Dave Gahan - To, co už vím

David Gahan v roce 2007 připravil v rozhovoru pro Observer přehled toho, co za svůj život tak nějak pochytil, některé jeho postřehy jsou opravdu zajímavé a byla by škoda se s nimi nepodělit.

Když jsem umřel, tak to byla čistá temnota. Na dvě minuty se mé srdce zastavilo (v roce 1996 po heroin/kokainovém předávkování) a já jsem slyšel, jak můj vnitřní hlásek říká: ”Tohle je špatné. Teď už to nemohu změnit. Je konec. To mne neskutečně vyděsilo.

Když je ti 45 tak už není podstatou pokoušet dělat věci správně. Podstatné je dělat co můžeš.

Depeche Mode se nikdy nedostali přes své teenegerské komplexy v komunikaci jeden s druhým. Ano, stále tam jsou. Kamarádi nebo nekamarádi, stále tam rozpaky jsou, jen teď už máme rodiny a děti.

Všechny boje s mou ženou začínají u myčky nádobí. Má představu jak má být vše naložené, “nože a vidličky sem dolů až úplně do rohu” Kdykoliv odejde z místnosti hledám šanci jak to podfouknout.

Znáte mne jen povrchně. Zabere léta, než se lidé jeden druhému otevřou.

Depeche Mode neudělali špatnou skladbu? Máme obrovské množství skladeb. A určitě jsme udělali nějakou, která je špatná.

Vypadali jsme jako gayové. No nebylo tam zase toho tolik, minisukně přes kožené kalhoty, vysoké boty a tak ale to bylo spíš takové punky. Ale když přišel Martin v maxi sukni s kovbojským klouboukem, začali si myslet, že je zřejmý gay.

Cítím se naprosto nadšený z věcí, které sem považoval za bezvýznamné po mnoho let, předvádění se před mýma dětma, snažit se být lepší manžel, poslouchat svou ženu.

Při sexu je lepší více dávat než dostávat. Zabere to nějaký čas. Ale čím si starší tím se zlepšuješ. Mnohe více se jsem spokojený sám se sebou, a potom mohu být i lepší v posteli.

David Bowie měl pravdu: kouření je neřest, které je nejobtížnější se zbavit. Věřím, že když kouřím cigarillos tak to není jako bych kouřil cigarety. Tak nějak to vidím já..

Většina mužů vypadá děsně v obleku. No protože si jej nemůžeš kupovat z věšáku, oblek musí přesně padnout, nejlépe šitý přímo na tělo. Já se v obleku cítím velmi pohodlně. Něco jako, tak a jsem připraven se předvádět pro svou práci.

Je snadné spadnout do rock-star klišé. Jméno, pod kterým sem se zapisoval v hotelích bylo pan B.L. Zebub. Personál mi říkal: “Dobré ráno, pane Zebube.” Ale třeba v Polsku či v Rusku, byli zaměstanci hotelu dost často velkými fanoušky skupiny. Říkali mi tímhle zvláštním jménem, ale věděl sem, že vědí, že já vím že oni ví…

Má žena mne neustále chválí. Ale já sem si řekl, že to nebudu vnímat. Je potom snazší vycítit, že nedělám něco správně.

Nemám Prince Alberta. Měl sem piercing zvaný “přepážka”. Je to na místě mužského těla mezi zadkem a varlaty, jo přesně tam. Byl to velký kroužek. Řekli mi, že to bude bolet. Ale tohle bylo jako, když by mně někdo nakopl mezi nohy takovou silou jakou si jen dovedeš představit.

Není dost peněz, které by mně přiměli vystupovat v TV reality show. To bych se radši vrátil k práci na staveništi, nebo bych mohl mít vlastní stavební firmu. Možná bych mohl pronajmout můj dům na Long Island a začít malovat, jako kapitán Captain Beefheart. Bláznivý samotář, líbí se mi ta myšlenka.

Často se přistihnu jak klečím a modlím se k něčemu či k někomu, abych nebyl ovládán.

Bondage, to nebylo pro mne. Během dob, kdy jsme žil v Los Angeles, tak sem procházel fetish kluby, ale když to dostaneš na jistou úroveň, a jsi někdy ve sklepě, přivázaný k podstavci, je potom velmi obtížné dostat se zpět k někému normálnímu druhu intimity.

Vstávání s hrozným strachem. V minulosti jsem automaticky předpokládal, že nebudu schopný se vyrovnat s tím co mě za ten den čeká. Teď cvičím nebo se procházím venku, a to mi pozvedá náladu. Před deseti lety se mi to zdálo nemožné.

Interview by Johnny Davis, Observer, 10/2007