Britská móda?

Skupina, jež stvořila jeden z nejsilnějších kultů naší doby, skupina, na jejíž koncertech je možné shlédnout fanatickou oddanost, připomínající norimberská shromáždění, skupina, jejíž fanoušci jsou ve věku od 12 do 60 let a klidně by si nechali vytetovat svou příslušnost k „Black Swarm“ doprostřed čela, ale ještě raději si ji nosí hluboko v srdci, kam nemá nikdo jiný šanci se dostat. Skupina, která za 27 let své existence dokázala přivábit do svého paralelního světa miliony lidí… to vše a mnohem víc jsou Depeche Mode. Ale ne úplně všichni je milují…

Přísloví o tom, že doma nikdo není prorokem, platí u basildonské „electro-clash- techno-pop-rock-industrial“ sestavy naprosto dokonale.

To jak těžký život mají Depeche Mode od roku 1982 na domácí půdě ve Velké Británii dokumentují následující řádky:

1981:
Clarkeovští Depeche se stali se svými jednoduchými písněmi miláčky země královny Elizabeth II.

V Sun dostali za své kolovrátky dokonce maximum 5 hvězdiček a vysloužili si následující komentář:
„Důsledný poslech jejich prvního LP odhaluje eleganci, která je skryta pod jednoduchostí. Album začíná „New Life“ a končí „Just Can´t Get Enough, což je velmi úhledné. Mezi nimi je osm brilantních písní a jedna instrumentálka, můžeme toho hodně obdivovat a málo co nás zklame…“What´s Your Name? skáče z vinylu a prohlašuje se za nový singl. Troufalé nadýchané vokály dodávají říz šíleně chytlavému refrénu: nepochybně to bude ohromný hit“
K tomu lze jen dodat: Bože, ochraňuj královnu.

1982:

A od teď to začalo jít s Depeche Mode už pořádně z kopce:

Jim Reid pro Rekord Mirror:
„“A Broken Frame“ dokazuje, že udržet si okamžitý šarm své dřívější práce je pro Depeche Mode opravdu těžký úkol. Depešáci se stávají předvídatelnými, neškodnými a malichernými. Možná by mohli přestat být neustále tak hodní. Jsou to jen příjemní, dobře umytí hoši z předměstí. Možná že bychom neměli od těchto basildonských hochů očekávat víc. Zatímco ale Alf s Vincem dokážou vyprodukovat takový silný a oduševnělý zvuk, toto LP nemůže být ničím víc, než jen příjemným rozptýlením“

A Chris Burkham ze Sounds se připojuje:
„Hlavní problém Depeche Mode spočívá v tom, že použití syntetických zvuků, s vyloučením všeho ostatního je v popové písni dost omezené. Důvodem proč Yazoo – abychom vybrali přiměřené srovnání – dokážou zajistit, aby jejich písně měli úspěch i na jiné úrovni než jen jako „pěkné melodie“, je způsob jakým je tvrdý syntezátorový beat postaven proti vibrujícímu hlasu Alison. Hlas Davea Gahana slouží nástrojům, stěží se vměstná, vždy se podřídí, ale nikdy nevydá žádný rozkaz, místo toho aby stál proti povrchovému lesku Mooga.

1983:

Garry Bushell ze Sounds velmi podivně reagoval na singl „Everything Counts“
„A kapela hrála dál… zda jsou členové Depeche Mode mrtví či naživu je otázka, která mate lékaře už roky“

1984:

Singl „People Are People“ se nedočkal o moc příjemnějšího komentáře, Roy Hay z Culture Club jako hostující recenzent pro Record Mirror napsal:
„Když sem „People Are People slyšel poprvé, tak sem se skutečně musel smát“

No a o „Master and Servant“ ani nemluvě, Dave Walter z Time Out si nebral vůbec žádné servítky a na tento singl reagoval slovy:
„ Co byste čekali od týhle bandy ubohých č****……?“ (*nepublikovatelné slovo)

Adrian Trills z NME:
„Zabývají se sexuálním ponižováním a ať už to myslí vážně (pochybuji), nebo jenom s ironií pozorují trh kůže a domin (zbytečně), je to nakonec posluchač, který při jejich hudbě trpí“

1986:

Album Black Celebration, jeden z klenotů Depeche Mode, se zřejmě zalíbil i Stevu Sutherlandovi z Melody Maker:
„Black Celebration je sračkové depešácké klišé a skutečným šokem je poskytované nahlédnutí do problémové psýchy Martina Gorea, chlápka který bojuje o místo na veřejném výsluní a jediné na čem se při svých možnostech přiživuje, je ubohost a svinstvo“

1987:

Na budoucí koncertní hymnu „Never Let Me Down Again“ si také pěkně posvítil jeden britský mistr pera:
„Never Let Me Down Again je zvláštně konvenční. Lidi, mě by ani nepřekvapilo kdyby měla něco společného s drogami: „I´m taking a ride with my bestfriend / I hope he never lets me down again“…Seržante, ať to naši pejsci pročmuchaj.“

1988:

Koncertní rok zakončen slavným vystoupením v Rose Bowl, přesto britské tištěné papíry neviděly DM jako něco co by stálo za shlédnutí…

Nancy Culp z Record Mirror reagovala na lednový koncert ve Wembley velmi milými a přátelskými slovy:

„Depeche Mode jsou otřesní a bezděčně hysteričtí. Počínaje Daveovými šílenými pánevními pohyby a vrtěním zadnice, přes Martinův úbor, černé kožené kraťásky, motorkářské boty černý bondážový postroj, až po Fletchovo podivné cukání v kolenou a mávání rukama uprostřed písniček – výsledek je, že DM jsou ještě směšnější než Spinal Tape ve svém novoromantickém období a navíc si to vůbec neuvědomují…“

Danny Kelly z NME měl podobný pohled na depešáckou hudbu pro masy:
„Dave Gahan si neskutečným způsobem hraje na nového essexského boha sexu, žasneme nad jeho absolutně přesvědčivými pánevními pohyby, zíráme na jeho postoj ala Freddie Mercury a jsme omráčeni jeho druhou nejhorší choreografií na světě (v níž kombinuje křeče artritické slepice z velkochovu s pohyby striptéra z béčkového filmu a babičky Micka Jaggera). Ještě horší je ale samozřejmě jeho kolega Fletch, jenž tráví večer v záchvatech rozpačitého nad šílenostmi, které se před ním odehrávají, a s nenuceným šarmem předvádí jím patentované zločiny proti choreografii..“

1990:

A i ve svém nejslavnějším období, se DM dočkali více než jen lehce dloubavých řádků:

Novinář z Melody Maker, Jon Wilde, nám něco poví o singlu „Policy Of Truth“:
„Zakrslíka z odpadkového koše jménem Violator a jeho velkohubý a žalostný maraton, vzniklý z neopatrné manipulace s mixážním pultem mixoval Francois Kervorkian. Hele Francois, ty starouši, na tobě si vyláme zuby úplně každý.“

1993:

Kontroverzní období, které si kritici DM vychutnali skutečně s náležitým požitkem.

Recenzi úvodního singlu „I feel you“ v Melody Maker měl na starosti Jim Arundel a dal si fakt záležet:
„Depeche Mode určitě chtějí být hrozně vražední a vražedná a obtížná bude i cesta „I feel you“ hitparádami. Tuhle skladbu spíchli určitě v době, kdy si nový grunger Dave Gahan nechal ve studiu tetovat koule. Syntezátorové prdění, čvachtání a skučení, houkání komb a na pár taktů se stavil i Londýnský orchestr zubařů.“

NME a Gina Mores si poslech rovněž pořádně užila:
„I feel you startuje mocným a dlouhým kytarovým skřípotem, po němž pan Body Art začíná roztáčet kola nanicovatosti. Lidi zaujmou staromódní bílé kalhoty a účes na ježka mnohem víc než jeho nová hard rocková image, která je sice efektní, ale také hrozně fádní“

NME dokonce o následujícím singlu napsalo, že „Walking in my Shoes“ není na singl dostatečně dobrá píseň“

Následovalo Devotional Tour, které rovněž přineslo zajímavé pohledy britského tisku na Depeche Mode…ale objevile se i příjemná hodnocení jejich fanoušků, velmi milé smýšlení o nich měla i Hep Sessan, budoucí paní Wilder, která jako členka Miranda Sex Garden, poznala co je to vystupovat před basildonským kvartetem:
„Ten dav nás odmítal, ještě než jsme vylezli na pódium, a to jsme absolutně nečekali. Po skutečně zábavném turné Einsturzende Neubauten a několika koncertech v roli headlinerů, jsem se cítili dost dobře…Všichni jsme se shodli, že fanoušci Depeche Mode jsou zuřivě fanatičtí a není možné je obrátit na jinou víru, takže nejlepší obranou bude na ně útočit a hodně je vytáčet. Koneckonců, fakt si mysleli, že se necháme vypískat bandou buzíků v kůži a bochníky chleba na hlavě?“

Ehm, díky Hep za příspěvek..

Ale zpět k britskému tisku, jak se jim asi líbilo Devotional?

Ben Thomson z The Independent on Sunday, to viděl jasně:

„Depeche Mode hodně zrockovali, ale Gahanovo středoatlantické lanaření nepřesvědčí. Je cosi nepatřičného na muži, který křičí ,Jo! To je ono! Ukažte nám zkurvený ruce!´ a přitom stojí před hradbami syntezátorů.“

A můj „oblíbený“ John Cigarettese ještě jasněji:

„Máá duuuuuše je v ohni bla bla bla..... hořří touhou bla bla bla ....vezmi mě výš a výš bla bla bla….
Dobrý večer Birminghame! Chci vidět vaše ruce!! Jak se cítíte? V pohodě? Neslyším Vás (asi nahluchlej) V pohodě?“
Ne tak docela. Po 13 letech se Depeche Mode konečně, snaží přimknout k rocku, ale dělají to pěkně blbě.
Neberou si z něj individualismus nebo invenci nebo drama či emoce, berou si z něj klišé, snobismus, okázalost, melodrama a blbosti a dali tak rocku zase jednou pořádně na prdel.
Od okamžiku kdy Dave Gahan začne hulákat první tóny zpoza neprůhledné opony, která má ukazovat ohromný stín ikony, duchové Spinal Tap hrozí, že se zjeví. Z muže kterého jednou Smash Hits krutě označil za ,nejošklivějšího muže pop music´, je teď stadiónový führer doom rocku. Určitě je to tak, jelikož si sahá na rozkrok, vrtí zadnicí a často si ohmatává bradavky. Výhrady z jiného soudku se objeví, když se ukáže zbytek kapely. Na vyvýšených podiích s futuristickými oblečky se stříbrnými lemy připomínajícími balení kukuřičných lupínků ve stylu vašich spolužáků z kvinty při talentové soutěži.
Jedno se ale DM nedá upřít. Nikdy neztratili schopnost napsat hloubavou a vzrušující melodii, „Everything Counts“ končí večer a připomíná nám, že také umějí stvořit pregnantní text. Svět je ale krutý a ani takové nadání nestačí vymazat zavádějící a avantgardní přetvářku, pompu, ošumělé kulturní vybavení, zmatek, klišé a hovadiny, ve kterých i tahle kapela libuje. Upřímně řečeno je to zkažená břečka.“

Ale no tak Johne, trocha zkaženosti přece nemusí škodit…

1997:

Album Ultra sice napodobilo na první pozici v UK chart svého čtyři roky starého předchůdce, ale proti ostrovnímu tisku bylo bez šance:

Robin Bresnark (nejspíš lékař nebo existenciální filozof ) z Melody Maker :
„Lineární hučení Ultra způsobuje zvonění v uších a minulé úspěchy Depeche Mode začínají zarůstat mechem. Proto se Dave Gahan nikdy neuzdraví. Byl prostě dlouho mimo. Někde se z něj stal blázen utopený v sebelítosti, samoabsorpci a sebeklamu. Proto zlomená matka Martina Gorea promrhá zbytek kariéry skládáním ukolébavek o slibu svého syna. Stírá podlahu od zpěvákových krvavých skvrn a sterilizuje místnost oparem svíravého optimismu. Ona si pamatuje, jak se bolest dožadovala jeho návratu. Ale ona už ho zpátky nechce.“

No a londýnské Ultra party v Adrenaline Village se také nedostalo moc vřelých slov, jejich autorem je Daniel Booth z Melody Maker:

„DM jsou vynikající ukázkou odvrácené strany popové slávy, od šik po šit, od zoufalství k cestě nikam…Elektronická muzika se musí zcela vyprostit od sevření hororu industriálu a mlácení do kláves. Tohle dědictví nadále Depeche Mode podkopává. Jejich primitivní kříženec techna a grunge pouze zkresluje pravdu, a tak vytváří přihlouplou černou pantomimu.“

1998:

Carl Loben z Melody Maker:

„DM se zrodili na začátku osmdesátých let, jako švitořiví synti – popíkaři, které se na třetím albu změnili v usilovné mlátičky sběrných surovin, stala se z nich industriální a obrovsky populární kapela a jejich zpěvák si uhnal návyk na heroin. Je to svinská škoda, že jsou z nich te´d taková béčka…Gahan je teď samozřejmě čistý, i když s jeho narkomanií zmizelo i hodně kouzla Depeche Mode.“
No tak Carla bych tipoval na dealera, který ztratil zákazníka..

2001:

Zvláštní, album Exciter podobně jako debut Speak And Spell, nechal britský tisk téměř bez poskvrny.

Dokonce Alexis Petridis z Guardianu po koncertu ve Wembley odhaluje:

„Nikde není rozdíl mezi vkusem Britů a Američanů tak záhadně propastný jako v případě Depeche Mode. V USA je uctívají jako vliv jak černí producenti, kteří vynalezli techno, tak i nu – metalové kapely jako Slipknot a Limp Bizkit. V Anglii se jim ale navzdory ohromnému a vytrvalému úspěchu kritika vysmívá a vidí je jako nevkusné pozůstalé z osmdesátých let, spíše jako Gary Numana než New Order. Depeche Mode, ale slaví i již dvě dekády celosvětových úspěchů díky schopnosti přitahovat mohutné davy fanoušků. Díky jejich pantomimickým kvalitám je prakticky nemožné nenechat se vtáhnout do děje.“

Zdroje:

archiv depechemode.sk
Miller- Stripped
Seibold – Depeche Mode