Depeche Mode Strangers

Začátek a konec. Kupodivu nevím, kde začít. Vím jen kde skončit a jestli se vůbec odhodlám začít, brzy poznáte, že mluvím pravdu. Je to směšné, za nic na světě nevím, kde začít.

(Začínám od srdce, nebo je to jen moje přání?) Vím přesně, kde skončit tohle vyprávění o hudbě, která nutí čas plynout, která si podmanila zvuk a dovedla slovo k dokonalosti. Pro čtyři přátelé, znamená zvuk odnikud, pocit, který se pohybuje mezi nekonečným kombinováním rytmů a texty, které mluví o duševní vyrovnanosti, hříchu, fascinaci, o duši a tělu. Vkládají do toho půl svého srdce a mnoho energie… ale kde začít?

Co kdyby tohle vyprávění skončilo právě teď, tak dokonale, jako kterákoliv z písní, vytvořená těmito čtyřmi hudebníky…To ticho, prostor, prázdnota, která následuje, je natolik uspokojující a nadpřirozená jako vždy, když jste si vyposlechli některou jejich píseň. Mým úkolem je představit čtveřici hudebníků jako objevitele způsobu jak bavit lidi, říct ty správné věci správným způsobem a v správný čas. Chci je předvést, tak jak se mi jeví, kdykoliv je vidím, slyším a přemýšlím o tom, jak se vlastně prosadili. Mám vyprávět krátký příběh o originalitě a komerčním úspěchu, vysvětlit, jak tato čtveřice dosáhla v popu zralosti, jak se dokázali odlišit jako důvtipní baviči se zvláštním humorem a odolností vůči deformaci.
Snad bych se měl zmínit i o tom, proč mají všichni nakrátko ostříhané vlasy…

Úvodem bych snad měl říct něco o všech těch písních, které vytvořili pro sebe a pro každého, kdo je schopný jim rozumět. Jsou výsledkem celoživotního úsilí, nashromážděných schopností a předsevzetí, pošetilosti a osamělosti, zoufalství a náhody. Jejich hudba – svět iluzí, magické kouzlo, které může být interpretováno 101 způsobem. Někdo je vidí jako zrcadlo, nastavené všednímu životu, jiní jako mystické vnikání do fantazie. Vždycky jsem si myslel, že ti, kteří se stali idoly díky své hudbě, vytvořili téměř mystické pouto mezi člověkem a počítačem.
A plně se oddali speciálním, mystickým efektům a vzdorným zvukům snů. Někdo si může myslet, že jejich hudba je přitažlivá proto, že je svěží, živá, výstřední a pečlivě propracovaná. Mnoho lidí rádo naslouchá jejich hudbě, ale většinou přehlíží všechny ty otázky, obsažené v textech, téměř antickou přesnost, přímost a náhlou změnu, rytmus, který se rozebíhá.

Když naslouchám, kterékoliv z jejich písní, když je sleduji na obrazovce nebo na pódiu, občas si pomyslím, že jejich kombinace elektrického beatu a lásky, jejich vnitřního světa a světa vnějšího, je jedním z nejlepších projevů typických pro 20. století. Možná jsem zaujatý, ale věřím tomu, že naslouchám hudbě, která nám všem má co sdělit, tak jako poznáváme svět Andy Warhola, Davida Lynche, Kurta Vonneguta nebo Michaela Manna. Pop neustále zasahuje do života a využití elektroniky spolu se zkušenostmi, může vést k poznání, či spíše k odhalení něčeho, co je aktuální právě teď, ve 20. století, v době, kdy se vše mění během okamžiku.
Čemu věříte? Můžete si myslet, že bych to všechno neměl brát tak vážně, že je to jen pop-music, komerční záležitost, snůška elegantních obchodních podvodů, že tito hudebníci jsou jen obchodníky a já bych neměl mluvit o lásce, strachu z neznáma, víře a sjednocení…Ale já prostě beru tuhle záležitost popu a způsob, jakým ji ta čtveřice chápe a proměňuje ve skutečnost, jako druhou nejkrásnější věc na světě – po snění. Beru to tak vážně, že je to až komické. A jestli mi někdo řekne, že jejich hudba není ničím jiným než nezpracovanou, zjednodušenou slátaninou dětských říkanek, náhlou posedlostí a manipulujícím rytmem, odpovím mu, že prostě nemá smysl pro detail, nechápe pravou lásku k životu a nemá cit pro dobrodružství. Kdybych měl přesto objasnit, proč jsem si tak jistý, že jde o víc než pouhou zábavu a hru, mohl bych uvést tolik důvodů pro mé přesvědčení, že bych nevěděl, kterým začít.

Pamatuji si na jejich koncert, na skvělou atmosféru, která tam panovala. Pamatuji si, jak na mne hluboce zapůsobilo jejich vzájemné pouto, byli jakoby uchváceni budoucností a vírou v ní. A tak jsem o tom prostě musel napsat, když jsem se cítil tak dobře, volný a plný života. Cítil jsem se tak dobře, až to bylo neuvěřitelné. Když o tom teď přemýšlím, byl jsem spíš zmatený, ale myslím že ne.
Co se odehrálo během té plynulé, efektní, neskutečné show, je vlastně běžné pro každé špičkové umění a zábavu: všechno najednou zopakovat, a pak znovu, hra mezi náhodou a osudem. Ztrácíte a nacházíte sami sebe. Všechno současně. Je to okamžik čisté radosti, kdy vše dává smysl, vzápětí ničemu nerozumíte a přitom naleznete zvláštní, nové „já“ – odlehčené, bezstarostné, unikající…a přitom zcela připravené na ty nejdivnější věci a dokonce i svět. Najednou tancujete. Přemýšlíte. Máte jistotu. Pochybujete. Cítíte se báječně. Na jeden krásný okamžik.

Tohle všechno je velmi dojemné, zvláštní a určitě to stojí za přemýšlení.
Zapomeňme na začátek a střed tohoto vyprávění. Zamysleme se nad sebou, nad svými zálibami, nad tím, co nám jejich hudba sděluje. K tomu není třeba žádného dalšího vyprávění. Burcuje v nás ty nejsilnější pocity nereálna, neskutečnosti a pomíjivosti světa.

Závěrem chci jen připomenout, že s touto čtveřicí můžete vidět a slyšet opravdové přátelství, přestože jsou si cizí, sobě i nám…Vedou nás k bdělosti, díky nim se necítíme jako opuštění cizinci v neznámém prostoru, jsme všichni osamoceni a spojeni navzájem, je to osud. V tom spočívá síla pop-music, tajemství úspěchu a bezmezný obdiv posluchačů.

Jsou bezpochyby popovou formací, která se však odchyluje od běžných měřítek, jsou originální, neovladatelní. Známe je a vídáme pod názvem DEPECHE MODE.
Jsou zneklidňující, neodolatelní, netypičtí, a věřte nebo ne vytvářejí něco praktického a originálního.
Kdybych měl napsat článek vystihující jejich fenomén, objasňující jejich hudbu, analyzující jejich nitro, interpretující jejich názory, prostě bych nevěděl, jak začít. Jsou to prostě DEPECHE MODE

Paul Morley/London/September 1990

Zdroj: kniha Antona Corbijna - Depeche Mode Strangers