V zajetí nostalgických zvuků

I na dvanáctém albu dokážou Depeche Mode stále překvapit.Ten úvodní, až nepříjemný minutový kvílivý kovový tón rozpáře vaše uši a otevře bránu do nové dimenze hudebního vesmíru zvaného Depche Mode.

Tahle deska má mnohé aspekty, které již fanoušci znají, a přece je překvapivá. Zejména expe¬rimentálním vyzněním, dávajícím vzpome¬nout na polovinu 80. let a alba jako Some Great Reward či Black Celebration, kdy se pevně tvarovaly kontury kapely, která poté melodickým synthpopem na albech Music For The Masses a Violator vystoupala na piedestal legendy.

Album Sounds of the Universe zaujímá v diskografii Depeche Mode výjimečné místo. Postrádá prvoplánové hity, je to kom­paktní celek kapely, která si mnohé prožila, přežila, a přesto se dokázala semknout, když dojde na tvůrčí proces. Definitivně dává zapomenout na půtky mezi zpěvákem Davidem Gahanem a skladatelem Martinem Gorem; první díky dvěma sólovým albům naplnil částečně své ambice a získal jistotu, druhý se vyvázal ze zajetí povinnosti skládat líbivé melodie. Za dohledu „podpůrného nárazníku" Andrewa Fletchera nalezli optimální kompromis, jak i po 29 letech existence vytvořit výjimečné dílo. Prakticky nepoznáte, kdo složil co, i když...

Dva aspekty pohledu na nové album je dob­ré znát předem, Gahan v jednom interview před vydáním Sounds of the Universe přiznal inspiraci dvěma slavnými alby - Autobahn (1974) od Kraftwerk, základním pilířem celé elektronické scény, a pak Low (1977) od Davida Bowieho, prvním dílem jeho berlínské trilogie. Martin Gore pak propadl obsesi naku­pování přes internet a na eBay si nakoupil desítky či možná stovky přístrojů, které kape­la využívala v první desetiletce své kariéry. Připočítáte-li přirozený talent trojice pro melodie a střízlivý dohled producenta Bena Hilliera, který se již osvědčil na předchozí studiovce Playing The Angel, získáte alespoň prvotní obraz „zvuků z vesmíru".

Ony „retro" zvuky, ovšem s patřičnou moderní úpravou a feelingem, probublávají celou deskou. Nepříjemné kvílení z otvíra­cího kousku In Chains je záhy zapomenuto, když se přes něj převalí škubavá bluesová kytara a Gahanův typický naléhavý vokál, následovaný rychlým beatem v Hole To Feed. Nostalgii, jakou vyvolávala na Playing The Angel „gahanovka" Suffer Well, nyní obstarávají dva kousky v srdečním rytmu Fragile Tension a In Sympathy, mezi které se vklínila balada Little Soul, v níž se poprvé výrazně prolínají Gahanův a Goreův vokál. Podruhé si to - snad ještě lépe - zopakovali v naléhavé a houpavé Come Back, v níž sekavá naboosterovaná kytara odpočítává čas do návratu milovaného protějšku.

Druhou polovinu hodinové nahrávky zaha­juje „budovatelský" song Peace, oplývající přehršlí různých melodických nápadů a změn temp, se špetkou Pet Shop Boys v refrénu „A peace will come to me" a náladotvornosti "filmových podkresů. Z této kategorie je i dvouminutová instrumentálka Spacewallker, při níž si osamělého kosmonauta poletujíc na laně okolo vesmírné lodi představíte docela snadno. Zároveň slouží jako nadechnutí před finále v čele s postupně se rozjíždějící a zase na vlně nostalgie (Bowie!) se vezoucí Perfect. A pak přicházejí dvě písně, u nichž je patrné, že jejích autorem nemůže být nikdo jiný ne Gore. Miles Away/TheTruth Is je do hučivé a syčivé elektroniky zabalené country, Následující jediné samostatné Goreovo číslo na albu pak vypadlo z nočního baru, v němž se jako první zrodila Somebody, ovšem balada Jezebel se jí jen přibližuje. No a na závěr šestiminutový opus Corrupt, také zrozený z elektronické temnoty, dynamický, rostoucí a slibující další výlety na planetu Depeche Mode.

Pilotní singl Wrong se na desce nachází třetí v pořadí a stejně jako celá nahrávka je to spíše grower - tj. propadáváte mu postupně s každým dalším poslechem. Mimochodem doprovází jej výtečný klip na téma únik a vysvobození od Patricka Daughtera. Jakoby charakterizoval současnou tvář celých Depeche Mode. Zbavujeme se pout minulosti, nálepky kultu a prostě se chceme bavil ještě než nám všem bude padesát. A to není vůbec špatné.

Bude se vám líbit, pokud máte rádi: Depeche Mode - Black Celebration, David Bowie - Earthling, U2- Zooropa.

Nej skladby

Fragile Tension - Ukázkový srdeční rytmus v osmdesátkovém duchu, do něhož kvílí kytara, vyšperkovaná atmosférickými retro zvuky, s naléhavým Gahanovým vokálem „There´s something magical in the air..."

Come Back - Ostrý zvuk se zašumlovanými elektronickými spodky a povlávajícím vokálem, evokujícím atmosféru dvacet let starého hitu Sowing the Deeds of Love od kapely Tears For Fears.

Perfect - Dusavý a zvonivý skladatelský perfekcionismus z „paralelního vesmíru, v němž je všechno jen občas perfektní". Změna tempa ve druhé třetině písničky výtečně naruší kolébací náladu.

Zdroj: Filter/text Marek Dvořáček