Depeche Mode rozvášnili fanoušky v ledové Praze 23.1.2006

Depeche Mode rozvášnili fanoušky v ledové Praze 23.1.2006

Dnes je to přesně 3 roky, co jsme v nejmrazivějším dni zimy roku 2006 čekali přes Sazka Arenou, což někteří odnesli nachlazením, možná ztrátou hlasivek, ale v ten večer nikomu nic nevadilo. Depeche Mode se po 5 letech vrátili do Prahy, tentokrát do beznadějně vyprodané Sazka Arény, kde je uvítalo 17.000 příznivců.

Pojďme si připomenout, jak koncert viděla média: Depešácky rozžhavený kotel uprostřed ledového sevření Depeche Mode bez problémů vyprodali Sazka Arenu a jako support dovezli kapelu The Bravery. Jejich koncert připomínal plejádu hitů sevřenou do chladu a temných odstínů nálad. Přání byla vyslyšena - odehrána byla kupa jasných tref do černého a něco málo z novinky "Playing The Angel". "Playing The Angel" je po čertech dobrá deska, která každým poslechem zraje. Je ale jasné, že se najdou i rýpalové, kteří by Depešákům nejraději pod nohy házeli samé zpropadené balvany, jen aby zabránili vydání další desky. Naštěstí je stále dostatek fandů, kteří je budou opěvovat a ochraňovat jako své drahocenné ovečky. Největší ochranu potřeboval i sám leader Dave Gahan, jehož životní kotrmelec připomíná divokou spirálu - od pozitiv do nejhlubších negativ okrajových zákrutí. Každé nové album s sebou přináší následné turné, které není zrovna snadná záležitost, protože Depeche Mode koncerty v rámci tour nešetří. Jen po desce "Ultra" tento kolotoč přerušili, ale už následným výběrem "Singles 86-98" navázali na úspěšnou sérii. Zatím poslední zastávka v chátrající T-Mobil Aréně se konala v rámci propagace desky "Exciter". V novém se poprvé (tedy v Sazka Aréně) Depeche Mode představili ve velmi chladném pondělním večeru, kdy sibiřské mrazy uhodily tvrdou pěstí a předskokany se jim stali newyorští The Bravery. Nový hudební středobod Prahy byl během čtrnácti dnů vyprodán. V den koncertu se však ještě našla nějaká ta místečka na prodej, nejenom z rukou mazaných překupníků. Vyprodaná Sazka i přívětivě přijala návštěvu z New Yorku - kapelu The Bravery, která přijela do Prahy odprezentovat svoji bezejmennou prvotinu. Jejich melodický kytarový šmrnc zabalený trochou elektroniky s příchutí The Strokes nebo The Killers nezněl vůbec špatně. Prostě bylo vše vyslyšeno (necelá půlhodinka) a nikoho to neurazilo. Přesto většina čekala na hlavní hvězdu a uvítání bylo takové, jak se patří, a stále platí, že Depešáci mají jedny z nejvěrnějších fandů. Pódiu udávala ráz na levoboku zavěšená koule (možná planeta), která různě blikala a nabízela jednotlivá slova z textů songů Depeche Mode, nejčastěji se objevovala trojice "Láska", "Anděl" a "Bolest". Zajímavě byly ukryty klávesové nástroje, trochu to připomínalo barový pult s problikávajícími světly létajících neidentifikovatelných útvarů. Slušný světelný park na různě pohyblivých kruhových rámech a rozličně uskupená sešlost promítacích pláten pro projekce a snímání dění na pódiu, to vše dodávalo celé show ráz. A jelikož jsem již viděl třetí koncert Depeche Mode, mohl jsem si slušně zavzpomínat a porovnávat. Několik málo minut po deváté se rozeznělo elektronicky peprné "Intro", které dalo všanc dravé úvodní takty singlu "A Pain That I'm Used To". Tento dramatický nášlap vystřídal song "John The Revelator" a bylo znát, že Dave Gahan důkladně nabil své hlasové baterky. Tohoto jsem se nejvíce bál, protože když jsem viděl záznam jeho sólové tour, scházel mi tam nějaký život a čekala mě jen velká porce nudy. Připadá mi, že když vyjede na koncerty a spojí síly s celým kompletem značky DM, srší mnohem větší energií a více se mu daří i ovládat publikum; stačí mu lusknutí prstů. V hroudě hitů se dokonale vytratila "Precious", po které dokonale vynikla úžasná "Walking In My Shoes". "Suffer Well" by měl být singl, protože ač je to novinka, Dave nechal refrén zpívat publikum a to se chytlo. Posléze prostor dostal Martin Gore a já si potvrdil jeden fakt: I když mě asi skalní Gahanovci zasypou rajčaty, tohoto večera si mě tento stydlivý chlapík získal na svou stranu. Vždy jsem měl tak trochu větší náklonnost k písním, které zpívá on. "Macro" byl jen začátek, "Home" pro mě znamená snad jednu z nejlepších věcí, které Martin a jeho společníci kdy natočili, a velkým finišem byla stará známá "Somebody", což byl první přídavek. Ať už Gore má školený hlas, nebo ne, tuhle baladu zapíval s takovým nasazením, až srdce puklo něžností krásy ukryté v jednotlivých střípcích a slovech této písně. Gahan živě už není, co býval, naštěstí žádný hrubý kiks neudělal a když už nemohl, taktně nechal zpívat své fandy. Z "Playing The Angel" pak ještě odezněly "I Want It All" a vynikající "The Sinner In Me", na tu zcela trefně navázala vygradovaná "I Feel You". Potom už to byla jen a jen plejáda megahitů, které Depešáci točí ve velké permanenci. Musím uznat, že třeba zařazení dvojice "Behind The Wheel" a "World In My Eyes" rezolutně potěšilo. Pak již jen jasné nežhavené třešničky - "Personal Jesus" a "Enjoy The Silence". V přídavcích kromě "Somebody" byla připomenuta Clarkovská éra s "Just Can't Get Enough" nebo "Everything Counts", "Never Let Me Down Again" (tu by jim snad nikdo neodpustil, kdyby ji nezahráli) a na rozloučenou zazněla kráska "Goodnight Lovers". Fůra skvělých písní ale zůstala doma v záloze, bohužel Depeche Mode nejsou kapelou, která by nějak dramaticky měnila setlist během tour. Tentokráte se točily jen dvě alternativy z Martinova zpěvníku - "Damaged People" vs. "Macro" a "Somebody" vs. "A Question Of Lust". Po mém třetím mejdanu s Depeche Mode jsem si uvědomil jednu skutečnost, a zpětně tak trochu musel dát za pravdu tetce Kománkové. Když jsem onehdá četl její report k "Singles 86-98 Tour" a ona to vesměs setřela svým typickým způsobem, ale bohužel v neprospěch DM, s jedním faktem jsem jaksi po letech našel souznění. Koncert byl super, měl jasné gradující prvky, které hltáte jako doušky vodky pro zahřátí v úděsných mrazech. Ale co je vám to naplat, když tu danou věc slyšíte již po několikáté ve vesměs stejné verzi s minimem zvukových úprav, které vás až tak zcela neuchvátí. Gahan se i bez vokalistek tentokráte obešel, ale těžko říct, která z posledních tří pražských koncertních zastávek byla tou nejlepší. Stále to však je fajn záležitost a je třeba si užívat ty nejlepší časy černooděnců v objetí všech milovníků jejich nových zvukových experimentů. Setlist: Intro, A Pain That I'm Used To, John The Revelator, A Question Of Time, Policy Of Truth, Precious, Walking In My Shoes, Suffer Well, Macro, Home, I Want It All, The Sinner In Me, I Feel You, Behind The Wheel, World In My Eyes, Personal Jesus, Enjoy The Silence, Somebody, Just Can't Get Enough, Everything Counts, Never Let Me Down Again, Goodnight Lovers Musicserver Depeche Mode rozvášnili české fanoušky V zaplněné pražské Sazka Areně to vřelo. Fanoušci Depeche Mode s legendární kapelou odzpívali hity z 80. let i z nového alba Playing the Angel. Od sedmi hodin večer se tribuny a plocha pod scénou, jejíž základ tvořil obrázek bílého anděla na černém pozadí, začaly zaplňovat. Přišlo několik generací – od pamětníků po mladší ročníky. Nechyběli cizinci, slyšet byla polština, slovenština, dokonce i hebrejština. S prvními tóny předkapely The Bravery, která začala hrát zhruba v osm hodin večer, byla už hala téměř zaplněna. Po druhé písničce již někteří nedočkavci skandovali Depeche Mode, jiní rozjetou newyorskou formaci, která do publika pumpovala melodický rock říznutý elektronickou hudbou, doprovodili potleskem s rukama nad hlavou. V zákulisí mezitím proběhlo setkání členů kapely s vybranými fanoušky. Martin Gore na něj přišel již nalíčený a vystrojený na show – na zádech měl andělská křídla a na hlavě černou hřívu. Na dotaz MF DNES jeho kolega Andrew Fletcher řekl: "S večírkem nepočítáme, jsme už trochu starší, ale kdo ví..." Pak se hudebníci a jejich příznivci společně vyfotografovali. Hala zatím nervózně tleskala, bylo zřejmé, že se všichni pořádně těší. S úderem deváté hodiny show vypukla. Futuristické pódium zahalila červená záře, na velké světelné kouli připomínající glóbus se rozsvítil nápis Hello (Ahoj). Hala se okamžitě dostala do varu a nebylo snad rukou, jež by nebyly nad hlavou. Masa zpívala chórem, přední řady nadšeně skákaly do rytmu. Při první skladbě, kterou byla nová píseň z alba Playing the Angel nazvaná A Pain That I'm Used To, se nad hlavami fandů objevila uvítací písmena D a M. Těmi lidé mávali do rytmu. Kapela hned navázala druhou novinkou John The Revelator a všichni mohli lépe vidět scénu, jež vypadala jako paluba korábu z Hvězdných válek. Klávesové pulty připomínaly létající talíře s bočními světly po stranách. Nad pravou stranou pódia byly projekční plochy, ze kterých kapela promítala zajímavé detaily z dění na pódiu či ilustrace. Kapitánem depešácké vesmírné lodi byl David Gahan, který lidi strhl ke společnému zpěvu hitu z 80. let A Question Of Time, na který navázala další klasika Policy Of Truth. Gahan se ukázal nejen jako zakaboněný posel chmurných melodií, ale také jako rocker, který se pohyboval pódiem v tmavé vestičce na holém těle a dirigoval. Odtahovka a překupníci Zatímco tisíce fanoušků skupiny Depeche Mode si uvnitř haly Sazka Arena připravovaly originální uvítání svým oblíbencům, na jejich auta si před halou brousilo zuby několik vozů odtahové služby městské policie. Za parkování v areálu haly totiž museli návštěvníci koncertu platit tři sta korun místo tradiční stokoruny. Proto svá auta stavěli i do okolních ulic. Jenže v nich se smí parkovat jen s povolením radnice Prahy 9. V okolí haly nechyběla ani další součást velkých koncertních akcí: před stanicí metra postávaly skupinky překupníků, kteří lidem nabízeli na poslední chvíli vstupenku na večerní koncert. "Něco mi nabízeli, ale ani nevím za kolik. Lístek mám," usmíval se jeden z návštěvníků koncertu oblečený v tradiční černé barvě, která je vlastní příznivcům kapely. (pse) V první části se kapela hodně opírala o poslední album Playing the Angel, plné syrových zvuků, žalozpěvů jako Precious i Gahanova vlastního songu Suffer Well. Podle nálady písní se aréna měnila v posmutnělé nebe, to když Martin Gore zazpíval píseň Home, nebo naopak v kakofonické peklo, třeba při I Feel You. Depeche Mode nezapomněli na hity, které dostávaly dav do varu. Jejich mše gradovala při využití všech efektů a zásadních songů. Personal Jesus Gahan zpíval tak sugestivně, až z toho běhal mráz po zádech, část lidí stála na ochozech s rukama nad hlavou. Extáze pokračovala při Enjoy the Silence, již si dala hala skoro celou sama. Omamná hymna a zároveň taneční píseň byla provázena skandováním a potleskem. Pískotem pak vyvolala hala přídavky a dočkala se jich v podobě balady Somebody, již zazpíval Gore. S Gahanem, který jej vystřídal u mikrofonu, se rozjela taneční diskotéková píseň Just Can't Get Enough, vylovená z depešáckého pravěku. V duchu nejomamnějších 80. let a za tónů přiostřeného hitu Never Let Me Down Again černá seance končila. Pak už jen pst - na rozloučenou tichá Goodnight Lovers, kterou Gore s Gahan odzpívali na předsunutém pódiu, a vzhůru z do třeskutého mrazu. Domů, nebo na after parties do pražských klubů Radost či Lucerna... idnes Další články zde: musiczone aktuálně

Názory Devotees (11)

Beladona

 1    23. január 2009 o 13:58

Jéje, to už máme zase výročí smile
To je nádhera, že nemusíme jen nostalgicky vzpomínat, ale s lístkama v šuplíku se můžeme těšit na další koncert.

Dangerous

 2    23. január 2009 o 15:16

to Beladona: tak tak, ale až nějak moc rychle to uteklo, tři roky jako nic… smile

Beladona

 3    23. január 2009 o 15:53

Dangerous: uteklo to rychleji, než se mi líbí smile
Mám pocit, že ten mráz vryl zážitek ještě hlouběji pok kůži. Když si vzpomenu, jak jsme unavení po koncertu šli pěšky z Lucerny do Radosti, začne mi být zima smile

Dangerous

 4    23. január 2009 o 16:16

to MARAF: také mne trochu vadilo to “pestrobarevné oblečení”  ale myslím, že co jsme byli v kotli jsme si to poctivě odskákali a odzpívali a zima nám rozhodně nebyla smile

Beladona

 5    26. január 2009 o 13:45

Ono když člověk chodí 10, 15 let v černém, tak se mu pomalu z toho začne dělat špatně smile

Dangerous

 6    26. január 2009 o 15:09

to Beladona: ale to ne, přece koncert DM není každý den, ale jistěže je to každého věc, přece nemůže člověk někoho nutit, každopádně to byl pro mne na koncertě DM v Sazce nový jev..tolik lidí v červených tričkách grin

Beladona

 7    26. január 2009 o 15:21

dangerous: se stydím…. po dlouhé úvaze jsem si přes mnoho černých vrstev vzala do Sazky taky červený svetr, protože byl nejteplejší grin

Zrovna dneska ho mám na sobě a je mi v něm fajn, protože viděl koncert DM smile

Dangerous

 8    26. január 2009 o 15:31

to Beladona: no to je povedené, ale to nevadí, v červnu bude teplo, takže žádný červený svetr! ale pěkně tričko..červené grin

Beladona

 9    26. január 2009 o 15:47

dangerous: v létě chodím v růžovém grin Ale na koncert se teda přemůžu a půjdu v černém, ať vám nekazím estetický dojem smile

Radbuza

 10    28. január 2009 o 16:13

Beladona,
to máš i růžové spodní prádlo? grin)

Beladona

 11    29. január 2009 o 09:33

Radbuza: detaily o mém spodním prádle bych radši řešila přes PM wink