Andy Fletcher: Beze mě by už žádná skupina nebyla

2009: Je Depeche Mode skupina nebo podnik? Co tam ten brýlatý chlápek vůbec dělá? Rozhovor s Andym Fletcherem, ochráncem existence Depeche Mode a mužem, kterého od postele dělí jen výtah. Věříme, že obsah článku za ta léta netratil nic ze své zajímavosti

Andrewe Fletchere, Váš zpěvák Dave Gahan jednou řekl, „Nejsem hudebníkem, jsem jen slavný“. Jakou práci konkrétně vykonáváte v Depeche Mode?
Jestli se na to ptáte takhle, pak jsem opak Davea. Jsem hudebník, ale na ulici mě nikdo nepozná. Ve skupině přispívám popovým prvkem. Martin L. Gore, který píše většinu písniček, miluje americký blues a country. A Dave pro sebe objevil jazz. Já však pravděpodobně budu navždy věrný jednoduchým popovým melodiím a lehkosti, kterou zosobňují. Mé děti mají taky rády pop.

Jako popová hvězda můžete vyspávat déle než normální člověk? Nebo Vás každé ráno vzbudí Vaše děti?
Vždycky jsem byl ranní ptáče. Když nejsme na turné s Depeche Mode, chodím doma spát pravidelně v sedm večer, zatímco má žena jen výjimečně ulehá do postele před jednou ráno.

Ranní ptáče dál doskáče?
Mám prostě rád vůni rána. Nic nemůže překonat šálek kávy před východem slunce, kdy všichni ostatní v domě ještě spí.

A co se děje, když jste na turné s Depeche Mode?
Pak změním režim. Koneckonců, přitahují mě dobré hotelové bary.

Čím se vyznačuje dobrý hotelový bar?
Blízkostí výtahu k tvému pokoji. Piješ a víš, že od toho, abys mohl padnout do postele, tě dělí akorát výtah. Takže si dáš ještě jeden drink, protože je ti jasné, že už jsi v podstatě jednou nohou doma.

Stane se z rockové hvězdy karikatura? 
Jak mám tu otázku teď chápat?

Podle studie se každý člen úspěšné skupiny – od U2 po The Beatles – během let v povědomí veřejnosti mění na určitý vzor, image. Stane se člověk, který je rockovou hvězdou, pouhou karikaturou?
O té studii jsem slyšel. Předně bych chtěl dodat, že mediální život, propagací počínaje a rozhovory konče, každé rockové hvězdě ve skupině přidělí nějakou roli, se kterou se pak vžiješ. Proto se jednoho dne staneš karikaturou sebe sama. Myslím si však, že to je normální.

Kdo jste?
Ten vytáhlý čahoun v pozadí, bez kterého by mezinárodní podnik zvaný Depeche Mode nikdy nefungoval. Panuje mylné přesvědčení, že v kytarových skupinách hrají opravdoví chlapi na opravdové nástroje – večer co večer – zatímco v syntezátorových skupinách jako Depeche Mode nikdo nic nedělá, protože se o všechno postarají stroje. Ale to je volovina.

A v čem konkrétně je rozdíl?
Ve dvojznačnosti. Kromě zpěváka publikum moc neví, jakou roli ve skupině má ten který hudebník. Ale skupiny jako Kraftwerk nebo Depeche Mode ve skutečnosti pracují jako kolektiv s dělbou práce. Příspěvek každého jednotlivce zůstává neviditelný. A protože se netlačím do popředí, jsem mnohými vnímán jako páté kolo od vozu.

Myslíte si, že Vy a Váš přínos v Depeche Mode jste chápáni špatně?
Někdy je frustrující nebýt brán vážně. Koneckonců můžete stejně tak říct, že má práce je tou nejdůležitější – beze mě by už žádná skupina nebyla. Ale je to to samé jako ve velkých korporacích – lidem, kteří odvádí dobrou práci v pozadí, se nedostává zdaleka tolik pozornosti jako těm, kteří se dostanou k mikrofonu a oznámí dobré čtvrtletní údaje.

Je Depeche Mode skupina nebo podnik?
Samozřejmě skupina. Ale chápu, na co tím narážíte. Pokud jde o mě, můžete Depeche Mode říkat podnik.

Podniky s veřejností komunikují pomocí své korporátní identity. Také Depeche Mode za dvě desetiletí dovedli svůj veřejný obraz k dokonalosti pomocí fotografa a režiséra Antona Corbijna. Co má on, co ostatní nemají?
Kolem roku 1989 z nás udělal frajery tím, že podtrhl naši komickou stránku. Předtím jsme byli jen další elektronická skupina. Díky němu se z nás staly rockové hvězdy. Je jedním z mála, kteří hned od začátku pochopili velmi zvláštní humor ve skupině. Prohlásil bych jej za plnohodnotného člena skupiny.

Nevadí vám, že je zodpovědný také za image dalších velkých skupin z 80. let, jako třeba U2?
Ne, zkrátka to jen dokazuje, že uvažuje v jiné rovině a velkých měřítkách. Dokáže komunikovat s masami, napříč kulturními hranicemi. Mimochodem, byl to on, kdo z U2 udělal to, čím jsou dnes.

Nové album jste nazvali „Sounds of The Universe“, turné se jmenuje „Tour of The Universe“. Je to takový příklad Vašeho zvláštního humoru, o kterém jste mluvil?
Přesně. Chtěli jsme působit trochu arogantně, ale zábavnou formou. Je to ten samý smysl pro humor jako před dvaceti lety, kdy jsme jedno z našich alb nazvali „Music For The Masses“

O své domovině Basildonu jste se jednou vyjádřil ve smyslu, že kdo tam vyroste „krade auta a v neděli chodí do kostela“. To je taky záblesk toho humoru?
No, v podstatě jsme v Basildonu měli všichni chráněné dětství. Byl jsem znovuzrozený křesťan, takže jsem každou neděli chodil do kostela. Pouze dětství Dave Gahana byl trochu rozhárané. On však taky bydlel na druhém konci města. Dave kradl auta.

Rozhárané?
Dělo se tam něco s otcem.

Řekl byste, že dobrá skupina je na západě za psance? Ptám se, protože to tak jednou prohlásil Martin L. Gore.
Jako rockové hvězdy, kamkoliv jsme přijeli, tam jsme byli na jednu noc králi. Patřil nám hotelový bar, hazardní stoly, alkohol, holky. A další noc nám leželo u nohou další město.

Mluvíte v minulém čase.
Všechno se změnilo. Teď máme všichni rodinu a děti. V kapele jsem zůstal jediný, kdo si ještě dá něco k pití. Jedna neřest za druhou se vytrácí. Takovým životním stylem nemůžeš žít navždy.

„Sounds of The Universe“ má v sobě hřejivý tón. Museli jste použít analogové zařízení ze 60. let. 
To je pravda. Jednou v noci se Martinovi zdál sen: viděl ladit syntezátorový orchestr, přesně tak, jak to dělávají hudebníci z filharmonického orchestru, když si ladí své nástroje v boxu – ona kakofonie smyčcových zvuků před začátkem koncertu klasické hudby. Potom se pohroužil do eBay, vyměnil svou závislost na alkoholu za internet a na aukcích si pořídil stovky starožitných syntezátorů. Každý den nám do studia doručovali nové balíčky, a my jsme jako malé děti vždycky rozbalovali ty staré mašinky, zapojovali je a zkoušeli, jak zní. Každá z nich měla velmi specifický zvuk, víte.

Cítí se Depeche Mode být nuceni představit s každým albem i zcela nový zvuk?
To by asi ani nebylo možné. Kvůli naším omezením nejsme s to stále nově nalézat sami sebe. Ale skutečně se snažíme stále znovu posouvat zvuk každým albem o kousek dál.

Je tohle vzorec úspěchu?
Myslím, že ano. Chci tím říct, že v průběhu událostí jsme se tak stali největší kultovní skupinou na světě

Co myslíte tým „kultovní“
Jednoznačně nepatříme do hlavního proudu. Nemáme ten jeden velký hit následovaný zívající prázdnotou. Na rozdíl od Madonny nebo Michaela Jacksona nás neobléhají paparazzi.

16.4.2009

Zdroj: Electronic Beats, Die Welt