Elektrické šoky

Elektrické šoky

Sami nevěřili, že by tu ještě po 25 letech mohli být. Co víc – jsou posledními pohrobky novovlnně romantické scény 80. let. A hlavně: zrají jako nejkvalitnější francouzské víno. Depeche Mode, to prostě není žádná "pomíjivá MÓDA".

text: Francesca Skirvin

Nahrávali jste na třech místech...
Martin: Ano, na Santa Barbaře, v Londýně a v New Yorku - to jsou přesně ta tři města, ve kterých v současnosti žijeme...

Dali jste před začátkem natáčením společně hlavy dohromady a diskutovali jste, jakým směrem by se měla deska ubírat?
Andy: Ani ne. Depeche nikdy nedělali před nahráváním nějaké specifické plány, vždycky se to nějak přirozeně vyvrbilo. I tentokrát se začal sound definovat jakoby sám od sebe, po pár týdnech zkoušek a demonahrávek, směrem k našim starším deskám. Více analogových synťáků, mixovaných s kytarami, méně digitálních kejklů - a my nebyli proti. Naopak. Což ještě víc těšilo producenta Bena Hilliera, který na analogový zvuk nedá dopustit. Myslím, že Playing The Angel stojí na zcela jiném pólu, než naše poslední alba.
SKEPSE A RADOST

Jaké to bylo být společně ve studiu po více než čtyřech letech?
David: Přechod byl hrůzostrašný, to víš, jako vždy, když jsi najednou vytržen ze svého příjemného, soukromého nicnedělání. Pak tě přepadá skepse typu: "Máme ještě vůbec na to, dokážeme být ještě kreativní?", "Kolik tam šoupneme písniček?", "Budeme ještě pro někoho zajímaví?", "Dokážeme zvládnout roční turné?" apod. Nakonec se pesimismus zase ukázal jsko bezpředmětný, ale takhle prostě uvažuješ. Za sebe klidně prohlásím, že jsem se studiově cítil nejlépe od desky Violator...
Andy: Nemáme stihomam, že bychom měli nebo museli natočit definitivní, ideální album Depeche Mode. Na druhou stranu víme, že každá deska může být i naše poslední, dokonce se po Exciteru mluvilo o našem rozpadu, což ještě přiživila dlouhá nahrávací pauza.
Martin: Bylo to úžasných 25 let, a i nadále si myslíme, že děláme velké desky, že jsme toho schopni. Pořád jsme přesvědčeni, že jsme kvalitní kapela.

producent Ben Hillier. Proč zrovna on?
Martin: Tentokrát jsme opravdu potřebovali někoho, kdo bude supervisorem celého projektu, kdo bude pracovat uvnitř, ale jeho pohled bude směřovat i zvenčí. Chtěli jsme nějakého kápa, který by nás dokázal usměrnit, a vyždímat z nás to nejlepší.
Andy: Pak jsme si vytipovali pár jmen a Ben se v tom seznamu posouval stále výš, až se stal jasnou, jedinou volbou. A štastnou volbou. Je to nejen profesionál, ale i zapřísáhlý fanda elektronické muziky. A ještě něco - naši poslední dva producenti byli velkými fandy Depeche Mode, což někdy působilo kontraproduktivně. Ben má kapelu taky rád, ale střízlivě, s odstupem, což byla výhoda...

Kdo ještě tvořil tvůrčí technické jádro při nahrávání?
Andy: Kromě Bena dva šikovní programátoři. Dave McCracken dělal třeba s Ianem Brownem a Rick Morfia, který byl při mnoha projektech Benovou pravou rukou. To je vše, ani jsme si nakonec nepozvali žádné hosty.

Opírá se deska o nějaké stěžejní textové téma?
Martin: Jednotné, koncepční téma nemá, ale na druhou stranu se naše texty vždycky dotýkaly neortodoxních témat, šly jinou cestou než obligátní popové nebo rockové texty. Všimněte si i jednoho vtípku, který se toho týká. Na obal jsme umístili motto: "Bolest a utrpení v různém tempu". Já naše desky nikdy nevnímal jako extra přetemnělé, nejsou až tak chmurné, jak si mnozí myslí, vždy je v nich citlivě zakomponován humor, o kterém však, přiznávám, někdy víme jenom my.
SYMBOL VIOLATOR

Jako první singl jste vybrali Precious...
Martin : Je to píseň o mých dětech, zrovna se rozvádím, takže nic veselého. Hudebně je to věc, která má v sobě víc komerčního náboje, než zbývající skladby, tak proto singl. I když, kdo ví, nemáme patent na to, co je a co není komerční, vždycky jsme se pohybovali mimo mainstream, takže co je pro nás komerční, nemusí být pro ostatní a naopak...

Další z klíčových tracků alba je John The Revelator...
David: To je jedna z věcí, které Martin napsal napřeskáčku, vždycky k ní odbíhal od jiných písníček, a brousil a piloval...To jsme zrovna rozbili tábor v Santa Barbaře. Když si vzpomenu, jak nám ji poprvé předvedl a když teď slyším výsledek, jde o dvě diametrálně odlišné věci.

Martine, sleduješ na sobě po skladatelské stránce nějaký posun?
Martin: těžko říct. Jsem spokojený s drtivou většinou věcí, které jsem napsal řekněme od roku 1986. Violator byl asi vrchol, ale osobně jsem hrdý i na Ultra a Exciter.

Dá se o Playing The Angel říct, že patří k experimentálnějším albům vaší diskografie?
Andy: Neřekl bych, že je experimentální. Určitě se v mnohém liší od našich dvou posledních studiovek, je víc v duchu Black Celebration, nebo Music For The Masses.
JSME UNIKÁT

Překvapuje vás, že jste často citováni jako jeden z největších inspiračních zdrojů dnešní taneční kultury, nebo detroitské technoscény konce 80.let ?
Andy: Je to divný pocit, protože si dobře pamatuji, že jsme byli považováni za tu "nejbělejší z bílých kapel", vzešlých z Basildonu. A teď jsme v pozici, kdy se o nás mluví jako o vlivu na celou škálu hudby napříč rasami.

Stojíte na prahu velkého světového turné
David: Protože se na ty zátahy dokážeme líp připravit, tak si to, na rozdíl od minulosti, dokážeme i víc užít. Osobně jsem na předcházejícím turné zažil pocit, že jsem si po probuzení pamatoval všechno co se dělo, což bylo kdysi nemyslitelné. Pamatuji si tváře lidí v publiku, pamatuju si, co a jak jsme hráli, prostě všechno a chci to prožívat znovu a znovu, nabíjí mě to. Vyjet na turné a noc co noc ze sebe ždímat to nejlepší, to je moje nutnost, moje výzva, to, co mě drží při životě a příčetnosti. Jo, jo, jo, těšíme se.

Jste neobyčejně úspěšná kapela. Jste na to hrdí?
David: Stoprocentně. Už jen fakt, že jsme přežili čtvrtstoletí, všechny ty eskapády, úlety a šílenosti a že jsme tu vlastně zbyli téměř jediní s kapelami jako U2 nebo R.E.M , to mě opravdu naplňuje hrdostí. Depeche Mode jsou jedineční, není nikdo, kdo by zněl a hrál jako my. Jsme unikát.

zdroj: ROCK REPORT