Šťastlivec Martin Gore

Šťastlivec Martin Gore

Můžou spolu fungovat tři trochu praštění lide? Kdo nakonec určuje, které písně na albu bude zpívat Martin Gore? Dá se napsat optimistická bluesová píseň? Odpovědi i další věci si můžete přečíst v rozhovoru pro Musikexpress s Martinem Gorem, který je - světe div se - šťastný.

Depeche Mode nahráli své třinácté studiové album, jmenuje se „Delta Machine" a celkem se dost povedlo. Dá se k tomu ještě něco říct? Mají Depeche Mode co říct? Na to je nejlepší zeptat se toho muže, který napsal většinu písní skupiny: Martin Gore.

Rozhovor Dirka Petize

Musíte si Martina Gorea představit jako šťastného muže. Ale opravdu: Představte si to, Gore, šťastný. Proto se přece před třiatřiceti lety Depeche Mode nezaložili. Kvůli touze po štěstí možná, ale ona touha v podstatě zůstala v písních Depeche Mode nenaplněná, v písních, které skoro všechny napsal Martin Gore a zpíval Dave Gahan. Gore a Gahan, jaká to nesourodá dvojice, na lásku to nikdy nevypadalo, v žádném případě: jeden z nich (Gahan), představitel fantazií, snů, nočních můr jiných (Gore); jeden z nich (Gore), představitel pohlavní ambivalence, druhý (Gahan) rozpolceného machismu. Na projekce, které byly přehazovány z jednoho na druhého, nejdelší psychologickou analýzu v dějinách popu.

Ano, 33 let Depeche Mode se nedá vyprávět jen jako nekonečnou řadu hitů jednoho hudebního projektu mezi elektronikou a blues, naopak, na 33 letech Depeche Mode by se dala převyprávět i celá krize identity moderního heterosexuálního muže. Andrew Fletcher, ten třetí, by stál jakožto třetí archetyp toho bez pochybností netečně stranou v nejtemnějším stínu. Potřebuje jej vůbec někdo? Tuto otázku si určitě často kladli i Gore s Gahanem. Byl by to však natolik neslušný dotaz, že samozřejmě nepřipadá vůbec v úvahu ho položit, tady, teď, u příležitosti nového, již 13. studiového alba Depeche Mode. „Delta Machine": Martin Gore, ten šťastlivec, je připraven. To znamená, že sedí. Ve svém domě v Santa Barbaře, je další krásné kalifornské ráno, slunce svítí, alespoň to tak tvrdí předpověď počasí, a v Berlíně, s kterým je Martin Gore spojen pouze telefonicky, na sklonku dne hustě sněží.

Martine Gore, jak se daří? A jak se vede Depeche Mode?
Daří se mi dobře, děkuji. A jako skupina jsme dnes určitě šťastnější než kdy předtím. Je to pořád to samé, člověk se stává starším a dospělejším, priority v životě se mění, a nakonec si uvědomíš: Spousta věcí, o kterých jsme se v minulosti hádali, byla vlastně úplně nedůležitá.

Jako například osobní nevole?
No ano, po dlouhou dobu si moc nerozuměli Dave s Andym, ale dnes mezi nimi existuje určitý druh respektu a akceptace toho druhého. Jsme skupina, jsme spolu celou věčnost – a mezitím jsme se naučili vážit si skutečnosti, že stále ještě existujeme. A že pořád ještě umíme a chceme dělat to, co máme rádi.

Takže vám to nepřipadá jako nějaké podivné rodinné setkání, když se vy tři po zvládnutém turné a trochy odpočinku jednoho od druhého pak někdy opět sejdete ve studiu?
Celek, který držel pohromadě tak dlouho jako my, tím už přece dokázal, že nějakým způsobem funguje. Ale v určitém slova smyslu jsme přesto také něco jako dysfunkční rodina, správně: Jsou oblasti, do kterých prostě nezapadáme. To je však způsobeno tím, že jsme zkrátka všichni umělci. To je potom normální, že je každý svým způsobem trochu praštěný. Když dají dohromady tři trochu praštění lidé, vede to skoro nenávratně k hmm, .. . nesrovnalostem. (směje se)

Přesto jste od „Songs Of Faith And Devotion" drželi pořád stejný rytmus, každé čtyři roky vznikne nové studiové album. Působí to skoro jako rutina. Nebo se za tu dobu na samotném procesu něco změnilo?
Především všichni tři vedeme vedle skupiny i naše vlastní životy, to pak nutně vede ke vzniku onoho čtyřletého odstupu mezi deskami. A potom potřebujeme skutečně čas k tomu napsat a nahrát album, které splňuje naše nároky. Jeden až dvouletý rytmus jako v 80. letech už bychom dnes nezvládli. Kromě toho se změnily poměry v hudebním průmyslu: V tomto okamžiku, kdy se spolu oba bavíme, se jako skupina už připravujeme na naše světové turné, které začíná v květnu a bude trvat o něco déle než rok .V 80. letech jsme nikdy necestovali déle než tři měsíce. To všechno vede k těmto čtyřem rokům mezi alby. Opravdu je to tak, že jsem kolikrát sám překvapený, jak krátká je pak přestávka mezi koncem turné a novou deskou.

Jinak se nic nezměnilo?
Vlastně ne, nic. Někdy něco změníš na procesu psaní, někdy něco změníš u nástrojů, které používáš. Jinak vše zůstalo až s podivem stejné.

Ale vy tři se spolu bavíte už před deskou? Jak by například mohla znít? A o čem by mohla být?
Ne, vlastně se spolu předtím moc nebavíme, opravdu. Třeba se spolu neposadíme, abychom předem naplánovali možné znění alba nebo probírali obsahy textů a témata písní. Raději věcem necháváme volný průběh.

Martin Gore zní uvolněně, v pohodě, se zájmem, celkově skoro: pobaveně. Jednoduché vysvětlení by bylo: Neexistuje přece vůbec nic na co by si mohl stěžovat. Člověk si jen musí krátce promítnout jeho životní dráhu, z Dagenharnu v Essexu do Santa Barbary v Kalifornii a za 51 let kdoví kolikrát kolem světa; tři děti a bývalá manželka a mezi tím celé to šílenství, milióny desek, milióny fanoušků, malá a velká životní dramata. Martin Gore přirozeně už není tím samým člověkem, který před 29 lety napsal „Somebody", první jím nazpívanou písničku, jednu z klasických balad 80. let, v jejímž textu se dá vyčíst naivita nejhrubšího zrna i dojetí: „I want sornebody to share / Share the rest of my life / Share rny innermost thoughts / Know my intimate details / Someone who'll stand by my side / And give me support / And in return / She'll get my support / She will listen to me / When I want to speak / About the world we live in / And life in general."

Není i po 33 letech pořád jen trochu zvláštní psát písně v první osobě, většinu kterých pak zpívá někdo jiný, a sice Dave Gahan?
Už o tom vůbec nepřemýšlím. Za celá ta léta se z toho stal zvyk a když dnes píšu texty, pak jen s úvahou, že jimi chci vyjádřit určitý pocit. Na demu zpívám text já, pak je však úplně přirozené, že při samotných nahráváních nastupuje Dave. Mé texty pojme po svém. Někdy má úplně jinou interpretaci napsaného než já, pak ty texty přenese takříkajíc na úplně jiné místo, které v sobě snad přesto má něco z výchozího pocitu, pro který nebo se kterým byly napsány. Nemám však ani v nejmenším problém s tím, že ty texty pak už nezpívám sám.

Na „Delta Machine" zpíváš ze třinácti písní jen „The Child Inside". Proč zrovna ji? Protože je ti text osobně blíž než je tomu u ostatních písní? Nebo to bylo spíš hlasovací rozhodnutí? „The Child Inside" je pomalý kousek, a v minulosti jsi v Depeche Mode také zpíval většinou balady...
To zvláštní na výběru písní, které zpívám sám, je následující: Ani si je sám nevybírám. Obvykle rozhoduje Dave, kterou píseň nebude zpívat on, ale já. Tentokrát to byly dvě, kromě „The Child Inside" se na deluxe vydání alba objevuje ještě další píseň s názvem „Allways". Když si Dave poslechl demo, řekl jen: „Tu písničku bys měl zpívat ty." A já odpověděl: „Fajn."

Tak jednoduše.
Ano. Nejdu do studia a neoznamuji, která píseň mi tak leží na srdci, že bych ji chtěl zpívat sám. Mnoho lidí si to myslí, ale není to tak. Vůči mému kolegovi ze skupiny si na své písně nečiním žádné vlastnické nároky.

Jak se zdá, text „The Child Inside" pojednává o procesu odcizování se mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi milovali a teď dochází vypravěč v první osobě k poznání: To dětské, nevinné, možná naivní, co kdysi miloval na druhé osobě, evidentně mizí, na konci umírá. Možná proto to hned vede k myšlence: Ach, to musí být pro Martina Gorea něco osobního, proto to zpívá sám. Na druhou stranu „Goodbye", další píseň na „Delta Machine", pojednává také zdánlivě o rozchodu, a tu píseň zpívá Dave Gahan, i když jsi napsal ty...
Tyto dvě písně se pro mě osobně od sebe velmi liší. „Goodbye" má velmi pozitivně laděný text, který popisuje překonání bolesti z rozchodu, umění nechat být. Na albu jsou dva, tři jiné kousky, které jsou podobně optimistické, i když se čistě po hudební stránce jedná o bluesové písně. Ty texty však bluesové nejsou, nejde v nich o bolest a zármutek. Vyjadřují spíš, že se mi zrovna vede docela dobře. Například „Heaven", pilotní singl, pro mě popisuje pocit, cítit se ve svém životě dobře, být na správném místě – být šťastný.

A jste to opravdu, Martine Gore? Úplně a opravdově?
Absolutně.

Dobrá, během poslechu „Delta Machine“ si člověk hned pomyslí: příjemně melancholické, tahle deska, bez velkého drama, které se vyskytovalo na dřívějších albech Depeche Mode. To je příjemná změna, ne?
Já vnímám několik našich alb jako optimistické a pozitivně naladěné. Ale možná mám na rozdíl od většiny ostatních lidí odlišnou představu o radosti na jedné a melancholii na druhé straně. (směje se)

Správně, Depeche Mode všeobecně nejsou chápáni jako kapela pro dobrou náladu.
Je možné, že naše hudba byla v porovnání se spoustou další hudby vždycky o něco melancholičtější. Ale tak já prostě píšu: Chápu svět skrz hudbu, a svět, jak jej vidím já, nefunguje na veselých tónech v durové stupnici.

 

Dívat se na svět skrz hudbu, to jednomu bezděčně připomene „World In My Eyes“, kdy je na svět nahlíženo prostřednictvím spojení dvou těl, v sexu milenců: „Let me take you on a trip around the world and back / And you won‘t have to move, you just sit still / Now let your mind do the walking and let my body do the talking / Let me show you the world in my eyes.“ Aniž bych chtěl chytat Martina Gorea za slovíčka, protože jeho texty se k tomu někdy spíš nehodí, ach jo, metafory mají někdy tendenci nesedět: Hodí se Depeche Mode ještě vůbec k pozorování, ne, k popisu současnosti? Užívání metafor se z Goreho textů už před nějakou dobou poněkud vytratilo, introspekce roztáčí svá kolečka a jak už tomu bylo kolikrát, i na „Delta Machine“ si podávají ruku anděl s ďáblem. Démoni se zkrátka v duši usídlí natrvalo. Kdyby šli odehnat terapií, ztratili by Depeche Mode důvod své existence. Zatímco hudebně se zdají být zakotvení alespoň někde v přítomnosti, syntezátory chrčí, sub basy duní, a rytmy sem tam trochu drhnou. Nikoliv však tolik, aby to působilo trapně podlézavě, dubstep zůstává přenechán mladším lidem tam venku.

Ale za jak současné sebe a svou skupinu ještě považuje Martin Gore?
Depeche Mode kdysi začali jako skupina, která vstoupila na nové hudební území, byli jsme přece jen jednou z mála elektronických skupin, které na počátku 80. let existovali. I když jsme se nevnímali jako pionýři, určitým způsobem jsme jimi přesto byli. Dnes už se elektronická hudba dávno prosadila. Je z ní hlavní proud, mainstream.

Jakým směrem se potom ubral pokrok? Směrem k hardware nebo software?
Co se mě týká, jsem technický nadšenec. Dodnes pořád kupuji hromadu nových přístrojů a software, snažím se mít aktuální přehled.

A v hudbě?
Myslíš jako co tak poslouchám? Všechny možné druhy hudby, starou, stejně tak novou, elektronickou. Věřím, že se aktuální hudební zvyky potlačují vlastní prací, lze to postřehnout, alespoň si to myslím, i na mých písničkách. Ale nikdy neposlouchám hudbu ve smyslu, že bych hledal něco nového, co mě nadchne a co bych potom chtěl napodobit. Nenechám se nově vydanými věcmi zastrašit ve smyslu, že bych tím skutečně nechal ovlivnit svou vlastní práci. Považoval bych to v podstatě za špatné. Spíš se snažím si hudbu ostatních prostě užívat. Zrovna teď třeba Chimes & Bells a First Aid Kit, ale i hromadu nového techna a starého blues a country. Myslím si, že jako autor písní musíš mít slušný přehled, o hudebních dějinách nevyjímaje.

Na dvou písních z nové desky lze slyšet kytaru, která zní velmi bluesově. Rozpor mezi tradičními a elektronickými nástroji je už dávno urovnán. Když jste v roce 1989 vydali „Personal Jesus“, byl to pro mnohé lidi šok.
Už nějakou dobu se mi líbí nápad elektronického blues, nikoliv od dob „Violator“, ale pravděpodobně už z dřívějška. A na novém albu je opět pár velmi bluesových stop. Proto i název „Delta Machine“ - i když jsme neměli v plánu udělat opravdové bluesové album a ani jsme jej nevytvořili, samozřejmě, že ne.

Jak moc otevřený je ještě hudební proces u Depeche Mode?
Tak otevřený jako už dřív. Přijdu se svými demy do studia, a od toho okamžiku pracujeme na skladbách společně. U tohoto alba mě samotného překvapilo, že se všem líbilo už znění demonahrávek, Daveovi a Andymu stejně jako našemu producentovi Benu Hillierovi a Danielu Millerovi, který je od prvního dne něco jako náš mentor. U dřívějších alb tomu sice bylo tak, že se ostatním líbily moje písničky...

… ale ne to, jak zněly?
Dalo by se to tak říct. Tentokrát už ze zvuku dem vyšel jednotný základ, a překvapivě mnoho elementů z nich se nakonec na desku dostalo skoro beze změny. To neznamená, že skladby nebyly během nahrávacího procesu značně vylepšeny (směje se)... Ale jejich zvuk a jejich základní pocit, jestli se to tak dá nazvat, se z velké části zachovaly.

Jak si má člověk představit, když Daveovi Gahanaovi a Andymu Fletcherovi přehráváš svá dema – probíhá to na způsob interní filmové prezentace? A s čím při tom přicházíš? Nejen pouze se skladbami s kytarou nebo klavírem, tedy s náčrty písní, nýbrž s hotově naprogramovanými věcmi?
Psát sice dodnes ještě často začínám s kytarou nebo klavírem, potom však skladby zpracovávám dál v mém vlastním studiu. To už je mezitím tak dobře vybavené, že dokážu sám vytvořit docela dobré verze písní.

Ty ostatním dvěma bereš práci? Nebo si tím jistíš, aby Dave Gahan a Andy Fletcher nevymýšleli velkolepé nápady jak překopat tvoje písničky?
(směje se) Ne, ne, to už je u Depeche Mode proces utvářený vzájemným respektem.

Na „Delta Machine“ se během prvních tří, čtyř písní ustaluje zvuk a tempo alba, je tam hodně věcí ve středním tempu a relativně dost elektronického skřípání, aniž by však ve výsledku znělo skutečně agresivně.
Použili jsme spoustu modulárních syntezátorů, většinou moderní eurorack části. S těmu rychle sklouzneš k experimentování se zvuky, a zvuky, které při tom vznikají, jsou tendenčně spíš drsné.

Sklouzněme na chvilku k historii popu – jak podle tvého názoru zapadá „Delta Machine“ do souborného díla Depeche Mode?
Tak dobrá... na tiskové konferenci, kterou jsme pořádali u příležitosti nového alba a nadcházejícího turné, jsem prohlásil, že mi dvě, tři skladby připomínají „Violator“ a „Songs Of Faith And Devotion“. Ale ten komentář byla asi chyba, hned nato se začal vášnivě probírat, a až si ti lidi budou konečně moct poslechnout to nové album, budou se sami sebe ptát: „Co tím sakra Martin Gore myslel? Hudebně to přece nemá s těmito dvěma alby vůbec nic společného!“ Chtěl jsem jen říct, že mi několik víc elektronických písní na „Delta Machine“ připomíná „Violator“, zatímco ty víc rockovější mi spíš připomínají „Songs Of Faith And Devotion“. Víc jsem vůbec nechtěl říct.

Pak tedy zvolme raději jiný způsob řazení, které tak neprovokuje ortodoxní depešácké učení: Je to třetí album v řadě, které produkoval Ben Hillier.
Správně, připadá mi jako bychom s ním šli skrz určitý proces dalšího vývoje, přestože se ta alba od sebe hudebně výrazně odlišují. Každopádně se mi ten proces s Benem líbil.

Do této doby taky zapadá jediný kousek, který jste s Davem Gahanem napsali společně, „Oh Well“ z deluxe verze poslední desky „Sounds Of The Universe“. Proč se vlastně oba tak tvrdošíjně bráníte podobné spolupráci?
Existuje ještě další píseň, jmenuje se „Long Time Lie“ a bude na deluxe vydání „Delta Machine“. Tuto věc jsme skutečně napsali spolu, zatímco „Oh Well“ byl původně ode mne a byl zamýšlený jako techno instrumentálka, ke které Dave potom sám do sebe napsal text, který nazpíval k hotové skladbě. „Long Time Lie“ byla také rozpracovaná jako instrumentálka a Dave k ní zase napsal text, ke kterému jsem však následovně přidal ještě vlastní pasáže. Takže to byla ještě víc společná práce, jestli se to tak dá říct.

Znamená to, že jste na stejné skladbě pracovali po sobě, nikoliv však spolu. To přece není to, co se v užším slova smyslu chápe pod pojmem spolupráce. Pořád se bráníte tomu si spolu někdy sednout a psát?
No, vždycky na to zavedeme řeč, jestli bychom to neměli udělat. Ale když Dave píše písničky, dělá to vždy s jinými lidmi než se mnou.

V případě tohoto alba to byl švýcarský hudebník Kurt Uenala. Nemá z tebe Dave Gahan coby spoluautora strach?
To nevím. Ale příští album bychom to spolu měli zkusit.

Vážně?
Vážně.

 

Zdroj: Musikexpress, April 2013

Názory Devotees (6)

Monghi

 1    16. marec 2013 o 15:40

rozhovory s Martinom mam strasne rad smile

Night

 2    16. marec 2013 o 16:12

aj ja smile a ešte viac, keď si ich môžem i vypočuť. On sa vždy tak nákazlivo začne smiať, že i ja sa smejem s ním. Ak by bola možnosť si vypočuť nejaký aktuálny rozhovor, prosím, dajte nám i link naň. Vďaka.
Už sa teším na tie piesne, ktoré spieva on. No a na koncerte ich určite bude spievať viac. smile

Night

 4    16. marec 2013 o 17:07

Ďakujem, je tu od včera ? vidíš, vôbec som si nevšimla. Díky.

MarekP

 5    24. marec 2013 o 18:17

Oj, umíte se přesouvat do budoucnosti? Viz: Zdroj: Musikexpress, April 2013 !!! Teď je teprve Marz… grin

Ale jinak musím vzdát hold vaší záslužné práci, berte to jen jako postřeh… wink

eternal outsider

 6    24. marec 2013 o 18:33

MarekP: Čteš pozorně, to je fajn smile Ale je to správně, rozhovor s Martem je z dubnového čísla ME. To už je na stáncích. Včera mi přišel poštou taky jeden výtisk, spolu s DM speciálem, kde jsou všechny články o DM z let 1981-2012. Zatím jsem na začátku a je to zábavné čtení. Až bude okurková sezóna, tak se určitě o něco podělím smile

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa