Měli jsme raději zůstat u kůže

Měli jsme raději zůstat u kůže

Je stárnutí pro popové hvězdy problém? Rozhovor s Depeche Mode o bohu, kalifornských pocitech a tajemství věčného mládí.

Původně měl přijít pouze hlavní skladatel Martin Gore, jenže pak se v lobby luxusního pařížského hotelu George V objevil i klávesista Andrew Fletcher. Naštěstí, protože je výrazně hovornější než Gore, který se chytá spíš jen krátce, ale jinak je stejně dobře naladěný a často se směje. Oba jsou přirozeně oblečeni v černém. V Paříži jsou za účelem představení videa ke svému možnému singlu, nové album má vyjít začátkem příštího roku. Na červen a červenec je naplánováno sedm koncertních termínů pro Německo.


Andrew Fletcher, Martine Gore, zrovna jste nahráli nové album, které má vyjít začátkem příštího roku...
Andy: Ano, dokonce jsme byli hotovi o dva týdny dřív než se plánovalo. Martinova dema byla prostě už tak dost dobrá, to přirozeně pomáhá. Mimo to jsme nestrávili tolik času hraním stolního fotbalu jako minule.

Sedíme tady v Paříži a Rolling Stones tu dnes jako překvapení náhodou pořádají malý koncert. Zajdete tam?
Andy: Nebyli jsme pozvaní.
Martin Gore se směje.

A měli byste chuť?
Andy: Ehm, nebudu teď tvrdit, že bych nechtěl... takže, pravděpodobně bych tam zašel. Něco takového záleží na mých lidech.

Ptám se na to, protože mi Martin Gore před deseti jednou řekl, že by určitě nechtěl stát v šedesáti na pódiu jako stouni. Tehdy vám bylo čtyřicet. Teď je vám přes padesát a stounům je sedmdesát a na pódiu stojí pořád.
Martin: Pro jistotu říkáme „Nikdy neříkej nikdy".
Andy: Rád bych řekl: Tohle v tom věku už nechci dělat. Ale rock'n'roll je zkrátka zvláštní branže. Člověk se na něm stává závislým.
Martin: Když se dneska podíváš na lidi jako Ringo Starr – nevím jak to dělá, ale vypadá úžasně. Vypadá jako by od chvíle kdy překročil padesátku už prostě nestárnul.

Je to ještě to samé co dřív? Nebo to byl v dvaceti jiný zápal než dnes?
Andy: V dvaceti je to samozřejmě šíleně vzrušující, člověk je mladý a plný elánu. A nevadí ti jezdit po okolí v autobusech nebo náklaďácích.

Existuje onen zvláštní fenomén Depeche Mode party. I v těch nejodlehlejších končinách východního Německa se konají takřka týdně. Uvažovali jste někdy o tom, vkrást se tam v převleku, abyste zjistili, v čem tkví jejich kouzlo?
Martin Gore se hlasitě směje.
Andy: Je rozhodně moc hezké, že jsme skupinou, která hodně prodává a přesto si nějak udržuje status kultu. Také nemám zdání jak se to mohlo stát, ale je to pěkné.
Martin: Neznám žádnou jinou skupinu u které by to tak bylo. A ani si to nedokážu vysvětlit, ale pro spoustu našich fanoušků jsme prostě opravdu celý životní styl. A je pozoruhodné, že na ně ta hudba působí tak hluboce.

Martin Gore si svůj první syntezátor koupil v roce 1979. Bylo to od začátku jasné zastávání názoru: Kytary jsou pasé – nebo to byla spíše náhodná koupě, který teprve pomalu postupem času získal na významu?
Andy: Pro mě to bylo těžké. Do té doby jsem hrál jen na baskytaru, kláves jsem se ještě nikdy nedotkl. A vlastně jsem pořádně nehrál ani na baskytaru. A pak přišel Vince Clarke a řekl, „Musíš teď hrát bass. Ale se syntezátorem." Takže jsem si jeden koupil a připadalo mi to úžasné. Už jsem nemusel s sebou tahat žádný velký kufr. Člověk prostě někam zapojil zástrčku a šlo se na věc.
Martin: Zažili jsme glam rockovou a rockovou éru, pak přišel punk a všechno to zničil. Měli jsme pocit, že se hudba musí vyvíjet dál. Syntezátory tehdy byly právě na vzestupu. Zdály se být tou nejsnadnější cestou dělat něco jiného. Naším základním principem bylo, že jsme čistě elektronickou skupinou. Nesaháme na konvenční nástroje.

Podobě inovativní jste byli i co se týče oblečení. Vystupovali jste v oblecích, které jste krátce předtím nosil ještě jako zaměstnanec banky.
Andy: To není tak úplně pravda. Ještě předtím jsme měli kožený vzhled. Byl docela dobrý, ale někdy potom se objevily tyto předimenzované obleky, nejednalo se však o naše staré obleky z banky.
Martin: Ne, ale byla to zkrátka osmdesátá léta, tehdy vypadal strašně každý.
Andy: Náš kožený vzhled byl super, vaz nám zlomily až ty páskovské obleky. V klipu k „Just Can't Get Enough" je vidět ten přechod, nejdřív jsme tam v kůži a pak v oblecích.
Martin: Měli jsme raději zůstat u kůže.

Začal jste si relativně brzy zahrávat s rolí pohlaví, lakoval jste si nehty a maloval jste se. Byla to hra nebo jste byl silně ovlivněn genderovou teorií a feminismem?
Martin: Myslím, že jsem o tom nikdy pořádně neuvažoval. Jen se mi líbil nápad trochu šokovat.

Což bylo v osmdesátých letech snadnější než teď.
Martin: Ano, z té doby pochází spousta fotek, které vypadají příšerně a kterých se už člověk nezbaví, ale nelituji toho, protože to znamenalo, že jsi něco dělal jinak. Toho jsme se dopouštěli i hudebně. Vždy jsme říkali, že děláme popovou hudbu, přičemž šlo o určitým způsobem suberzivní popovou hudbu.

Již dvanáct let žijete v Santa Barbaře v Kalifornii. Když tam dorazíte jako tradičně v černém oblečený, špatně naladěný Středoevropan, něco se přihodí. Jak to vnímáte vy?
Martin: Líbí se mi to, je to prospěšná životní změna. Věřte tomu nebo ne, prostě mám rád slunce. Předtím jsem žil v Anglii s Američankou, která mě každý den upozorňovala na to, že prší. A já ji vždycky odpovídal „No a?" Jednou jsem si řekl „Má pravdu. Skutečně prší každý den." Potom jsem se odstěhoval do Kalifornie.

Působí na vás klima nějak jako na umělce?
Martin: S přibývajícími lety si myslím, že ano. Naše písně od té doby pokládám za velmi pozitivní, což ostatním připadá legrační.

No, do Beach Boys máte pořád daleko.
Martin: To ano, ale jsme přece jen o něco optimističtější než u „Black Celebration". Připadá mi, že v naší hudbě je něco spirituálního, co tam v osmdesátých letech ještě nebylo.

Čím to je? Věkem a moudrostí?
Martin: Možná tím jak člověk stárne. Myslím tím, bůh je vskutku zvláštní představa, stále ještě nevím, co to znamená, ale někdy, když chodím běhat do hor, potom člověk cítí určité spojení s něčím. Přírodou nebo tak. Je to prostě moc hezké místo.

Martine, před několika lety jste byl s vaší dcerou bylo spatřen na koncertě Britney Spears. Objevil jste mezitím prostřednictvím vašich dětí další nadějné nástupce?
Martin: Mé nejstarší dceři je už 21. Má docela dobrý hudební vkus, vypaluje mi cédéčka, objevil jsem tak nové umělce.

Vypaluje cédéčka a nestahuje?
Martin: Ne, ona... no, odněkud to stahuje. Aspoň doufám, že za svoje downloady platí. Každopádně mi vytváří playlisty, něco tak objevím.

Ptá se někdy jaké to bylo v osmdesátých letech? Jak se vaše děti vyrovnávají s tím, že jsou jejich otcové rockové hvězdy? Prošli si někdy fází, kdy jim to připadalo úplně trapné?
Martin: Ano, někdy k tomu už taky došlo.
Andy: Má dcera si definitivně myslí, že jsem úplně mimo. Dokonce se mě snažila vyloučit ze své narozeninové party ve Španělsku, když slavila 21. Přitom jsem ji to zaplatil. Pozvala si skoro 40 přátel.

A pak její táta, který je úplně mimo, tu party zacvakal?
Andy: Ano, jasně. Ale taky jsem odešel brzo, než jsem se stihl opít tak, aby to pro ni nebo pro mě mohlo hrozit trapasem.

Autor: Sascha Lehnartz

Názory Devotees (6)

chmelko

 1    28. október 2012 o 21:54

som sa uprimne zasmial smile

re-milllis

 2    28. október 2012 o 22:16

“Andy: Má dcera si definitivně myslí, že jsem úplně mimo. Dokonce se mě snažila vyloučit ze své narozeninové party ve Španělsku, když slavila 21. Přitom jsem ji to zaplatil. Pozvala si skoro 40 přátel.”

... odpadol som! grin

Monghi

 3    28. október 2012 o 22:20

Eternal, kde si zasa nasla tento rozhovor? Fantasticke!!!!!

Night

 4    28. október 2012 o 22:39

aj ja, vďaka smile

deepspace101

 5    28. október 2012 o 23:11

Pěkné, příjemné...
Je pozoruhodné, jak dnešní hudebníci dbají na výchovu další generace, aby si vážila umění a podporovala své oblíbené umělce. Prostě doufají. grin

tomy

 6    29. október 2012 o 09:01

monghi mi hneď (po Paríži) vravel, že z tých DM ide neskutočná pohoda a všetky doposiaľ uverejnené (skvelé ) rozhovory tomu nasvedčujú smile . To by bol dobrý paradox, keby Martinova dcéra neplatila za downloady smile . Žeby za tým bolo malé vreckové? smile , čo Vy na to maestro Gore ? smile .

Depeche Mode FanShop

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa