Dave Gahan – Hourglass (čitateľská recenzia)

Dave Gahan – Hourglass (čitateľská recenzia)

Když po skončení Touring The Angel ohlásil Dave počátkem roku 2007 práce na sólovém albu, reakce přišly smíšené. Ty nejčastější asi byly "ach jo, zase Dave bude kňourat a plakat a egoisticky se poplácávat po zádech, že taky něco dokáže sám, místo aby se pustil raději s Martinem do nového alba Depeche Mode".

Pak přišly první videa od týmu Dava Gahana, jak pracuje na albu a vypadali vesele a v pohodě. Následný single Kingdom najednou veškeré pochybnosti smazal a vesměs vládlo už jen nadšení. Zvláštní obrat. Ale jak počáteční pochybnosti, tak následný názorový obrat fanoušků Depeche Mode měly své oprávněné důvody. Přiznejme si, že první sólové album Dava Gahana nebylo nic moc. Sice úplně špatné nebylo, ale mělo spoustu hluchých míst a až na pár dobrých písní bylo opředeno vatou a bylo místy až nepříjemně ukňourané. Taky výroky Dava Gahana v tomto období nebyly zrovna vůči Depeche Mode košér a zavánělo to téměř rozpadem DM. Místo aby Dave řekl skromně – zkusil jsem si to, nebylo to špatné, ale ideální také ne, takže zpět hurá do další práce s Martinem, tak měl plná ústa kritiky a jakoby se snažil nálepky DM zbavit. Kdyby PM bylo bůh ví co, tak dejme tomu. Ale ono nebylo. Nálepka rozvraceče DM tedy albu Paper Monster taky spíše škodila a následný sólový projekt nebyl zrovna 2x fanoušky žádaný. Jak to tedy všechno dopadlo?

Hourglass vychází ze zcela jiné atmosféry. Následuje po nebývale kvalitním a úspěšném albu Depeche Mode Playing The Angel z roku 2005 a strhujícím turné, což je zcela odlišná situace než u Paper Monster, který přišel po ne zrovna špičkovém Exciteru a po spíše nostalgickém turné, kde nadchly hlavně staré písně. Další změna se stala u Dava, který je nyní oproti roku 2003 velmi v pohodě a v klidu, protože se může pochlubit svým velkým úspěchem – prosadil na poslední album DM tři své písně, z toho jedna se stala singlem a spolu s dalšími dvěmi jeho písněmi to byly snad jedny z nejkvalitnějších kousků na albu.

Dave se tedy pouští do sólovky z vesela, se sebevědomím a bez zbytečných komplexů, které by mohly plodit nepříjemné rozhovory urážející upřímně všechny kolem, jak to Dave občas umí. Naopak jsme svědky snad nejlepších rozhovorů s Davem Gahanem, že lepší snad nebyly za celou kariéru DM. Dave začal očividně konečně přemýšlet a upřímně a nepokrytě odhaluje své já. Další změnou oproti Paper Monster je úzký tým, který vytvořil a vyprodukoval album zcela sám, bez nějakých rádoby nabubřelých profi týmů. Výsledkem je album, které zní přesně tak, jak jeho tvůrci chtěli, bez zbytečných a mnohdy škodlivých příkras, které tam iniciativně někdy vloží přizvané týmy programátorů v přesvědčení, že jejich nápady jsou ty nejlepší a dílo zkázy mnohdy dokonají různé komerční tlaky. Celé album působí i přes domáckou atmosféru, v které vznikalo, velmi profesionálně, protože autoři nejsou žádné „béčka“. Dave Gahan – jeden z nejprofesionálnějších zpěváků a showmanů na světě, Christian Eigner – klávesista a hlavně bubeník, provázející DM na turné posledních 10 let, Andrew Phillpott – studiový inženýr, který se rovněž podílel na turné Depeche Mode. Nakonec to všechno zmixoval Tony Hoffer. Výsledek je špičkové elektronické album, které má ambice se proslavit, nikoliv však podléhající komerčním vábením. Dave ani nenaplánoval turné, se vší skromností čeká, jak se to vlastně ujme. Je to zvláštní, ale zatímco spousta nabubřelých profi projektů krachuje v bažinách nudy, neúspěchu a škváru, tak tyhle nečekané „mimochodem projekty“ jsou po všech stránkách to nejlepší, s čím se v poslední době můžeme na hudebním poli setkat. Dave se rovněž nechal slyšet, že mu jde hodně o to, aby si jej všiml především Martin L. Gore, což vytváří mezi Hourglassem a DM silné pojítko, protože Dave se svou sólovkou snaží naznačit, že i on má autorsky v DM co říci a rád by to v DM taky řekl. To je zásadní rozdíl oproti Paper Monsters, kde se snažil od DM spíše distancovat.

Jak už jsem naznačil a vlastně tak i prozradil, Hourglass je k překvapení nás všech našlapané album až na půdu, bez jakékoliv vaty, bez hluchých míst. I ty nejpomalejší písně dokáží strhnout a uchvátit. Nekoná se žádné kňourání, plakání a nesmyslné hlasové excesy. Dave si naopak hraje. Hraje si s hudbou, melodiemi, i hlasem. Ale zůstává svůj, nesnaží se za každou cenu být jiným zpěvákem než ten zpěvák v DM a to je jen dobře. Jakoby si konečně uvědomil, že v DM zpívá špičkově a v DM je on tím zpěvákem, který se prezentuje svým jedinečným hlasem. A ten hlas je opravdu jeho a nezůstává jen v DM. A když dělá něco bez DM, neznamená to, že to musí znít hlasově jinak. V Paper Monsters jsem měl místy pocit, že v DM opravdu hlas nechal a snaží se nám předvádět, že je jiný zpěvák. To byla zásadní chyba. V Hourglass naopak předvádí to nejlepší, co v jeho hlase je. Ale na druhou stranu zároveň si třeba v takové Deeper and Deeper střihne zcela novou polohu, s jakou jsme se u něj ještě nesetkali, jakoby si hrál na Nine Inch Nails nebo Marilyna Mansona. Nezní to vůbec špatně, asi bych v této písni ani Davea nepoznal. Ale jde jen o jedinou takovou píseň a to je jen dobře, protože jinak by nastalo přesně to, co by se stát nemělo. Že bude zkoušet být někým jiným a ve skutečnosti nemůže být v tomto lepší než je on sám, když sám sebou zůstane.

Další devizou tohoto album jsou tentokráte i texty, které jsou mnohem promyšlenější a člověku vyloženě mluví z duše. Pozadu nezůstala ani zvuková stránka, která je velmi rozmanitá, elektronika se nese v melancholickém duchu, jindy zase překypuje agresí, celé album působí velmi progresivně, písně jsou velmi chytře rozmístěny tak, že se posluchač ani na chvíli nenudí. Rychlá píseň obvykle střídá pomalou, takže nehrozí nějaká ukolébavá pasáž, u které by člověk zíval nudou. Zvuk je špičkový, nejeden elektronický mág by mohl závidět (možná víte kterého mám na mysli). Dave se tentokráte držel silně elektroniky a je to jen dobře, protože progresivní elektronika, to je to co k jeho hlasu pasuje nejlépe, žádný tuctový rock.

Abych tu jen filozoficky netlachal, rozeberu krátce jednotlivé písně.

01 – Saw Something. Lepší písní Dave toto album nemohl odstartovat. Nejde překvapivě o rychlý odpalovák, ale pomalinkou baladickou píseň, která má však pořádné grády. Mrazivý elektronický nástup postupně střídají smyčce za doprovodu bicích. Uprostřed zazní krátké kytarové sólo. Píseň je doslova strhující. Perfektní melodie, podmanivá elektronika, tohle prostě nemá chybu. Ještě se mi nikdy nestalo, aby mě chytla takto pomalá píseň hned na první poslech. Pokud bych měl píseň s něčím srovnávat a někam ji zařadit, hodila by se na album Ultra, je zpívaná hlasem jako Love Thieves nebo Freestate.

02 – Kingdom. Single který snad slyšeli už všichni, kdo jej slyšet chtěli, a jasný přesvědčovák, že tohle album bude něco více než jen pokus. Při téhle písni jsem se cítil úplně jak u starých alb DM z 80. let, kdy jsem dalšími a dalšími poslechy hledal další melodické linky. Píseň mi navozuje velmi podobné pocity jako Fly on the Windscreen. Nevím proč, asi je to těmi různými melodickými linkami které se postupně odkrývají. Refrén je jasná chytlavka, kterou si budete stále pořád dokola pobrukovat, ať budete kdekoliv. Tahle píseň byla první která se z Hourglassu dostala k mým uším a jedna z mála písní za poslední dobu, kterou jsem si do MP3 přehrávače nastavil jako repeat a byl jsem ji schopen poslouchat několik hodin v kuse.

03 – Deeper and Deeper. Tuhle píseň jsem už zmínil. Je to takový NIN like song. Elektrárna jak blázen + bublavě vřískavý zpěv. Velmi dobrý rytmický kousek, ale jsem rád, že je jen jeden takový. Dave si prostě zkusil něco diametrálně odlišného. Je to něco jako když nás v 97 DM šokovali písní Barrel of a Gun. Zvukově je tato píseň zvládnuta mistrně, strhující elektronické žně.

04 – 21 Days. Tohle je složitější kousek. Dave hlasově exceluje. Nehledejme tu však žádný refrénový popěvek, tahle píseň žádný nemá. Je to takový song pro náročnější, pojatý stylově podobně jako např. Sinner In Me. Dave se zde ujímá i takových těch back vokálů, které má v DM na starosti hlavně Martin. Takové to „ óoooo oo óoo óoo“ a v Davovém podání to zní velmi, velmi zajímavě.

05 – Miracles. Tuhle píseň považuji za takové odpočinkové intermezzo před dalším našlapaným nášupem. Mohla by navozovat dojem zbytečného tracku na albu, nicméně když jsem se zaposlouchal do textu, zjistil jsem, že je přesněi o mě. Miracle je prostě Davova zpověď o jeho pocitech a zřejmě přikládal váhu hlavně tomu, co nám chce říci, než nějakému strhujícímu hudebnímu doprovodu, který by sdělení mohl přebít.

06 – Use You. Tak tohle je nářez každým coulem. Zřejmě nejnašlapanější píseň na albu. Všimněme si hlavně frázování a intonace Davova zpěvu ve slokách. To je prostě paráda. Těžko se to popisuje, tohle člověk musí slyšet. Typově to spadá do písní typu John The Revelator, Dead of The Night či (abychom zůstali u Davových sólovek) Bottle Living.
Perfektní zvuk, skvělý hlas, co si přát více.

07 – Insoluble. Tahle píseň ve mně vyloženě navozuje pocity, jaké mám u písně Insight z alba Ultra. Perfektní jemná podmanivá elektronika se středně rychlým nebo spíše pomalejším rytmem a podmanivý zpěv, navozující mrazení v zádech. Odpočinková píseň pro noční posezení pod jasnou hvězdnou letní oblohou. Mimochodem si všimněte že jsem u sedmé písně a stále chválím, ale jestli čekáte že se postupně probíráme k nějaké té vatě která se dává většinou na konec alba, tak předem říkám, nic takového nepříjde.

08 – Endless. Tuhle píseň tak nějak vnitřně vnímám jako pokračování I Need You – jedné z těch velmi povedených písní na Paper Monster. Píseň tak jemně vrní, s tanečním rytmem a Dave stále dokola opakuje Endless, your body is endless. Píseň má velmi zvláštní atmosféru a tipuji, že brzy ovládne taneční kluby a bude předmětem mixáže pro nespočet DJs.

09 – A Little Lie. Copak se nám to skrývá na předposledním místě na albu? Kdo tipuje nejlepší píseň alba? Asi málokdo, že? A jaké to překvapení, troufám si říci, že to je nejlepší píseň alba. Nářezový zvukový začátek střída jemně zazpívaná sloka, která by mohla navodit pochybnosti, že to bude asi nějaký odlehčený cajdák na závěr typu celkem slušné Bittre Apple z PM. Jaký to omyl. Po té, co jsem ještě vstřebával první odzpívanou sloku o dvou verších, následoval šok, při kterém mi spadla vyloženě čelist – nekecám. S otevřenými ústy a vyjeveným výrazem hltám každičký moment refrénu, který jakoby najednou spadl z nebe. Představte si jako kdyby zapršelo tak, že nebudou padat kapky, ale celý objem deště spadne z oblohy najednou, jako když vyleje kbelík. I z toho důvodu je toto můj osobní favorit, protože je to pro mě obrovské překvapení. Je to jako kdyby DM dali na Violátoru na osmou pozici místo Blue Dress Personal Jesus. A Little Lie je prostě pecka, která se velmi snadno vyrovná i těm nejlepším songům DM. Možná to jsou silná slova, ale já to v tento monet takto cítím. Dave jde v refrénu naléhavostí až na samé hranice a jestli někdo je schopen tvrdit, že tento člověk je ve svých 45 letch po více jak 25 leté hudební kariéře již za zenitem, tak je buďto neznalý, hluchý, hloupý a nebo neskutečný nepřejícný škarohlíd. Dave celým tímto albem dokazuje, že i kariéra jsou přesýpací hodiny. Písek se přesype, otočíš a jede se na novo, přesně jak Dave řekl v jednom rozhovoru. A je jedno kolik je právě člověku let a kolik let kariéry už má odkrouceno. Cítíte, jak je v této jednoducé tézi, která člověka jen tak nenapadne, neskutečné množství pravdy? Dave může být tedy klidně teď na začátku, tak jako byl na začátku třeba v roce 1981. Může postupně sbírat nové úspěchy a postupně se vyvíjet a vyzrávat. A to se přesně děje. Aspoň já to tak vidím.

10 - Down. Píseň která se přesně hodí na ukončení alba. Žádný odpalovák, ale pohodička, a zároveň velmi chytlavá, odzpívaná hlubokým Davovým vokálem. Tak trochu působí smutným dojmem že něco končí a ono fakt. Touto písní totiž končí album Hourglass a marně hledám ještě nějaké další slova nadšení.

Co říci závěrem. Snažím se celou dobu vyhnout srovnání s posledním a špičkovým albumen Depeche Mode, které považuji za jedno z jejich nejlepších, ale nedá mi to. Malé srovnání si dovolím. PTA překypovalo hity, perfektními melodiemi, perfektní elektronikou, nicméně si s odstupem času musím přiznat, že třeba Introspectre a Dammaged People tam byly kapku navíc a že málokdy pozorně odposlouchám poslední 4 písně alba. U Hourglassu se vyloženě těším na každou další píseň od první do poslední a to se mi opravdu stává u málokterých alb, ať už jsou od kohokoliv. A z tohoto hlediska chtě nechtě, i když si to připouštím velmi těžce, mě poslech Hourglassu baví o malilinkatý kousíček více. Samozřejmě je třeba vzít v potaz to, že Hourglass je novinka a nemám jej ještě tak oposlouchaný jako PTA. I když pravda, takových 70 poslechů jsem tomu dal nejméně. Takže otázka jestli PTA nebo Hourglass zůstává objektivně nerozhodnuta, protože Hourglass se PTA plně vyrovná......ale stejně, musím to nakonec říci na rovinu. PTA je skvělé úderné album Depeche Mode, které se výborně poslouchá, ale u Hourglassu cítím jakoby větší požitek, jako by mi ty písně byly přeci jen o kapánek bližší. A taky se přiznám, že zase po delší době rozumím, o čem ty písně jsou, což jsem u některých tak nějak v posledních letech u DM postrádal.

Hourglass si Gahan s Eignerem a Phillpottem produkovali sami a je s podivem co dokáže člověk při troše nadšení a není k tomu třeba ani nějakého egoistického zvukového mága typu Alana Wildera. Musel jsem si prostě rýpnout, nedalo mi to. Hourglass s přehledem strčí do kapsy vše, co sólově vydal s celým svým Recoilem někdejší tolik oceňovaný člen kapely Depeche Mode. Může to znít kontroverzně, možná srovnávám nesrovnatelné, protože Recoil je trochu o něčem jiném než o hudbě jako takové a možná jsem teď naštval a principiálně od Hourglassu odradil fandy Alana Wildera, kteří na tohle řeknou ironicky „no to jo“, ale já si to prostě myslím a klidně to i napíšu.

A úplně nakonec poznámka k předchozí Gananově sólovce - Hourglass si oproti Paper Monster odnáší ještě jedno pozitivum. Zatímco Paper Monsters, byť byl nic moc, DM rozděloval, Hourglass, který je tak dobrý, že by se Dave klidně nadále mohl věnovat sólo dráze, paradoxně naopak DM spojuje. Rozmezí mezi albumy DM byly poslední dobou 5 let. Za tu dobu by klidně Dave mohl udělat sólovky i dvě. Jenže Martinovi to nedalo, přece na to jen tak nečinně nebude koukat, Dave přeci patří jemu a jejich DM. Dave jej vyloženě svou aktivitou dohnal k práci a Martin se nechal slyšet, že pracuje na dalším albu DM. Hourglass zřejmě vzbudil v DM takovou tu správnou soutěživou pracovní náladu a to je jen a jen dobře. Přejme si více takových Hourglassů. Doufám že se následná práce DM ponese v podobném duchu.

Názory Devotees (138)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa