Vlasové gely, oční linky a syntezátory

Vlasové gely, oční linky a syntezátory

Začátkem roku 2005, německý Tagesspiegel vydal článek, v kterém zpěvačka Inga Humpe vzpomíná na "berlínské doby" z první poloviny 80.let, mimo jiné ve společnosti kapely Depeche Mode a především jejich "spielführera".

Měli trapné účesy a jejich jméno zní hloupě ještě dnes: Depeche Mode. Ale po 25ti letech je jasné, že byli avantgardou. Od Ingy Humpe: Jejich hudbě se na začátku osmdesátých let říkalo synthie pop. Zní to trochu jako umělá hudba – také že tento žánr nepřežil moc dlouho, stejně jako většina skupin té doby. Jenom jedna, Depeche Mode, ze začátku vysmívaná teenagerovská skupina, je úspěšná dodnes a slaví tento rok 25. narozeniny. Johnny Cash dokonce udělal cover jedné z jejich skladeb: „Personal Jesus“. Potom ten song nahrál ještě jednou Marilyn Manson. Nové remixové album v německých albových žebříčcích vystoupalo na druhé místo. O fenoménu Depeche Mode a jejich vlivu na popovou hudbu vypráví Inga Humpe. Spolu se svým manželem Tommi Eckartem tvoří 2raumwohnung, jednu z nejúspěšnějších německých skupin. Když jsem Depeche Mode slyšela poprvé, bylo to něco jako zrada. Muselo to být v roce 1982, tehdy jsem ještě procházela svou punkovou fází. Daniel Miller, šéf nezávislého hudebního vydavatelství Mute, uzavřel s Depeche Mode smlouvu. Trochu jsem Daniela znala a byla jsem v šoku. Jak mohl najednou začít dělat popovou hudbu? Teď jsou Depeche Mode úspěšní už 25 let. Každý, kdo píše popové písničky, se dřív nebo později dostane k jejich autorovi Martinu Goreovi. Po celá ta léta se mu dařilo znít vždy jinak – na svém sólovém albu dokonce zpívá poválečný šlágr „Das Lied vom einsamen Mädchen“ - a přesto je pořád slyšet ona výjimečná atmosféra, tolik typická pro Depeche Mode. Už jen samotné názvy písní a alb: „Black Celebration“ a „Music for the Masses“, je v tom něco sakrálního a velmi dramatického. Ale považovat něco takového za dobré jsem si v roce 1982 ještě nedovolila. Tehdy mi nešlo ani tak o hudbu jako o ideologii. Už jen to pošahané jméno: Depeche Mode. Byl to nápad zpěváka Davea Gahana. Během výuky na londýnské umělecké škole četl francouzský módní magazín s názvem "Dépêche Mode". Vše, co mělo co do činění s módou mi přišlo podezřelé, nechtěla jsem naletět na nějakou rychlokvašku. Raději jsem chodila s plastikovým sáčkem než abych si pořídila kabelku. U desek, které jsem točila mezi lety 1979 a 1982 s punkovou skupinou Neonbabies, šlo hlavně o životní postoj. Přišla jsem z Hagenu do Berlína v šíleně vzteklém rozpoložení. Už jako teenagerovi mi stát připadal prolhaný, o lidech z RAF (Frakce Rudé armády) jsem si tehdy myslela, že by mohli jako jediní něco změnit. Bylo mi dvacet, když si Ulrike Meinhof vzala život, a byla jsem rozhodnutá, že se stanu členem RAF. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo, místo toho jsem roku 1977 objevila punk. S Neonbabies jsme mimo jiné předskakovali The Clash. Na koncertech publikum rádo házelo plechovkami od piva, které mi padaly na hlavu a já je zase házela zpátky. Depeche Mode s jejich synthie popem a Neonbabies – to byly dva úplně jiné světy. Později měli dokonce stejného producenta jako my: Garetha Jonese. Z dnešního pohledu bych řekla, že Depeche Mode byli prostě post-punk. Jejich hudba byla logickým protiproudem punku. Používali syntetizátory, aby vytvářeli melodie. To mi připadalo svým způsobem zajímavé, dokonce jsem si sama jeden syntetizátor koupila a trochu jsem se na něm pocvičila. Ale postoj skrývající se za popovou skupinou jakou byli Depeche Mode byl pro mě tehdy nemyslitelný. Tak to v tom věku chodí: Od první samostatně objevené ideologie se člověk těžko odpoutává. Studio Hansa v Köthener Straße, ve kterém jsme nahrávali a ve kterém v období mezi lety 1983 a 1985 na svých deskách pracovali Depeche Mode, bylo legendární místo. V sedmdesátých letech sem přišel Brian Eno, tady vznikla skladba Davida Bowieho „Heroes“. Už jen to, že to bylo tady, přispívalo k obzvlášť jedinečné auře toho místa. Stály tam staré syntetizátory, panovalo přítmí a všude byla hromada prachu. Zpívali jsme v obrovském, starém orchestřišti, kde si člověk připadal úplně ztracený. Vše osvětlovalo jen pár osamělých lamp. Přitom mělo toto čtyřpatrové studio ultramoderní vybavení. Od mixážní místnosti byl výhled přesně na Zeď na Postdamer Platz, na čáru smrti a hlídající vojáky NDR. To místo bylo kouskem dějin. A to přitahovalo spoustu lidí ze zahraničí. Lidi jako Depeche Mode. Jejich autor písniček Martin Gore se vždy zajímal o německou elektronickou hudbu, o Kraftwerk. Taky o krautrock skupin jako Neu! U stejné nahrávací společnosti jako Depeche Mode byli mimo jiné Einstürzende Neubauten a DAF, kteří bodovali hitem „Tanz den Mussolini“. Na skladbě „People are People“, se kterou se roku 1983 podařilo Depeche Mode prorazit, je slyšet vliv Neubauten: Takové to mlácení na kovové nástroje vymysleli oni. Už ani nevím, kdy to přesně bylo, ale někdy kolem roku 1983 jsem se s kluky z Depeche Mode seznámila. S naším společným producentem jsme zašli do jednoho klubu v Damaschkestraße. Já a Martin jsme tu dobu měli docela podobný střih vlasů. Na stranách vyholené na krátko a nahoře kadeře blond loken: Vypadalo to strašně. Fotky z té doby jsou hrůza. Rok 1983 byl pro mě bodem zlomu. Rozloučila jsem se s mou punkovou ideologií a dosáhla s „Codo“ na první příčku hitparád. Od té doby jsem mohla být se skupinami jako Depeche Mode zadobře. Po třech letech punku u mě nastoupila deziluze a ta se projevila na hudbě. Punk přece jen nebyl ta věčná, spásná rodina, jakou jsem si představovala, první další rodina po rodičích. Někdy ten čas přijde u všech hnutí mladých: Člověk je zklamaný, protože dojde ke komercializaci. S DÖF a písničkou „Codo“, ze které si většina ještě pamatuje část refrénu „Ich düse im Sauseschritt“, jsem se záměrně postavila mé hudební minulosti. Řekla jsem si: Tak, teď pro změnu udělám šlágr a převrátím všechno naruby. Z mých starých přátel mi pak už nikdy nikdo nezavolal. Že jsem ve svém postoji byla tak dlouho zatvrzelá je mimo jiné určitě výsledkem mé protestantské výchovy. Protestanství je přece velmi nesvobodné, nelze se zpovídat, hříchy nebudou odpuštěny. Velmi nesexy. Proto jsem taky byla tak úzkoprsá. Pohybovala jsem se vždy na velmi tenké hraně. A když jsem přišla na to, že punk není ono – ta drzost a neustálé držení odstupu – přiklonila jsem k opaku. Martin tehdy chodil s jednou Němkou, Christinou Friedrichs. Po večeru v Damaschkestraße jsme se čas od času vídali a spřátelili jsme se. Martin byl mezi lety 83 a 86 v Berlíně velmi často. Když jsem se sestrou založila Humpe&Humpe, hrál Martin z Depeche Mode na jednom z našich alb. Byli jsme zase v studiu Hansa, on zrovna nahoře pracoval na desce a když jsme se ho zeptaly, nahrál nám k jedné naší skladbě syntetizátorovou linku. Brzy nato jsem si uvědomila, že se v Německu hudebně dál už nedostanu. Snila jsem o sloučení taneční hudby s klasickými songy, ale něco takového v Německu neexistovalo. Musela jsem pryč a vydala se do Londýna, protože tam byly skupiny, které dělali právě tohle. Když jsem se v roce 1986 přestěhovala do Anglie, bydlela jsem u Christiny, v té době Martinovy expřítelkyně. Potkávala jsem jej a ty ostatní tři z Depeche Mode venku a na privátních party. Bydleli jsme ve stejné čtvrti. Jednou se konal legendární večírek u Christiny. Přišli všichni z Depeche Mode, taky pár lidí od Pink Floyd. A protože jsme slavili v Anglii, přišla klasika: Dave Gahan smíchal všechen alkohol, který se mu podařilo najít, do jednoho kbelíku, ze kterého potom všichni pili. Podle hesla: Party je dobrá teprve tehdy, když se zvrací. Dave měl v opilosti hloupé řeči o Hitlerovi a mně to všechno šlo na nervy. Myslím, že jsem za nějaký okamžik odešla do svého pokoje, zavřela dveře a byla naštvaná. Asi jsem byla trochu přecitlivělá, ale měla jsem vždy pocit, že mě jako hudebnici, navíc německou, v Anglii nebrali vážně: Žena je prostě žena a ne hudebnice. Martin byl výjimkou. Martin Gore je na heterosexuálního muže hodně ženský. Dřív si rád oblékal sukni a nosil těsné černé topy s velkým výstřihem odhalujícím hrudník. Když člověk dokáže hrát roli popaře a přitom neztrácí svou osobitost, musí být velmi silný a uvědomělý. A to on je. Martin byl asi prvním metrosexuálním mužem. Teprve o mnoho později se to stalo módním díky lidem jako je David Beckham. Domnívám se, že to není jen zásluhou Martinova neuvěřitelného skladatelského talentu, že Depeche Mode produkují hity už 25 let. Jiní, například Pet Shop Boys, prostě nedokázali udržet svou slávu tak dlouho. Depeche Mode se totiž uměli etablovat v technu a dokonce i na countryscéně. Měli výtečné remixy, například Westbam už před léty nově mixoval jejich věci a Johnny Cash zpíval „Personal Jesus“. Na koncertě Depeche Mode jsou zastoupeny snad všechny věkové skupiny od hodně mladých až k těm 40ti až 50ti-letým. Techno uvolnilo neuvěřitelnou energii, to museli cítit i Depeche Mode a přejali to do své hudby. Ještě si vzpomínám, jak jsem byla v roce 1988 na prvním raveu. Dělala jsem společnost technoformaci KLF, kteří vyjeli s náklaďákem a svolávali lidi skrz pirátské vysílání. Jeli jsme na tajná místa za Londýnem a pak začala party. Všechno to bylo přísně zakázané: Spontánní raves s více než sto lidmi v Anglii spadaly pod „Crinimal Justice Act“ a byly trestné. Bylo vůbec neuvěřitelné, když přijela policie a my museli utíkat pryč. Ale nikdy mě nezatkli. Vrátila jsem se do Berlína jakmile roku 1989 padla zeď. Brzo na to se pořádaly první party v Tresoru, to bylo mnohem lepší než v Anglii, protože to neodporovalo žádnému zákonu. Těžko říct, co mě tak fascinovalo na technu, ale asi to byl ten minimalistický, monotónní beat. V půlce 90. let to u Depeche Mode vypadalo na rozpad. Alan Wilder odešel. Dave Gahan si v roce 1995 pokusil vzít život a o rok později málem umřel na předávkování. Dave byl ještě hodně mladý když se stal úspěšným. Pocházel z anglického maloměsta a měl už tehdy ženu a dítě. Hodně lidí se nevyrovná s tím, když se jim najedou tak radikálně změní život. Teď už dělám hudbu 25 let a to, že máme s mým přítelem Tommi Eckhartem s 2raumwohnung takový úspěch mě moc těší. Inspiruje mě to a taky nedělám rozdíl mezi soukromým životem a hudbou. Je jasné, že člověk po koncertě, na kterém ho povzbuzují fanoušci – u Depeche Mode to bylo na 80.000 lidí - spadne do jámy. Sejdeš z pódia a najednou jsi zase jenom člověk. Srovnat si ego je na úspěchu to nejtěžší. Jsem moc ráda, že se můžu bavit s lidmi z personálu okolo. Jezdíme na turné v autobuse, abychom mohli být po koncertě spolu. To se mi líbí. Dřív jsem často byla na hotelovém pokoji sama, vůbec to nebyl pěkný pocit. Martina jsem už dlouho neviděla, podle toho co vím, žije v Los Angeles. Minulý rok v listopadu hrál v „Cookies“, bohužel jsem neměla čas tam zajít. U psaní písniček dodneška myslím na Martina Gorea. Už léta si pročítám všechny jeho texty písní. Naše skladba „Freie Liebe“ je inspirována „Freelove“, která je na posledním albu Depeche Mode. Martin vytváří nádherné obrazy a to jak přenáší pocity – je vidět, že do písní proměňuje své prožitky. Můj nejhezčí zážitek s Martinem byl na jedné party v Londýně u jedné kamarádky. Seděli jsme v její ložnici, Martin mi zrovna představil svou ženu Suzanne. A později jsem mu zazpívala písničku, kterou jsem zrovna složila. Jenom tak, bez kytary. Martin mi zazpíval svou poslední píseň. A u toho jsme se bavili o starých známých. To byl velmi vřelý okamžik. V místnosti bylo cítit štěstí. Mimochodem, ta moje písnička z té doby nebyla nikdy vydána. Zazpívám ji Martinovi ještě jednou, až jej zase potkám. Tagesspiegel Obrázok poznámka: Martin Gore se objevil na albu Anete & Inga Humpe v písních: Happiness Is Hard To Take (Keyboards : Anete Humpe / Martin Gore / Roma Baran) Don't Know Where I Belong (Toy Keyboard : Martin Gore)

Názory Devotees (7)

Monghi

 1    3. august 2010 o 18:52

to dangerous: priatelu, parada!! skvela praca, vdaka!

Rasputin

 2    3. august 2010 o 19:09

dobrej článek

tomy

 3    3. august 2010 o 20:29

Martin vytváří nádherné obrazy a to jak přenáší pocity – je vidět, že
do písní proměňuje své prožitky.

Pekná veta, danke dangerous smile

trentt

 4    4. august 2010 o 23:36

Happiness is hard to take :
http://www.youtube.com/watch?v=bB65Misqi9w

chmelko

 5    7. august 2010 o 21:52

jeden z naj členkov aky som poslednu dobu čítal, díky dangi!

Night

 6    8. august 2010 o 22:06

Zaujímavý článok, Ďakujem.
Je pre mňa fascinujúce čítať myšlienky a spomienky niekoho, kto osobne pozná Martina.

Dusan

 7    10. september 2010 o 21:51

Super článok !!! Vďaka .

Depeche Mode FanShop

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa