Konštrukcia času – 1997

už sa opakujem, ale veľmi si prajem, aby Tim produkoval ešte jeden album DM . Mne sa tá jeho produkcia veľmi páčila.
Inak z tohto obdobia sú asi najlepšie rozhovory - Andy niečo povie a Martin to v nasl. vete takmer úplne obráti -:)

Ultra je asi mým nejoblíbenějším albem. Je zajímavé vidět, že uvažovali i o Insight jako o singlu… každopádně Sister of Night je moje srdcovka.

Ultra je nejlepší album powilderovské éry, písničky jsou krásně melodické..a smyčce ve skladbě Home jsou exelentně aranžované, ikdyž je pro ně dělal někdo jiný

no aj mňa pobavili slová ohľadom Insight ako singla To sú proste tie promo kecy, ktoré nemajú žiadnu váhu ...Jasné, že fans by si to želali a DM to vedia a preto takéto kecy púšťajú do éteru - v skutočnosti o tom ani neuvažovali. Keď nevydali RUSH ako singel, tak potom sa netreba ani pozastavovať nad úvahami typu “uvažujeme nad tým či oným…
Monghi to krásne vystihol - v r. 1997 si Martin robil srandu z analógov a o 12 rokov vydajú SOTU t.j. návrat k starým dobrým analógom . Its Bas joke

Myslím, že v tomto rozhovoru zmínka o Insight, pakliže to skutečně tak řekli, nebyla jen plácnutí do vody. Rozhovor se dělal v době, kdy nebylo očividně jisté, jaký bude 2. singl z alba, a DM odpovídají v podstatě popravdě. Já třeba nesnášel, jak v období okolo Exciteru Dave v každém rozhovoru zdůrazňoval vždy dvě stejné skladby - When the Body Speaks a Goodnight Lovers.
Ale v tomhle případě mám fakt pocit, že se o Insight alespoň uvažovalo. Pro mě je ta skladba perlou druhé strany desky, ostatně poslední věci na albech DM patřili na přelomu 80. -90. let často mezi mé oblíbené - Clean nebo Higher Love…
Mám Ultra rád, ale právě onoho country je tam místy až moc. Síla DM byla vždy hlavně v “up-tempo” singlech…od Useless je Ultra utahané a 2 věci - Freestate a Sister of Night - nejsou vůbec můj šálek čaje. Dovedu si na jejich míste představit Surrender a Only When I Lose Myself…sice to nejsou našláplý songy, ale skladatelsky jsou na jiný úrovni. Naštěstí po těch dvou “brrrrr věcech” končí deska dvěma věcma, který považuju za skvělý - The Bottom Line a právě Insight - pokud nepočítám závěrečnou instrumentálku. A propos, 3 instrumentálky jsou na jedno album až moc. Závěrečnej Junior Painkiller je vlastně blbost. Mám dojem, že DM jakoby za každou cenu stáli o to, aby album mělo aspon 60 minut… v té době to byla skoro až nutnost. Pamatuju, že spousta desek byla strašně dlouhá. Jaký osvěžení přinesli taková The Strokes se svejma půlhodinovejma deskama

Ultra - jediny postwilderovsky album, ktory dokazem pocuvat cely, v jednom slede, co skladba, to skvost.