Dave Gahan hodnotí Hourglass

Existuje pár druhů povolání, která nutí neustále bojovat proti plynutí času, jako je úžasně nejisté povolání rockové hvězdy. A to je opravdu to, co dělá název druhého sólového alba Davea Gahana, „Hourglass“ („Přesýpací hodiny“), o to více pronikavé.

„Říká se, že čas věci mění, ale doopravdy je musíš změnit ty sám“ - Andy Warhol

Samotnému frontmanovi Depeche Mode, málem čas vypršel rovněž. Během tragického a pochopitelně velmi podrobně publikovaného sledu dekadence a sebeničení na sklonku tisíciletí, Gahanovo srdce doslova přestalo tlouct – jako výsledek předávkování v hotelovém pokoji v Los Angeles. Ovšem přežil a dostal druhou šanci žít.

Možná to pak není ani žádné překvapení, že došel až do tohoto bodu, tvoření nahrávky, která poodkryje několik vrstev rock'n'rollové mytologie a ukáže zranitelnou, omylnou bytost z masa a kostí pod tím vším. Pryč je uštěpačné sebeobviňování a jemná sebereflexe z jeho sólového debutu „Paper Monsters“, to vše je nahrazeno úžasně silným a upřímným hledáním smyslu ve všem tom chaosu jakým je život na této planetě. Kupodivu, Gahan přikládá vliv svému dlouhodobému kolegovi ze skupiny a jejímu hlavnímu skladateli Martinu Goreovi, se kterým se dělí o někdy vyhraněné partnerství ve skupině, s pomocí nalézt mu odvahu a nechat se takto lyricky odhalit.

Gahan říká „Je to něco, co jsem se přes léta naučil od Martina, který není zrovna tím nejbližším z lidí, když jde o to mít s ním nějaký vztah. Ale vím, že Martin se vyjadřuje prostřednictvím svých textů a k tomu je zapotřebí spousta odvahy.

Dave a Martin. Od Townseda a Daltreyho (The Who) k Baratu a Dohertymu (The Libertines), to byli vždy ty slavné, prchavé hudební páry, jež vytvářeli stejně tolik kontroverze jako skvělé hudby. Gore, samozřejmě, měl hlavní tvůrčí kontrolu nad Depeche Mode po tom, co Vince Clarke v roce 1981 odešel, spolu s Andy Fletcherem a později Alanem Wilderem, jež mu asistovali ve zvukové architektuře – a nechávajíc Gahana, aby se rozvíjel ve své roli zpěváka, muže v popředí, nasměrován stále více k roli sex symbolu. Tuto úlohu plnil s dovedností a úsilím, když popularita skupiny v 80. letech prudce vyletěla nahoru a vyvrcholila velkolepým koncertem v Rose Bowl v Pasadeně v roce 1988, kde kdysi malá podivínská skupina new wave futuristů najednou hrála před davem, čítajícím na 60.000 křičících Američanů. Už nikdy nebudou kultovní skupinou; stali se mezinárodními hvězdami, které splnili sarkastický titul jejich šestého alba, „Music For The Masses“. Prodali více jak 50 miliónů alb a víc jak 10 miliónů fanoušků vidělo jejich senzační, legendární živá vystoupení.

Tak jako tak, co následovalo po neuvěřitelné noci v Jižní Kalifornii, je dnes již legendou. Vzestup Depeche Mode pokračoval téměř nepřetržitě přes 90. léta, a být hvězdou si začalo vybírat daň u již v té době ikonického zpěváka. Opustil svou ženu v Anglii, usadil se v Los Angeles a šel cestou, která ho málem stála jak skupinu, tak, jak už bylo řečeno, dokonce jeho vlastní život.

Sebe uvědomělý Gahan, pak v sobě objevil skladatele, který byl vždy opomíjený pro tisíce dalších zájmů a povinností.

A když se připravuje vydat „Hourglass“ je důležité podotknout, že bylo hodně skeptických ohlasů, ještě před vydáním Paper Monsters. Dokonce zakladatel Mute, Daniel Miller, byl skeptický. Nahrávka měla pak ohromný mezinárodní úspěch, magazín Q ji dokonce označil za jedno z nejlepších 50ti alb roku. Na tento úspěch navázalo vyprodané turné po Spojených státech a Evropě, zachycené na DVD Live Monsters, vydané v roce 2004. Gahanův skladatelský růst byl představen na albu Depeche Mode z roku 2005, „Playing The Angel“, prvním albu, které obsahovalo Gahanovy texty; jeho tři skladby, včetně singlu „Suffer Well“. Světově se alba Playing The Angel prodalo na dva milióny kusů a byl na první příčce hitparád v osmnácti zemích. Pak, 2005-2006, následovalo turné, čítající 2,5 miliónu lidí ve třiceti zemích.

Teď, v týmu s bubeníkem Christianem Eignerem a Andrewem Phillpottem, udělal Dave album s překvapivou všestranností a emocionální výškou.

Spíš než sbírka vysoce stylizovaných a hladce produkovaných písní je hudba na „Hourglass“ přímé šíření emocí, které se Gahan snaží vyjádřit. Je neuvěřitelně přímé a ne příliš mnohoznačné. Neskutečně nádherná „Saw Something“ potichounku otevírá album, Daveův bolavý hlas sděluje mrazivé zdráhání, jestli si někdo může být jistý svým štěstím, které pro ten strach najednou mizí.

„To bylo to, co mě přivedlo na nápad znovu začít psát,“ říká Gahan a dodává, že „to byl první text, a klíč, který otevírá bránu k mysli 'Fajn, můžu tam jít'.“

Tito tři také přišli na odvážný (skeptici by řekli nerozvážný) nápad, produkovat album sami, který vedl k překvapivě přímé práci. Chemie mezi ním a jeho spolupracovníky překvapila dokonce Gahana samotného.

„Původně jsme si mysleli, že uděláme prostě jen dema některých písní,“ vysvětluje, „ale už v prvním týdnu práce bylo jasné, že budeme dělat víc než jen to. A při práci s Andrewem a Christianem jsme si spolu dobře rozuměli, i hudebně. Tak jsme přišli s nápadem nahrávku prostě nahrát a sami produkovat.“

Zvukově se nahrávka protíná řadou vlivů a stylů s pozoruhodnou nenuceností a grácií. Je rozhodně více elektronické než „Paper Monsters“ má v sobě i téměř primitivní naléhavost, která je výsledkem nadšení tří hudebníků, kteří poprvé pracovali společně a skrz jejich chyby objevili nové a nečekané směry.

„Nebylo to nic chtěného,“ říká Gahan „chtěli jsme udělat něco, co bylo méně formulované a tak se to stalo více organické, za přáním lepšího světa. Je to všechno ve stylu ‚zkopírovat a vložit‘.“

Eigner dokázal, že je neuvěřitelně všestranný bubeník, který jednu chvíli tvoří jemný rytmus a vzápětí hromové bubnování. A za elektroniku, která tvoří většinu z „Hourglass“ je zodpovědná kytara Phillpotta, která se volně toulá vstříc fantastickým atmosférám, což je zřetelné zejména na vzletně impozantním „Kingdom“.

Co by mohlo překvapit stoupence Gahana nejvíc jsou momenty radostné industriální agrese, jako ve žhavé, hyper-sexuální „Deeper and Deeper“.

Co je možná více důležité pro zpěváka je to, že „Hourglass“ je cesta do jeho duše. V „Kingdom“ se zpovídá, že „sláva pro mě tolik neznamená“ zatímco se hlasitě ptá, jestli opravdu existuje něco za tím, co můžeme vidět vlastníma očima. A jeho osobní pochyby jsou nejvíce očividné v éterické „Miracle“, kde připouští, „Já nevěřím v Ježíše, ale přesto se modlím.“

Ale nevyhýbá se ani jeho ošklivějším vnitřním konfliktům. Na „Use You“ kousavě vyjadřuje své velké znechucení lidmi a sebou samým hlavně. A „Down“ je možná nejostřejší zpovědí na celé nahrávce, kde unaveně lká „Cítím se tak starý,“ a současně připouští, že „dole na zemi je tam, kde jsem připoután abych skončil“. Je tohle otupělé přijetí toho, že bez ohledu na to, jak daleko se dovlekl, není propast nikdy daleko. Jeho staří démoni se zdají být vždy připravení stáhnout ho zpátky dolů.

Ale s „Hourglass“ se nejen neohroženě staví těm samým démonům, ale zároveň určil i svého největšího nepřítele: čas samotný. A uzavřel s ním aspoň malé příměří.

„Nevím, jestli je to o věku, pouze stávání se starším,“ uvažuje „Ale jsou tu jisté věci, které už nejdou. Už si nemůžu dovolit ten luxus být schopný opít se každou noc a prostě se za tím skrýt. Bojím se, že jsem promarnil tolik času ve strachu, strachu ponořit se. Připadám si, jako bych závodil s časem; pořád cítím, jako bych neměl dost času, abych se dostal tam, kde bych chtěl být. A myslím si, že se bojím toho, co by se mohlo v budoucnu stát a jestli dělám něco smysluplného?“

„Hourglass“ vlastně tuto otázku zodpovídá za něho. Gahan opravdu udělal nahrávku, kterou měl možná vždy v sobě, ale mohla být vytvořena jen teď: sbírka písní, ne od superstar, jak ji zná svět, ale mužem pod tím vším, kdo je jako všichni ostatní, má obavy, bojuje, a udělal několik opravdu velkých chyb, ze kterých se poučil.

„Cítím, že tato nahrávka byla úžasná šance postrčit umělce ve mě“, rozplývá se Gahan. „Nepřipadá mi už tak, že skupina je moje identita, i když ji dlužím vše. Začínám opravdu cítit, že mám svůj vlastní hlas a ten vychází z mých písní. Pro mě je to nejlepší možná nahrávka, kterou jsem momentálně mohl udělat. A dopadlo to lépe, než jsem od sebe očekával.

Ještě rychle dodává, „Je to o snaze zjistit kdo jsem a být s tím spokojený, ať dělám cokoliv. Myslím, že stále bojuji se vztahem sám k sobě.“

DAVE GAHAN – HOURGLASS

SAW SOMETHING
"Když jsme začali psát, tak sem měl tenhle song v hlavě a také ve svém srdci. Zmíral sem touhou dostat jej před mikrofon a zpívat. Text je o sezení a čekání, že něco přijde - nějaká záchrana nebo nějaká odpověď. Musel sem se naučit, že já sám musím vstát a najít to, vzít to do svých rukou. Ale já raději preferuji sedět a čekat, jenže to prostě nefunguje. Zní to tajemně, ale já věřím v boží intervenci, pokud na ní přistoupíš. Pokud přistoupíš na to, že se to prostě v životě stává, a nezkoušíš vše směrovat jen směrem, kterým předpokládáš, že to půjde – čímž sem strávil mnoho času – no a potom se opravdu mohou přihodit báječné,věci, které si ani neočekával. Ale ty jim musíš pomoc. Tato píseň, je pro mě počáteční bod pro něco nové v mém životě. "

KINGDOM
"Myšlenkou je, že jsou lepší místa, ne tam v oblacích, ale právě zde. Je to o tom více přijmout život a jeho směr. Lhal bych pokud bych tvrdil, že na mne svět nepůsobí, Mám děti a chci je chránit, a občas toho nejsem skutečně schopný. "

DEEPER AND DEEPER
„Velmi sexuální a velmi zvířecí. Ale to je má významná součást; a já jsem toužil ji předvést. Začal sem zpívat a Christian mi říkal, že bych měl raději stát tři stopy od mikrofonu - prostě sem to potřeboval vykřičet, chtěl sem to mít načichlé T. Rex, Gary Glitterem a všema těma glam skupinami. Ale to je způsob blues, prostě mít vše postavené na jednom nápadu."

21 DAYS
“Ta píseň je postavena na hukotu na způsob Stooges, basová kytara je zachycena velmi zvláštním způsobem. Je to nazpívané mým skutečným hlasem, způsobem vychrlení věcí ven. V textu písně se odráží všechno to, co se vkrádá na mysl, věci co čtu, co vidím. Myslím, že jsme si postavili věž strachu, a že hodláme žít uvnitř ní, dokud se sami nerozhodneme, že to již více nechceme."

MIRACLES
"Jedna z mých oblíbených, protože je přímo odhalující mé nitro. Vizuálně, je to přirovnatelné k vcházení a vycházení z mlhy. Ukazuji trochu v co věřím, ale ne skutečně. Chci říct, že nevěřím v Ježíše, ale hodlám pokračovat v modlení. Náboženství není představa že já… Myslím, že je zastaralé. Ale v tu samou chvíli, sem se mnohokrát přistihl. že se k něčemu modlím. Jestliže text je popírající sám sebe, je to tím, že já popírám sám sebe po všechen čas. Podstata je, nevěřím na zázraky, ale viděl sem, že se stali v mém životě a i v životech jiných lidí. Mám naprostou víru v život a lásku; ale prostě nemám víru v lidi. Ta píseň je skutečný lovesong. A já věřím v lásku, ale také se jí obávám. V minulosti sem úplně ztratil sám sebe a jestliže sám sebe ztratíš, tak není možné mít přátelství s někým jiným. Mít lásku v mém životě, znamená mít rodinu. Uvědomuji si, že je to ta nejdůležitější věc. "

USE YOU
“Velmi špinavé. Je to o mém znechucení lidmi, sama sebou, o znechucení z mého arogantního a sebezničujícího chování. Chci zneužít něco, chci zneužít život k úniku. Myslím, že to má počátek v mém chození do nedělní školy, když jsem byl ještě dítě. Slyšel sem velmi nahlas a naprosto jasně, že my všichni jsme hříšníci."

INSOLUBLE
"Je to prostě slovo, slovo které mám opravdu rád, je to o něčem čeho se nemůžeš skutečně dotknout, ale víš, že to tam je. Cítil sem, že to asi nepůjde na desku, ale potom jsme tu skladbu znovu obnažili, zbavili bicích. A teď jsem přesvědčen, že je na svém místě."

ENDLESS
"Je o zkoušení věřit v něco na konci tunelu, a to že nějak vyřeší naše problémy. To je ta iluze. Nahráli jsme „Endless“ pěti různými způsoby. Chtěli jsme z toho mít opravdu tvrdou skladbu, ale to prostě nefungovalo. No a potom Andrew a Christian šli ven a skončili v nějakém klubu a DJ udělal to, že obrátil beat, no a Christian s Andrewem se vrátili a byli tím naprosto uneseni. Nechali jsme Christiana, aby na tom zapracoval a on přišel s tímto nekonvenčním pojetím. I když myslím, že v docela popovém formátu, pokud se přinutíš a přistoupíš na experiment, ten song lze interpretovat mnoha způsoby, je velmi hypnotický, ale také je to pop song."

A LITTLE LIE
"Je na způsob John McGeoch/Siouxsie Solux. Je to velmi gotické. Jistěže není nic špatného být gotik. V těch písní jsou opravdové výšky a minima a to tě odvádí na zvláštní, éterické místo. Mnoho písní Depeche Mode má tento feeling; Martin i já máme rádi mollové akordy. Ten beat je jako brodění se bažinou, jako něco z Deep South*, a je to odezva na to co sem vstřebal posloucháním John Lee Hookera a Muddy Waterse. Pěkně sem se pobavil s touto písní, požitím, toho skutečně bombastického úvodu a potom zpíváním o tom, jak čas vypršel. "

DOWN
"Patří k mým favoritům. Má v sobě téměř takovou country náladu. Je to poslední malá reflexe, kterou jsem odložil s Paper Monster. Vizuálně, je to pohled zpět, do dnů, kdy jsem nebyl účasten života. Jistěže, jsou ještě období, kdy mne všechno štve, sakra, pojďme otevřít láhev Jack Daniels“

(*pozn. Dangerous: oblast v USA, kam se řadí 6 ze 7 zakládající států Konfederace)

Překlad: Lucie & dangerous