi zavolal a nechal mi zprávu na záznamníku. V pondělí jsem přišel do studia a přehrál si to - tehdy, kdy ještě existovali záznamníky - 'Ahoj Time, tady je David, pracuji s Brianem Enem na tom novém albu blablabla... Mám tu několik skladeb, byl bych rád, kdybys je zremixoval.'

Kéž bych si to nechal. Bylo to prostě úžasné. Říkal jsem si 'to je vtip?' Nějak mě vystopoval, našel mé číslo a kontaktoval mě. Domluvili jsme si schůzku v hotelu v centru Londýna, kde přebýval. Přehrál mi ty písničky. V pokoji jsme byli jen Dave a já a poslouchali jsme nové album Outside. Báječný pocit.

A co Bono?
Ano, zážitek s Bonem. To bylo super, protože jsme byli na party a slavili jsme, bylo to prima. Nakonec jsem zůstal u Bona doma. To byla skvělá doba, bylo to, když jsem dělal s Gavinem Fridayem. Gavin a Bono jsou si velmi blízcí, takže když jsem pracoval na Gavinově albu (pozn. red.: Shag Tobacco, 1995), zařídil, abych dělal na soundtracku k filmu In The Name of The Father (pozn. red.: Ve jménu otce, 1993). Gavin s Bonem pro něj napsali tři skladby, které jsme s Gavinem produkovali.
Tak jsme se s Bonem seznámili a byla to opravdu dobrá zkušenost. Eno byl také ve studiu, přišel se tehdy podívat, i Sinead. To byl můj první kontakt se Sinead, rovněž kvůli tomu albu. Strávil jsem nahráváním alba v Dublinu asi tři až čtyři týdny a je výborné. Další skvělý zážitek.

Naskytla se někdy nějaká spolupráce, kdy jsi prostě řekl, ne, to nechci dělat - nebo naopak, existuje nějaká spolupráce o které jsi snil a nikdy si nestala?
Myslím, že všichni lidé, kteří tady byli zmíněni, jsou lidmi, se kterými jsem chtěl pracovat – remix pro Massive Attack a Bjork jsou určitě na tom seznamu, Sinead, Gavin Friday – mám rád Virgin Prunes (pozn. red.: skupina, jejímž byl Gavin Friday členem) - a samozřejmě Bowie, to se také uskutečnilo. A třešničkou na dortu je práce na Ultra.

Jako fanoušek spousty hudby, kterou jsem poslouchal, než jsem s těmi lidmi začal pracovat, bych řekl, že to byl možná jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl přestat. Protože jsem se dostal do bodu, kdy jsem měl za sebou spolupráci s každým, se kterým jsem chtěl spolupracovat a už nebylo co bych mohl někomu dalšímu dát ve smyslu produkce. Raduji se z hudby, na které jsem pracoval se všemi těmi lidmi. Když se za ní ohlédnu, říkám si 'ok, to vypadá velmi dobře'.

Byl pro tuto situaci nějaký spouštěč?
Ne. Ultra vlastně proběhla mnohem později, Bowie a Gavin Friday se událi před Ultra. Po roce 1998 jsem udělal jen pár menších produkcí. A pak si jedna má část řekla 'dobrá, potřebuji přestávku', protože tou dobou jsem produkoval už 12 let.

Přestěhoval jsem se do Amsterdamu, založil svůj vlastní elektronický label (pozn. red.: Electric Tones byl založen roku 2000) a pomalu jsem začal směřovat jinam. Asi jsem přirozeně cítil, že už jsem udělal vše, co jsem chtěl a nastal čas věnovat se jiným věcem. Neudálo se to přes noc, nebyl to náhlý konec a začátek. Trvalo to mnoho let, protože mi hudba byla velmi blízká. Po tom všem jsem si pomyslel, že nastal čas zkusit něco jiného.

Jak nahlížíš na aktuální vývoj v hudbě, je zde něco, co bys vyzdvihl jako pozitivní?
Je pro mě těžké jmenovat konkrétní jména, ale pořád si kupuji hodně hudby, stahuji ji z různých elektronických stránek.

Depeche Mode zrovna vydali nové album. Znáš Jamese Forda, toho kluka ze Simian Mobile Disco? Protože on ho produkoval.
Ano, slyšel jsem, že to dělal. Zní to jako zajímavá, neobvyklá volba, což se mi líbí. Rád bych to slyšel.

Mělo by být víc elektronické a svižnější.
Dovedu si představit, že by to mohlo být rychlejší. Co vím, byla hudba, kterou produkoval, vždy taneční hudba v rychlejším tempu.

Prý použijí víc prvků elektronické hudby i během živých vystoupení.
Simian Mobile Disco hodně hrají, ne? Předpokládám, že má dobrou představu o tom, co funguje a co nefunguje naživo. Těším se, až to uslyším.

Pokud se odlišuje od posledních alb, je to výhoda. Co se zvuku a tempa týče, myslím si, že potřebují zrychlit. Podle mě zůstali v nižším tempu až moc dlouho. Tak to vnímám já, někdy to ty písničky potřebují. Ale mám z toho dobrý pocit.

Mimochodem, jak bylo na turné?
Na Singles Tour? Dobře, potkal jsem tam spoustu lidí, bylo to nejlepších sedm-osm týdnů v mém životě.

Taková party?
Ano.

I s Davem?
Ne, ne. Dave chodil brzo spát. Tehdy byl velmi křehký, měl sebou terapeuta pro drogově závislé z L.A. Muselo to pro něj být velmi těžké, protože viděl, že Martin, Andy i já pijeme, ale když to pominu, byla to skvělá doba, protože jsem s nimi cestoval jejich osobním letadlem do různých měst na Singles Tour. Bylo to úžasné, ani to nedovedu popsat. Než přišli na řadu, hrál jsem 40-45ti minutový set před tisíci lidmi. Byl to skvělý pocit.

Bylo to připravené nebo jsi rovnou mixoval?
Ne, každou noc to bylo jiné. Lišilo se to od jejich setu, který každý večer zůstával stejný. Já jsem chtěl hrát spontánně, měl jsem dva bágly cédéček a cd přehrávač a ládoval to tam 30-45 minut, víš, prostě abych rozehřál publikum než přišli na řadu.

Asi to bylo lepší než klasická předkapela, protože mnoho skupin, které předskakovaly Depeche Mode, mělo problémy s fanoušky.
Nemůžu si vzpomenout, byli tam předskokani, drum skupina, vlastně dámská drum'n'baseová skupina...

Purity.
Bylo mi jich skutečně líto, tuším, že to v polovině turné vzdaly. Podle mě to pro ně bylo opravdu těžké. Domnívaly se, že to bude ten největší průlom v jejich kariéře a nakonec to byl spíš hřebíček do jejich rakve. Tak si to vykládám, protože přijetí, jakého se jim dostalo, bylo zkrátka velmi negativní. A já myslím, že to udělaly, že to v polovině turné zabalily.

Viděl jsem předskakovat Fat Gadgeta Depeche Mode na turné Exciter. Dokonce i tento člověk, který byl pro Depeche Mode něco jako hrdina, neměl z publika zrovna nejlepší zpětnou vazbu, lidé pískali a křičeli.
Chudák Fad, já myslím že Fad je skvělý, ale předpokládám, je to těžké. Nebývalo to vždycky takové, protože si pamatuji jak jim Fad předskakoval v Londýně a tam vládla úplně jiná atmosféra. Předskokani se velmi líbili. Velmi líbili je možná silný výraz, ale byli tolerováni – to asi bude lepší volba slov.

Setkal jsi se s Alanem Wilderem?
Ano, s Alanem jsem se setkal. Bylo to po albu Ultra a dobře jsme si spolu popovídali. Myslím, že to byla party Mute - vánoční oslava Mute, bylo to asi v roce 1997 a byla to skvělá noc.

Byl tam Alan, potřásli jsme si rukama a dobře jsme si popovídali. Ten večer jsme se potkal také Franka, to bylo také skvělé. Bavili jsme se o tom, že spolu něco vytvoříme pro album Bomb The Bass. O tom jsem se s ním ten večer bavil a on byl zcela pro, akorát se to nikdy neuskutečnilo. Čímž se dostávám zpátky k tvé otázce o spolupráci s někým. Jít do studia s Frankem Toveyem (pozn. red.: Fad Gadget), to by bylo... Pro mě jsou písničky jako King of The Flies, Ricky's Hand... když o tom přemýšlím, říkám si, 'sakra, kéž by se to stalo'.

Moc ti děkuji za rozhovor!
Rádo se stalo.

Rozhovor: Filip Macháček
Překlad: eternal

Názory Devotees (42)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa