Na Depeche Mode!

Už v 80. letech byli Depeche Mode ve zvláštní pozici, hlavně ve Spojených státech. Na jejich koncerty chodilo mnohem více lidí než kolik si koupilo jejich desky. I jejich kritici, kteří nemohli přijít na chuť jejich studiovým nahrávkách, přiznávali, že něco na těch třech mládencích za syntezátorem s neúnavným frontmanem je.

Na turné sice téměř nemění playlist, jelikož je to díky předtočeným páskám velmi obtížné. Přesto jsou fascinující. Dnes je na jejich koncertech možné potkat i příznivce jiných a třeba i kdysi znepřátelených hudebních stylů. Udělejme si krátkou procházku potom, jak jejich vystoupení viděli novináři či samotní členové Depeche Mode. INTRO Chris Hegedus a D.A. Pennebaker Režie filmu 101 Bude to už velmi mnoho let kdy jsme cestovali USA s Martinem, Davem, Andym a Alanem v jejich stylovém zeleném tryskáči, následováni autobusem plným přátel, fanoušků, spolupracovníků a také kamiony plným příslušenství. Byli jako loď s piráty honící se za kořistí. Depeche Mode nadzvedli město kde jim byl řečeno, že se jejich desky prodávají, přijeli za úsvitu, rozbalili svoje nádobíčko a když publikum už téměř zešílelo očekáváním, tak tour manager, Andy Franks oznámil: "Spusťte pásku" a kouzlo mohlo začít. Během dvou hodin rozezpívali a roztancovali 40 - 50 000 fanoušků jako to nedokáže nikdo jiný. Když to skončilo, tak všichni šli domů, skupina se sbalila a pokračovala k dalšímu městu, bohatší o statisíce dolarů a ten kdo si koupil na koncertě tričko za 20 dolarů, byl druhý den vystaven otázce rodičů, "Depeche kdo?" Když nám Bruce Kirkland zavolal a zeptal se nás, zda-li bychom nenatočili film o Depeche Mode a jejich americkém turné, tak jsme se podívali jeden na druhého a naprosto stejně reagovali: "Depeche kdo?" Ale Bruceův entuziasmus pro skupinu a jejich hudbu a vyprávění o jejich úžasných fanoušcích nás zaujal. Proto jsme letěli do Kalifornie shlédnout jejich koncert. To co jsme viděli bylo zarážející, ještě jim nebylo ani třicet, ale jejich věk neodpovídal jejich zkušenostem. To co jsme slyšeli bylo neobvyklé, čtyři úžasní muzikanti předváděli jedinečný sound - jejich vlastní značku pop music, žádná další variace na rockové skupiny ze šedesátých a sedmdesátých let. Odhodili bicí a kytary, část hudby pouštěli z pásků, hráli na syntezátory nutkavé a pulsující písně napsané Martinem L. Gorem a v život probuzené neskutečnou energií a nezaměnitelným hlasem Dave Gahana. Depeche Mode se během těch týdnů prohnali Amerikou jako bouře. A také to jejich publikum - ne typické rockové publikum, ne moc alkoholu a žádné vzývání smrti, ale publikum bezmezně oddané, převážně oblečené v černém, to publikum vypadalo jako stvořené jen pro skupinu samotnou, po zbytek roku setrvávající v Druidských oslavných rituálech. To vše doplněné světelnými efekty od Jane Spears. Byla to velká show, fantastická show. Proto když se tahle mladá skupina rozhodla, riskovat svoje peníze, aby zahráli 101 koncert v Rose Bowl, bylo zřejmé že si skupina získala naše srdce a že ještě lépe o nich natočíme film. 1981, Depeche Mode hrají před 850 diváky v nočním klubu Raquel´s a tisk píše: "Je deset hodin večer, předkapely odehrály své krátké sety a Depeche Mode se objevují na podiu. Najednou se spouští hysterie dosud zdrženlivého publika, jež sestává převážně z mladých dívek, které vřeští na přivítanou. Ještě před několika lety by si hudebníci v takovém hluku utopili - ale dnes už ne, komba jsou příliš silná. Křičení hravě přehluší a beaty zasahují tělo jako silné údery. Stovky diváků se tlačí směrem k bariérám a nabouchaní vyhazovači se snaží je zatlačit zpátky. Před šesti měsíci byli Depeche Mode dobří. Nyní jsou velmi dobří, jsou z nich profesionálové. 1982, první koncert s Alanem Wilderem v Hotelu Ritz v New Yorku (22.1) Flecher: "Večer před koncertem jsme natáčeli Top of The Pops - proč jsme s tím souhlasili, to nevím. Ale Mute se rozhodli, že nás pošlou Concordem do Ameriky. Naneštěstí to byl jeden z nejkatastrofálnějších koncertů našich životů. Žádný z nástrojů nefungoval, na jeviště jsme šli v půl třetí ráno. Nějaký chlápek mě potom venku řekl: ´Co se s vámi stalo? Bejvali jste dobrý.´ Tehdy si také David nechal odstranit tetování. Odehráli jsme pět nebo šest koncertů. kdy měl ruku v šátku, což pro frontmana není zrovna to pravé ořechové. Byl to jeden z mizerných kšeftů." 1986, Paul Mather z Melody Makeru viděl koncert ve Wembley Arena takto: "Od chvíle, co se černá opona spustila k zemi jako šátek z šifonu a kluk přede mnou začal šílet, až k rezonujícumu akustickému signálu druhého přídavku (Just Can´T Get Enough či More Than A Party) o hodinu a něco později, porcovali Depeche Mode elektropop nejvyššího řádu někam mezi mozek a třísla. a Adrien Maddox ze stejného magazínu si viditelně užila belfastký koncert: "Dave Gahan má teď velmi lákavou linii zadku, aby se toho podstatně využilo byly Gahanovy boky oděné v kůži často promítány na obrovské plátno zavěšené nad pódiem. Zato jeho kolega Gore, jediný další člen skupiny, který se odvážil odpoutat od kláves je poněkud výstřednější: nosí značková pouta, esesácké boty a na bradavkách zbytky spodního prádla své přítelkyně." 1987, Helen Mead z NME sleduje v Paříži koncert Depeche Mode s trochu infantilní představivostí: "Pobíhám po hale, abych zachytila úžasnou světelnou show, když tu se z balkonu zadívám na pařížské publikum. Je jako školní diapozitiv triliónu spermií, které se snaží dobýt vajíčko - s ocásky kmitající v rytmu hudby a s cílem proniknout do technokouzla vytvářeného třemi hradbami syntezátorů. Sen se proměnil v žert: Idea lidské souvztažnosti v záplavě chladné elektroniky. Pak se zaposlouchám a uvědomuji si, že mě takové myšlenky odvádějí nesprávným směrem. Na tváři se mi zastaví kapka slané vody a já musím přiznat, že podléhám citovému vydírání čtyř Bondů z Basildonu... Hudba pro masy." 1988 Ne rok nula, ale rok 101. Depeche Mode si troufli natočit o své koncertní šňůře film, nejspíš nejupřimnější hudební film všech dob, se záznamem jejich stoprvního koncertu Turné pro masy. Film 101 stál 600 000 dolarů a pro srovnání jeho současník, film skupiny U2 - Rattle and Hum přišel na 5 a půl miliónu! dolarů. Koncert č. 101 se uskutečnil v Rose Bowl v Pasadeně a platících diváků bylo přesně 60.453, přesto se v hledišti, díky různých soutěžím a dalším volným lístků nacházelo přes 70 000 zmlsaných kalifornských mladých lidí. Ještě v devadesátých letech sám Dave Gahan na pasadenský koncert nemohl zapomenout: "Pokud mám vybrat nejzářivější bod kariéry u Depeche Mode, tak je to koncert v Rose Bowl, když jsme hráli Never Let Me Down Again, ..vyskočil sem na podestu a všiml jsem si, že pár lidí mává rukama ze strany na stranu, tak jsem se k nim přidal a najednou vidím, že sedmdesát lidí dělá totéž! Hrozně mě to dojalo, cítil sem, že se mi chce brečet a po tváři mi začali stékat slzy, ale byl to pocit štěstí! Snažil sem se to skrýt, abych pořád vypadal jako macho, abych dělal to, kvůli čemu tam jsem, jenže sem tam prostě zatuhnul, zůstal sem stát na té ohromné podestě a nezpíval sem a jenom se díval. Říkal sem si, že už nic lepšího nemohu zažít. 1990 Po jarních údalostech v Beverly Center, kde musela místní policie ukliďnovat rozvášněných 17000 fanoušků, kteří si přišli pro podpis skupiny Depeche Mode a po velkém úspěchu alba Violator, se s napětím očekávalo co se bude dít na turné World Violation. A i ta nejoptimističtější očekávání byla překonána, během 4 hodin bylo prodáno 42 tísíc vstupenek na stadion Giants v New Yorku, takže byl na druhý den přidán na stejný stadion druhý, který byl rovněž ihned vyprodán. Jedním ze šťastlivců, který se na koncert dostal byl i producent Flood, který byl naprosto unešen: "Depeche Mode zlomili rekord, z kapel jako Bon Jovi nebo U2 byli Depeche Mode Ti nejúspěšnější." Paul Lester z Melody Maker recenzoval koncert v londýnské Wembley Arena: "Když Rychlá móda z planety Basildon přistála ve Wembley, zdálo se že Madonna ani Janet Jackson neexistují. Možná, že se z Depeche Mode brzy stane megaplatinová atrakce Pomsty normálních lidí od dob Beatles. 12000 lidí dupe, kvílí, vříská a valí oční bulvy. Personal Jesus inspiruje diváky k úžasné spolupráci, když všichni do jednoho zvedají ruce do vzduchu a skandují: ´Reach out and touch faith´. Protináboženský podtext písně divákům uniká natolik, že se děje takřka přesný opak. Jejich tupá oddanost a skelné pohledy získávají fascinující krásu, kterou mohou ocenit jen ti, kteří jsou přítomni." Podobný zážitek se dostal i recenzentovi časopisu Select, který se vecpal do dortmundské Dortmundu ve Westfalenhalle: "Černobílé obrazy hvězd a planet, tak jak jim vdechl život fotograf a režisér Anton Corbijn, se teď objevují na plátnech za skupinou a zní tajemně truchlivá Waiting for the Night, píseň která se objevuje na posledním albu Violator přesně uprostřed. Naprostá záplava, Westfalenhalle skutečně podléhá temnému přílivu. Je to píseň víry v zapomnění, žádné bicí, jen naléhavý, očistný Gahanův hlas obepíná prostor, hlas naplněný temnotou. To je velmi ostrý kontrast k nadupaným singlům, které otevírali show. A pro mnoho příznivců je to ta pravá tvář skupiny, ta, kterou skutečně chtějí slyšet. Ta, jež se pro ně, kteří jsou z poloviny tvořeni teenagery, stává mluvčím znalým jejich pocitů osamění. Když Gahan zpívá „I´m waiting for the night to fall / I know that it will save us all“, něco velmi zvláštního, velmi mimořádného, jako by procházelo mladým německým publikem." 1993 Po albu Songs Of Faith And Devotion, odstartovalo proslulé Devotional Tour, které bude později označeno, za nejzkaženější turné v dějinách rocku. Ale Alan Wilder to viděl trochu jinak: " Mýtus, který se vytvořil kolem Devotional Tour říká, že se to turné absolutně vymklo z kontroly. ve skutečnosti tohle turné nebylo o nic ´rokenrolovější´ než jiná turné Depeche Mode. Devotional bylo jen delší a lépe zdokumentované." Chris Roberts, Melody Maker: " Gahan, na jevišti neskutečný narcis, a jeho kolega Gore vypadají jako nefalšovaní pomatenci. Gahan je výborný showman, trpělivost s ním ale ztrácím, když během finále nádherně truchlivé In Your Room udělá pózu jako by byl ukřižován a ulehne na hlavy svých farníků, kteří se samozřejmě snaží vzít si kousek kalhot jejich osobního Ježíše domů" 1994 Depeche Mode se v rámci Exotic Tour, podívali do zemí kde nehráli dlouhou dobu, a jednou z nich byl i Hong Kong, Fletch o koncertě ve vstupní bráně Východu říká: "Týden před námi tam hrál Peter Gabriel a hrál před publikem, které tvořili z 80% Evropané, My jsme měli publikum třikrát tak velké a 98% diváků byli Číňané. Naše desky se prodávají dobře všude, v Indii, v Jižní Americe nebo v Jižní Africe a samozřejmě ve východní Evropě. Jsme absolutně skvělý, je to velký úspěch." Zajímavé nadšení a optimsmus od chlápka, který byl v tak těžkých depresích, že za pár dní musel skupinu opustit a následně se mu zjevoval sám ďábel v podobě Davea Gahana. Fletche nahradil na zbytek Exotic Tour Daryl Bamonte. a o jeho záskoku se Alan vyjádřil takto:" Zatímco se všichni slunili na pláži a užívali si zasloužený odpočinek, Daryl Bamonte se mnou strávil týden v pokoji, kde jsem ho učil celý náš program. Hrál perfektně až do konce turné, což je dost slušné, když si uvědomíte, že na klávesy předtím skoro nikdy nehrál." 1998 Turné ke kolekci singlů, přilákalo opět značnou pozornost tisku. Sam Taylor z Observeru se přišel na Depeche Mode podívat na berlíský Waldstadion, společně s 21 000 euro-gotiky: "Slunce zapadá a silueta lesa se zřetelně vynořujenad pódiem, které tvoří elegantní červenostříbrný celek znázorňující peepshow vytvořený Antonem Corbijnem. Ovzduší je poklidné, zvuk dokonale čistý, člověk chápe proč zde Hitler nacvičoval svá vystoupení na shromážděních. V jednu chvíli se reflektory otáčí na publikum a stadion se přetváří v růžové moře mávajících rukou. Muzika je přiměřeně vážná až rezervovaná, až by si člověk myslel, že to jsou Kraftwerk, ale to by zde nesměl být Dave Gahan, který vzrušuje dav hulákáním a kroucením boky. Je to skutečný basildonský Michael Hutchence s polovičním osobním kouzlem a s dvojnásobně destruktivní povahou. Přesto z nějakých důvodů je nejen naživu, lae dokonce větší hvězdou než kdy Hutchence byl. Může si gratulovat, že je ve skupině s Gorem. Na jevišti je očividné jak jeden druhého potřebuje. Samotný Gore je anonymní skřítek, samotný Gahan je všední rocková všehochuť. Dohromady jsou, ale kupodivu přesvědčiví." Carl Loben z Melody Makeru si zahrával s ohněm: "Depeche Mode se zrodili na začátku 80. let jako švitořiví synti-popíkáři, kteří se na třetím albu změnili v usilovné mlátičky sběrných surovin. Stala se z nich industriální a obrovsky populární kapela a jejich zpěvák si uhnal návyk na heroin. Je to svinská škoda, že jsou z nich teď taková béčka...Gahan je samozřejmě čistý a s jeho narkomanií zmizelo i to podstatné z kouzla Depeche Mode." 2001 Exciter Tour následovalo kritiky obdivovanou a příznivce kapely matoucí desku Exciter, ale neotřesitelný vztah mezi jevištěm a publikem pokračoval dál: Alexis Petridis z Guardienu: „Nikde není tak rozdíl mezi vkusem Britů a Američanů tak záhadně propastný než v případě Depeche Mode. V USA je uctívají jako vliv jak černí producenti, kteří vynalezli techno, tak i nu-metalové kapely jako Slipknot a Limp Bizkit. V Anglii se jim ale navzdory ohromnému a vytrvalému úspěchu kritika vysmívá a vidí je jako nevkusné pozůstalé z osmdesátých let, spíše jako Gary Numana než New Order. Depeche Mode, ale slaví i již dvě dekády celosvětových úspěchů díky schopnosti přitahovat mohutné davy fanoušků. Díky jejich pantomimickým kvalitám je prakticky nemožné nenechat se vtáhnout do děje.“ 2006 A nedávná vzpomínka na historický koncert Depeche Mode v Bratislavě z MF Dnes: „Kromě Gahanova charizmatu a temných vibrací posluchače dojímala jemná intimita kytaristy a skladatele Martina Gorea, který na nástroj vyloudil řadu podmanivých sól a několik písní dokonce sám zazpíval.“ Ano, Petridis z Guardienu to správně nakousl, Depeche Mode, syntezátorová, pro někoho popíková skupina, ovlivnila desítky umělců napříč žánry, když Depeche Mode přebírali v roce 2001 Comet Awards pro nejlepšího mezinárodního umělce, moderátoři večera Adam Butona a Joe Cornish je zaslouženě chválili: “Toto ocenění přebírají skutečné individuality, lidé kteří zanechali na hudbě nesmazatelnou stopu a změnili navždy naše vnímání. Inspirovali snad všechny současné umělce od hřmotících Skotů Boa Morte až k Nine Inch Nails a Linkin Park, nemluvě o stylu electroclash a hotovém davu hip-hopových umělců" DJ Shadow, ikona triphopu předával o pár měsíců později skupině Depeche Mode Q Awards a rovněž se před nimi sklonil, řekl: „ Tuto cenu získává skupina, která byly pro mě jedinou kapelou, jíž sem při svém dospívání kromě hip hopových věcí poslouchal. Naučil sem se od ní extrahovat emoce z techniky, první cenu Q Innovation Awards samozřejmě získávají Depeche Mode!.“ Skupina Pet Shop Boys označil album Violator a zvláště skladbu Enjoy The Silence, jako hlavní inspiraci k natočení kritikou ceněného alba Behaviour, sám Tennant poznamenal, že když poslouchali Violator, tak přímo žárlili.“ Bývalý frontman metalové kapely Slade Noddy Holder: „Mám rád Depeche Mode, v osmdesátých letech to byla moje nejoblíbenější kapela.“ Průkopníci techna Derrick May, Kevin Saunderson a Juan Atkins pravidelně citují Depeche Mode jako zásadní vliv na rozvoj techno hudby. "The Killers, The Bravery, Franz Ferdinand a celá tato vlna obrovsky dluží Depeche Mode.“ Matt Smith, hudební ředitel KROQ radio Chester Bennington, vokalista Linkin Park, je příznivec skupiny Depeche Mode, a další člen Linkin Park Mark Shinoda poznamenal. "Depeche Mode jsou jedna z nejvlivnějších skupin naší doby. Jejich hudba mě inspiruje.“ Raymond Hegera, bubeník metalové skupiny Fear Factory: „Mnoho různé hudby ovlivňuje to jak hraji. Jako skupina Depeche Mode, pokud zní jako Depeche Mode ale v tempu Slayer, tak je to přesně to pravé.“ A dokonce Darren Smith, kytarista post hard-core skupiny Funeral for a Friend, přiznal, že temné, náladové věci jeho skupiny jsou ovlivněny Depeche Mode. Od šedesátých let se traduje, že největší vliv v populární hudbě lze připisovat Beatles, pravdou, ale zůstává, že od té doby uplynulo mnoho času, Depeche Mode, nejenže zasáhli umělce naprosto nesourodých žánrů, ale sami dokázali a stále dokážou, natáčet alba velmi odlišná, vždy přitahující nové posluchače. No a potom tu jsou ty jejich neskutečné show, plné emocí a transcendentního přenosu energie mezi publikem a skupinou. Takže je zde ještě někdo s otázkou, Depeche kdo? zdroj: Jürgen Seibold -Depeche Mode, Miller - Stripped, film - 101, archiv

Názory Devotees (14)

chmelko

 1    5. november 2007 o 10:31

dangi:szper diky!!!
konečne v tom mám jasno a z 90tis ludí sme klesli konečne snad na pravu realitu:-))

“Koncert č. 101 se uskutečnil v Rose Bowl v Pasadeně a platících diváků bylo přesně 60.453, přesto se v hledišti, díky různých soutěžím a dalším volným lístků nacházelo přes 70 000 zmlsaných kalifornských mladých lidí. “

Ringo

 2    5. november 2007 o 14:13

super clanek

Zero202

 3    5. november 2007 o 14:23

S poslednymi odstavcami suhlasim smile
Nastastie sa vsak ani jeden z clenov neodstrelil brokovnicou (kedze uz niekto Gahana v tom predbehol) tak su DM trochu na verejnosti zabudnuti…
Ale myslim, ze skupina, ktora ma ovplyvnit ine skupiny automaticky nemusi prist o clena samovrazdou, ale to asi kazdy vie :D

Zana

 4    5. november 2007 o 19:05

Vdaka za clanok, pre mna je to chutovka a ten zaver je asi najlepsi…

Ringo

 5    5. november 2007 o 19:45

SUBSTANCE242: jj, to ja taky, ale zato si rad poslechnu ty, kteri je vylozene napodobuji a snazi se mnohdy tvarit ze ne:-) Viz. De/Vision, Camouflage:-)

Dangerous

 6    6. november 2007 o 08:36

to Substance 242: těch jmen, kteří adorují DM jsou desítky možná stovky, například moji oblíbenci Placebo, jak Brian Molko tak hlavně  Stefan Olsdal, pro kterého jsou absolutní jedničky a v jednom rozhovoru to uvedl i jako důvod proč chodí často v černém….

Dangerous

 7    6. november 2007 o 08:38

a tohle je další extrém rapper Jay-Z ve své skladbě American Dreamin rapuje: “I need a personal Jesus, I’m in Depeche Mode…”

aries

 8    6. november 2007 o 15:53

dakujem ja len pridam shakiru a slova Rammsteinu, ze by kedykolvek urobili predkapelu dM a brali by to ako poctu

Dangerous

 9    7. november 2007 o 10:11

A abychom nezapomněli, také alba Recoil jsou ovlivněna Depeche Mode smile

http://musicserver.cz/clanek/20483/Alan-Wilder-Hudbu-budeme-rozdavat-zadarmo/

Dangerous

 10    9. november 2007 o 09:23

to m.arek: NOOB je novinka od De/Vision, ale je prakticky stejná, jako jejich jakákoliv jiná deska smile)

hide what you have to hide

 11    9. november 2007 o 09:28

ok

Dangerous

 12    9. november 2007 o 11:16

Dave od Antona

Ringo

 13    9. november 2007 o 12:20

NOOB je cely nazev, zadna zkratka, tak to tak nehrotte

Ringo

 14    10. november 2007 o 19:26

MAREC: tak trochu prehanis. Noob je jedno z mnoha alb, ktere se nevymyka z tvorby De/Vision, ale je to podobne jako u DM. Vrchol De/Vision byl nekdy v roce 1998 albem Monosex a to uz nikdy neprekonali. Stejne jako DM neprekona svuj Violator. Navic u De/Vision na rozdil od DM chybi vjakykoliv vyvoj, coz jim vsak nezazlivam, od De/Vision se nic podobneho ani neceka, jedine co zkouseji je obcas zmena stylu, takze zkousi trance, tanecni hudbu, ci ryzi DM sound. To hlavni co se od nich ceka je, aby prinaseli pekne melodicke a chytlave pisnicky v DM soundu. Na vyvoj jsou tady DM. Ja mam De/Vision nesmirne rad, mam koupenych 6 alb a na dalsi setrim, ale ne proto ze by byli lepsi nez DM, ale proto, ze je to pro me takovy bonus, kdyz uz mam vsechny alba DM poslechnute snad 100x, tak clovek chce obcas slyset neco jineho, ale ne zas tak uplne. A De/Vision jsou takovy bonbonek, nadherny pohodovy poslech.

Neberu ti co se ti libi ci nelibi, ale zkus se napriste oprostit od hodnoceni typu druho ci tretiligove. To ze to ci ono je jine a tobe se vice libi to jine jeste neznamena, ze vse ostatni je nejake druho ci dokonce tretiligove. Protoze kdybysme to fakt meli brat takto, tak sorry, jakkoliv mam rad Noob a posloucham jej ted v pomeru 10x Hourglass, 9x Year Zero od NIN a 8x Noob, tak je Noob orpoti Hourglassu ci PTA tretiligovy a velde dalsich alb od De/Vision jako je World Without End, Monosex, 6feet Underground, Fairyland, Subkutan je to jen druholigovy vyvar osvedcenych metod, ktery neprekvapi. Dokonce bych se nebal rici, ze je to soubor b-stan k Subkutanu. Tvuj postoj vidim hlavne v tom, zwe jsi objevil De/Vision teprve pres NOOB a dalsi alba se na tebe hrnou prilis rychle bez moznosti si je postupne vychutnat, tak jak vychazely.

Ale jinak jsem rad ze sis k De/ision nasel cestu. Az je budes mit poradne proklepnute a oprostis se od takovych tech subjektivnich dojmu o druhych ligach, tak sahni po Mesh a Wolfsheim. Podle me jsou De/Vision, Mesh a Wolfsheim o dost lepsi nez Camouflage, kteri svou snahou napodobit DM zachazeji podle me az prilis daleko, byt je taky posloucham rad:-)

After Party, Roxy, Praha

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa