Rock&Pop 1991 - DEPECHE MODE

V roce 1991 se objevil na titulní straně, v tehdy v novinovém formátu vycházejícím časopisu Rock &Pop - David Gahan a uvnitř magazínu popsal redaktor Josef Vlček Corbijnovi fotografie velmi zajímavým čtením o skupině Depeche Mode ….

Město Basildon na obyčejné mapě Anglie nenajdete. Abychom se tam dostali, vyjedeme z Londýna směrem na východ po East India Dock Road, míjíme East Ham a Barking, na šestnácté míli (v Anglii se měří silniční vzdálenosti od London Bridge) vidíme elektrárnu ve West Thurrocku a o kousek dál doky v Tilbury. Po pravé straně silnice nás čeká tunel pod Temží, postavený v roce 1963 jako spojnice pro dopravu mezi Essexem a Kentem na druhé straně řeky. Přijíždíme na křižovatku v Pitsea. Jedním směrem se dostaneme k rekreačnímu místu Canvey Island, kde nás také čeká hlavní britský terminál pro zkapalněný zemní plyn. A druhým směrem, na sever, vede silnice k Basildonu, místu, které se pořádně rozrostlo teprve po druhé světové válce. Kdybychom jeli vlakem, trvalo by to z londýnského předměstského nádraží půl hodiny. Ale pro turistu nemá smysl tam jezdit. V žádném bedekru nenajdete nějakou místní pamětihodnost nebo zvláštnost. Kdyby nebyl v Kralupech pohřben Jaroslav Seifert a Basildon dnes nečítal už 180000 obyvatel, řekl bych „anglické Kralupy“. Ale pozor - dnešní Basildon už svou výjimečnost má. Odtud totiž pocházejí Depeche Mode, možná nejslavnější elektronická a zároveň diskotéková, rocková a taky popová kapela dneška. Naprosto bezvýznamné město se stalo rodištěm souboru, díky němuž se rozvinul elektropop i dnešní šílenství diskotékových mixů, souboru, který přinesl aspoň na čas zpět do muziky optimismus, ale také strojově mechanický zvuk počítačové hudby. Rozjeli to v garáži Clarkovic máti neustále přerušovala zvukové zkoušky začínající kapely svého syna, protože prý hrají příliš nahlas. „Nechte toho hloupého rachotu. Já se chci dívat na televizi. Proč si nenajdete nějakého normálního koníčka?“ Jenže ono to nějak nešlo. Vince, Fletch a Curly-Top dřeli a dřeli. Snili o tom, že jednou si dokonce zahrají v klubu U krokodýla v Raleighu. Kdože? Vince, Fletch a Curly-Top? Ano. Vince Clarke, narozen 3.7.1960, rudovlasý Andy 'Fletch' Fletcher, pouze o pět dní mladší, tehdy zarytý fanda Deep Purple a hlavně božského Ritchieho Blackmora, a jeho spolužák, původně blonďatý Martin 'Curly-Top' Gore, nadšený hráč kriketu, ale také ctitel Roxy Music, The Rubbetes a Sparks. Vince už předtím hrál na kytaru se skupinou No Romance In China, zatímco Martinova teenagerská hudební zkušenost obsahovala úplně začátečnické soubory The French Look a Norman & The Worms. Jeden z nich hrál mimo jiné i titulní píseň z australského televizního seriálu o klokanu Skippym. Psal se květen 1980, když společně založili kapelu. Vince hrál na kytaru, zpíval a ovládal bicí automat, Fletch měl baskytaru a Gore vzal do rukou sólovku. Jak se sluší a patří, víc než o hudební koncepci šlo začátečníkům o jméno. Různé materiály uvídějí, že Depešáci se původně měli jmenovat Lemon Peels, Changes, Airport Coffee, Peter Bonetti's Boots (podle hvězdy fotbalového týmu Chelsea, jemž všichni fandili), The Runny Smiles nebo The Glow Worms. Své první vystoupení však hráli v southendském klubu Samps pod jménem, které vymyslel Vince - Composition Of Sound. Našli i novou zkušebnu. „Zkoušeli jsme v místním kostele,“ vyprávěl o deset let později reportérovi Rolling Stonu David Gahan. „Vikář nás tam nechával. Jen jsme museli být příjemná a slušní a nesměli hrát moc nahlas.“ Composition Of Sound dosáhli celkem rychle místního úspěchu. U krokodýla na druhém břehu Temže byli pečení vaření a dokonce je tam zařadili na vrchol sobotních nočních elektronických show. Líbili se. Aspoň těm pár desítkám lidí, co tam pravidelně chodili. Jenže nic moc - prostě provincie. Ještě před několika týdny to byl sen. Dnes už nestačil. Moci se tak dostat někam dál... Ale to už nešlo s Vincem Clarkem jako frontmanem kapely. Čím lepší byl, tím bylo jasnější, že na svém postu už sólový zpěv neutáhne. Nestíhá. Bez specializovaného zpěváka to prostě nešlo. Objevili ho v jiné kapele, kde napodoboval Davida Bowieho. Bowieho Heroes byli také ozdobou jeho repertoáru. Jmenoval se David Gahan, narodil se 9. května 1962 (téhož dne tuším vyšla v Československu zpráva o zlevnění některých druhů spotřebního zboží a Antonín Novotný slíbil po přehlídce jásajícímu davu, že „ještě tato generace bude žít v komunismu“), a v Basildonu žil od svých čtyř let. Nebyl to žádný sladký brouček - životopisec kapely tvrdí, že se třikrát objevil i před soudem pro mladistvé „za poškozování aut a motorek, psaní sprejem po zdech, vandalismus a spoustu dalších nesprávných činů“. Potom, co odešel ze školy, vystřídal za šest měsíců dvacet zaměstnání včetně uklízeče v samoobsluze a úředníčka v onom plynařském terminálu. Když se připojil ke kapele, zrovna zkoušel studovat aranžování výkladních skříní na Southern Technical College. A jeho tehdejší nejoblíbenější kapely? The Lurkers, The Damned a samozřejmě Sham 69, kteří v té době promlouvali za podobné narušené sociální případy, jakým se cítil i on. Jen to jméno za nic nestálo. Znovu vyvstala otázka, co je rocková kapela bez dobrého názvu. Ten oblíbený Clarkův přestával vyhovovat. Změnu navrhl nováček Gahan. Listoval ve zkušebně francouzským módním magazínem Depeche Mode: „Rychlá móda, to je název pro nás!“ A bylo to. Jenže o tok později v jednom interview čteme: Gahan: „Našli jsme ta slova v časopise a líbila se nám, jak zní. Není žádný jiný důvod, proč jsme si je vybrali. A dokonce jsme ani nevěděli, co znamenají. Až do...“ Fletcher: „Pořád to ještě nevíme.“ Strach z toho, aby si v době, kdy jedna hudební móda stíhala druhou - punk, reggae, ska, novoromantismus, futurismus, avantgarda, elektropop - nikdo nevykládal název ve smyslu Warholova výroku, že „v budoucnosti bude každý patnáct minut hvězdou“? Synťák je bůh První koncert nové čtyřky se konal v Martinově a Andyho bývalé škole Sv. Mikuláše v Basildonu. Gahanův pěvecký debut s Depeche Mode skončil úspěšně jen díky dvanácti plechovkám piva, které do něj kamarádi před akcí vpravili, aby se zbavil trémy. Brzy po koncertním debutu si našli cestičku do studia. Gahana právě vyhodili pro špatnou docházku ze školy, Fletcher stále otravoval lidi jako pojišťovák a Gore seděl za přepážkou v bance. Clarke pro jistotu raději nepracoval, zato si s nadšením hrál se syntezátorem. Pěkná hračička to byla. „Pár našich kamarádů je taky má a líbily se nám jejich zvuky.“ Ani si neuvědomovali, že vytvářejí nový hudební jazyk, jenž bude chválen pro svoji pružnost a ohebnost a zároveň odmítán pro umělý, strojový charakter. Ale ani stroj není chopen vytvářet dílo, vždycky za ním musí být člověk. „Myslím, že aniž jsme to věděli, začínali jsme dělat něco úplně jiného. Vybrali jsme si tyhle nástroje, protože nám vyhovovaly. Můžeš si vzít syntezátor, dát ho pod paži a jít na koncert. Nepotřebuješ ho ani zapojit přes zesilovač, nepotřebuješ teda ani náklaďák Však jsme taky jezdívali na koncerty vlakem.“ (David Gahan) Náklaďák by se stejně nevyplatil, protože koncerty pršely jen polehoučku. Dodnes dává skupina k dobru, jak vystupovala v klubu Bridgehouse v Canning Townu, kde ji místní mods přijali s ledovým chladem. Jen jakýsi rastafarián středního věku jim nabízel, že by mohli jet jako jeho doprovodná kapela do Nigérie. Byl velmi slušně odmítnut. Vikář z jejich zkušebny by mohl mít z chlapců radost. „Podle mého se nám nejvíc líbilo také to, že najednou nebylo třeba být technicky dobrým muzikantem a studovat na něj deset nebo kolik let,“ komentoval staré časy Gore. „Stačí mít dobrý nápad a umět ten nápad naprogramovat do počítače. Naše hudba byla založená na nápadech a koncepcích, což je mnohem příjemnější než sedět doma a léta cvičit stupnice. Takže to bylo něco jako pokračování punkové etiky - jít na pódium a udělat to. A přitom nemusíš být dobrý.“ „Učili jsme se rychle,“ dodával jinde. „Stačilo jen dávat pozor, co se venku děje. U nás v Basildonu nezbývalo než sledovat, čekat a učit se. Pro nás byl syntezátor punkovým nástrojem. Dokonalé Udělej si sám. Protože byl úplnou novinkou, jeho potenciál se zdál nekonečný. Nabídl nám šanci objevovat.“ Punk byl sice plný hesel typu No Future, ale v podstatě byl živočišný a veselý. Pravou ideologickou hořkost pociťovala jen hrstka. Konečně, jeho cílem byla hlavně klubová zábava a tam se nelze jen zarputile tvářit. Jestliže Depeche Mode přejali mnohé z punkerského programu, pak i jeho živelnost a představu, že vážné věci se dají podat jako zábava. Jak řekl americkým novinářům loni Gahan: „V té době každý používal elektroniku velmi morbidním, ponurým způsobem. A najednou tu byla pop kapela, která používala stejné nástroje, mladí kluci, na jejichž muziku každý tancoval místo toho aby kolem postával v šedém plášti a páchal sebevraždu.“ Pro nástroje jsme zapomněli na studio. Bylo laciné a natočili v něm tři písničky, které pak rozesílali po klubech jako nabídku. Tu a tam se to osvědčilo. Horší to bylo s hauzírováním po gramofonových firmách, které Vince s Davem přepadávali bez předchozího ohlášení jako kobylky. Jejich osobním rekordem bylo vyhození z dvanácti úřadů během jednoho dne: „Vince a já jsme chodili od firmy k firmě s páskem a žádali, aby si ho tam přehráli. Většina nás pochopitelně poslala do háje. Někde taky třeba řekli 'Nech nám tady ten pásek', ale to jsme hned odpověděli 'Ne to je náš jedinej!'. Pak jsme řekli nashle a šli za jinýma.“ Největší soucit měla tehdy nejslavnější anglická nezávislá firma Rough Trade. Byli k nim tak milí, že Depešáci u nich svůj pásek (nejspíš vyděšeně) nechali. Tam je prý zaslechl Daniel Miller, nepochybně tehdy největší znalec elektropopu a zaměstnanec firmy. „Hrozný,“ zabručel a odešel. Ale stejně si byli souzeni. Daniel Miller, zároveň šéf tehdy maličkých Mute Records, je brzy uviděl na koncertě jeko předkapelu svého přítele a oblíbence Franka Toveyho, známého jako Fad Gadget. „Bylo jim tak sedmnáct nebo osmnáct a byli úplně jiní než všechno s čím jsem do té chvíle pracoval. Tak jsem jim říkal, že nevím, co s nimi, ale že zkusíme singl a vidíme jak se chytí. A týden po tom, co jsem je viděl, už kolem nich kroužili lovci talentů z velkých firem a nabízeli smlouvy - spousta to zkouší do dneška - a říkali: Nikdy nebudete mít hit, protože nezávislé firmy nemůžou mít hity. Ale kapelu to spíš znechutilo a já si řekl, že jim ukážu.“ Nabídka byla v duchu tehdejšího podnikání. Padesát ku padesáti. Padesát procent účtů on, padesát kapela. Padesát procent zisku oni, padesát kapela. Obrázok Rychlá móda V první recenzi, která se objevila v Melody Makeru v květnu 1981, napsal Paul du Noyer o koncertě, který se konal v Londýnském Lyceu za účasti Furious Pig, Fad Gadget a německých Palais Schaumberg: „Depeche Mode, kapela z Basildonu, doslova ukradla show. Jsou to hráči na syntezátory a zpěvák ve stylu Spandau Ballet, ale hudebně velmi zajímavé řešení.“ A pak chválí především skaldbu Dreaming Of Me, která by prý podle názvu mohla klidně být hymnou novoromantického stylu. A zmiňuje se o přídavku Price Of Love od Bryana Ferryho. O tři měsíce později Barney Hoskyns z New Musical Expressu, chystající se pomalu do Československa k reportáži o tamní nové vlně, přijímá Depeche Mode s ještě větším nadšením „Jsou příliš mladí na melancholii Kraftwerku a jejich trenýrky příliš čisté na zoufalství D.A.F.“ Předpovídá, že tohle je hudba pro mléčné bary roku 1990. Bezpečná, rychlá, hygienická. Měl pravdu? V té době už měli Depeche Mode na trhu několik nahrávek. V únoru vyšla první - píseň Photographic na výběru firmy Some Bizzare. Vzácný okamžik, kdy Depeche Mode nahrávali pro někoho jiného než pro Mute! „V jednom klubu jsme potkali Steva, který řídí Some Bizzare,“ vysvětloval tuto výjimku vzápětí po vydání desky Vincent, „A on nás požádal o skladbu na kompilaci. Neměli jsme v té době ještě žádný kontrakt a nahrávání nás lákalo. Dneska už bychom to asi neudělali, protože jeho firma má futuristický podtón.“ Upřímně řečeno, bylo by to stejně jedno. Čtveřice brzy poznala, že ji každý zařadí podle toho, kde ji chce mít. Pro toho byli novými romantiky, pro toho zase futuristy. Jeden v nich viděl elektronické punky, jiný degenerované vnoučky Kraftwerku. Stokrát mohl Gore prohlašovat, že „naše hudba se nedívá do budoucnosti, ani o ní nic neříká“, tisk i posluchači si jejich hudbu přebrali po svém. Skoro stejným dechem s kompilací Some Bizzare vyšel i první singl na Mute Records - tolik chválené Dreaming Of Me. Mimochodem, dodnes jediný singl, který existuje jen v malém, sedmipalcovém formátu. Dostal se na 57. místo britské hitparády. Úspěch nebo propadák? Z hlediska dalších singlů víc než skvělý start! Z dnešního pohledu jsou první tři singly (Dreaming Of Me, New Life a Just Can't Get Enough) skoro janečkovskými kolovrátky, za něž dostali od hudebního tisku pěkně po čumáku. Není však divu, že se líbily dětem. A Depešáci obsadili na dlouho dětské hudební časopisy. I když v jejich písních už tehdy bylo jisté ostří, které do takových magazínů obvykle neproniká. Po úspěchu Just Can't Get Enough, které se dostalo až na osmé místo, opustili konečně Martin s Andym svá zaměstnání. V říjnu 1981 přišlo vydání prvního alba Speak and Spell. Datum jeho vydání určil přítel kapely, astrolog. A Andy Fletcher jásavě novinářům oznámil, že DM hodlají být „Beatles nezávislé scény“. Když si vezmeme, jak rafinované elektropopové věci v té době už vycházely (eroticky deviovaný rock Soft Cell, jakoby funk Heaven 17 nebo dekadentně elegantní Human League), zní první depešácká deska jak album začátečníků. Fakt! Kams' utek, Vincku? Jestli byl debut slabý nebo ne, to se dá posoudit spíš z dnešního pohledu. Ale deska se prodávala. V nejlepším však přišla těžká rána. Vince Clarke ohlásil odchod. Kapela bez své hlavní hvězdy a skoro výlučného skladatele! „Byl jsem znechucen představou, že jsem pop hvězdou,“ tvrdil později. „Už jsem se viděl, jak celý zbytek života hraju sladké písničky pro malé holčičky. Bylo to těžký oznámit, ale myslím, že kluci to očekávali. Procházel jsem zrovna takovou ponurou částí života. Nečekal jsem, že Depeche Mode budou najednou tak populární, nebyl jsem na to připraven.“ Gahan (1989): „Říkal, že ho nebaví cestování. Mám-li být upřímný, myslím, že kecal. Řekl bych, že to dotáhl tak daleko, jak mohl. Byli jsme úspěšní, byli jsme v každém pop časopise. Byli jsme pořád v televizi. Všechno se Depeche Mode dařilo. Každý chtěl o nás informace. Maslím, že Vinceho to přestalo bavit. Začal dostávat dopisy od fanoušků, jaké nosí ponožky. Martin napsal pár písní a tak jsme šli do studia a natočili See You, což byl náš největší hit. Tak to bylo. A sbohem, Vincku.“ Těžko posoudit, zda tomu tak doopravdy bylo. Koncem srpna 1981, krátkou dobu před Clarkovým odchodem, byl v New Musical Expressu otištěn rozhovor se třemi členy Depeche Mode. Clarke se k basildonskému koupališti nedostavil. Nějakou dobu předtím jej interviewoval Ricky Sky z Daily Star a novinářská senzacechtivost vyrazila mladému muzikantovi dech. Ne že by řekl něco světoborného nebo šokujícího, ale Clarke byl přesto ze zkreslování svých výroků doslova v šoku. Šest týdnů prý nevyšel z bytu, vyděšen, co si lidé z okolí o něm pomyslí. Snad právě tehdy se v něm zrodila nedůvěra k depešáckému projektu a touha začít znovu. Ostatně i zbytek kapely dává rozhovory velice opatrně a ve srovnání s ostatními i zřídka. Žárlivě střeží i své celkem fádní soukromí. Gore: „Dneska bych se asi vyděsil. Vždyť odešel hlavní autor. To je výhoda toho, že je člověk mladý. Kdybychom tehdy zpanikařili, dneska už bychom tu nebyli.“ Rok 1982 byl rokem přerodu Depeche Mode. Lednové See You, šesté na hitparádě, už naznačilo, že kapela směřuje k temnější poloze. Soubor neustále hledal čtvrtého do party a dal dokonce inzerát do Melogy Makeru: „Známá kapela. Syntezátor. Musí mít méně než 21.“ Přihlásil se i Alan Wilder, člen neznámé skupiny The Dragons. Bylo mu sice o rok víc (narozen 1. 6. 1959), ale zalhal a když se na to přišlo, už to bylo jedno. Celý rok však byl pouze neoficiálním členem skupiny. Druhé album A Broken Frame, natočené v triu, vyšlo zase v říjnu, doprovázeno krutými recenzemi hudebního tisku. „Každý moment je stejně prázdný jako byl u Speak and Spell. Jen ještě bídnější. Je jasné, že Depeche Mode se topí,“ napsal renomovaná Steve Sutherland v Melody Makeru. Faktem je, že i Dave Gahan loni přiznal, že druhá deska je podle jeho názoru nejhorší. „Je zflikovaná a špatně produkovaná...Z mnoha hledisek jsme nebyli připraveni vydat druhou desku tak rychle po první.“ Ale nemyslím si, že je úplně špatná - všechny tři hity, které obsahovala (See You, Leave In Silence a The Meaning Of Love), přinášejí oproti kolovrátkům první desky tesknější a ponurejší podtón. je to velký krok k vytvoření současné tváře Depeche Mode, i když chybělo 'cosi', co by je zvedlo nad běžné kapely s dvou - nebo tříletou životností. Ten malý krůček k dlouhé existenci nabídl následující singl, na němž se účastnil Wilder, Get The Balance Right, kde kapela konečně o něco přitvrdila. Chytlavé refrény, vážnější poloha, hutnější a tvrdší sound s těžkou basovou linkou, tudy vedla cesta. Depeším se v té době povedlo to, o čem většina původně dětských kapel sní. Růst a dospívat spolu se svým publikem. Kouzlo Depešáků Tak pravil Martin Gore: „Při našem show jsme v podstatě většinu času za klávesami. Musí v nás být nějaká přitažlivost, když prodáváme víc lístků než metalové kapely, co pořád pobíhají po pódiu a bouchají rachejtle. Asi v nás musí být fakt nějaká přitažlivost.“ Třetí album Construction Time Again, které vyšlo v srpnu 1983, bylo důkazem stále větších ambicí kapely. V písních se objevila výrazněji sociální poloha a kritika („Chudáci, kteří zbohatli a teď žvaní,“ napsal jeden z jejich anglických novinářských nepřátel) a sami členové v rozhovorech tvrdí, že chtějí psát písně, které mají delší životnost: „To se musí stát. Jednou se zastavíš a zeptáš se: Hej sakra, co to vlastně děláš? A musíš se rozhodnout, jestli je to přesně tak, jak chceš, nebo jak musíš.“ Poloha, kterou si Depeche Mode zvolili, měla velkou výhodu v tom, že nebyla ani tak podbízivá jako u jiných elektropopových kapel (Duran Duran, Thompson Twins), ale ani tak výlučná jako u některých elektroavantgardistů (Test Department, Einstürzende Neubauten), ale přesto s nimi měla mnoho společného. Mnohé ze způsobů vysloveně vycházejí z metod rockové experimentální scény: „To byla pro nás doba obrovské změny, textařské i muzikantské. Snažili jsme se posbírat co nejvíce samplů a zkoušeli sdělit poselství, aniž bychom při tom mysleli na strukturu písně. Opravdu jsme neznali míru. Hodiny jsme třeba bloudili po staveništích a sbírali zvuky. Trávili jsme hodiny výzkumem alba a přitom vůbec nemysleli na písně,“ tvrdil později Gahan. Fletcher: „Občas nám někdo říká, že jsme najednou hrozně vážní. To je reakce na začátek osmdesátých let, kdy jsme byli pořád na obálkách dětských časopisů jako Smash Hits. Byli jsme usměvavé, neduživé teenagerské idoly. Nejspíš jsme si mysleli, že jsme ještě neduživější než vypadáme, a reagovali na to tím, že jsme začali být strašně vážní. Přitom si myslím, že v našich písních je spousta humoru. Řadě lidí nedochází, protože neposlouchali texty. Ti, co vysílají Radio One, nás nenávidí. Hrají nás jen tehdy, když jsme zrovna v hitparádách, ale vždycky s dodatkem, že je to hrozná nuda. Automaticky tvrdí - jsou to synťáky, tak je to studené a bez citu. Kdybychom neměli tolik oddaných fandů, asi by to bolelo.“ V té vážnosti byl přesně ten fór, který pomohl kapele upevnit její pozice na trhu. Vystihl náladu doby mezi depešáckým publikem: „V téhle době jsme byli postaveni před zvláštní problém. Našli se lidé, kteří nechtěli abychom se měnili. Byli jsme stále nuceni do polohy hloupé skupiny pro holčičky a chlapce. Objevili jsme se v roce 1981 a nosili hloupé šatečky a byli házeni na jednu kupu se skupinami jako Spandau Ballet a Orchestral Manoeuvres. Chtěli jsme od toho co nejrychleji utéct, ale trvalo to déle, než jsme původně čekali. A toto album bylo bodem opravdové změny. Osobní úspěch.“ Rok 1984 začal pro Depeche Mode báječně. Singl People Are People se stal ohromným britským hitem a kapela se poprvé ocitla v americké Top 40. Gahan začal chodit na pěvecká školení a Martin se odstěhoval do Západního Berlína. Jenže hudební školení nedopadlo nejlíp („chtěla ze mě udělat druhou Barbaru Streissandovou,“ lakonicky to komentoval uprchnuvší žák) a ani Gore nezůstal v Berlíně na věky. Než se v šestaosmdesátém vrátil, Depeche Mode nezbylo než nahrávat desky v Berlíně - ve slavných studiích Hansa, kde předtím natáčeli Tangerine Dream a David Bowie s Brianem Enem. Legendární Heroes pocházejí právě z tohoto studia. Prvním produktem berlínského období byl singl Master And Servant, který se svou mírně sadomasochistickou tématikou jentaktak utekl zákazu hraní na BBC. Cenzor, který má výběr nevhodných nahrávek v BBC na starosti, byl totiž na dovolené. I v televizi kulili oči, když na vystoupení v pořadu Top Of The Pops přišel Gahan vyšňořen tak, jako kdyby po vzoru správného fetišisty ukradl prádelní šňůru dámského prádla a navlékl je na sebe. Kdyby už nic jiného, tohle byl definitivní konec nežádané tváře 'kapely pro děti'. Neméně zajímavý byl i podzimní singl Blasphemous Rumours. Tvrdí se, že ji Gore napsal po sebevraždě své sestry. „Nechci začít s rouhavou šeptandou, ale myslím si, že Bůh má zlý smysl pro humor a až umřu, počítám, že se bude smát.“ Dohledem BBC píseň prošla, ale Depeche Mode se stali terčem různých bulvárních plátků a hlavně církve. Dokonce i basildonský kněz se ozval a protestoval v místních novinách. Bůh, který nemá rád lidi, protože je trápí bídou a utrpením, to bylo téma, které příznivcům kapely i kritice vyrazilo dech. Vždyť se veřejně dobře vědělo, že zvláště Gore je věřící. Dnes je toto období vykládáno jako maximální snaha odtrhnout se od líbivé popové tváře a přejít k rozervanějšímu, rebelskému rockovému vzhledu. Ještě dodnes nevíme, s čím Martin Gore přijde. Jeho snaha šokovat bývá často označována za patologickou. Jenže to už jsme u alba Some Great Reward, na němž najdeme jak poselství, že lidé jsou lidé, tak i stále rostoucí hořkost Rouhavé šeptandy. Ale ať byl krok jakýkoli, anglický hudební tisk je stejně utřel. Depeche Mode to ovšem bylo jedno. Jejich trh byl už úplně jinde než v Anglii. Od Construction Time Again zajímá čtveřici mnohem víc Evropa a Spojené státy. Andy byl několikrát dotazován, proč se kapela o Británii v současné době moc nezajímá: „Neobrátili jsme se zády k Británii, ale začali jsme se orientovat na Evropu, protože doma nemáme žádný respekt. Takže teď se považujeme za evropskou kapelu a jsme na to hrdí. Příliš mnoho britských kapel je příliš britských, víte?“ Rok 1985 vyzníval v rozhovorech a činech Depeche Mode ještě zapškleji. V jejich snad nejslavnějším interview, které tehdy otiskl New Musical Express to řekl Gore na plné pecky: „Jsem pesimistická osoba a domnívám se, že život je nudný. Tak chápu i naše písně - jako Láska a Sex. Proti Nudě Života. V podstatě chci reprezentovat nudu života.“ Ovlivněn svými muťáckými kamarády jako je třeba Nick Cave, objevoval se občas na veřejnosti v transvestitských kombinacích mužského a ženského oděvu. Choval se naprosto nespolehlivě. Dokonce se na dva týdny úplně ztratil. Jako jistý způsob změny image celé čtveřice to jistě fungovalo, ale když ještě po pěti letech se Martina skoro v každém interview ptají na jeho sukně, už to leze krkem. Těžko se pořád opakuje: „No tak se mi to líbilo, a co?“ Ačkoliv Some Great Reward přesunulo Depeche Mode do kategorie superskupin světového rázu, vnitřní jistota kapely začala kolísat. „Jestli jsme to někdy chtěli rozpustit, tak nejspíš na konci pětaosmdesátého. Byli jsme ve stavu nepřetržité vřavy. Neustále jsme se přeli. Velmi intenzivně. Nebyli jsme si jistí, kam jít po Some Great Reward a rozhodli jsme se všechno zpomalit. Jenže to znamenalo zase spoustu volného času a ten jsme trávili ve sporech. Někdy se zdá být neuvěřitelné, že tímto obdobím jak naše zdraví, tak naše kapela prošly nezraněny.“ Navenek se zdálo, že je všechno O.K., ale jejich následující deska Black Celebration vykazuje více napětí než předchozí alba. Obě singlové písně (A Question of Lust a Stripped) jsou naplněny jakýmsi elektronickým metalovým, v němž se odráží napětí vztahů uprostřed souboru. Ostatně, nejlepší věci vznikají z kolektivního napětí a kompromisu rockových souborů - to je hnací moment, který je zodpovědný za nejlepší díla Beatles, Rolling Stones a dalších. Jak v kapele převezme vůdčí roli jen jedna osoba a ostatní uskutečňují jen její plány, ztrácí rocková skupina svou vnitřní sílu. Krize však netrvala dlouho a basildonská parta je dnes stabilizovanější než většina podobných souborů. Je neuvěřitelné, že ač kapela prožívala těžký zápas s nejistotou, kam má její tvorba směřovat, posilovanou ještě neláskou britského tisku, její popularita nenápadně rostla. Můžeme říci, že v době kdy LP Music For The Masses (1987) poprvé proniklo do americké hitparády, se celosvětový úspěch čtveřice dal srovnat snad pouze s U2, kteří také se stejnou decentností album po albu získávali širší a širší okruh evropského, amerického i japonského publika. I u nás jsme na jejich pamětihodném koncertě v pátek 11. 3. 1988 s úžasem pozorovali tisíce příznivců, kteří znali depešácké písně slovo do slova. Stý prvý koncert a to potom Slavný režisér dokumentárních filmů D. A. Penebaker, mezi jehož největší úspěchy patří i známá dylanovská fantasmagorie Don't look back, se několik týdnů po pražském koncertu připojil k Depeche Mode, kteří rozjížděli turné po USA, podporující vydání desky Music For The Masses. Cestoval s nimi po malých sálech na americkém Jihu až po slavné vyvrcholení v Rose Bowl u Pasadeny. To byl onen stý prvý koncert šňůry, po němž se film (a také koncertní dvojalbum) jmenuje. Cílem bylo natočit Magical Mystery Tour po Americe osmdesátých let, ale výsledek byl úplně opačný – podařilo se zachytit kontrast mezi vzrušením fanoušků, cestujících do Pasadeny dokonce až z New Yorku, a nudným životem muzikantů v zákulisí. „No jo, jsme obyčejní lidé,“ komentoval tento protiklad k slavným superskupinám Gore. „Ve filmu to není ještě tak úplně znát! My na turné opravdu nediskutujeme o filozofii života a umění. Ale jinak je to skutečně jako ve filmu. Turné jsou hrozně nudná. V tom je film opravdu poctivý. Musím říct, že hlavní je hudba. Koncertní šňůry jsou okrajová záležitost, dárek pro fanoušky. Koupili si desky, tak jim naše písničky nabídneme i živě.“ Je skoro absurdní, že ohlas této americké cesty, při níž se několik nejmódnějších hvězd americké houseové scény s nadšením vyjádřilo o Depeche Mode, znamenal znovuobjevení DM v Anglii. Jednak tisku došlo, že jejich úspěch v USA má hlubší kořeny, odpovídající mnohým kulturním trendům doby, jednak celá nová generace souborů, orientovaných na taneční scénu, se začala programově hlásit k přehlížené kapele. Kdyby jich nebylo, célá móda mixů a remixů nemusela vůbec vzniknout. Umělecká metoda Dá se po devíti letech existence očekávat, že nejlepší časy teprve přicházejí? Ve výjimečných případech asi ano. Depeche Mode mezi ně nepochybně patří. Když se v srpnu 1989 objevil jejich nový singl Personal Jesus, bylo jasné, že hlavní kariéra skupiny teprve začíná. Elektroboogie s tvrdým riffem, ba dokonce (nasamplovaná nebo opravdová?) kytara, ve svém žánru možná vůbec to nejlepší, co vzniklo. Pochopitelně svým paličským tématem navíc další provokování netolerantních ochránců víry. Ohlas písně pochopitelně obrátil zájem k výkladu skladby samé jejími autory: „Když píšu písně, nemám žádný záměr,“ tvrdí Gore. „Ale většina písní je o lidských vztazích. A určitě mě fascinuje náboženství. Chápu vztahy mezi lidmi taky jako druh náboženství. Lidi na to mohou mít různé názory. Snažím se, aby mé písně byly mnohovýznamové. Líbí se mi, když písně mají v sobě něco záhadného. Zrovna o téhle skladbě si spousta posluchačů myslela, že je o televizních evangelistech.“ Devět let předtím Dave Gahan prohlásil, že hlavním soudcem jejich písniček je jeho matka. Měřítkem kvality je podle ní, když píseň má dobrý beat a výraznou melodii. Svět čtveřice se od té doby – zdá se – přece jen o trochu rozšířil. Personal Jesus však překvapil i tím, že se na něm objevila jako hlavní charakterotvorný prvek elektrická kytara. Ještě víc vyrazila dech verze, která se objevila na speciálním maxisinglu. Byla totiž úplně akustická. Kritika z toho byla málem v šoku. A Goreho komentář? „V minulosti jsme moc kytar nepoužívali, protože jsme si mysleli, že je to až příliš snadné řešení. Použít kytaru je hodně jednoduché, protože na ní víceméně můžete vytvořit cokoli chcete. Víte, ale často je daleko zajímavější s něčím si víc pohrát a sestavit něco s úplně jiným soundem. Přitom miluju kytaru a rád na ni hraju. Naučil jsem se na ni asi ve třinácti nebo tak nějak. Ráno se probudím a mám kytaru hned u postele. To je obvykle přesně ta chvíle, kdy mám největší inspiraci.“ Violator (1990) je v tvorbě Depeche Mode velmi specifické album. Americký hudebně obchodní časopis Billboard tvrdí, že jde o první systematický útok anglické čtveřice na americký trh a dává ho do souvislosti se spoluproducentem Floodem. Andy Fletcher k tomu přisvědčil: „Bylo to poprvé, kdy jsme použili opravdového producenta. A byl to někdo, koho jsme respektovali. Pro Martina to bylo o hodně těžší. "Snažili jsme se být tentokrát ve studiu mnohem spontánnější, což znamená, že skladby tentokrát nebyly tak propracované, než jsme tam přišli. V minulosti jsme vždycky před cestou do studia programovali všechno do nejmenšího detailu a nahrávání bylo otázkou zmáčknutí knoflíku. Tentokrát jsme nechali všechno otevřené a experimentovali. Trvalo to samozřejmě déle, protože některé experimenty vyšly, jiné ne.“ Flood se podílí i na řadě remixových variant z desky vyňatých singlů – po Personal Jesus následovalo totiž neméně úspěšné Enjoy The Silence a po nich World In My Eyes. Můžeme říci, že i ve světě přemíchaných tanečních skladeb jsou nové úpravy depešáckých singlů výrazně progresívním prvkem – ještě více akcentují elektronickou podobu nahrávek a přidávají cosi tajemného, jak z dob, kdy letěli Tangerine Dream. O kvalitní kapele, která je pohromadě takovou dobu a přejde do kategorie superhvězd, vydávajících velkou desku jen jednou za dva nebo tři roky, obvykle nebývá co psát. Pokud si ovšem nepěstuje popularitu mimohudebními skandály. Na to ovšem Depeche Mode nikdy nebyli. Snad právě proto se jejich hudba za deset let tak výrazně proměnila – od kolovrátků k temné a zvukově bohaté muzice, která má sice spoustu napodobitelů, ale je v podstatě nenapodobitelná. Česká tečka Není asi lepšího závěru a shrnutí než hrst citátů z časopisu Bezpečnost, ročník 42/1988, číslo 29, kde kapitán Janeček vysvětluje svým kolegům, co to vlastně Depešáci jsou. Já vím, že dnes už je to nezajímavé, ale některé věci přesto třeba čas od času připomenout, aby se už nikdy neopakovaly. „Móda 'nových romantiků', styl, který v život uvedli práve muzikanti z Depeche Mode jako nesouhlas s dnešním životem se všemi jeho negativními projevy v oblasti ekologie, hladu v Africe, zbrojení a problémy současné Velké Británie, ale i v oblasti mezilidských vztahů a lásky, je nový projev kvantitativně a kvalitativně odlišný proti 'Nové vlně, Punk-rocku', kdy již slovo Punk původně v angličtině znamenalo prohnilý, ztrouchnivělý....Móda Depeche Mode spočívá především v tom, že jejich hudba a slova nejsou nikterak provokativní a jsou bez nejmenšího náznaku podbízení, přičemž jsou prosty tradičních banalit, používaných právě stylem Punk....Nejpočetnější členskou základu těchto hudebních směrů, tedy i Depeche Mode, tvoří část učňovské mládeže a studentstva. Jedná se zejména o skupiny Garáž, Letadlo, Jasná páka, Humus, Trifidi, Suché mozky, Pumpa, Kečup, Nerez, Žabí hlen, Dingo, OZW, Gastrogel, A-65, Plexis, Halogen, Index Y, Mrtvá miminka, Ex Tip, Žlutý pes, Dvouletá fáma, Projektil, Jetti, Psí vojáci a další, přičemž jejich veřejná vystoupení nejsou většinou řádně povolena a mnohdy končí výtržnostmi.“ Depeche Mode jsou nazpátek v Londýně a Basildonu. Kdepak je asi kapitán Janeček? Proč vznikli Depeche Mode? Všechno, co se děje (a nejen v hudbě), je následkem určitých vztahů. Ani Depeche Mode se nemohli objevit zčista jasna. Před nimi tu musely být jiné kapely, které dvacetiletým klukům z Essexu pootevřely dveře. Syntezátorový pop a rock se totiž zrodil hned s vynálezem prvních syntezátorů. Walter Carlos ještě s ohromným, neforemným vynálezem pana Moooga zkoušel hrát své adaptace J. S. Bacha, skupina The United States Of America s nimi podmalovávala své opusy o dekadenci americké společnosti. Hodně pro rozvoj nových klávesových nástrojů udělali Beatles. Na Abbey Road najdeme velmi diskrétně použité syntezátory. Pozornost se však velmi rychle obrátila na Německo, které se stalo průkopníkem v této oblasti. Použití moderní technologie se tam rozvíjelo třemi směry. První byl více okouzlen novými barvami nástrojů a liboval si v kompozicích, navozujících vesmírné nálady, doháněl tedy na začátku sedmdesátých let ideály Pink Floyd. Jeho představitelé, mezi nimiž nejslavnější jsou Tangerine Dream, rozbili obvyklou sestavu rockové kapely s bubeníkem a baskytaristou, ale tancovat na jejich muziku se nedalo. Však se jim říkalo 'nejhorší taneční kapela na světě'. Druhý směr byl fascinován napětím, které v hudbě vytváří rytmus. Can byli ve své době spíš hudbou pro hudebníky, ale celá depešácká generace je velmi dobře znala a z jejich hudby vycházela. Těsně před naší čtveřicí se objevila celá vlna sheffieldských a londýnských kapel, z nichž jsou dodnes nejznámější Tubeway Army a Cabaret Voltaire, které zkoušely pomocí syntezátorů hrát napjatou rockovou hudbu. Své do vývoje tohoto trendu řakli i dva američtí výtvarníci, kteří vystupovali pod jménem Suicide. Byli ponuří, hysteričtí, při poslechu jejich desek běhal mráz po těle. Klávesoví Sex Pistols. Třetí proud elektronického rocku byl konceptuální – víc než o hudbu v něm šlo o nápad. Slavná německá čtyřka Kraftwerk se sice tvářila hodně dekadentně, ale na jejich albech najdeme spoustu žertíků a hravých nápadů, které už korespondují s polohou, v níž najdeme první nahrávky Depeche Mode. Usměvaví Depešáci byli ve svých začátcích mnohem naivnější, ale odbourali to, co mnohým na Kraftwerku tolik vadilo – stylizaci lidí-robotů, kteří ovládají své nástroje. Nebo jsou jimi dokonce ovládáni? Ale to všechno by bylo k ničemu, kdyby se intenzivně nezlevnily syntezátory. V roce 1978 už jich bylo na trhu tolik, že ve střední kategorii stály pomalu méně než kytara. První LP Depeche Mode, kterého se v USA prodalo přes milión kusů, byl Violator. První 'bibliofilskou' deskou byl 12“ singl Get The Balance Right (1983) - část nákladu totiž obsahovala jiný obal a hlavně tři živé nahrávky z koncertu v divadle Hammermith Odeon 25. října 1982. Depeche Mode nebyli první syntezátorovou kapelou u firmy Mute. Před nimi vydal Daniel Miller album skupiny Silicon Teens Music For Parties, obsahující syntezátorové adaptace některých notoricky známých skladeb. Teprve později se prozradilo, že Silicon Teens neexistovali - všechny nástroje hrál sám Miller. Na americkém trhu najdeme dvě depešácké kompilace – Catching Up With Depeche Mode je hodně podobná výběru The Singles, ale obsahuje i několik B stran, zatímco People Are People pokrývá většinu singlů a jejich béček z doby okolo malých desek People Are People a Master And Servant Většinu videoklipů a stylizovaných fotografií má na svědomí největší anglická hvězda rockové fotografie Anton Corbijn. Zatím poslední společnou prací je třicetiminutové video Strange Too z listopadu 1990. Na kterých kompilacích se vyskytují nahrávky Depeche Mode? Jsou to desky Some Bizzare Album (1981 - obsahuje píseň Photographic), Freebie Red Flexidisc (Flexipop Issue 11, r. 1981 - obsahuje píseň I Sometimes Wish I Was Dead) a pak velmi vzácná muťácká kompilace Mute/Tonal Evidence (1989 - obsahuje Pleasure Little Treasure - Live), za níž se nabízí v aukcích až pětadvacet liber. (Poznámka : Mute Tonal Evidence vycházela pravidelně, a DM se v ní po roce 1990 - tedy po vydání tohoto článku - objevili ještě celkem třikrát : ve vydáních s pořadovými čísly 2,3,6). Podle teenagerských časopisů měří David Gahan 180 cm, Martin Gore 173 cm, Alan Wilder 180 cm a Andrew John Fletcher dokonce 190 cm. Personal Jesus byl prvním singlem DM, který byl v USA zlatý. Enjoy The Silence jej rychle potom následovalo. Největší návštěvu zaznamenali DM v roce 1988 na koncertě v Rose Bowl v Jižní Kalifornii - 75000 diváků. Martin Gore vydal sólovou EP desku Counterfeit, na níž najdeme adaptace šesti přejatých písní. Jednu z největších depresí měli členové DM po bouřích, které způsobili jejich fanouškové před losangelským gramoobchodem Beverly Hills Wherehouse. Fronta na tříhodinovou autogramiádu, která se prý táhla přes patnáct bloků, skončila ve stylu pražské Lucerny, tedy vymáčknutými skly. Kapele se podařilo uniknout doslova v poslední chvíli. Josef Vlček/Rock a Pop/1991

Názory Devotees (13)

Beladona

 1    22. apríl 2008 o 13:31

Jéje, tenhle článek jsem kdysi měla doma. Bezva že je tady smile

chmelko

 2    22. apríl 2008 o 17:04

neviem o tom, že by Dave bol v nejakej kapele pred DM..inač fakt pekne čítanie..díky grin

Monghi

 3    23. apríl 2008 o 19:58

pamatam si, akoby to bolo vcera, boli to nadherne casy, byt depesakom vtedy znamenalo strasne vela smile ... dodnes mam to “novinove” cislo ulozene a narabam si nim velmi opatrne…

cabik

 4    23. apríl 2008 o 22:00

Ano, zlate casy… Takisto tento komplexne ponaty a pritazlivo pisany clanok archivujem ako vzacnost medzi svojimi depesackymi relikviami. V tej dobe mi velmi rozsiril prehlad a dost sme o nom diskutovali.

Dangerous

 5    24. apríl 2008 o 08:10

přesně tak Monghi, jak píšeš, byla to nádherná doba, vzpomínám jak sem si nesl tohle vydání a byl sem pyšný, že jsem fanoušek DM…
nejspíš i mladší příznivci DM nechápou, že takhle jsme mohli být šťastní z jednoho článku, jakékoliv drobnosti, nebo i to, že jsme schopni “viset” na jedné skupině přes 20let ...v jednom článku o fanoušcích DM se objevilo, že “DM jsou soundtrackem jejich života”.....samozřejmě, že posloucháme spoustu jiné hudby, ale DM zůstávají středobodem, ve světě kde vše je nejisté.. věci, vztahy i život sám, jsou Depeche Mode pro nás skutečným pevným bodem ve vesmíru, kterého se můžeme zachytit kdykoliv, kdy padáme či stoupáme a znovu se cítíme jako…

alanaw

 6    24. apríl 2008 o 12:45

svätá pravda, dnes si stačí kliknúť na net a nájdeš tam všetko….ale akú to malo pre nás cenu ( a vlastne aj má ), keď sme zohnali nejeký obrázok, odznak a o článku ani nehovoriac, tak to vedia len tí čo to zažili…nostalgia je mocná čarodejka:-ň

Night

 7    24. apríl 2008 o 13:16

Presne to som aj ja chcela napísať. Dnes naozaj stačí klik, klik….a máš obrázkov, článkov, ukážok piesní, videí.....tiež si spomínam, ako som so spolužiakmi (tiež depešákmi) netrpezlivo čakala na nové číslo Kamaráta…a keď  tam bol nejaký obrázok tak sme behali po meste a zháňali to číslo v novinových stánkoch, veď predsa aj do izby na stenu bolo treba nalepiť, aj pod obal zošitov sa toho veľa zmestilo…je naozaj pravda, že spomienky nám ostanú, tie nám nik nevezme…som rada, keď zistím, že nás je takých viac.

cabik

 8    24. apríl 2008 o 13:33

Inak bolo by super, ak by pan Vlcek urobil pokracovanie k clanku a takisto zaujimavo, svojim pohladom popisal obdobie DM 1991-2008. Mozno by sme sa raz dozili 3. dielu DM 2009-forever… grin

Kass

 9    24. apríl 2008 o 14:06

Evka: ...jsou nemoci, které ti můžou vzít všechno. I vzpomínky :-(

Night

 10    24. apríl 2008 o 15:21

Kass:...máš pravdu, sú...

Beladona

 11    25. apríl 2008 o 09:06

My jsme si zase s kamarádkama přepisovaly texty na psacím stroji přes kopírák. Ta, co dostala poslední kopii, už to měla skoro nečitelné smile

Radbuza

 12    26. apríl 2008 o 12:43

The Final Countdown “předělávka” od DM….  grin)))))))))))))))))

Fakt jsem se hrozně moc nasmál,je nádherné je vidět takhle se smát na plné pecky…...

http://www.youtube.com/watch?v=-wo0VuLTb_U&feature=related


Enjoy….  grin))))))))))))))))))))))))))

jozef

 13    27. apríl 2008 o 23:34

Aj ja mam toto vydanie, teda tento clanok doteraz zalozeny. Velmi dobre spracovany. Ked som ho prvy krat dostal od otca, tak to na tu dobu bolo pre mna dost huste maso.