Kult Depeche Mode
Proč je v Česku (a na Slovensku*) tolik depešáků? Existuje mnoho kapel s věrnými fanoušky, ale jen jediná si u nás kolem sebe vytvořila skutečný a oddaný kult, mnohdy hraničící až se sektářstvím. Depeche Mode. Co jsou všichni ti chmurně se tvářící jedinci v černých kožených bundách, kteří se ztratili sami v sobě a hledají cestu ven, vlastně zač?
Depeche Mode jsou pro mě nedosažitelnou jedničkou! Miluju jejich kultovnost, Gahanův zpěv, Martinovy texty, Andyho klid, rozvahu a moudrost! Jejich texty jsou pro mě jako knížka, podle níž se snažím žít! V tomto duchu se nesou srdceryvná vyznání oddaných českých fanoušků britské syntezátorové legendy Depeche Mode. Kapely, která si zde vybudovala neuvěřitelně oddanou armádu fanoušků, pro které je doslova povinnost chovat se a vypadat přesně jako její členové . Nezřídka jsou schopni jít až tak daleko, že kromě „svatých a nedotknutelných“ Depeche Mode neuznávají žádnou jinou hudbu.
Depeš, nebo veteš
Chceme-li podrobněji prozkoumat fenomén fanouškovství Depeche Mode, musíme se vrátit do Československa osmdesátých let. Hudební scéna byla jasně definovaná. Byl tu heavy metal, jehož milovníci na sebe věšeli nášivkami vyzdobené džísky, pěstovali dlouhé vlasy a uctívali metalovou muziku jako celek. Pak tu byli pankáči se svými Sex Pistols, Dead Kennedys, natuženými číry, vztyčenými prostředníčky a fuck off na rtech. Pohrobci hippies, sdružení zpravidla na gymnáziích, oblékali batikované haleny, nosili lennonky a zalamovali palce na folkových sedáncích. Nu a v rytmu neškodného prorežimního diska se svíjeli tak zvaní veksláci v plísňových mrkváčích a s melíry. Společně u toho pravdaže popíjeli colu u jednoho stolu.
Jedna subkultura nám v tomto výčtu chybí. Podmračení navenek, citliví uvnitř. Rozjitření potomci velkých romantiků typu Karla Hynka Máchy, kterým byla vzdálená agrese a pivní buranství metalu a cizí okázalý nihilismus punku. Chtěli rebelovat, dát najevo svou odlišnost, ale zároveň se nestyděli za své city. Pro ty na počátku osmdesátých let vznikla ve Velké Británii kapela Depeche Mode. Kromě chmurné a přesto výrazně melodické hudby zaujala především výraznou image čtyř mladíků s nakratičko ostříhanými hlavami v černém koženém oblečení. Její příznivci se v Československu označovali výstižně: depešáci.
V tehdejší době vládla mezi subkulturami řevnivost srovnatelná s půtkami Monteků a Kapuletů. Poctivá nenávist. Asi nejsilněji to bublalo mezi depešáky a metalisty. První o druhých posměšně mluvili jako o primitivech, jejichž hudba zní, jako když spadne výtah s nádobím, druzí zase kontrovali říkankami typu „Černá barva, barva smrti, depešáky metal drtí“, a nazývali fanoušky DM zženštilými cukroušky. Při vzájemné konfrontaci docházelo i na ruční výměnu názorů. Prostě buď depeš, nebo veteš. Nic mezi tím.
Dnešní fanoušci metalu jsou o poznání tolerantnější. Co jim také zbývá, když někteří jejich miláčkové v rozhovorech hovoří o ovlivnění zvukem Depeche Mode či rovnou na své album zařadí skladbu z jejich repertoáru.
Proč právě oni?
Valnou část kultu kolem Depeche Mode pomáhali vytvářet samotní členové skupiny. Kromě nezaměnitelné hudby se strefili do požadavků posluchačů s melancholickými a sebezpytnými texty. To vše okořenili chytlavou image čtyř zadumaných přemýšlivců. Velmi výrazně se na vizuální stránce kapely podílel i renomovaný fotograf Anton Corbijn. V jejich mediálním obrazu se mísila chladná nezúčastněnost s erotizujícím napětím. To vše zapříčinilo, že Depeche Mode si zamilovali především inteligentnější posluchači, kterým nestačilo konzumovat střední proud. Očekávali od hudby, že jim pomůže odpovědět na některé otázky. Depeche Mode se to podařilo - nabízeli odpovědi.
JINDŘICH GÖTHI
„Prožíval jsem období, kdy jsem četl básničky a byl jsem ten rozervaný romantik. A najednou mi do toho přišla kapela, která říkala přesně to, co jsem v té době cítil,“ říká Filip Macháček, jeden z lidí, kteří se svého času velmi aktivně podíleli na akcích spojených s hudbou a fanoušky britské čtyřky.
Další důležitou věcí je, že Depeche Mode byli vždy kapelou čtyř silných individualit. Každý člen měl ve skupině svoje místo a není náhoda, že po odchodu klávesisty, producenta a aranžéra Alana Wildera se začal do té doby nedotknutelný kolos poněkud drolit. „Od jeho odchodu již Depeche Mode nezní tak výlučně, ale spíš jako pokus producenta každé nové desky udělat jejich hudbu po svém,“ říká Mirek Jindřišek alias Mirage, pořadatel akcí spojených s fanoušky Depeche Mode a syntezátorové muziky vůbec.
V roce 1988 se stal zázrak - milovaná čtveřice odehrála koncert v Praze. Depeche Mode byli v té době na absolutním tvůrčím vrcholu. Fanoušci, kteří si o svých hrdinech v té době nábožně četli v článcích přeložených z německého Brava, je najednou spatřili na vlastní oči. Zážitek, který donutil milovníky DM zakousnout se do jejich světa ještě mnohem hlouběji. Skalní fanoušci se ještě více semkli, vytvořili komunitu, společně poslouchali písničky, na burzách skupovali desky, se slovníkem v ruce překládali texty. Žili svou milovanou kapelou čtyřiadvacet hodin denně. To vše dohromady vytvořilo fenomén, kterým se nemůže chlubit snad žádná jiná kapela. Depeche Mode se jakoby stranili okolí a vytvářeli si svět sám pro sebe. Mnohdy zjednodušený, místy až kýčovitý či okázalý, nicméně originální a rozpoznatelný. Jejich věrní fanoušci tento postoj instinktivně vycítili, pochopili a vzali za svůj.
Cesta na měsíční krajinu
„Dnes už to není tak žhavé. S internetem skončila potřeba kopírovat a překládat si články ze zahraničních tiskovin, pocit spiklenectví je pryč,“ vysvětluje Macháček. „Přestal vycházet i oficiální fanzin Bong,“ dodává Tomáš, jeden z někdejších členů fanklubu Depeche Mode Friends, dnes už rovněž nefunkčního.
„Hlavní náplní DM Friends bylo vydávat časopis s novinkami o dění v kapele, pořádat srazy a sdružovat fanoušky. Ti se ve větších městech mimo Prahu sdružovali v tzv. LOMech (zkratka Landscape Of Moon, což znamená měsíční krajina),“ vysvětluje Tomáš. „Jednou za dva měsíce se členové LOMu sešli v nějaké hospodě se sálem, nanosili aparaturu a přes sobotu a neděli si společně pouštěli hudbu a debatovali o ní.“
Asi největší a po tom pražském také nejzásadnější LOM fungoval v Písku. Ústřední postavou byl Dáňa Stýblo, který před čtyřmi lety tragicky zahynul při výkonu služby -pracoval jako policista. Dáňa mimo jiné v roce 1991 zorganizoval první celostátní sraz fanoušků Depeche Mode. Konal se v kulturním domě v Písku a přijelo na něj asi 1500 lidí. Tehdy vznikla myšlenka táborů DM Friends, což je další z akcí, které v ČR pro fanoušky Depeche Mode fungovala.
Černá vlajka vzhůru letí
„Když Dáňa a členové píseckého LOMu viděli, jak ohromný úspěch měl sraz, napadlo je uspořádat týdenní stanový tábor v jižních Čechách. Nic na způsob CzechTeku, ale dokonale zorganizovaná akce s ubytováním, aparaturou, pronájmem pozemku a dalšími věcmi,“ líčí Filip Macháček.
Vznikla z toho počínaje rokem 1991 tradice. „Nešlo jen o společný poslech muziky, ale i o setkání vynikající party kamarádů. Častá byla účast lidí ze Slovenska a dalších cizinců,“ říká Macháček. „Dokonce na jeden tábor přijel i Američan. Tvrdil nám, že takový mejdan ještě nezažil,“ říká Tomáš.
Ani tyto akce se neobešly bez konfliktů: podle Macháčka začaly rozepře paradoxně v okamžiku, kdy na tábory začali jezdit ortodoxní příznivci Depeche Mode, kteří odmítali poslouchat cokoliv jiného. „Jeden tábor vyvrcholil hromadnou rvačkou, kterou vyvolali tihle skalní, kteří tvrdě vyžadovali, aby se hrály jenom písničky Depeche Mode. Přitom na akcích tohoto typu se běžně poslouchaly i kytarové kapely, Joy Division, U2 nebo třeba Placebo.“
Tábory běží dodnes, ačkoliv, jak potvrzuje i Mirek Jindřišek, již postrádají dřívějšího ducha. V polovině července roku 2006 se v kempu Soutok u Putimi uskuteční již 15. ročník tábora příznivců Depeche Mode.
Zatímco pro fanouška z přelomu osmdesátých a devadesátých let znamenala hudba jeho oblíbené kapely odrazový můstek k náročnějším, progresivnějším stylům, dnes je tomu spíše naopak. Současní fanoušci zabředávají do osmdesátých let a často odmítají sledovat, co se na současné hudební scéně děje.
Historie Depeche Mode
V roce 1980 založila v britském městě Basildon trojice Vince Clarke, Andrew Fletcher a Martin Gore skupinu Composition Of Sound. S příchodem zpěváka Davida Gahana kapela změnila název na Depeche Mode a o rok později vydala debutové album Speak & Spell. Bylo plné rozjásaných syntezátorových písniček s chytlavými refrény, které od tehdejší diskotékové muziky odděloval jen potemnělý a kovově znějící Gahanův vokál. Výhradním tvůrcem repertoáru se postupem času stal Martin Gore. Trojice se rozrostla o vynikajícího muzikanta Alana Wildera a začala skládat zadumané a chmurné písničky, postavené na ostrých syntezátorových aranžích, netradičních postupech a nosných, ovšem nikoliv vlezlých melodických linkách. Nejplodnější časy formace zažívala v průběhu osmdesátých let, kdy vydala dnes již klasická alba Some Great Reward (1984), Black Celebration (1986) aMusic For The Masses (1987). Naprostého uměleckého vrcholu pak dosáhla v roce 1990 deskou Violator.
Do deváté dekády Depeche Mode nakročili tvrdým albem Songs Of Faith And Devotion (1993) s názvuky rocku a gospelu, ale také s první vážnou krizí. Zpěvák David Gahan propadal depresím, zápasil s drogovou závislostí a dokonce na pár okamžiků upadl do klinické smrti. Neutěšenou situaci ve skupině podtrhl odchod Alana Wildera. Depeche Mode však ustáli i tyto rány osudu, za Wildera náhradu nehledali a rozhodli se pokračovat ve třech. Desky Ultra a hlavně Exciter však dokumentovaly tvůrčí vyčerpanost. S letošním albem Playing The Angel se však Depeche Mode podařilo úspěšně navázat na svá nejlepší díla.
Jak jsem potkala Depeche Mode
V roce 1988 přijeli do Prahy kvůli focení inkognito dva členové Depeche Mode - Martin Gore a Andrew Fletcher a s nimi fotograf Anton Corbijn. Fanouškům nezůstal jejich pobyt utajen a rozhodli se je v Praze vystopovat. Byla mezi nimi i Andrea M.: „Dozvěděli jsme se, že se ubytovali v hotelu Fórum a okamžitě jsme tam běželi. Jenže jsme byli všichni oblečení v černém, takže nás hotelový personál prokoukl a vyhodil. Šli jsme se převléct, abychom nebyli tak nápadní a vrátili jsme se k hotelu, kde nám řekli, že před chvílí odjeli bílou sierrou fotit do centra Prahy. Co teď? Dvě kamarádky pravily, že se od Fóra nehnou. Já ještě s jedním kamarádem jsem se vydala do města, že je zkusíme někde potkat. Napadlo nás Staré město a vydali jsme se na Staroměstskou, jenže jsme popletli tramvaj a místo na Karlův most jsme přijížděli ke kavárně Slavia. A najednou jsme viděli Gorea a Fletchera, jak jdou po Národní třídě. Začala jsem brečet štěstím, vystoupili jsme z tramvaje a letěli za nimi. Lámanou angličtinou jsme jim říkali, jak je máme rádi a pořád jsme za nimi nenápadně šli. Najednou se zastavili u refýže, kde měl Martin Gore nastoupit do tramvaje a odjet, přičemž Corbijn to chtěl fotil. V tu chvíli jsme si všimli, jak se k Národní třídě blíží skupina punkerů. Chytli jsme Fletchera a začali ho přesvědčovat, že jestli je poznají, zbijou je. A nabídli jsme se, že je odvedeme do bezpečí. Já jsem celou cestu brečela a Fletcher mě uklidňoval. Pak jsme se vrátili před hotel, kde pořád čekaly kamarádky a vůbec nevěřily, že jsme Depeche Mode opravdu potkali.“
zdroj: časopis Instinkt č.49
*doplnil Dangerous
Názory Devotees (26)
Monghi
1 8. december 2005 o 14:16
ja neviem, ale v rokoch 1986-1988 to bolo asi s DM najkrajsie, vsetko vzacne, kazda nahravka, aj ked zasumena na kazete mala cenu zlata… to sa uz nikdy nevrati…
Lilian
2 8. december 2005 o 14:23
Krásne spomienky….Niekto už raz vyslovil, že každá generácia má ten-ktorý svoj kult, ale DM je čosi famózne, fenomenálne a neprekonateľné. A súhlasím s tým, že každá ťažko získaná kazeta mala cenu zlata.
chmelko
3 8. december 2005 o 15:01
Fakt to nebolo, hmhm vyšiel album idem si ho kupit, vtedy si musel poznat toho, čo pozná tamteho:-)
Stále som závidel nemcom, ked som čítal články typu, bol som na ich 4 koncerte,ale teraz to bolo fakt niečo neskutočné.....
Hlavné je, že sa to už zmenilo:-)aj ked s mojho pohladu im to zobralo vela mystikčnosti..
Dangerous
4 8. december 2005 o 15:01
Přesně tak přátelé, kazety, které byly nějákou 50 kopií. Chi. Dneska se hádáme jaké zvuky měly být nebo neměly být na PTA, ale v těch 80´ to bylo jedno, kolikrát totiž bylo možný identifikovat pouze melodii a Daveův či Martův hlas, já když poprvý slyšel moje milované Black Celebration v plné kvalitě tak jsem nechápal kde se vzala další zvuková linka v A QOT a všechny ty fantastické zvuky v dalších skladbách, které jsem tam předtím nemohl slyšet, nebo když jsem získal nějáký koncert z 82´ a slyšet to Daveho “This is Photographic” .... neuvěřitelná, zvláštní a asi i nepochopitelná doba….
Beladona
5 8. december 2005 o 15:37
Nahodou Black Celebration prodavali v polske kulture. Mela jsem 1. kopii z vinylu.
Dangerous
6 8. december 2005 o 16:00
to beladona: Ano, máš pravdu a to samé platí pro Ingles 81-85, ale znal jsem snad jen 2 lidi které ty alba měli a nebyli to, žádný fans DM, ale synáčkové papalášů a s těma jsem rozhodně nechtěl mít nic společného, kdybych věděl. že ty alba máš tak jsem Ti napsal mail, nebo by jsme se domluvili přes stránky dm.sk
V roce 88´ tady vydal Supraphon MFTM, místo textů byla uvnitř popsána historie skupiny a to album stálo 120,- Kčs, to byly pěkný peníze, normální alba stála 44,- ....a pak naštěstí!!!přišel rok 1989…
somebody
7 8. december 2005 o 16:00
LP Music for the Masses vysla aj v OPUSE. Stala 120 Sk a mala krajsi kvalitnejsi obal ako povodna LP od MUTE…
Dangerous
8 8. december 2005 o 16:00
to Ingles je dobrý, myslím samosebou Singles
somebody
9 8. december 2005 o 16:02
oooops tak nie v OPUSE ale v Supraphone sorry. Asi si ju dnes pustim
)) oprasim gramofon nech si ju pripomeniem
))
Beladona
10 8. december 2005 o 16:08
to dangerous: moje kamaradka chodila se synem papalase, takze mne to nahral a ani jsem s nim nemusela komunikovat
. Rada bych ti BC nahrala, jenze jsem tenkrat jeste nemela pripojeni na net.
MFTM jsem si privezla na original kazete z Budapeste, dodneska ji strezim jako klenot.
aries
11 8. december 2005 o 20:57
kua v tom obdobi som bol este v skolke :D nenormalny clanok ako dovidopo… monghi kde na to preboha chodis? :eek: :cool:
aries
12 8. december 2005 o 21:50
ooooooooooups dangerous sorry ja si nevsiml autora…supr clanek jeste jednou
Monghi
13 8. december 2005 o 23:32
asi si dam pauzu
trakan
14 9. december 2005 o 00:05
pripadam si na jednu stranu jako starej dedek, zdyz tohle ctu a vzpominam, k DM jsem se dostal nahodou v roce 1985, kdy mi znamy meho otce venoval LP Singles 81-85 z Madarska….Bylo mi tehdy 9! A ted mam koupeny listky na jejich 6 koncertu!Az na ten v 88, ktery jsem moc obrecel, protoze me nasi nepustili :o))) , jsem byl na vsech prazskych koncertech…...mimojine taky Viden,Mnichov,Varsava,atd, takze jsem asi jeste maly pubertak…. ;o)
Dangerous
15 9. december 2005 o 09:42
jojo, Internet se v tý době ještě jmenoval Arpanet a využívala ho akorát tak U.S. Army a pár univerzit v U.S, po kocertě v 88´
absolutně nic o koncertu:-) jediné zajímavější informace přinášela Melodie a hlavně slovenský Populár, který jsem si půjčoval v knihovně
)
v časopise Mladý svět vyšel článek o koncertu DM s názvem “Na Depeche Mode!” na dvou stránkách, který napsal dnešní majitel Fortuny, Horáček, kde hrozně důležitě popisoval jak přivedli ochranku DM k šílenství, protože se jim povedlo členy kapely vyfotit z auta a jak mu hrozně vadí, když slyší tolik nástrojů a nevidí hudebníky, kteří ty nástroje ovládají, a že DM nepatří do 1. gabrielovské ligy , a story o falešných vstupenkách a jak si provokativně vzal ten nejsvětlejší svetr
chmelko
16 9. december 2005 o 10:15
no ten Horáček už nieje vlastníkom ani tej Fortuny:-)celkom som ho bral, ale teraz si na nho niekde s dangerousem počkáme, za to čo napísal pred 17 rokmi:-)
Lilian
17 9. december 2005 o 10:20
Pravdu povediec ja mám tiež archivované nejaké články o Dm napr. práve z prvého koncertu u nás v 1988 a určite to bolo prísne cenzurované, pretože tie správy museli byť riadne neutrálne…no stálo to a to aj s tými fotkami.
Dangerous
18 9. december 2005 o 10:38
to chmelko: ale vydělal na ní balík než jí asi před měsícem prodal
no a tenhle člověk měl na starosti české hudební ceny, asi před před 4 lety a několikrát se vyjádřil, že jeho zbožným přáním a téměř hotovou věcí je vystoupení Depeche Mode na předávání
)
Jo, jo dM se můžeš dlouho bránit, ale jakmile do Tebe zaseknou drápek, nikdy se jich nezbavíš....
Lilian
19 9. december 2005 o 10:52
to s tým drápkom je super metafora…:-)
chmelko
20 9. december 2005 o 11:08
je to tak-vyjadření za nás infikovaných:-)
bubak
21 9. december 2005 o 13:52
Dobrej článek a i dobrý komentáře. Já mám na desce
BC a MFTM ale bohužel nemám gramec. V 89 jsem to koupil po dlouhym ukecávání od kámoše. 101 jsem měl na kazetě v takový kvalitě že nejdřív začal hrát strašně nahlas šum a pak do toho šílenýho šumu někdo v dálce hrál, kvalita naprosto nulová a stejně jsem to smažil pořád dokola. V 88 si pamatuju že jsme v den kdy dm měli koncert jeli s rodičema k babičce okolo sportovní haly a tam směřovali davy černooděnců. Nic podobnýho jsem před tím v životě neviděl. Na Bylo mi 14. Na dalších koncertech jsem už nechyběl. Když tak o tom přemýšlím tak ani nikoho neznám kdo byl v 88 na konzertě.
Monghi
22 9. december 2005 o 15:41
a som mnou pracuje jedna kolegyna, ktora na tom koncerte bola, a ked si spomenie na tu euforiu, tak sa jej zaistri v ociach:)... tiez som mal 14, resp. 13 a 1/2, v tej dobe som uz “jazdil” na vcelku kvalitnych kazetovych kopiach BC a MFTM… BC bol do albumu SOFAD pre mna ta najlepsi album DM… nuz ale, povedat za komancov fotrovcom, ze chcem ist na DM do Prahy, to bolo take iste, ako povedat v tej dobe fotrovi, ze chcem vidiet v mauzoleu Lenina… vysmial by ma na plnej ciare a poslal za fararom s podozrenim, ze som posadnuty diablom:D
mimochodom, na tu dobu exceletnu reportaz z prazskeho koncertu priniesli Mlade rozlety, kultovy mladeznicky casopis svojej doby..
jankadM
23 9. december 2005 o 20:19
TOTO JE NAJKRAJSI CLANOK O DM, AKY SOM KEDY NA DM.SK CITALA!!!!! vzdavam hold, dangerous! :D pana, normalne sa klepem…ja som sice este na svete nebola, ale rozpravanie bratov ma fascinuje! niekedy by som bola najradsej aby som sa narodila o par rokov skor, aby som to mohla zazit…tu euforiu z kazdej skladby, bitky s metlami :D a vonku davy ciernoodetych privrzencov…vsetko to prezivam i teraz, i kde tych depesakov nezbadat kazdy den… je to smutne! preco to uz nie je ako kedysi? dnes uz mladi vobec nepoznaju DM a ti, ktorim to nieco hovori maju sproste narazky a pri tom nemaju ani sajnu o kom hovoria! poznaju len koercnu…ani sa to neda nazyvat hudbou! ved to je strasne…vygumovani…! ja som neskutocne hrda na to, ze som depesacka, vzdy si za tym budem stat, vzdy budem chodit po ulici v ciernom, vzdy budem nosit ciro s vrkocikom vzadu, z ktoreho moja mamka dostava nervy!!! je to proste depes, co vo mne zije a ja zijem s nim! dM mi ukazalo cestu zivotom a nahliadnutim do najtemnejsich a najzranitelnejsich vrstiev mojho ja! milujem ich celym srdcom, moja laska sa nikdy neskonci!!!
depesaci hlavy hore, je tu novy album a s nim aj neutichajuca euforia! IDE SA NA DEPEEEEES!!!!!! :D
peterj
24 9. december 2005 o 21:06
janka: suhlasim…ja som to iste prezil s mojim bratom…anakazilo ma to tak ze v 14 tich som bol v Budapesti na MTK stadione…a odvtedy som pochodil s DM Prahu, Atlantu s Daveom, Budapest, Zagreb, a co ja viem este co…a neviem sa dockat kedy bude januar a pojdem do Prague zas..a Pesti, a do BA, a Pesti a tak tak…a to mam 27 a mal by som rozmyslat nad niecim inym…:-)
jankadM
25 9. december 2005 o 21:31
hehe, ta to dobry, si toho postihal! :D praha bude mojim prvym koncertom a potom blava! :cool: u mna je to trosku zlozitejsie…chcela so ist aj na daveyho, ale mama ma nepustila….aj tera musim ist s bratom a to mam 17! dakedy ma to trizni…ako v in your romm klipe…som mucena, vaznena…ale dusu mam slobodnu, oddanu nesmrtelnemu kultu! :D to je najdolezitejsie!
Alizza
26 20. február 2007 o 17:48
Ja mam len 13, takze nemam velmi obraz o tom, ako to bolo v casoch Violatora a tak. Ale clanky, co su tu, su fakt super. Ked citam, co povedali, fakt mam casto pocit, ze hovoria prave o mne. A texty su tiez uzasne. Tiez sa v kope z nich vidim.
DM su jednoducho najlepsi.