Dave Gahan - Bylo mi líto vlastního nářku 1.část

Dave Gahan  - Bylo mi líto vlastního nářku 1.část

Dave Gahan poskytl první opravdový rozhovor k netrpělivě očekávanému vydání alba Hourglass, německému magazínu MusicExpress: Definitivně sebevědomý Dave Gahan už si konečně nemusí dokazovat, že je něco víc než jen zpěvák Depeche Mode.

Sám Martin Gore ho akceptoval jako autora písní a jeho rodina nechce o Daveovi, jakožto hvězdě ve světle ramp tak jako tak nic slyšet. Nejlepší předpoklady pro sólové album číslo 2 a pro dobrý pohodový rozhovor. Člověk tam může jet, ale taky nemusí: Hamptons se rozprostírají asi sto kilometrů na východním konci poloostrova Long Island, tak dvě hodinky vzdáleně od Manhattanu. Že je toto území častou odpovědí na otázku „kde?“ bulvárních časopisů se dá vysvětlit následovně: Každý Newyorčan, který si může něco dovolit a má úroveň a postavení, vlastní tady venku svůj letní domeček. Nebo rovnou vilu.

Je tady hezky, o tom žádná. Městečka a vesničky dbají na to, aby novostavby pokud možno nerušily jejich pitoreskní vzhled s mnohdy stovky let starými domečky. Financované je to pak ne neznatelně skrz nic netušící žurnalisty s okem a smyslem pro turistické příležitosti a dané zajímavosti na kraji cesty, a kteří parkují u pobřeží, aniž by tušili, že k tomu potřebují speciální povolení. Takže po koupeli v Atlantiku vcelku zaraženě zírají na částku 250 dolarů na pokutovém bločku. Z toho plyne: kdo nebydlí v New Yorku, ať nechá Hamptons svému osudu a jede raději k severnímu nebo východnímu moři.

Dave Gahana potkáváme k interview v zahradě přesně 299 let starého „1708 House“, bývalého penzionu typu Bed&Breakfast v srdci maloměsta Southampton s 55.000 obyvateli. Zpěvák jedné z nejúspěšnějších skupin naší planety má tady venku dům, kde jeho rodina tráví nejen léto, ale jezdí sem i přes víkendy. „Hlavně v zimě je to tady skvělé, když je oceán správně rozbouřený.“
Popová hvězdy hledá v Hamptons rovnováhu k hektickému Manhattanu, kde jinak žije, říká: „Myslím si, že to člověk potřebuje, hlavně když už se stává starším.“ Aby si mohl dovolit menší dovolenou musel se stát New York pro Gahana o trošku hektičtějším. Práce na albu, které má vyjít 19.10. (v německy mluvících zemích, jinde v Evropě 22.10.) a které právě dokončil, byla už ke konci „stres na zabití“. Zato teď, má opět čas pro svou ženu a děti – jak slíbil. Jeho nejstarší syn Jack přiletěl extra z Londýna, také syn manželky Jennifer, Jimmy, je tady, a hlavně společná dcera, osmiletá Stella Rose, která je nadšená z pláže, slunce a moře. A jak se to má s Davem Gahanem: Je z bledého hocha z Essexu, ležícím na chladném britském východním pobřeží, teď beach boy?

Můžeš tady jen tak ležet a číst si knížku?
Příjde mi to těžké. Ale snažím se, dokonce trošku trénuji, jak jen tak vypnout. Rád jedu i dál na východ, do Montauka. Tam je pláž více opuštěná a moře divočejší, a to mám radši.

Jel jsi taky do Hamptons když jsi psal písničky?
Nějaké texty mě napadly tady. Ten klid mi velmi pomáhá při třídění pocitů. New York mě zase naproti tomu inspiruje k psaní hudby. Spolupracoval sem s producentem Andrewem Phillpottem a klávesistou Christianem Eingerem (původně vyučený bubeníkem, pozn. red.), kteří byli také na turné „Touring The Angel“ a byli velkou pomocí při skládání. V této sestavě jsme začali psát písničky už před pár lety: písničky, kterými jsem chtěl přispět na poslední album Depeche Mode, jako například „Suffer Well“. Po turné jsme se sešli, abychom si vyměnili nové nápady. Christian měl už tehdy hodně melodií a nápadů s akordy, které mě inspirovali.

Bylo už před dvěma lety jasné, že uděláš další desku?
Začali jsme v mém malém studiu na Manhattanu, nejprve bez nějakých dalších plánů. Ale už po dvou týdnech jsme byli dál než u psaní. Christian vymýšlel stále nové nápady na piánu, mě napadala další hudba a hlavně slova k ní, všechno jsme zaznamenali a dali jsme nahrávku Andrewovi, který si pohrál s atmosférou. Takhle vznikli už za dva týdny hrubé náčrty písni.

Ale co s tím? Už během konečné produkce alba Playing The Angel z roku 2005 pracovalo trio dodatečně na konkrétním nápadu skladby (z toho mělo později vzniknout „Saw Something“, první kousek z Hourglass). Ale místo aby o tom Dave pověděl Martinu L. Goreovi a Andrew Fletcherovi, nechal si tuto píseň, nebo spíš tento náčrt pro sebe. Mohlo to být tehdy jen proto, že mu chybělo sebevědomí. Mohlo to být tím, že Dave už od začátku tušil, že návrh od „Saw Something“ byl mohl být začátek něčeho nového. Když pak začal s prací ve svém domácím studiu, neřekl o tom nic ani Mute, svému labelu.

U Paper Monsters byl šéf Mute Daniel Miller ještě skeptický, jestli to opravdu dokážeš: psát písně a dát dohromady sólové album. Jak to bylo tentokrát?
Úplně jinak. Po tom, co jsem ho konečně informoval o svých plánech, si poslechl pár písniček a byl opravdu nadšený. Ty písničky byly skutečně lepší než ty z Paper Monsters. Vyloženě chtěl slyšet ještě další věci. Když jsme pak měli pohromadě deset kousků, tak vůbec neřekl „Potřebuju ještě víc písniček“ nebo klasika jako „Kde je singl?“. Naopak. Dal mi pocit, že Hourglass je kompletní. Daniel mi pak navrhl Tonyho Hoffera, aby album míchal. A i to jsme dělali v mém studiu, v domě, ve kterém žiju s rodinou.

Jak sis vysvětlil Danielovo nadšení?
Jako autor písní jsem se zlepšil. Vážně! Teď to možná působí trošku...nejapně. Myslím tím, kdo by to byl tušil?! (směje se) Ale včera jsem tu desku přehrál kamarádovi a on mi pak řekl: „Dave, ty umíš fakt psát písničky!“

Ty jsi asi neměl po turné Playing The Angel 2005/06 moc dlouhou přestávku...
To je pravda. Pár měsíců. Ale tím, že mám studio doma to ani tak nevnímám jako práci. Je to spíš něco jako koníček. A protože mě turné opravdu bavilo, tak jsem nepotřeboval žádný velký odpočinek.

Album začíná řádkem „After the storm had passed/ I wondered how long the break in the clouds would last“. To asi není náhodou?
Celý můj život, až k Paper Monsters, jsem si pořád myslel, že si musím něco dokazovat. Chtěl jsem všem dokázat, že umím víc, než být jen zpěvák Depeche Mode – hlavně sám sobě. U Hourglass tenhle tlak už pro vždy zmizel. Písně k nám přicházely velmi nenuceně, uvolněně. A taky ten koncept, nechat pojednávat album o vzácnosti času a života, se k tomu dobře hodil.

Kde zůstal ten nátlak?
Paper Monsters bylo úspěšné a většina kritik byla pozitivních. Důležitější pro mě ale bylo, že Martin a Fletch, přijali tři z mých písní na album Depeche Mode. To pro mě znamenalo velmi mnoho. Hrát tyhle písničky společně s mojí skupinou...pardon, s Fletchem a Martinem – oni neradi slyší, když jim říkám „moje skupina“ - každopádně hrát tyhle písničky společně živě, to byl vrchol všeho. To nadšení a to získané sebevědomí mě od té doby nesou skrz můj umělecký život.

Dave Gahan vypráví poté o tom, a to v žádném případě poprvé, jaké je to být u Depeche Mode – a pracovat vedle Martina L. Gorea. Ctižádost, dotáhnout to přes ta léta od mladických, očividně velmi naivních zástupců „Synthpopu“ až k světové špičce, zůstat tam až dodnes a nakonec se dočkat nějakého uznání i v jejich rodné zemi, dominovala a dominuje této skupině. Nevyhřívat se v odrazu minulosti, nepropadnout vlastnímu trade-soundu, hlavně se neopakovat – to jsou výzvy pro Depeche Mode. Ne náhodou působí už tak zamlklý Martin L. Gore většinu času zvláštním dojmem.
Uspět za těchto okolností, a po 25ti letech dostat požehnání k psaní písní i od samotného Gorea, a vůbec moci zasahovat do kreativních rozhodnutí u Depeche Mode, to vše Davea Gahana osvobodilo. Bylo to ostatně cítit už během rozhovorů k Paper Monsters, jen si ovšem nebyl tehdy, v roce 2003, svojí věcí tak jistý...Tehdy opravdu ještě říkal věty jako: „Nechci, aby mě lidi litovali, chci jen, aby si mě všimli...Hlavně bych chtěl, aby si mě všimnul Martin.“

Je Hourglass odvážné album?
Já myslím, že ano. Oslovuji svá témata velmi upřímně a realisticky. Taky boj, který v konečném důsledku znamená žít v pevném svazku. To pro mě totiž není jednoduché a taky pro mou ženu není lehké se mnou žít. Mám v sobě všechny ty různé osobnosti.

Tuto ambivalenci, zdá se, odráží i tvoje deska. „Deeper & Deeper“, například, je docela drsný, klubový kousek o sexu
Tam vychází najevo to zvíře ve mně. Hřebec. (směje se) Jedna moje část je velmi rozvážná a starostlivá. Další je ale velmi egoistická, hrubá a nevázaná.

Dá se vůbec táta na rodinném výletu v Hamptons spojit s nevázanou rockovou hvězdou? Nebo akceptuješ a i tvoje žena musí prostě akceptovat, že existují tito různí Daveové?
Nechci opomínat ani jeden aspekt mého charakteru. Jsem už prostě egoista. Pro mě je důležité, že se někdy všechno točí jen kolem mě. Jen, když už máš jednou děti, tak prostě jde o děti. Tam jako táta nejdřív nehraješ žádnou velkou roli. (směje se)

Nadávají ti i někdy:“Tati, přestaň si už konečně hrát na rockovou hvězdu!“?
Hned jak projdu dveřmi! Hlavně Stella Rose, ta se taky ještě tak nezajímá o moje povolání nebo moji hudbu. Moje žena toleruje mou jevištní osobnost maximálně týden, potom mě postaví před volbu, buď jít nebo se začlenit do rodinného života. Vložit ten vnitřní boj do písní je prvotřídní ventil. Nemůžeš být „Diva-Dave“ doma, tam pro něho není místo. V mojí hudbě ano.

zdroj: MusicExpress
konec 1.části

Názory Devotees (8)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa