Alan Wilder - Nikdy jsem neuvažoval o návratu

Alan Wilder, který je i po deseti letech od opuštění skupiny Depeche Mode stále vážený a postrádaný, se ke konci května 2007 nacházel v Berlíně, aby světovému tisku podal informace a odpovědi na otázky ohledně nového Recoil-alba "subHuman".

depechemode.de potkalo velmi šarmantního a dobře naladěného Alana Wildera v berlínském „Hotel Q“ a mluvilo s ním o novém Recoil-albu „subHuman“, o přednostech a nedostatcích věku Internetu, o hledání talentů a samozřejmě o...Depeche Mode...

Hotel Q Berlin, 24. května 2007

dm.de : od posledního alba „Liquid“ uplynulo sedm let. Jak dlouho trvaly přípravy resp. nahrávání Tvého nového díla „subHuman“?

Alan Wilder : vlastní nahrávání trvalo asi rok. Nejdřív jsem ale musel strávit nějaký čas, abych se znovu zaučil v používání studiové techniky. To trvalo asi tak dva měsíce. Víš, hodně věcí se mezitím změnilo. Například tu bylo spoustu nového softwaru, se kterým jsem se musel naučit pracovat, to trvalo nějaký čas. Na druhou stranu byla potřeba nějakého času na dodatečné věci jako surround-sound-mix, ambient-mix a vlastní mastering alba. To trvalo taky pěknou chvíli. Můžeme říct, že to nakonec bylo jeden a půl roku.

dm.de : Může být i předností, nemít aktuální přehled, když jde o nové technologie?

Alan Wilder : Může, ale myslím si, že to v podstatě není zas tak důležité. Chci tím říct, samozřejmě že rád používám nové technologie a pomocné prostředky, protože mě má práce velmi zajímá. Většina dnešních tools mi připadá prostě úžasná. Dřív se nemohlo při nahrávání dosáhnout tolika výsledků jako dnes. Ale nakonec jsou dobré nápady to, co se počítá. Technika není všechno.

dm.de : Měl jsi při nahrávání „subHuman“ osobní vrcholy nebo sem tam naopak těžké chvíle?

Alan Wilder : Jeden z vrcholů byla cesta do Texasu, abych tam nahrál Joe Richardsona. Byly to opravdu zábavné chvíle a práce pokračovala v rychlém tempu. Myslím, že veškeré nahrávání s Joe Richardsonem trvalo jenom týden. To bylo opravdu rychle, a jak jsem říkal, byla to prostě legrace. Už předtím jsem mu poslal materiál, aby už věděl, co chce dělat. Než jsme se potkaly, tak jsem vlastně nevěděl, co Joe vypracoval. Tradiční hudebník staré školy, který chtěl prostě hrát a byl velmi otevřený vůči jakémukoliv hudebnímu druhu. Neměl žádné výhrady proti všem těm elektronickým věcem, které jsem mu poslal. Řekl: „Člověče, prostě jsem chtěl dělat muziku..!“ Pro mě byl tento pracovní postup ideální, protože jsem něco jako ředitel. Ukaž mi tvé představení a já ho nahraju.

dm.de : Uvažoval bys o další spolupráci s Joem Richardsonem?

Alan Wilder : Možná ano. Ovšem má velmi osobitý styl a musíš být opatrný, aby ses neopakoval. Já mám vlastně rád neustálé změny, rád dělám různé věci. Ale v podstatě bych znovu s Joem pracoval, ano.

dm.de : „subHuman“ zní jako obvinění, zúčtování. Je to tak?

Alan Wilder : (přemýšlí) Ne úplně. No, „subHuman“ popisuje jakýsi druh podřízenosti, např. když se jedna skupinka lidí povyšuje nad druhou. Jedná se o koloběh lidské povahy, kterou můžeme sledovat všude ve světě, v dnešní době dokonce více než kdy dříve. Když se opravdu ohledneme, najdeme všude příklady. Může to být společenská vrstva, náboženství, může to být na osobní úrovni, může to být kvůli sexualitě, může to být ze všech možných důvodů. To je opravdu druh chování, kvůli kterému se někdo na někoho může dívat shora. To je ten nápad za tím. Tímhle způsobem se snažím chápat tohle album nebo si to tak srovnat. Jak známo to nejsou mé texty. Jsou to hlavně Joeho slova, proto je to jen má interpretace toho, co udělal on. Ale i tak chápu, že je to provokativní slovo. I v Německu, když si znázorníme význam slova „Untermensch“ (říká německy). Proto je to v tomto směru trošku provokativní. Ale není to myšleno tak, že by to mělo stigmatizovat určitou skupinu lidí.

dm.de : Depeche Mode nikdy nebyli jako U2. Celé roky se co nejvíce zabraňovalo tomu se veřejně politicky vyjadřovat. Jak politický je Alan Wilder? Vidíš „subHuman“ jako politické koncepční album?

Alan Wilder : Ano, můžeme říct, že to tak částečně je, ale nejsem v tom smyslu opravdu politický. Jak už jsem řekl, jde o lidskou povahu. To mě při tom zajímá mnohem víc. Myslím tím, je to téma, které se často u Recoil objevuje, právě ta temná stránka lidské povahy. A taky u „subHuman“ jde spíše o to, než o politické ideály nebo představy. Nemám nic proti, když jsou hudebníci političtí, ale já to nejsem opravdu.

dm.de : Na předchozích albech jsi užíval spíše klasických bluesových elementů, zato na „subHuman“ se zdá, že jsi došel k politickému protestnímu hnutí USA od poloviny 60tých let. Minuty dlouhé, skoro psychedelické hry zvuků mnohdy připomínají skupiny jako Canned Heat, The Byrds, Eric Burdon nebo taky The Move. Poslední čtyři minuty stopy „Interluders“ vrcholí směsicí bluesu, jazzu a psychedelického rocku. Píseň „Backslider“ připomíná těžkou foukací harmonikou a staré Canned-Head klasiky jako „Evil Woman“, „It's allright“ nebo „Mean Old World“. Byl tento hudební růst záměrný nebo tak jen působí?

Alan Wilder : Puh...(úsměv) Ano...myslím si, že to jsou velmi zajímavé body, které teď zmiňuješ. Chci říct, ty vlivy tady v každém případě jsou a částečně to přichází od Joa samotného. Hudební díl ode mne reaguje pak do určité míry a snaží se to rozvinout dál. To znamená, že všechno, co udělal je tam později přidáno. K první části otázky, v které jde o tu politickou věc... možná je s „5000 Years“ jedna stopa, která je svým způsobem patrně anti-americký statement. Snažím se následovat nápad písničky a vtisknout tomu do určité míry vlastní rukopis. Joe napsal jednoduchou písničku o 5000 letech lidských dějin a o tom, co jsme se v této době naučili mimo jiné o válkách. Pak jsem se pokoušel to všechno uchopit jako celek, hudebně to podmalovat a osvětlit. Joe vypráví stopu a já do toho vkládám zvuky.

dm.de : Takže Ty jsi vlastně vystavěl hudbu okolo Joeho textů?

Alan Wilder : Ano, v tomto případě byl nejdřív jeho text a pak můj zvuk. U většiny ostatních stop je to spíš naopak, nejdřív já, pak on.

dm.de : A byl výsledek jiný než u ostatních písní?

Alan Wilder : Ano, myslím si, že ano. U „5000 Years“ stejně jako u „Backslider“, poslední stopě na albu, to bylo tak: nejdřív on, pak já. A oboje jsou svým způsobem konvenční písně alba. Přesto se snažím je vyvíjet dál, dát jim mou nálepku Recoil, interpretovat mou náladu.

dm.de : Takže je to určitě zajímavý přístup, otočit pracovní proces?

Alan Wilder : Ano, naprosto. Některé z jmenovaných referencí, jako např. Canned Head jsou skutečně v těch kouscích obsažené, i ta foukací harmonika. Tyhle zvuky prostě velmi dobře fungují s Joem. Já jsem se nějakým způsobem už vždycky zajímal o psychedelické zvuky...pro věci, odehrané pozpátku.

dm.de : Takže teď už víme, že Tě Joe velmi inspiroval. Odkud ještě bereš tvou inspiraci?

Alan Wilder : To byla vždycky těžká otázka. Myslím, že odevšad...To se může zdát jako hloupá odpověď, já vím. Ale je to opravu spíš intuitivní. Způsob, jakým pracuji, je do určité míry spíš ten, že se pokud možno snažím o tom moc nepřemýšlet.

dm.de : Já jsem velmi vizuální člověk. Hodně si toho spojuji s barvami a formami nebo mám okamžitě na mysli nějaký obraz, když něco slyším. U jiných zato hodně funguje přes akustické vjemy...

Alan Wilder : Snažím se s mými zvuky tvořit obrazy. Pro mě jsou tóny taky přímější než obrazy.

dm.de : Je to už Tvým cílem, když začínáš s prací?

Alan Wilder : Ano, problém je, že nemám opravdový cíl, když začínám s prací. Nový projekt je jako bílé projekční plátno. Na něm se nachází řada akustických náhod. To znamená, že když spojím vzájemně dvě věci, následuje něco nepředvídatelného. Potom buď řeknu „Ne, to není dobré“ nebo „Ano, to je dobré“ i když sem tam třeba vůbec nevím, proč. Když chci, přecházím k dalšímu kroku. Je vícero kroků, při kterých vedeš kompozici tam, kde ji nakonec chceš mít. A teprve potom o tom možná začnu přemýšlet: „Ano, to je docela dobrá cesta, pojďme jí dál“. Následuješ tvůj instinkt a blížíš se k věci, děje se to podvědomě.

dm.de : Ještě jednou k textům. Nepíšeš je tedy sám, ale výhradně s Tvými hostujícími zpěváky...

Alan Wilder : Oproti předchozímu albu není na „subHuman“ příliš textu. Na „Liquid“ bylo o mnoho víc Spoken Words, hodně textu. Tato deska je víc jednodušší a otevřenější interpretacím.

dm.de : Ale Ty nakonec rozhoduješ, jaké texty budou použité nebo o jaké téma se bude jednat?

Alan Wilder : Ne úplně celé téma, ale určité části možná. Někdy řeknu: „Z tohoto řádku nejsem moc nadšený“ nebo „Nemůžem tuhle část posunout támhle? To možná bude fungovat líp“. Nebo jednoduše řeknu „Ne, to není skvělé.“ U Joea je to tak, že poměrně slyšíme to, co napsal. U Carly tomu bylo trošku jinak. Udělala pár věcí, u kterých jsem řekl „Tady si nejsem moc jistý.“ Pak zkusila něco jiného, co se mi líbilo...

dm.de : Je to vždycky pocit, který se snažíš sdělit. Zjevně nejde o každé jednotlivé slovo nebo o speciálním obsahu, nýbrž...

Alan Wilder : Myslím...u Carly byly jednotlivé pěvecké části tak říkajíc čistý zvuk, žádný text. Podobně jako u Elizabeth Fraser z Cocteau Twins. Očividně tam texty nejsou tak moc důležité. Ale já si myslím, že kdy jsou texty, měly by i tyto dávat smysl. Chtěl jsem, aby odpovídaly hudbě. Normálně reagují textaři na hudbu a píšou něco, co s ní nakonec funguje. Já dělám spíš temnější věci. Takže napíší něco, co je opravdu zajímavé a taky trochu temné. Proto obvykle nejsou s texty žádné problémy. Ale já se snažím nechat jim prostor pro vlastní věci.

CARLA TREVASKIS

dm.de : Co je nejkreativnější a nejpříjemnější aspekt při produkci alba? Je to skládání, produkování, psaní? Nebo když se všechny věci navzájem pomalu spojují?

Alan Wilder : Jeden z nejpříjemnějších momentu je, když se zrovna podaří průlom, když ze sebe dostaneš opravdu dobrý výkon. Nebo když můžeš říct „Oh yeah, to bude v každém případě fungovat““ Když jsem přišel se všemi těmi věcmi zpátky z Texasu, které jsem tam nahrál, byl jsem velmi vzrušený, protože jsem věděl, že s tím materiálem toho budu moct hodně udělat. Nemusel jsem hledat věci, všechno jsem měl tady. Potřeboval jsem to jenom posunout tam, kde jsem to chtěl mít. To byl opravdu dobrý moment.

dm.de : Jak hledáš a nacházíš tvé hostující zpěváky? V tisku je řeč dokonce o Googlu. To ovšem zní velmi dobrodružně.

Alan Wilder : To opravdu souhlasí. A proč ne? Víš, tam venku je hodně talentovaných lidí, kteří třeba nedostanou uznání, jaké si zaslouží. Je skvělé, takové lidi nacházet a třeba je i podpořit. Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem poprvé slyšel Joeův hlas...Ale proč nepoužít tuto techniku, Internet, komunikační cesty, které v dnešní době existují?

dm.de : Hudba je audiovizuální, hudba je ztvárnění produktu. Přemýšlíš během práce o možných formátech, o návrzích obalu nebo eventuálních videích nebo všechnu tuhle práci přenecháváš ostatním?

Alan Wilder : Ne. Nemůžeš přemýšlet o obalu, když ještě ani nevíš, jak bude znít hudba. Obal a hudba by spolu neměli nic společného. A jak už jsem řekl, když začínám, ještě nevím, kam nakonec povede cesta. Proto přichází na řadu název desky až úplně nakonec. Je to snaha najít cestu, jak desku smysluplně prezentovat.

dm.de : Takže název „subHuman“ přišel na řadu až nakonec?

Alan Wilder : Přesně tak. Teprve potom se přemýšlí o tom, jak album opticky prezentovat. Já jsem předal své nápady grafikovi, řekl jsem mu, o čem podle mého názoru „subHuman“ je. Diskutovali jsme o tom a on pak utvořil nějaké návrhy. Chtěl jsem graficky něco úplně jiného než obvykle.

dm.de : Ano, to se Ti s albovým obalem podařilo. Jaký se za tím skrývá nápad?

Alan Wilder : Takže, ty figuríny, všechny tyhle plastové modely měly znázorňovat to „bezcenné“. Lidé, kteří se dají kdykoliv přizpůsobit, což je tak říkajíc nápad „subHuman“. Svým způsobem jsou to tedy ty podlidé. Vidíme je v mnoha různých situací, situací všedního dne.... Když si prohlížíš kompletní artwork k vydání, tak budeš vědět, co tím myslím. A to byl ten nápad za tím.

dm.de : V dnešní době se umělců daří čím dál tím méně prodávat album normální cestou bez ztrát. Průmysl si stěžuje na obratové propady kvůli různým výměnným burzám a nelegálnímu kopírování cédéček. Ty jsi v roce 2001 v jednom interview řekl, že byly problémy s rozšiřování tvé hudby a ty proto vidíš výměnné burzy v určitém rámci jako legitimní prostředek. Změnil se mezi tím nějak tvůj názor?

Alan Wilder : Ne, v podstatě o tom uvažuji pořád stejně. Samozřejmě, že to není dobré pro nahrávací společnosti a jejich obraty. Ale myslím si, že pro někoho jako jsem já...nemůžu opravdu očekávat, že se mé desky dostanou do obchodů. To už se nestane. Když chci jednat na stejné úrovni jako jiní hudebníci, jsou online-zdroje jedinou cestou. A to je taky způsob, jakým si lidi dnes kupují hudbu. Nejde to zastavit, stane se to. Trh singlů umírá, desky a cédéčka už nebudou dlouho existovat.

dm.de : „subHuman“ se před dvěma dny objevilo na Internetu...

Alan Wilder : Ano, už jsem o tom slyšel...takového něco se prostě stává. Myslím si, že opravdový fanoušek bude čekat, aby ho dostal. O tom si taky nedělám žádné starosti. Formát mp3 by se měl taky zlepšit, aby byla kvalita dostatečně dobrá. Když je kvalita v pořádku, nemám s tím žádné problémy. Brzo uděláme například iTunes-paket. Kompletní Recoil-Backkatalog bude v nacházejících měsících zveřejněn u iTunes, to znamená včetně všech mixů, všech speciálních mixů. Budeme tyto věci nabízet v novém, vylepšeném mp3 formátu. Takže to bude znít lépe. Možná ne perfektně, ale už docela dobře.

dm.de : Už jsi určitě slyšel o „supporter-modelu“ Einstürzende Neubauten. Co si o tom myslíš?

Alan Wilder : Ano, slyšel jsem o tom. Co vlastně dělají?

dm.de : Takže, takzvaní „supporter“ zaplatí předem skupině příspěvek. Pouze z těchto peněz se pak produkuje jejich album, úplně nezávisle od labelu nebo hudebního průmyslu. Za to pak podporovatelé dostanou speciální vydání alba, podle volby s DVD. „Supporteři“ se můžou u pravidelných webcast-přenosech i podílet na procesu vzniku alba. Taky existuje spoustu dodatečných extras.

Alan Wilder : To je v každém případě zajímavé a vítané.

dm.de : Kde Alan Wilder vlastně žije, tedy v jakém městě?

Alan Wilder : Nebydlím v žádném městě. Žiji na venkově. Rád ale navštěvuji města jako změnu.

dm.de : Kde se přesně nachází legendární studio „Thin Line“?

Alan Wilder : U mě doma, ovšem v oddělené budově.

dm.de : Jakou hudbu posloucháš v soukromí?

Alan Wilder : Oh, tuhle otázku nesnáším! (směje se...) To je opravu těžké zodpovědět. Vlastně poslouchám všechny možné věci, nic moc nového. Opravdu poslouchám různé věci. Nedávno jsem si koupil Nicka Cavea, jeho album „Grindeman“. To znamená, že právě poslouchám jeho. Vlastně jsem si ho ani nekoupil, protože cédéčka od Mute dostávám jako tak. (usmívá se) Každopádně to zbožňuju. Co ještě, musím se zamyslet...Air, Morrissey, Jonny Greenwood od Radiohead. Udělal desku pro jeden film - „Bodysong“. Trošku se to podobá Recoilu. Hodně všestranné a opravdu dobré. Takže, jak už bylo řečeno, poslouchám všechny možné věci.

dm.de : Ještě pár otázek týkající se Depeche Mode. Uvažoval jsi někdy o návratu?

Alan Wilder : Ne, o tom jsem opravdu nikdy neuvažoval.

dm.de : Takže to pro Tebe bylo asi dobré rozhodnutí...

Alan Wilder : Ano.

dm.de : Ale přesto, krátce jsi spolupracoval na „Remastered Editions“ starých alb Depeche Mode. Můžeš nám něco říct o třídění a výběru filmového materiálu?

Alan Wilder : Bylo to opravdu docela zajímavé, zas slyšet ty alba. Vlastní koncept byl reprodukovat originální mixy v něco lepší kvalitě pro „Remastered Editions“. Proto nebylo tak zajímavé na tom pracovat, protože mi to nenabízelo příliš možností k výběru něco eventuálně změnit. Dokumentace ale byly velmi zajímavé a obsahují spoustu mého osobního videomateriálu. Staré snímky jsou ode mne, proto na nich taky nejsem nikde vidět. Myslím, že tyto malé filmečky jsou opravdu velmi dobře udělané. Chtěl bych od nich někdy vidět dlouhou verzi, velký film o celé věci Depeche Mode.

dm.de : Je ještě nějaký další materiál, na který by se mohli fanoušci těšit?

Alan Wilder : Ne opravdu...myslím, že jsme už téměř všechno použili (usmívá se...)

dm.de : Děkujeme Ti za rozhovor a loučíme se s hodně milými pozdravy, které Ti posílají spousty fanoušků z depechemode.de.

Alan Wilder : Děkuji, to je opravdu velmi milé.

Interview : Dennis Burmeister, Nina Witkiewicz a Marcel Kochert

Překlad z německého jazyka do češtiny: Lucie H.