Daniel Miller o Songs of Faith and Devotion

Daniel Miller o Songs of Faith and Devotion

"Songs of Faith and Devotion" byl následovník desky "Violator", které se prodalo 7 miliónů, desky, která posunula kapelu na jinou úroveň.

Byli úspěšní vlastně od začátku, ale Violator přinesl tak obrovský úspěch, že skupinu opravdu vyzdvihl až nahoru, a tento úspěch, společně s jejich největším světovým turné do té doby, znamenal pro kapelu obrovský tlak během nahrávání dalšího alba. Martin měl již napsáno několik silných skladeb, ale skupina stále hledala nový zvuk a oni opravdu cítili, že je nutné posunout se dál od Violatoru. Není tajemství, že Dave byl v té době již těžce ponořen v drogách a opravdu se naprosto separoval od zbytku kapely. Dříve jsme si opravdu užívali zábav děláním si legrace napodobováním zpustošených rockových hvězd, ale teď se sám stal tou postavou, které mu byly vždycky k smíchu. Dave Gahan je jedním z nejzábavnějších lidí co znám, ale tehdy naprosto ztratil smysl pro humor a schopnost dělat si legraci sám ze sebe. Přestěhoval se do Los Angeles se svojí novou ženou, a ponořil se do americké rockové scény. A to bylo ve vrcholném období grunge a Dave žil přímo uprostřed toho všeho. Zbytek skupiny byl naprosto mimo to. Hudebně mezi nimi byl středoatlantský zlom a dokonce i ve studiu se Dave stranil ostatních. Kapela chtěla pracovat v různých zemích, podobně jako na předchozích nahrávkách pracovali v Německu, Itálii, Dánsku, tak jsme vybrali pro první nahrávací session místo v Madridu. Bohužel, tam nebylo odpovídající studio v té době, tak jsme si pronajali vilu a studio vybudovali uvnitř. Ten dům byl ve zvláštní čtvrti, do které se mohlo jen přes přístupovou bránu, dokonce tam hlídkovala soukromá policejní služba, docela bych čekal, že tam teď bydlí Beckhamovi. Album bylo produkováno Floodem, který s námi pracoval na Violatoru, no a já jsem je nechal první týdny samotné. Když jsem přijel, abych je pozdravil, tak sem viděl, že za dva týdny neudělali vůbec nic. Dave byl zamčen ve svém pokoji, Martin a Fletch si četli The Sun, zvukový inženýr spal s nohama na stole, Flood ležel na podlaze a hrál si s nějakým nástrojem a Alan byl v jiné místnosti, kde trénoval hru na bicí. Bylo tam velmi špatné rozpoložení mezi všemi a to bylo na začátku natáčení, to by měl být skutečně vzrušující čas. Odpočátku nemohli najít ten správný zvuk pro album, na rozdíl od Violatoru, kde měli ten správný již od demosnímků. Mojí zodpovědnostní bylo je přesto přenést, a dívat se na věci pozitivně. Musím dát velký kredit Floodovi, jako producentovi, protože to měl s nimi velmi těžké. Madridské sessions nešli vůbec dobře, ale jakmile se přestěhovali do Hamburku, tak se věci začaly zlepšovat a album se začalo dávat dohromady. Martin a Alan měli nápad, že album by mělo mít electronic blues sound, který uvedli v život na "Personal Jesus" a byla to i příležitost pro Davea přinést svojí rockovou stránku. "condemnation" je stále jedne z jeho nejlepších vokálních výkonů vůbec. Mixování desky bylo velmi náročné, protože jsme jako obvykle nabrali velké zpoždění. Skupina byla vyčerpaná a čelila tomu, že hned po natáčení pojede na turné bez jakékoliv přestávky. Mark "Spike" Spent, starý přítel, který album mixoval, se teď stal jedním z nejlepších v tomto oboru, pracoval s Oasis, U2 či Madonnou. Nicméně, i na konečném mixu se neblaze projevili boje mezi jednotlivými členy kapely. Je to skvělé album, ale teď jsem si jistý, že některé z písní nikdy nedosáhli svého plného potenciálu. "Songs of Faith and Devotion" si vedlo dobře, ačkoliv jsem si vždy myslel, že naše šance pro následníka Violatoru jsou docela malé, protože Depeche Mode nikdy nepsali jednoznačné popové skladby. Album se prodávalo velmi dobře, dosáhlo na vrchol britské i americké hitparády a stalo se druhým nejprodávanějším albem kapely v té době, i když výšin Violatoru nedosáhlo. "Devotional" světové turné, které následovalo v roce 1993, bylo největším turné kapely a koncerty byly přímo fantastické, ale když jsem se pohyboval kolem, viděl sem je v depresích a znepokojené. Každý se nacházel ve velmi sebedestruktivní fázi a dokonce potřebovali na tour psychiatra. Dave později popisoval, že mu turné přišlo jako pojízdný blázinec a Alan opustil kapelu nedlouho po jeho skončení. Práce na "Songs of Faith and Devotion" byla traumatickou zkušeností pro každého, kdo se na něm podílel, a já to na té desce stále slyším - nevím, jestli ještě někdo další. Každý zvuk každé skladby byl diskutován, někdy přátelsky, někdy vášnivě - myslím, ale že tak je to u každé desky Depeche Mode, jenže tohle bylo obzvláště obtížné a nemyslím, že nikdo z těch co se toho zúčastnili, by tím nechtěl projít ještě jednou. Daniel Miller 2007 "I surrender all control To the desire that consumes me whole Leads me by the hand to infinity Lies in wait at the heart of me Moved, lifted higher Moved, my soul's on fire Moved, by a higher love Heaven bound on the wings of love There's so much that you can rise above" Část textu skladby Higher Love z desky Songs of Faith and Devotion

Názory Devotees (32)

Monghi

 1    8. október 2009 o 14:57

kazdy z nich prekrocil 30-tku, co sa odrazi takmer na kazdom jedincovi nejakym sposobom, frustracia z vysoko postavenej latky, nezdrave navyky na vrchole… no napriek vsetkemu… toto bol skutocny rock´n´roll a pre mna absolutne najdokonalejsie obdobie Depeche Mode po vsetkych strankach, ako hudobnych, tak aj vizualnych… prezival som to vsetko absolutne kazdou bunkou svojho tela a vzdy sa rad v spomienkach k nemu vraciam. Uz pre mna nic nebude u DM lepsie… vsetko po tom je uz len “ok” smile

Tomas82

 2    8. október 2009 o 15:14

Suhlasím s tebou, Devotional Tour v sebe ma neskutocný zvuk, a predovsetkým Gahanov hlas bol v uplne inej kondicii ako teraz..
A potencial skladieb? skoda ze na Tour nehraju songy ako su Mercy In You, Higher Love, Rush…vedel by som si ich opat predstavit v novom prevedeni.

dvestotri

 3    8. október 2009 o 16:09

Magicke obdobie, ktore sa uz nevrati. A to je dobre.
Treba sa posuvat dalej.
Ale nahravky z tohoto obdobia sa budu dat pocuvat aj za 100 rokov a clovek v nich najde stale nieco nove.

kikinkaDM

 4    8. október 2009 o 19:16

obdobie po violatore… si spominam ked vydali SOFAD skoro som prestal pocuvat DM vobec mi ten album nesadol bol pre mna velmi rockovy nestravitelny su to roky kedy som DM najviac potlacil do pozadia a hudbe sa nevenoval vobec, dnes mam z toho albumu velmi rad par skladieb najviac IYR ale je pravdou ze sofad je snad jedine album kde preskakujem skladby…

jozefst

 5    8. október 2009 o 19:39

Ich Construction time again 2. Aj tu radikálne menili zvuk. Je tu však ešte Violator, ale to je asi medzi stupeň, alebo predjedlo tak ako Revolver u The Beatles, ktorý vyšiel pred ich geniálnym a prelomovým seržantom. SOFAD je takým depešáckym seržantom. Veľdielo a ešte netreba zabudnúť na scénu k turné, ktorá je asi ich najlepšia, čo sa týka vizuálnej stránky. Tento album ich nezaradil medzi druhú ligu a nespravil z nich paródiu na samých seba. Ešte na okraj. Škoda, že Judas nevyšla s tými dychmi, ktoré sú v deme. Keď už použili sláčikové aranže v One carres, tak tie dychy by boli v pohode.

Tomasito

 6    8. október 2009 o 20:43

SOFAD je bomba. Bohuzial od tohoto albumu uz to nie je to prave kakaove.
Prajem pekny vecer

mirino

 7    9. október 2009 o 08:34

Ja počúvam DM od Violatora, vtedy som začal žrať aj staršie albumy, ktoré som dovtedy nepoznal a boli skvelé! No keď prišla SOFAD, najprv som bol rozčarovaný, potom nahnevaný a povedal som si tak ja také DM počúvať nebudem… Ale nakoniec tak to malo byť. Dnes sa mi SOFAD páči, síce trochu sa vymyká z ich dovtedajšej tvorby, ale posunulo ich to miľovým krokom ďalej.

Daniel79

 8    10. október 2009 o 10:17

Nemam SOFAD moc rad. Jsou tam nektere skvele skladby (WIMS, IYR, HL), ale ty jsou v duchu Violatora, resp. klasickych DM. Rush a One Caress jsou OK, z I Feel You a Mercy In You jsem rozpacity, protoze mi pripadaji prilis afektovane a nedokazu jim to drsne rockerstvi uverit. Condemnation, Judas a GRWM potom povazuji za naproste prusvihy. SOFAD je deska, u niz jsem DM zacal podezirat z pretvarky.

Jen muj ciste subjektivni nazor. 

BTW ja tu desku posloucham tak, ze jsem Condemnation, Judas a GRWM vymenil za Only When I Lose Myself, Death´s Door a My Joy.

kinn

 9    13. október 2009 o 11:32

Daniel79: Ty si snad prvy DM fanusik, ktory vyslovene nema rad Condemnation ;P Co pre teba znamena “v duchu Violatora”, ked sofad je tak velmi rozdielny po zvukovej aj melodickej stranke ?

Daniel79

 10    13. október 2009 o 12:20

kinn: nejsem prvni fanousek DM co vyslovene nema rad Condemnation. Kdybych mel naladu na gospel, tak by si pustil neco autentickeho, ne tuhle afektovanou krec (ale chapu, ze na mnohe fanousky DM to pusobi jako nejake vyssi umeni).

Za skladby v duchu Violatora povazuju WIMS a IYR - harmonicky, melodicky, atmosferou a docela i aranzemi…

kikinkaDM

 11    13. október 2009 o 15:32

kinn mozes priratat kludne aj mna smile condemnation ozaj nemusim

Dangerous

 12    13. október 2009 o 15:46

I já podobně jako Daniel a kikINkaDM, nemám rád Condemnation.
Je to děsná skladba, aspoň pro mně.
Přesně si pamatuji na první pocity, když jsem ji slyšel. Bum, tlesk, prásk, bum, tlesk prásk a když jsem to doposlechl, nevěděl sem jestli se smát nebo být naštvaný, co se to s DM během tří let stalo. Nejen Dave Gahan, ale i ostatní se museli brát příliš vážně, pokud nahráli, vydali a ještě vychvalovali něco jako Condemnation…pro mně jako mladého fanouška DM to byla téměř ostuda. Bylo to tak příliš podléhající trendům.
V kontextu té doby bylo pro mne a asi nejen pro mne, hrozně trendové i používání scratchování ve Walking in my shoes a Get right With Me. V té době snad nebyla skladba na MTV kde by se scratching neobjevoval a najednou to dělali i DM? Blamáž...stejně tak podléhání modní vlně lze nalézt u I feel you a Mercy in you..

SOFAD kdyby vyšlo jako E.P. byla by to drtivě nejlepší album Depeche Mode, aspoň pro mne, ale vedle absolutních vrcholů v tvorbě DM lze na něm nalézt i naprosté propadáky, nikoliv komerční, komerčně to vše bylo úspěšné, ale DM zde ztratili část své identity….

Daniel79

 13    13. október 2009 o 16:26

“DM zde ztratili část své identity” 

Vystizne receno. Nastesti potom prisla typicky depesacka Ultra.

A potom netypicky Exciter, typicka PTA, netypicka SoTU…dalsi album bude treba zas v klasickem depesackem módu. Teda pokud jeste nekdy neco vydaji…jakysi instinkt mi rika, ze ne…jen instinkt, nic vic.

Mimochodem doufam v dalsi album Gahana, myslim, ze ten clovek vyzral ve velmi zajimavou osobnost, Hourglass zni slibne a verim tomu, ze Gahan jednou natoci album, ze ktereho se posadime na prdel.

kikinkaDM

 14    13. október 2009 o 23:12

daniel nemyslim, s tym gahanom ,on svoje najlepsie kusky da na album DM .....nie na svoj a myslim ze album este urcite minimalne jeden urobia podla mna aj oni citia ze by este mohli nahrat nieco naco cakame a co tu este nebolo smile

kinn

 15    13. október 2009 o 23:55

Co je to “typicky depesacke” ? Mna by to celkom zaujimalo, kedze kazdy ich album je zvukovo dost odlisny od predchadzajuceho uz od cias Black Celebration. A co je to trend? Odkedy je balada nejaky “trend” ? Balada bud vypali ked ma dobru melodiu (a sekundarne text) alebo nie a Condemnation by priniesla rovnake emocie, ci by to spievala chlapcenska vokalova skupina alebo heavy metalova kapela.
Sofad so svojim temnym zvukom a melodiou je presne v kontexte doby a udalosti, ktore sa vtedy v DM odohravali.

Daniel79

 16    14. október 2009 o 08:18

kinn: co je typicky depesacke? Dobra otazka. Je to neco, cim je ta kapela specificka, co ji odlisuje od ostatnich, co ji cini rozpoznatelnou a jedinecnou. V pripade DM je to styl prace se soundem (Wilder), aristokraticky chladny pevecky vyraz Gahana, chladne melancholicka atmosfera skladeb, ale (podle me) predevsim Gorovy zvlastni harmonie (a melodie) - ta atmosfera skladeb se z toho odviji. Ty harmonicke postupy, ty jsou opravdu jedinecne (kdyz nepocitame napodobitele DM) a jsou tim hlavnim, co DM cini snadno rozpoznatelnymi…i kdyz ti nekdo jejich skladbu (i takovou, kterou bys treba neznal) zahraje na piano.

SOFAD: DM dlouhou dobu urcovali smer, anebo spise byli svi - delali si hudbu po svem. Na SOFAD uz je zretelna inspirace tehdy aktualnimi modnimi trendy a stylizace do neceho, co se hodne odlisuje od toho cim byli az do te doby…a takova stylizace je tedy neverohodna. Kdyz se podivam na video treba k Behind the Wheel a potom na I Feel You…tak sorry, ale ja tomu Gahanovi proste nemuzu uverit, ze se z nej stal drsnej rocker. Kdyz k tomu pripocteme stagediving na koncertech, tak to uz je uplna fraska.

Dangerous

 17    14. október 2009 o 08:36

Condemnation by priniesla rovnake emocie, ci by to spievala chlapcenska vokalova skupina alebo heavy metalova kapela

Na koncertech chlapeckých skupin je určitě možno vidět silné prožívání balad v publiku, určitě nechybí slzy, křik apod… a to je přesně ono, jde o to, že ti lidé v publiku to těm na podiu věří a prožívají s nimi.
Já sem to Depeche Mode u Condemnation prostě nevěřil, zdálo se mi to okázalé, přehnané a hudebně úplně mimo to co mám rád. Ale to že se to zase spoustě lidí líbí, jako třeba tobě je fajn, nenech si to zkazit ani mnou, ani Danielem 79 či někým jiným. Asi jediná zajímavá věc na lidstvu je, že každý člověk je jiný a prožívá věci emocionálně různě, a tak je úplně jedno jestli jsem měl pravdu, že DM se zde snažili vyladit době v které ta deska vyšla, k čertu pravdou… jak říká jeden filmový hrdina: “Rád si pamatuji věci po svém, ne nutně tak jak se staly” důležité jsou vlastně jen prožitky, které hudba přináší, skladba může být špatná, mizerně zazpívaná, ale pokud v ní někdo nalezne sám sebe a dokáže ně něj pozitivně zapůsobit, tak to je fajn.

Dangerous

 18    14. október 2009 o 10:51

styl prace se soundem (Wilder), aristokraticky chladny pevecky vyraz Gahana, chladne melancholicka atmosfera skladeb, ale (podle me) predevsim Gorovy zvlastni harmonie (a melodie)

přesně tak… obzvlášť bych vytáhl ten Gahanův chladný hlas a až arogantní projev

Beladona

 19    14. október 2009 o 11:26

Condemnation by priniesla rovnake emocie, ci by to spievala chlapcenska vokalova skupina alebo heavy metalova kapela

To si nemyslím. Nemám ráda gospel, ale právě vokál Davea dal Condemnation pro mě úplně jiný rozměr a docela se mi to líbí.
Jak píše Dangerous, jeho barva hlasu jsou pro mě nejvíc ze všeho typické Depeche. Ten hlas je na povrchu chladný a odtažitý, ale pod tím ve spodních vrstvách nabitý emocemi. Ty jeho vnitřní rozpory a bitvy jsou slyšitelné.

Beladona

 20    14. október 2009 o 11:32

Mimochodem doufam v dalsi album Gahana, myslim, ze ten clovek vyzral ve velmi zajimavou osobnost, Hourglass zni slibne a verim tomu, ze Gahan jednou natoci album, ze ktereho se posadime na prdel.

Možná, Nothing´s Impossible.

Věřím, že DM vydají další desku, ale velkého překvapení se už asi nedočkáme.
Martin už ze sebe nejspíš vydal to nejlepší.
Ale Dave se pořád rozvíjí a není ničím limitovaný, tudy vede cesta.

Daniel79

 21    14. október 2009 o 13:35

Ja to beru tak, ze uplny zaklad je Goruv styl psani pisni. Jde o ten jeho STYL, jinak coby skladatel az tak moc napadity neni (podle me). O uroven vys to stavel ten sound a o dalsi uroven vys to katapultoval Gahanuv vyraz, ktery tem mnohdy sentimentalnim a patetickym skladbam dava urcitou dustojnost a ulamuje hroty prehnanemu patosu (bohuzel na SOFAD tomu tak uz mnohdy nebylo…ale to uz Gahan nebyl moc Gahan, spis jakasi karikatura neceho). Je to zkratka takovy odtazity britsky aristokrat…i kdyz je plebejskeho puvodu.

Daniel79

 22    14. október 2009 o 13:37

Beladona: Nothing´s Impossible je jeho nejlepsi vec. Zatim.

Beladona

 23    14. október 2009 o 14:38

Daniel79: nedokážu se rozhodnout, jestli je lepší Nothing´s Impossible nebo Miles Away. Každopádně pro mě nejlepší songy z 2 posledních desek DM napsal Gahan.

Daniel79

 24    14. október 2009 o 14:44

Beladona: Miles Away je celkem OK, rekl bych. Hole to Feed se mi teda moc nelibi a Come Back povazuju za vrchol absolutni stupidity, kdyz to slysim, tak mam pocit, jako by me nekdo chtel utahnout na varene nudli…ale tak ja nejsem zadny arbitr vkusu, ze ano grin

Beladona

 25    14. október 2009 o 14:57

Daniel79: já zase narozdíl od většiny nemusím Suffer Well, hlavně takový ten juchavý disco rytmus smile
Ale na SOTU se mi hodně líbí všechny jeho songy, i live jsou silné. Fakt mám pocit, že se vyvíjí a roste.

Daniel79

 26    14. október 2009 o 15:17

Beladona: jj, ten rytmus u SW mi taky moc nesedi…

Na SoTU se mi libi tak 4 songy…nejvic Light…ta je takova spravne intimni grin

isinkaDM

 27    14. október 2009 o 18:32

je pravda, že v SOFAD čerpali DM z rôznych iných žánrov hudby, ale sami tvrdili, že to chcú vyskúšať. Dave v interview na Devotionali aj vravel, že chcel, aby mal ten album rockový feeling, do takej miery že ostatným členom skupiny povedal že do študia ani nevkročí ak to nebude také... ale čo je na tom keď použili aj iné štýly ako mali tie vlastné? zvuky zo SOFAD su tiež ich vlastné a nenapodobiteľné... SOFAD je tiež typický DM, neviete k tomu nič prirovnať... nič vám tak nezneje….. condemnatiom je gospelový, ale nie je to typický gospel, nič nenapodobnuje..napodobnuje sám seba… všetko čo niekto vidá je originálne, môže sa to niečomu podobať...no DM su takí profesionáli že v ich prípade to neplatí ... je to každého subjektívny názor a chvalabohu že ho máme (chudáci tí, čo nemajú vlastný názor…) a nemusíme sa prispôsobovať...

Dangerous

 28    16. október 2009 o 10:08

btw. recenze jedné z nedávných Floodových věcí:
Osobně mi první poslech novinky Editors připomenul podobně nečekaný rozjezd letošní novinky Depeche Mode. Jako byste do sebe brutálně naroubovali The Horrors s Kraftwerk a přihodili k tomu ještě další horu analogové elektroniky

http://www.rozhlas.cz/radiowave/musiccheck/_zprava/644584

On ten Hillier bude dobrý Floodův žák, nakonec smile

Dusan

 29    17. október 2009 o 23:49

Zaujímavé čítanie, ako ste ten SOFAD rozobrali… Pamätám si, ako som si v deň vydania nový vinil položil doma na stôl a pustil stereo a čítal texty. Po prvom počutí môj pocit bol, že je to veľmi ale veľmi siné a kompaktné album so skvelým zvukom a textami. Rovnako všetko okolo, vizuálna stránka DM v tej dobe bola charizmatická a mnoho ďalších vecí. Ja som tomu albumu naplno uveril a myslím si, že jeho výnimočnosti tie problémy v kapele paradoxne napomohli. Však takých dôkazov je v hudobnom priemysle veľa. Je pravda, že kapela za to obdobie veľa zaplatila, ale ja to pri počúvaní toho albumu neriešim. Pre mňa je to album absolútne dokonalé od prvej po poslednú sekundu a nemenil by som na ňom vôbec nič. Pre mňa je to vrchol DM po všetkých stránkach, doslova a do písmena.

Daniel79

 30    18. október 2009 o 12:30

isinkaDM: SOFAD neni typicke DM album, pouze nektere jeho skladby. Kdyby treba Walking In My Shoes zpival nekdo jiny, anebo kdyby ti to nekdo zahral na piano, rekla by sis, ze je to takove depesacke. U Condemnation nebo GRWM neco takoveho nepripada v uvahu - kdyby tam nezpival Gahan (ktery na SOFAD navic v moha skladbach opustil ten svuj chladne vzneseny vyraz…najednou z nej bylo neco mezi Axlem Rose a Kurtem Cobainem - mel to zapotrebi?), tak by te nikdy nenapadlo, ze to jsou DM. Chybi (mi) tam to depesacke kouzlo jejich horkosladkych melodii, toho smutku spojeneho s urcitym smirenim (misto toho DM na SOFAD serviruji jakousi “drsne rockersky odvazanou” nabubrelost). Samotne pouziti prvku jinych stylu nevadi, treba na Ultra je plno inspirace z jinych hudebnich svetu, ale podstata skladeb (harmonie, vyraz, atmosfera) je depesacka, kdyz to slysim, rikam si “toto jsou autenticti DM”. 

Co se tyce nalady skladeb, tak u DM se vzdy pojila melancholie s takovou povznesenou dustojnosti. Ale nektere skladby na SOFAD jsou (hlavne diky zpevu) vylozene afektovane :-( Nekdo rekne, ze DM ukazali svou dalsi tvar, nicmene ja tomu rikam pretvarka a snaha svest se na tehdy modni vlne americkeho rocku, vcetne Gahanovy image - driv byl jeho vzhled originalni, v SOFAD obdobi to byla jen kopie…koncekoncu lidi z okruhu DM rikali, ze Gahan se tehdy stal tim, co vzdycky parodoval. Kdyz Gahan na koncertech kricel “chci videt vase zasrane ruce”, tak mi to pripadalo smesne.

Kazdopadne tohle vsechno je hodne subjektivni…a pokud se ti SOFAD proste libi, tak neni co resit. Navic ani ja SOFAD vylozene nezatracuji, nektere skladby patri k tomu nejlepsimu co DM kdy vydali, takze slyseno v celku je to docela dobra deska. V mem zebricku alb DM je SOFAD nekde uprostred (na prvnich mistech je Violator, BC, MFtM a Ultra).

isinkaDM

 31    18. október 2009 o 13:21

Daniel79: no v tom ti dávam za pravdu ze uplne typicke DM zo SOFADu je WIMS , in your room a higher love - ani som si to nikdy tak neuvedomila ale o boli z toho albumu vzdy moje naj ... tak asi to je preto ...

kamil d.m

 32    26. október 2009 o 23:23

SOFAD bylo přelomové album d.m velká změna nicméně i to mě dostalo grin Jo už je to dávno :-(

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa