Dave Gahan - Existují ve mne různé identity

Navzdory slávě, bohatství a odstupu od drog není se sebou zpěvák skupiny Depeche Mode - Dave Gahan pořád ještě spokojený. Před světovým turné 2009 se s ním Welt online bavil o významu blues v jeho životě a o momentu, kdy ho zradil sluch. Zatím může, Dave Gahan, spokojeně odpočívat. Ale v roce 2009 jede s Depeche Mode opět na světové turné. Dave Gahan, 46ti-letý zpěvák britského elektrorockového tria Depeche Mode je v dobrém rozmaru. Před chvilkou, se se svými kolegy účastnil tiskové konference před dech beroucí kulisou berlínského Olympijského stadionu, aby ohlásili nové světové turné pro následující rok se skromným názvem „Tour of the Universe".

Po nespočetných televizních rozhovorech, vchází štíhlý ex-junkie lehkým krokem do místnosti pro interview, skryté v katakombách sportovní haly. Koukne do minibaru. Bingo, dietní cola! V černé motorkářské bundě a tlustým opaskem se sveze na židli. Jestli by vadilo kdyby kouřil? Zpěvák si zapálí.

WELT ONLINE: Pane Gahane, dokáže si zpěvák zvyknout na koncerty na fotbalových stadionech?

Dave Gahan: Někdy se před koncertem v hodně velké aréně posadím na okraj pódia a pozoruju, jak se stadion postupně plní lidmi. Když člověk přemýšlí nad tím, kolik lidí to přesně je, před kterými pak stojí, tak to může pro něj být poněkud zkličující. Takže je nejlepší, když nad tím moc nepřemýšlíte. Protože zkoušet můžete jen písničky a dramaturgii. Ale pocity ne. Po vystoupení jsem vždycky úplně hotový. Zatímco ostatní jdou slavit, já místo toho jedu na hotel.

WELT ONLINE: Máte rád Olympijský stadion?

Gahan: Ano, je to skvělá stavba.

WELT ONLINE: Nechal ho postavit Albert Speer.

Gahan: Ano a Hitler na něm několikrát řečnil, že ano? Ale já pevně věřím, že se historie napraví sama, chápete? Že tady hrají skupiny jako my přece o něčem svědčí.

WELT ONLINE: Četl jste Waltera Benjamina?

Gahan: Ne.

WELT ONLINE: „Aura", říká Benjamin, je „součastnost vzdálenosti".

Gahan: Zajímavé, protože celý svůj život nechápu svou úlohu v něm. Na devadesát procent se cítím sám sobě vzdálený, cizí. Cítit se dobře ve své vlastní společnosti je mým celoživotním bojem. Když zpívám před publikem, tak jsem na jedné straně já sám. Na druhé straně ve mně
existují různé identity, které předstírám, abych zabránil tomu, že ukážu něco ze sebe samého.

WELT ONLINE: Který Dave Gahan za Vás teď mluví?

Gahan: To nemůžu říct přesně. Ale podobá se člověku, kterým bych rád byl.

WELT ONLINE: Myslíte tím, že jste stvořil sám sebe?

Gahan: Jako zpěvák odpovídám na tuto otázku ano. Ale doma s moji rodinou a dětmi – to je ten člověk, kterým bych rád byl.

WELT ONLINE: Když jste jako zpěvák uměleckou postavou – koho máte za vzor?

Gahan: Jazzmany jako Coltrane a Miles Davis. A představitele blues jako Robert Johnson, Leadbelly nebo Muddy Waters. Oni v mých očích reprezentují jistý druh důstojnosti a upřímnosti. Jsou jací jsou. Slastný pocit! Být se sebou za jedno. Stavět na takovém základu by znamenalo překonat hory.

WELT ONLINE: To by mohlo být pro vaše fanoušky překvapením, že se necháváte ovlivnit blues.

Gahan: Blues je surové, bezprostřední vyjádření nejsilnějších lidských pocitů. Každá z těch starých bluesových desek v sobě má zachycený moment opravdovosti. Není jiné hudby, kterou bych tak často poslouchal jako je blues z dvacátých a třicátých let.

WELT ONLINE: Proč se nesnažíte sám zpívat blues?

Gahan: Ve skutečnosti analyzujeme energii blues a zkoušíme ji transformovat. Za všemi písničkami od Depeche Mode stojí blues. Jako je pocit, jako nálada, jako citát z textu v mém předvedení. Ale samozřejmě zároveň znamená v Depeche Mode, že se každé vyjádření pocitu ocitá v jakémsi korzetu kontroly. Půvab naší skupiny tkví ve zdánlivém protikladu, ve kterém jsou emoce vsazené do elektronické hudby. Krátce: Já jsem lidský element v naší skupině.

WELT ONLINE: Jak si máme představit takový lidský element ve studiu?

Gahan: Všichni si hodiny pohrávají a programují na vybroušených rytmech a prezentují mi pořád nějaké nové detaily. Já ale málokdy slyším rozdíl, alespoň ne nějaký podstatný rozdíl. Chci jenom zpívat. A když jsem na řadě, tak zpívám. Používám pak ve studiu stejné mikrofony, které používáme na podiu během koncertů: můžu stát s takovým mikrofonem v kontrolní místností, poslouchat hudbu bez sluchátek a dát v tomhle hlasitém hurikánu zvuků a zastrašování všem pocitům volný průběh. Rozhodující na tom je, že se s tím mikrofonem můžu volně pohybovat. Řeč těla a tanec jsou klíčem k dobrému pěvěckému výkonu. Musím se do skladby dostat tělesně, být uměleckým charakterem. Náš fotograf Anton Corbijn jednou řekl: Na pódiu jsi někdo úplně jiný než ten, kterého jsem poznal ve skutečném životě.

WELT ONLINE: To je pro něj výhoda, fotograf potřebuje i nadlidské charaktery.

Gahan: Jedno z kritérií pro dobrou skupinu je, aby bylo možné nakreslit je jako komiksové postavičky. Trik zpočívá tom, že je člověk připravený udělat ze sebe projekční plátno. Musíš se prostě odvážit vystupovat sebejistě jako banda v nějakém westernovém filmu – dělat věci, které by ses v normálním životě dělat neodvážil. Ale právě proto existuje pódium: aby člověk mohl hrát nějakou roli.

WELT ONLINE: Jsou Depeche Mode nerozlučným mužským spolkem?

Gahan: Svým způsobem určitě. Ale já jsem se v minulosti cítil častěji spíš jako one-man-gang. Oddělený od ostatních. Proto je taky tak důležité, abychom se my hudebníci před každým koncertem semkli v kruhu, chytli se za ruce a uvědomili si jeden druhého. Protože na jedno nesmíte zapomenout: I když se skupina jako my setkává se vstřícností a sympatiemi, tak je nás pořád trocha proti 60.000 lidem, když hrajeme na takovém místě jako je Olympijský stadión.

WELT ONLINE: Ale kde se objevuje ta nejistota? I když na světových turné odehrajete stovky koncertů, tak každý večer probíhá přece stejně: Dokonce pořadí písní se nemění, jako v nějakém muzikále.

Gahan: Samozřejmě neimprovizujeme tak jako John Coltrane. Ale každý koncert je něčím jiný.

WELT ONLINE: Hlavně jeden koncert se jaksi zvrtnul: V roce 1993 v New Orleans jste musel vystoupení přerušit, protože jste pod vlivem drog zkolaboval na pódiu.

Gahan: Když se na to dívám zpátky, tak tu chvíli vidím jako zásah reality. Ten večer jsem si uvědomil, že se už nemám pod kontrolou.

WELT ONLINE: Dokážete si vzpomenout na ten moment kdy se to stalo?

Gahan: Cítil jsem se oddělený od světa, doslova ztracený. Předtím, než jsem ztratil vědomí - na to si ještě vzpomínám - jsem na okamžik nemohl nic slyšet. Viděl jsem okolo všechny blízké osoby a najednou se film přetrhl. Vzbudil jsem se v sanitce. Trvalo ještě měsíce, než jsem si uvědomil, že jsem to s těma drogama asi přehnal.

WELT ONLINE: Jednou jste řekl: „Nejsem hudebník, jsem jenom slavný."

Gahan: Dnes bych řekl: Jsem slavný, ale snažím se být hudebníkem.

zdroj: welt online