Depeše o coververzích

Z kolika perspektiv lze nahlédnout a do jakých kontextů se dá zasadit fenomén hudební předělávky? Odpověď skýtá následující článek, jehož mottem by mohlo být hledání coververze jakožto otisku osobního stylu.

Pavel Klusák / Kulturní týdeník A2 Sylvain Chauveau překládá Depeche Mode do komorní hudby Nikdy mě nezajímal postoj, který tvrdil: Vondráčková a další socialistické hvězdy beztak jednaly nečestně a trapně, protože si vypůjčovaly prověřené hity západních hvězd. To je nesmysl: živá výměna písniček a hudebních témat fungovala jako organické spojení napříč muzikou odjakživa. Přináší stejně šancí jako každá jiná otevřená výměna a sdílení. Ve věku copyrightu dvojnásob. Woody Guthrie na manuskript své rané folkové hymny This Land Is Your Land připsal: „Kdokoli bude tuto píseň šířit a zpívat bez mého vědomí, stává se automaticky mým dobrým přítelem.“ Jistě, coververze mohou být i prošvihnutou šancí. V zásadě však téměř vždy napínavě vypovídají o původní písni, její nahrávce (to není totéž!), kulturním kontextu i odvážlivcích, kteří si song berou do úst. Coververze jsou pochopitelně také marketingový nástroj. Nazpíváte-li song od Abby nebo Psích vojáků, zaujmete tím i ty, kteří by si vás jinak neposlechli. Coververzí dnes existují desetitisíce, dá se o nich uvažovat jako o síti. Jaké to bude bez proudu Francouzský hudebník Sylvain Chauveau na pražském jarním koncertu živě uvedl program, který po dobrém francouzském labelu DSA nyní vydává česká značka Next Era. „Akustická pocta“ skupině Depeche Mode je starý, ale pořád lákavý nápad. Vždyť právě písně Martina L. Gorea jsou zdánlivě nerozlučné od elektronických zvuků a komplexních aranžmá kapely. Depeche Mode přece posloucháme pro tu „strojovnu“, technopopovou kazajku, do které jsou písně vsazeny. Ale atraktivní a dráždivý paradox skupiny spočívá v tom, že je zároveň lyrická. Krutá Blasphemous Rumours, agnostická In Your Room, přímočaře milostná Never Let me Down Again – všechny si lze zpívat cestou na autobus, i když poprvé se při tom ne­ubráníme překvapení, jak obnaženě, jinak, jádro písně zní. Část repertoáru dokázal Gore vybavit do nezvyklých stran uhýbajícími melodiemi (viz výše zmíněné nebo Enjoy The Silence). Východisko tedy není špatné. Co s ním dál? Odklít začarovaný hit Jak řečeno, coververze mohou vyznít jako komentář k původnímu stylu a kontextu písně. David Byrne na koncertech s extatickým nasazením zpívá I Want To Dance With Somebody, hit Whitney Houstonové. Působí to jako odkletí písně, kterou – jak Byrne ukazuje – lze myslet i upřímně, ne zapět ji v žánrové stylizaci. Některé skladby utrpí půvabnou demytizaci, jakmile se zbaví distance velkého pódia: laptopová kabaretiérka Kevin Blechdomová si na Private Dancer (od Tiny Turnerové) bere banjo a lo-fi elektroniku, odevzdané „jsem tvá soukromá tanečnice“ náhle sestupuje z odalisčina budoáru do suterénní reality. Nemohu se zbavit dojmu, že mnoho coververzí vzniká z jisté muzikantské solidarity s materiálem, s písněmi, jež by mohly mít lepší osud než v originální nahrávce. Coververze mohou odkrýt, co bylo původním stylem zaretušováno nebo zameteno pod koberec: proto se ke hře s novými verzemi tak dobře hodí nedokonalé a špatné písně. Na albu Třináct fláků od Kaťáků jediná Mňága a Žďorp nepředpokládala, že má v rukou kvalitní materiál; ve Stovkách hotelů tak odkryla melancholii, v níž se dá slyšet i sebeobelhávání a rezignace. Podobně jedná křehké, hudebně dost rafinované norské duo Susanna and The Magical Orchestra, když na čerstvém albu posouvá rockerskou konfesi It´s A Long Way To The Top australských AC/DC do opravdové konfese-zpovědi s kostelní atmosférou. To už je nejvyšší patro cover­verzí, zvládnutý konceptuální cyklus. Mluví Chauveau svými křehkými komorními verzemi s cellem a klavírem víc o sobě, nebo o depešáctví? V jeho „akustické“ poctě v pozadí cvrlikají drobné elektronické ruchy – ale to je jediný paradox, kterého se dopouští. Navíc zní apartně: ocitáme se tedy v říši bez napětí, v komorním večeru líbezných popových árií, jejichž pomalé tempo a časté pomlky nás za chvíli začnou unavovat. Ambientní hudba Rogera Ena (bratra Briana) nebo českých Kora et le mechanix se potýká s jedním velkým nedorozuměním: všechno je v ní hezké. Podobnou polohu, reprodukci v různých odstínech pastelové růžové, volí Sylvain Chauveau. V upřímném salonu Zdá se, že sami Depeche Mode pracují v silném „dvouvrstevném“ modu: songy a jejich elektronické aranže jsou vůči sobě v napětí, vlastně lze celý jejich repertoár pokládat rovnou za coververze. Od nich lze pochopitelně udělat úkrok zpět k „fiktivnímu originálu“, asi jako když Johnny Cash s kytarou vysvléká Nine Inch Nails (Hurt) i samotné Depeche Mode (Personal Jesus). To Chauveau nechtěl. Jeho komplikovanější tah má ale v sobě omezení žánrové salonní hudby. Snad je to pro něj „upřímný“ překlad do kódu, který je mu vlastní. V tom případě je však vystavený tvrdé konfrontaci s osobními gesty, která tají silnější příběh (o hudbě nemluvě). Lze myslet na Caetana Velosa, který vede k brazilské akustické lehkosti nirvanovské Come As You Are, nebo na Mikea Pattona a skupinu Fantomas, která pouští na povrch ďábelské a animální rysy, jež slyší v soundtrackových motivech Kmotra či Městečka Twin Peaks. Poměrně známí „etničtí“ rockeři Yat-Kha ze sibiřské Tuvy na loňském albu Re-Covers vzpomínají, jaká elpíčka pronikla na sovětský východ a formovala jejich hudební povědomí: buddhistický hrdelní zpěv a lokální nástroje tak znějí v Man-Machine od Kraftwerk, Santanově Black Magic Woman nebo jedné z nejpřebíranějších písní vůbec, dekadentnímu žalozpěvu Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Vrcholem je Exodus Boba Marleyho, kde se prozrazuje blízkost jamajského reggae s rytmem koňského cválání, typickým pro Tuvu. Našinec může při Re-Covers myslet na ilegální burzy desek za socialismu. Možná že kdyby tam Chauveau spolu s námi nakupoval pašované Depeche Mode, měl k nim dnes plastičtější vztah. Takhle nabízí bezproblémovější tvar než oni, což je po pětadvaceti letech existence kapely co říct.

Názory Devotees (6)

Ringo

 1    26. február 2007 o 13:24

Tak kazdopadne Vondrackova a spol byla trapna v tom, ze covery byly zaroven jejimi nejvetsimi hity. Navic clovek ma dnes pocit jak slysi z radia tu hromadu originalu, ktere za komance znal nejdrive od Vondrackove a pod., ze nasi tzv. umelci vlastne neumeli udelat nic jineho nez covery. Na nic vlastniho nebyly temer schopniu prijit. Jo, nablekotat nejaka slova o lasce a pod., to umi kde kdo, ale obalit to chytlavou originalni melodii, to uz je horsi. Takze ja jednoznacne ceskou hudebni tvorbu pokladam i nadale za trapnou. Zajimalo by me jestli booklety nasich hvezd udavaji puvodniho tvurce melodie, a nebo pro nove generace bude “Laska te spouta” pisen Petra muka, nikoliv cover slavne pisne od Erasure.

Dangerous

 2    26. február 2007 o 13:31

no já myslím, že tenhle počin Sylvaina Chauveau odkryl “zbytku světa” to úžasné jádro písní Depeche Mode, jež jsou silné s jakýmkoliv aranžmá...
a co je neskutečné, že to platí i pro písně psané Davem, jeho “Nothing´s Impossible” i s obyčejným akustickým doprovodem neztrácí nic ze své mystičnosti naopak je to jak otevření dvířek do “jiného vesmíru”..

Lukas Rosprim

 3    27. február 2007 o 09:18

Mě spíš na těch “komunistických” coverech, ale i originálních písních vadí, že jejich tvůrci nebyly schopny jakéhokoliv progresu předělávané písně. Mám pocit, že se vždy snažili z těchto mnohdy i dobrých písní udělat co možná nejlíbívější a nejsladší love song s textem o tom, jak je život krásný. Snaha o ponoření se do hloubky písně je minimální, natož snaha pokusit se o to pojat píseň po svém. Chápu, že dělat progresivní muziku v době komunismu bylo obtížné, ale u většiny “postkomunistických” umělců mi ta snaha o vývoj i vlastní muziky chybí do dnes.

marek2

 4    28. február 2007 o 13:21

ja si myslim ze v principe existuju 2 druhy coververzii: prvy je ten ked sa spevakovi (skupine) tak velmi paci nejaka pesnicka ze maju potrebu ju zahrat a zaspievat aj oni sami ... vacsinou to skonci tak ze vysledok je obohatenim aj pre povodnu pesnicku pretoze sa podari ju ukazat z inej stranky (pricom coververzia moze byt aj zasadne odlisna od originalu) ...
druhy typ coverov tvoria ludia (spevaci skupiny) ktori sa proste chcu alebo potrebuju “vysvihnut” na popularite danej pesnicky ... vytvoria jej presnu kopiu len ju zaspievaju oni a proste len kalkuluju s tym ze kedze sa ta pesnicka ludom pacila v originale tak sa bude pacit aj v ich “verzii” ... to je pripad vsetkych tych srdcervucich boybandov ci podenkovych spevacok ala sarah o conor jamelia atd atd ... no a tejtu skupiny interpretov coververzii patria aj “nasi” karel gott ci helena vondrackova (hoci to rozhodne nie su podenkove zjavy) ... oni spravili totiz este podlejsiu vec ako westlife ci lucy silvas - oni vyuzili to ze v ceskoslovensku ktore bolo za zeleznou oponou bol proste nedostatok zahranicnej hudby (bolo ju pocut - ale nemohol si ju mat doma - kupit si ju) a preto povytahovali tie najvacsie zahranicne slagre svojej doby a vo velkom ich sebou prespievane predavali ludom ktori boli po tychto pesnickach hladni (a ludia to kupovali - lebo proste nemali inu moznost - a povedzme si rovno - bolo to zaspievane DOBRE - a toto je zaroven jedine plus gotta vondrackovej a spol oproti tym hlupym skreklunom ktori robia covery dnes) ... no a na tomto zalozili svoju dlhorocnu karieru hoci ich vlastna tvorba je absolutne prehliadnutelna a nicneznamenajuca ...

Lukas Rosprim

 5    1. marec 2007 o 08:44

Souhlas s markem2 - předělávat hitovky za komunistů byl možná jediný způsob, jak ty věci jsem dostat mezi lidi, ale mě prostě chybí u těchto lidí snaha o to, ukázat písničku z jiné stránky. Gott i Vondráčková možná mají “zlaté” hlasy, ale jejich styl muziky nenaskýtá žádný vývoj. Když zrovnáte začátky DM a jejich současné věci, je tam obrovský vývoj, ale u těchto hudebníků mi tento vývoj prostě chybí. Ale dost o komunismu. Projekt Sylvaina Chauveaua je určitě zajímavý, album zatím nemám, ale viděl jsem reportáž z koncertu a znělo to zajímavě a bylo vidět, že Sylvain má hudbu DM hodně a zároveň, že má pomocí jeho verzích DM songů co nabídnout.

marek2

 6    1. marec 2007 o 12:04

album sylvaina chauveaua som si kupil kedze som ho videl vo vypredaji za nejakych 350SK u horaka tesne po vianociach ... neviem ci to nebol nahodou uz posledny kus lebo odvtedy som si ho tam nevsimol ... vypocul som si ho raz ... je to urcite zaujimavy album ale priznam sa unudilo ma to k smrti ... vsetky tie verzie su na jedno kopyto - na rozdiel od originalov ktory je kazdy iny ... myslim ze keby som pocuval vsetky tieto jeho verzie zamiesane pomedzi rozne ine piesne tak by to bolo prijemne osviezenie ... ale pocuvat to track za trackom sa neda ...
.
navyse mi vadi jeho “snaha” o anglicku vyslovnost - pretoze vacsinou sa mu dari americka - najma pri vyslovovani “r” - a to neznasam :o)

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa