Depeche Mode: Na „Ultra“ jsme velmi pyšní

1997: Po možná největší krizi ve skupině se Depeche Mode v zeštíhlené sestavě vrátili zpět s albem „Ultra“. Rockové „Songs Of Faith And Devotion“ po čtyřech letech odmlky vystřídala jemnější a zádumčivá nahrávka reprezentující křehké období britských hudebníků.

Už musíte být z toho maratonu rozhovorů z posledních dní unavení.
Dave: No, už to děláme tři týdny.
Martin: Mnoho velkých skupin pořádá tiskové konference, na které se sletí spousta lidí. Rozhodli jsme se záměrně investovat do toho spoustu času. Je toho přece jen hodně co vyprávět... A protože tento rok nebudeme pořádat žádné koncerty, využíváme daný čas k propagaci našeho alba.

Působíte odpočatě.
Andy: Dave je upřímně v lepší formě než my oba! (směje se)
Dave: Jsem teď už osm měsíců čistý a srším nadšením!

Proč tento rok nepořádáte žádné koncerty?
Martin: Nejsme z čistě psychologického důvodu schopní hrát tento rok živě. Navíc by to bylo nefér vůči Daveovi... možná několikrát vystoupíme v televizi, ale žádná kompletní vystoupení! To však neznamená, že jsme turné pověsili navždy na hřebík.
Dave: Do této doby jsme byli na turné s každou deskou. Při tom posledním jsme se přecenili. Takovou chybu už nechceme opakovat.

A co říkáte na turné po klubech a lá Erasure?
Andy: Určitým způsobem je to zajímavé. Ale my máme všude po světě tolik fanoušků... celé by to nakonec skončilo tím, že bychom byli na cestách pět let.
Martin: Zní to velmi romanticky. Ale náš druh hudby lidi raději poslouchají v pohodlnějším prostředí, než v malém upoceném klubu. A s tajnými koncerty je to podobné. To člověk vlastně hraje před 200 až 300 lidmi z nahrávacích společností. Skuteční fanoušci, kteří si kupují naše desky, ostrouhají mrkvičku. Prostě to tak je!

Martine, zaslechl jsem, že během vašeho pobytu v New Yorku nastal okamžik, kdy jsi chtěl všechno vzdát. Zvažoval jsi pro a proti skupiny a rozhodl ses pokračovat. Co mluvilo pro a co proti Depeche Mode?
Martin: V té chvíli mluvilo proti celkem spousta věcí. Spolupráce s Davem byla skoro nesnesitelná. Byl zcela nevypočitatelný. Jeden den byl tvůj nejlepší kamarád, další den tě z duše nenáviděl. Jeho nálady se pořád měnily. Pak jsme ho poslali zpátky do L.A., aby bral hodiny zpěvu a dal si život do pořádku. Jako další jsme slyšeli v rádiu zprávu o předávkování a jeho zatčení. Takže je jasné, co mluvilo proti Depeche Mode... Na druhé straně dokážeme společně vytvořit něco naprosto výjimečného. V té době jsme už měli pro album hotových osm skladeb. Hudba zněla slibně. Záleželo na tom stabilizovat Davea tak, aby mohl být schopný nahrát části s vokály.
Dave: V New Yorku jsem nahrál jedinou píseň. Můj hlas byl úplně v koncích. Jen skřípání. Každý den jsem přišel do studia, ale nešlo to. To bylo vcelku frustrující. Práce na hudbě pokračovala dobře. Ale k čemu je ta nejlepší hudba, když se nedaří se zpěvem... Myslím, že kdybych neskončil s drogami, skupina by se rozpadla. Naštěstí pro všechny zúčastněné a samozřejmě i pro mě samotného jsem se rozhodl s tím skončit. Myslím, že se mi podařil ohromný obrat!
Andy: Ale než se mu to povedlo... (vážně potřásá hlavou)
Martin: Jsem rád, že jsme pokračovali. Pro Davea to bylo velmi důležité. Měl tak něco, čeho se mohl držet. Přece jen měl zrovna za sebou druhý rozvod. Skupina byla to jediné, co mu ještě zůstalo...

Dave, žiješ ještě pořád v USA?
Dave: Přestěhoval jsem se do New Yorku. Většinu času ale zrovna teď trávím v Londýně.

V 80. letech jste měli image čtyř dobrých přátel. Jak je tomu dnes? Stala se ze skupiny pouze jen práce?
Andy: Skupina je spíš jako rodina. Všichni se dobře známe. Kdybychom spolu mimo „pracovní dobu“ trávili ještě víc času, asi bychom se zbláznili. Ale většinou pracujeme tak jako tak. Je to jako bychom byli bratři. Když pomyslím, jak dlouho se už známe, vycházíme spolu neuvěřitelně dobře.
Dave: Teď si dokonce spolu rozumíme ještě víc než dřív! Skoro všechny rozhovory děláme společně. To jsme třeba předtím vůbec nedělali.

Jak se vyrovnáváte s tím, že média spíš zajímají Daveovy drogové eskapády než vaše hudba?
Martin: To přece není poprvé! (směje se) Ale je to vtipné. Po předávkování o nás píší víc než dřív. Například Sunday Times nám věnovala celou dvoustranu. Zdá se to být neskutečné, ale je to pravděpodobně naše jediná šance, jak s nimi udělat rozhovor! Také že jsme nečekali nic jiného. Ti určitě nebudou psát o novém albu.
Dave: Taky jsem se vědomě rozhodl dávat rozhovory a otevřeně o všem mluvit. Myslel jsem si, že tím je ta věc vyřešená a lidi že se opět budou soustředit na hudbu. Tak tomu bohužel není. Teď chce každý novinář na světě slyšet osobně ten příběh. (směje se)

To bychom potom měli rychle zavést řeč na album! Proč se jmenuje „Ultra“?
Martin: Myslím si, že „Ultra“ vyjadřuje něco pozitivního. Je to svým způsobem vtip. Po tom, co nás opustil Alan, jsme nový, zeštíhlený produkt. Prostě Depeche Mode „Ultra“.
Andy: „Songs Of Faith And Devotion“ oproti tomu nebyl vůbec chytrý název alba! Lidé to nazývají prostě SOFAD (Andy zvedá obočí a vyslovuje to jako „fat“). Tentokrát jsme to hned nechali u pěti písmen.

Deska však vůbec nezní ultra ve smyslu moderní a energická.
Dave: To je pravda, ani jsme neměli v úmyslu udělat extrémní album. Přesto si myslím, že název sedí. Hlavně ve vztahu kde se zrovna teď nacházíme v naší kariéře. Kdyby své album nazvala „Ultra“ nějaká mladá skupina, nedávalo byl to žádný smysl. Pro nás je ten název perfektní!

Martine, kdy jsi začal psát skladby pro „Ultra“?
Martin: Po posledním turné jsme v první řadě potřebovali přestávku. Trvalo asi šest měsíců než jsem vzal do ruky tužku nebo kytaru. „Home“ byla první píseň, kterou jsem napsal.

Jak došlo k oné neobvyklé spolupráci s Timem Simeonem?
Martin: Tim pro nás už dřív dělal remixy. Vždycky byl velkým fanouškem Depeche Mode. Po prvních demo nahrávkách jsme si říkali, že by bylo zajímavé spolupracovat s někým z tanečního sektoru. Nevěděli jsme co z toho vznikne. Album mělo záměrně znít víc elektronicky než jeho předchůdce. Soustředili jsme se na rytmus i když zrovna nebyl hned znát. Vím, že slovo „taneční“ některé lidi děsí. Pro mě se ale „taneční“ nerovná věci s 120-150 BPM.
Andy: To album je vlastně následovník „Violator“.

Někteří lidé tvrdili, že Tim nahradil Alana.
Dave: To by se mu líbilo! (směje se) Pomohl nám zaplnit mezeru, kterou za sebou Alan zanechal při svém odchodu. Tim pracuje pořád se stejným týmem: technikem, programátorem a hudebníkem. Posledně jmenovaný pro nás byl velmi důležitý, protože Alan byl u Depeche Mode hudebník. Měl klasické vzdělání.

Jaká očekávání při vydávání nové desky máte vůbec ještě po 12ti albech?
Andy: Přirozeně chceme, aby se „Ultra“ dobře prodávalo. Na albu jsme pracovali skoro dva roky a chceme si to teď užít. S naší hudbou se nesnažíme o žádnou vládu nad světem, chceme jen dělat dobré desky.
Dave: Během našeho posledního alba jsme byli před vydáním dva roky v neustálém stresu. Bylo by pěkné, kdybychom si tentokrát mohli víc vychutnat náš úspěch. Na „Ultra“ jsme velmi pyšní!

Zrovna oblast elektronické hudby zažívá zajímavý vývoj. Na postupu jsou nekompromisní skupiny jako Prodigy nebo Nine Inch Nails. Depeche Mode, praotci elektroniky, udělali takové zdrženlivé album. Chcete se snad stáhnout ze scény?
Dave: Naše hudba je pořád elektronická. Akorát jsme se otevřeli, což posloužilo atmosféře písní. Kromě toho jsme vždycky pluli proti proudu. Když byla elektronická hudby úplně out, prosadili jsme si svoje. Teď, když je elektronika všemi akceptovaná, experimentujeme a zkoušíme další věci.
Andy: Mohli bychom dělat stejnou hudbu jako Prodigy, kdybychom chtěli. Ale elektronická hudba přece obsahuje mnohem víc. Existují krásné, velmi cituplné věci. Nejen dudududud (imituje monotónní zvuk techna).

„Barrel Of A Gun“ se však orientuje na v současnosti žádaný industriální zvuk. Takže to byl dost chytrý marketingový tah vydat tu píseň jako první!
Martin: Chtěli jsme se ohlásit zpět s rachotem! „Barrel Of A Gun“ je pro nás spíš netypický. Proto jsme se tak rozhodli. V Americe je industrial už nějakou dobu na sestupu. S tím, že tam máme pár otřepaných znaků jako zkreslený zpěv, nemám žádný problém. I to je jedna z našich tváří.
Andy: Přesně, druhá skladba, mezi kterou jsme se rozhodovali byla „It's No Good“. Po tom, čím si skupina prošla, by byla druhá skladba jako první singl moc popová. Bude to druhý singl.

Martine, jak vlastně skládáš své písničky?
Martin: No, tentokrát musela být před naším nástupem do studia dema úplně hotová, vzhledem k tomu, že už s námi není Alan. Jinak by víc přispěl svou kreativitou. Potom jsme toho hodně zkoušeli. Někdy jsme také nějakou skladbu úplně přepsali. „Freestate“ nás jednu dobu dost trápilo. Bylo moc popové.
Dave: U komerce je určitá hranice. I když jsme se jí někdy povážlivě přiblížili, jako třeba s „Enjoy The Silence“, doposud jsme vždy zůstali na té správné straně.

Neměli jste někdy chuť vyzkoušet něco úplně jiného? Třeba soundtrack k filmu?
Martin: Vše je otázka času. Určitě by nás to zajímalo. Mezi „Songs Of Faith And Devotion“ a „Ultra“ uplynuly čtyři roky. Kdybychom se ještě věnovali vedlejším projektům, trvalo by deset let než by vyšlo další album Depeche Mode. V budoucnu určitě vydáme víc desek.

Kolik návratů skupinu ještě čeká?
Dave: Přece nejsme Gary Glitter (směje se)! Vlastně jsme ani nepřestali pracovat. No dobrá, udělal jsem si šestiměsíční přestávku, ale to přece není dlouho! No, fajn, čtyři roky jsou v hudební branži samozřejmě dlouhá doba. Ostatní skupiny zažívají návratů víc, my jen jeden!

Jaké skladby na „Ultra“ se Vám líbí nejvíc?
Andy: Mně se moc líbí „Home“.
Martin: Já nevím, pořád se to mění. Zrovna teď to album neposlouchám vůbec. Udivuje mě, že je Andy ještě schopný pustit si to album desetkrát za den.
Andy: Myslím si, že je to to nejlepší, co jsme za ta léta udělali!
Martin: Však já taky neříkám, že se mi nelíbí. Jen potřebuji přestávku.
Andy: Teď si vzpomínám na jednu veselou příhodu: Byli jsme všichni u Tima doma. Museli jsme zkontrolovat zvuk CD, jestli jsou přestávky na správném místě atd. Došel jsem si pro poznámkový blok a všichni jsme leželi na zemi. Světlo bylo tlumené, Timova přítelkyně k tomu pletla. Poslechli jsme si celé album. Na konci jsem měl sepsaných sedm bodů. Martin usnul po třetí písničce...

Přehráli jste už „Ultra“ svým dětem?
Andy: CD si poslechli sami od sebe. Každopádně se jim líbilo.
Martin: Myslím, že jsme se všichni docela změnili. Mezitím se z nás stali celkem obstojní otcové rodin. Vzhledem k tomu musíme dodat perfektní album pro pětatřicátníky v pletených svetrech (všichni se smějí).

Bylo by hrozné, kdyby vaši hudbu poslouchali 35ti-letí v pletených svetrech?!
Martin: Určitě takoví jsou... Chtěli jsme prostě oslovit různé lidi. Nedávno jsem dostal dopis od 12ti-letého fanouška. To už se mi dlouho nestalo!

Dostali jste od Alana nějaký ohlas na nové album?
Andy: Nikdo z nás Alana nevídá! A nikdo ho už neviděl. On je samotář, nemá žádné přátelé. Zní to smutně, ale je to tak! Žije na venkově, ve velkém domě se zvířaty a vším tím, co k tomu patří. Poslal mi však přání k Vánocům s přáním všeho nejlepšího, přitom mě nesnáší!!! Vždycky mě nesnášel! Je to podivín. Má seznam lidí, kteří dostanou vánoční přání. Dave mimochodem také jedno dostal.

Kdy vám sdělil, že odchází?
Martin: Asi šest měsíců po skončení turné. Patrně si myslel, že je se skupinou konec. My jsme ho také nepřemlouvali, aby zůstal. U nás byl vždy nešťastný!

Děkuji za rozhovor!

Duben 1997
Rozhovor vedl: Helmar Giebel