Depeche Mode - Jak bájný Fénix z popela (1998)

Před deseti lety přinesl magazín Bong velmi zajímavý rozhovor se členy Depeche Mode k upříležitosti vydání kompilace The Singles 86-98 a světovému turné, prvnímu od dob sebedestrukcí Mr.G a odchodu Alana Wildera, člena skupiny od prvního progresívního alba Construction Time Again.

Depeche Mode se po skončení vysilující jízdy Devotional probouzeli k životu opatrně. Vlastně to udělali šalamounsky - nejdříve natočili desku bez turné (Ultra), a až o rok později zkusili turné, tentokrát bez desky a bez vysilujících dlouhých nahrávacích session. V roce 1998 stál Dave poprvé na pevných nohou. Možná si někteří z vás ještě vzpomenou. Bylo to před deseti lety a jarní Praha se tenkrát probouzela ze zimního spánku. Najednou jako by se zatáhla černá opona. Všude se scházely hloučky černě oděných postav a mířili na pražské Výstaviště, tehdy ještě pojmenované Park Kultury a oddechu Julia Fučíka, kde byla jedna zastávka turné na podporu alba Music For The Masses (1987). Vyprodaný koncert rozběhl další mánii. Fankluby anglické čtveřice vznikaly jako houby po dešti a skupina táhla vítězně světem. Nebylo pochyb, že nástup nových rockových směrů přežijí Depeche Mode s klidem sobě vlastním. Po turné k Violator (1990) si vybrali zasloužený oddech. V rámci koncertní štace k Songs Of Faith And Devotion (1993) opět zavítali do Prahy a z přes rok trvajícího turné připravili stejnojmenné živé album. Vše se barvilo do růžova, až jednoho dne přišly smutné zprávy. Zpěvák David Gahan díky prohlubujícím se osobním problémům propadl drogám takovým způsobem, že málem přišel o život. V tu ránu byla existence kvarteta vážně ohrožena. Nejstarší člen Alan Wilder navíc ohlásil odchod nejen z kapely, ale i z celého šoubyznzsu, kterého měl po krk. Přesto se následujícího rozhovoru zůčastnil, takže by se dalo říci, že je alespoň částečně opět s kapelou. Reinkarnace kultovního souboru začala až minulý rok (1997). Gahan se snad úspěšně zbavil drogové závislosti, a tak se znovu spojil s klávesistou a kytaristou Martinem Lee Gorem a klávesistou Andrew Johnem Fletcherem, aby dál táhli káru Depeche Mode. Výsledkem byla relativně rockověji a temněji laděná sbírka Ultra (1997). Ovšem nebylo vše až tak v pořádku, protože turné se nekonalo. Až nyní vyjíždí karavana Depeche Mode po čtyřleté absenci, aby si v úterý 15.září již potřetí posvítila na své věrné příznivce v Praze. Sebou přiveze dvě předkapely, z nichž jedna nebyla v době uzávěrky upřesněná. Druhým hostem bude producent a jejich dlouholetý spolupracovník Tim Simenon, který se zaštítil jménem svého projektu Bomb The Bass. Jedním z důvodů nasednout do pojízdné karavany je čerstvá výzbroj v podobě 2CD The Singles 86-98, které navazuje na podobné ohlédnutí 81-85. Zároveň vychází singl Only When I Lose Myself rovnou ve dvou verzích, později vyšel i třetí nosič XLCDS. První nabízí titulní skladbu doplněnou o dvě další věci, druhý ukazuje zremixovanou tvář skupiny, která příští rok oslaví dvacetiny. Proč jste si mysleli, že právě teď je ten pravý čas k emisi singlů, vydaných v rozmezí více než deseti let? Gahan : O něčem podobném jsme přemýšleli už delší čas. Když jsme vydali album Ultra, rozhodli jsme se že nepojedeme na turné, což bylo podle mého názoru dobré rozhodnutí. Myslím že je dobré si po pětileté přestávce připomenout naši kariéru. Fletcher : Je zvláštní, že Best Of, a tak tuto desku můžeme také nazývat, vyšlo v době, kdy už nejsme zas tak populární. Jednotlivé skladby od sebe dělí mnoho let. Jak na vás působí, nahrány na jedné desce? Wilder : Když posloucháte celou desku, najdete souvislost mezi zvukem jednotlivých skladeb. Nehledě na to, že se časem určitě změnily, musíte cítit určitou souvislost. Možná je to zapříčiněno tím, že je to vždycky Martin, který písničku napíše, i když se na ní nakonec podílí celá skupina. Na druhou stranu musím říct, že jsme se s každou novou deskou snažili udělat něco jiného, nechtěli jsme se donekonečna opakovat. Po poslední desce Ultra jste na turné nevyjeli. Myslíte že to byl dobrý nápad? Gore : Myslím že ano. Nikdo z nás nechtěl jet na turné, protože jsme měli zkušenosti z poslední patnáctiměsíční šňůry, která negativně ovlivnila naše životy. Odpočinuli jsme si a mohli se věnovat svým soukromým záležitostem. Velmi jsme se těšili na nahrávání nových písní, které jsou na současné kompilaci. Působí čerstvým dojmem. Určitě by zněly jinak, kdybychom je udělali po masivním turné. Kterým směrem se Depeche Mode vydali ve skladbě Only When I Lose Myself? Gore: Je to balada. Pro nás možná až moc pomalá. Má dobrou atmosféru, i když je trochu zvláštní. Gahan: Myslím že pokračováním toho co jsme dělali na Ultra. V průběhu nahrávání poslední studiovky jsem byl velice spokojen s výrazem svého hlasu. Cítil jsem že je to něco, co ze mě opravdu vychází. Nové písničky se navíc staly výzvou k dalšímu zlepšení, protože se mi před Ultrou zdálo, že už dlouho stojím na místě. Slova ke skladbě Only When I Lose Myself sice napsal Martin, ale zní přesně tak, jak text cítím já. Myslím že se navzájem hodně ovlivňujeme. Také proto Depeche Mode stále fungují. Když se ohlédnete zpět, kolik svobody vám Mute a Daniel Miller dali? Gore: Vždycky jsem říkal, že jsme měli velké štěstí. Managementu a firmě jsme věřili a oni naší důvěry nezneužili. Nikdy nás nikdo k ničemu nenutil. Měli jsme a máme absolutní uměleckou svobodu. Fletcher : To, že jsme se spojili s Mute Records, bylo velice důležité rozhodnutí, protože naši kariéru vedli opatrným způsobem. Nedopustili svým přístupem náš rychlý vzestup a ještě strmější spád. Budovali pomalu, ale cílevědomě. Myslím, že podobné stěstí mělo jen pár dalších skupin. Dreaming Of Me byl váš vůbec první singl. Jaké měl v té době ambice? Fletcher: Nikdy jsme si nemysleli, že bychom mohli singl vůbec vydat. Bylo překvapivé, že jsme se začali umisťovat na předních příčkách hitparád. V té době jsme hráli maximálně v místních diskotékách a všechno bylo nové. Rád na ty časy vzpomínám. Cítíte při poslechu písniček New Life nebo Just Cant Get Enough nostalgii, nebo vás polévá studený pot? Fletcher: To víte že se cítím trochu divně. Když se díváte na ty staré videoklipy, byli jsme prostě děti. Spousta klišé, ale to s sebou přinesla doba. Byl Vince Clarke v období desky Speak & Spell hnacím motorem Depeche Mode? Gore: Určitě. Už od prvního dne byl Vince takový, ale přežili jsme i jeho odchod. Měl spoustu energie a nadšení. Byl to on, kdo inicioval nahrávání demokazet a nosil je lidem z nahrávacích společností. Navíc byl i plodný a kreativní autor. Báli jste se o budoucnost, když Clarke odešel? Gore: Myslím, že jsme měli zase především velikánské štěstí. Byli jsme jen mladí a naivní kluci. Moc jsme nepřemýšleli o následcích jeho odchodu. Prostě jsme si zamluvili studio a nahráli nový singl. Ani jsme si nepřipopuštěli neúspěch. Kdyby odešel o pět let později, byl by to určitě větší chaos, protože bychom naopak o tom přemýšleli až moc. A Brokem Frame bylo vaše druhé album. Měli jste v té době pocit, že se z vás stávají popové hvězdy? Gore: Možná trochu, ale vždycky nás zchladilo, když se po čase naše singly v hitparádách propadly. Fletcher: I když jsme účinkovali v Top Of The Pops, což bylo fantastické, pořád jsme se víceméně pohybovali v undergroundu. Druhé desce se navíc nedařilo tak dobře jako debutu a spousta lidí se nám snažila naznačit, že se všechno chýlí k neodvratnému konci. Myslím, že nám velice pomohly samply, které jsme začali používat v období třetí desky, kterou občas považuju za první skutečné album Depeche Mode. Bylo to něco, co nám dodalo obrovskou novou kreativní sílu. Bylo album Construction Time Again pro další vývoj Depeche Mode tak určující? Fletcher: Nemyslím, že bylo tak velké, ale získalo nám větší jméno. Jak říkám, bylo novým začátkem a my jsme se po jeho vydání cítili lépe. Díky míchání a produkci této desky jsme se mnohému naučili. Pamatuju si, že ve studiu panovala plodná, ale uvolněná atmosféra. Také jsme zjistili, že je pro nás důležitá Evropa a ne jen Británie. Proto jsme příštích dvanáct let strávili tím, že jsme se snažili být populární na celém kontinentu. Jak ovlivnilo objevení samplů vaši muziku? Gore: Poprvé bylo samplování jen takovým nádherným nástrojem. Byla to legrace. Nahrávali jsme všemožné zvuky a pak jsme se z nich samplováním snažili dostat co šlo. Byl to zajímavý, nový postup. Tušili jste, že se stáváte průkopníky samplování? Fletcher: Nevěděli jsme to, tenkrát ještě ne. Ale když jsme o několik let byli v Detroitu a viděli spoustu mladých v černém, uvědomili jsme si, že jsme udělali velkou věc a stali se vzorem dalších kapel a fanoušků. Wilder: Spojení mezi Depeche Mode a taneční scénou, či technem mi vždycky tak trochu kazilo náladu. Nikdy jsem tomu nerozuměl. Chodili za námi různí lidé a říkali nám, jak jsme vlivní a takovéhle blbosti. Pro mě osobně nebyla technologie určujícím aspektem. Bylo to jen něco, co bylo tady a my jsme to používali. Ať je výraz muziky jakýkoliv, pořád je nejdůležitější písnička jako taková. Píseň Peopla Are People byl váš první úspěch v Americe. Jak jste na to reagovali? Fletcher: Byl to pro nás totální šok a veliké překvapení. Předtím jsme podnikli dvě malá americká turné, z nichž to druhé bylo opravdové neštěstí. Ve všech směrech. Když jsme odjížděli, mysleli jsme si, že nás Amerika nebude nikdy akceptovat. Američtí fandové neměli rádi Daveův zpěv ani klávesy. Byli zvyklí na kytarový rock. Dva roky jsme Ameriku úplně vynechali. Jaké překvapení nás čekalo, když jsme se vrátili a naše truné bylo beznadějně vyprodáno. Proč jste nakonec v Americe uspěli? Fletcher : Myslím, že to bylo zásluhou nezávislých amerických rádií. Na scénu přišly někdy začátkem osmdesátých let a záhy se staly masivním faktorem. Hrály kapely, které Američané nikdy předtím neslyšeli. Stala se z toho velká vlna a my jejími představiteli. V podstatě jsme změnili tvář amerického rádia. Wilder : Dělo se něco podobného jako na "Černý svátek" (Black Celebration). Nakonec to dopadlo tak, že návštěvnost koncertů převyšovala prodejní čísla. Alespoň co se Ameriky týče. Na naše vystoupení začalo chodit neuvěřitelné množství lidí. Úloha nezávislých rádií spočívala v tom, že ukázali hudebním fanouškům, že existuje i jiná hudba než ta, kterou denně slyšeli ze zaběhnutých vysílačů. Vznikla vrstva fanoušků kteří toužili po něčem novém a do tohoto prostoru se přesně trefily skupiny Depeche Mode, The Cure, The Smiths a jim podobné. Mnohé z vašich příznivců by jistě zajímal vnitřní proces, který se ve skupině odehrává. Můžete ho nějak popsat? Wilder : Depeche Mode byla vždycky velice neobvyklá skupina ve věci komponentů. Tvořily ji individuality, a pořád nechápu, jak jsme se my čtyři mohli sejít a dělat něco, co funguje, jak se v průběhu let potvrdilo. Je to nezodpověditelná otázka. Byli jsme od sebe určitým způsobem odděleni. Já rozhodně nejsem skladatel, což například Martin určitě je. On se zase nevyzná v produkci a ve zvuku. Tak to je i se všemi ostatními. David je zpěvák a nešťourá se do skládání. Každý měl jinou úlohu, a myslím že to bylo dost dobře poznat. Bylo album Music For The Masses důležité pro vývoj skupiny, která mohla najednou naplňovat stadiony? Fletcher: Jako skupina jsme udělali takový legrační risk. Chtěli jsme udělat hudbu pro masy a album bylo nakonec opravdu pro ně. Popravdě řečeno, udělali jsme jen několik stadionových koncertů, protože při větším množství kapela ztrácí kontakt s publikem. Když si ale vzpomenu na jednotlivé koncerty, byly fantastické. A ještě jednou. Nebylo to velké pro nás, bylo to velké pro alternativní hudbu v Americe. Gahan: Na koncerty chodilo třeba sedmdesát pět tisíc lidí. Bylo to něco, z čeho jsme byli nervózní. Báli jsme se hrát na tak velkých místech. Když ale koncert skončil, vůbec nezáleželo na tom, jestli jsem měl špatný hlas nebo to neklapalo s klávesami, prostě všechno bylo během koncertu špatně. Alespoň nám to tak připadalo, ale nebylo to tak. Ślo o něco jiného. Víte, je těžké vysvětlit, proč tam všichni stáli, poslouchali a stali se součástí koncertu. Myslím však, že každý kdo tam byl a stal se součástí vystoupení, musel ten moment také cítit. Občas jsem z toho začal bláznit a kecal nesmysly. Ale byl jsem to já, kdo stál uprostřed obrovského pódia a cítil sílu v rukou, které vlály pode mnou ve vzduchu. A ani jsem nemusel zpívat. To se prostě dělo. někdy jsem brečel, jindy jsem se šíleně smál a ani jsem nevěděl proč. Rád na ty momenty vzpomínám. Alba Violator se prodalo více než šest milionů kopií. Jaká byla atmosféra při nahrávání následujícího alba Songs Of Faith And Devotion? Gore: Pamatuju si, jak jsem byl na dovolené a dostal fax, že se deska Violator umístila, co se prodejnosti týče, na prvním místě hitparád ve čtrnácti zemích. Byl to skvělý pocit. Ano, byli jsme při nahrávání Songs Of Faith And Devotion trochu nervózní, ale tak je to vždycky. Nikdy nevíte, jestli se vám deska povede nebo ne. Navíc jsme měli ve studiu nějaké problémy, které však nespadaly pod naší kontrolu. Fletcher: David v té době začínal být ve špatné kondici a já měl deprese. Nahrávání bylo velmi pomalé. Ze studia jsme jeli přímo na turné. Pravděpodobně to byly nejhorší dva roky mého života. Skladba I Feel You znamenala pro Depeche Mode jistý stylový odklon, přinášející s sebou i rockové prvky. Byl to přirozený vývoj, nebo vykalkulovaný tah? Gahan: Bylo to vykalkulované, samozřejmě. Před nahráváním Songs Of Faith And Devotion jsme byli odděleni. Martin pak přišel s několika písněmi, které byly prostě trochu rockovější. Možná v nich bylo i trochu blues a rock'n'rollu, což dokazuje právě píseň I Feel You. Já jsem v té době žil v Los Angeles a absolvoval pár rockových koncertů. Viděl jsem například Jane's Addiction a udivila mě energie, která mezi jednotlivými hráči přeskakovala. Chtěl jsem ji trochu přenést i do Depeche Mode a cítit se dobře. Wilder : Na Albu Songs Of Faith And Devotion jsme se rozhodně snažili o rockovější, koncertně založený přístup a během prvních dvou částí natáčení, z nichž každá trvala asi pět týdnů, jsme neudělali téměř nic, protože jsme se spolu snažili normálně hrát. Něco takového jsme předtím nepoznali. Následné turné Devotional trvalo celý rok a půl. Jak se to na vás projevilo? Fletcher: Jak jsem říkal, osobně jsem trpěl depresemi ještě před tím než turné začalo, takže jsem celou dobu bojoval především sám se sebou. Prý to došlo tak daleko, že jste měli každý své hotelové patro, své vlastní auto a šatnu. Gore: Skoro to tak bylo. David byl rozhodně někde jinde. Stejně tak Alan. S Andrewem se známe už ze školy, od jedenácti let, mohli jsme tedy bydlet na stejném podlaží a mít společné auto. Wilder: Proces každodenních koncertů se po chvíli stal jaksi automatický. Protože jsme používali nahrané zvuky a skladby byly v podstatě připraveny pro živé hraní, nezbýval nám prostor pro improvizaci. Obrázok Mysleli jste si, že je to konec Depeche Mode? Fletcher: Po turné jsme měli přestávku, po které jsem se sešel s Martinem a Alanem. David byl v té době úplně mimo a my jsme si opravdu nemysleli, že bychom ještě někdy mohli nahrát nějakou desku. Nechtěli jsme se ale vzdát a Martin začal psát nové písničky. Dave chtěl znovu začít zpívat. Hudba je jako droga. Je to obrovská kreativní síla, kterou musíte zakoušet znovu a znovu. Desky Songs Of Faith And Devotion a Ultra dělily čtyři roky. Bylo to plánované? Gore: Andrew říkal, že jsme měli připravených pár skladeb. Chtěli jsme jít znovu do studia, abychom se přesvědčili, že to pořád funguje. Nemysleli jsme na celé album, a kdyby to vypadalo špatně, asi bychom přestali. Několik písní jsme však skutečně nahráli a byli jsme s nimi spokojeni. Gahan: Když jsme začali nahrávat Ultra, přišel jsem jako obvykle, poslechl si nový materiál a začal zpívat. Bral jsem to velice vážně a chtěl jsem být co nejlepší. V Los Angeles jsem se věnoval studiu, a myslím že mi to pomohlo. Snažil jsem se zpívat ze srdce. Tak, abych se cítil dobře. Dave, jak se vyrovnáváš s vkládáním svých pocitů do Martinových textů? Gahan: Moje interpretace toho, co on napíše, je pravděpodobně jiná než bylo původně zamýšleno. Když Martin píše o lásce a o mezilidských vztazích, je to něco, co každý prožil a má s tím své zkušenosti. Proto musím dané téma cítit jinak než on. Jeho slova mě ale inspirují k tomu, abych přemýšlel o tom, co dělám. O vztazích které prožívám. Musíte si položit otázku, jestli jste spokojeni sami se sebou. Jste teď se sebou spokojeni? Gahan: V současné době možná prožívám nejspokojenější období. Znovu cítím, že žiju. Když ráno vstanu a je mi ze všeho špatně, říkám si, že zítra to bude zase lepší. K vydané kompilaci vyjedete znovu na turné. Bude to "Best Of" turné? Fletcher: Nebude to turné "Greatest Hits", pouze "The Singles Tour". Chystáme se hrát většinu skladem z kompilačního dvoukompaktu. Bude to celkem jednoduché. Každá z těch písní se stala klasikou. Gahan : Opravdu nevím, co mám od turné vizuálně čekat, ale moje práce je zpěv. Baví mě to. Těším se a jsem trochu vystrašený z toho, že se znovu postavím před fanoušky. Bude zajímavé hrát skladby, které jsme na nějaký čas odložili. Obrázok Chybělo vám koncertování? Gore: Některé stránky života na turné jsou zajímavé. Víte, když nejsme na šňůře, ani moc necestuju. Jedu se podívat jen na místa, kde jsem nikdy nebyl, protože s kapelou objíždíme stále stejná města. Osobně se těším na koncert v Moskvě. Nevím, jestli jsou Depeche Mode populární i v Rusku. Spolu s dvojalbem vychází také kompilace videoklipů. Starší z nich natočil Julian Temple. Jak se na ně s odstupem času díváte? Fletcher: Julian byl producentem našich videoklipů. Myslím že byly zhruba tři, a popravdě řečeno ani jeden z nich se nám nikdy nelíbil. Neměli jsme s natáčením žádné zkušenosti. Nevěděli jsme, jak se před kamerou chovat. Gore: Myslím, že nás Julian musel nenávidět. Mám takový pocit! Magazín BONG 1998

Názory Devotees (3)

alanaw

 1    11. september 2008 o 10:35

to je veľmi výstižná metafora ” fénix z popola” - je jasné, že v určitom štádiu došli na koniec, ale ako sa vyjadril Mato v nejakých rozhovoroch, on vlastne nevie robiť ( vďaka Bohu ) nič iné ako písať skvelé texty, takže je fajn, že bájny fénix ožil a žie poŕád dál…

hide what you have to hide

 2    11. september 2008 o 16:40

už jsem to tady jednou psal…poslední klasický depešácký koncert, to co se dělo v T-Mobile aréně, kdo nezažil, neuvěří
od té doby, je polovina lidí jak na divadle…ale to bych se opakoval

nevím co bych dal za to, abych to prožil znovu

byl tam podobný rachot jako níže posílám link, nebylo slyšet vlastního řevu a zpěvu…přesně takto to tenkrát znělo a ještě více, chvílemi nešlo slyšet hudbu

http://www.youtube.com/watch?v=AIYyoB71Qjc

chmelko

 3    11. september 2008 o 16:51

ja si hlavne pamatam to stekanie potu po stenach grin

After Party, Roxy, Praha

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa