Andrew Fletcher: Prostě nastupuji trošku později

Andrew Fletcher: Prostě nastupuji trošku později

2009: 21. února si „Wrong“, pilotní singl alba „Sounds Of The Universe“, odbývá svou premiéru na cenách Echo. Dalšího dne absolvují Depeche Mode v srdci chladného Berlína maraton rozhovorů. Šedá eminence kapely, klávesista Andrew Fletcher, zhodnotil vystoupení a rozhovořil se o své úloze ve skupině, stahování hudby a návratu do ospalého města Basildonu.

Být hnací silou ve stínu Gorea a Gahana mu zdá se nevadí. Zato bývá nepoznán i na španělské Depeche Mode party a může s klidem popíjet čaj se svými starými sousedy. Je to výhoda nebo utrpení?

„Jen pojďte dál, pojďte dál,“ mává Andrew Fletcher z otevřeného okna svého hotelového pokoje a kouří. „Lepší, mnohem lepší než včera... mám na mysli to počasí,“ Svět venku na berlínském historickém náměstí Bebelplatz mizí v silném dešti se sněhem. „Včera mrzlo až moc, nemáte taky ten pocit? Má žena mi zrovna poslala SMS z dovolené. U ní je ještě větší zima.“

Dáma z nahrávací společnosti potřebuje rozhodnout oběd. Pan Fletcher studuje jídelníček, rozhoduje se pro gnocchi. Chce vědět, kde budou jíst jeho kolegové z kapely, jestli v restauraci nebo na pokoji. „Martin jí dole“, říká promotérka. „Dobře, tak tedy dole v restauraci.“ Po 20 minutách věnovaných tomuto magazínu je přestávka. Potom Andrew Fletcher poděkuje za pěkný rozhovor a ve výtahu ještě prohodí, jak si velmi váží toho, že jsme si my novináři udělali čas v neděli dopoledne.

Kolegové, kteří budou na řadě po obědě, mezitím sedí ve frontě na chodbě. Pohled upřený na zem, bezpečně u sebe papír s otázkami. Spolupracovníci managementu a nahrávací společnosti ťukají do svých BlackBerry a nenápadně zívají. Byla to dlouhá noc. A důležitá noc. Depeche Mode představili svůj nový singl při předávání cen Echo na stanici ARD, prvního posla nového alba „Sounds Of The Universe“. Je to dvanácté album skupiny. V berlínské O2 aréně to úplně vřelo - a to se jednalo jen o playback k singlu.

Letní stadiónové turné je už kompletně vyprodáno. Vlastně jako vždy, akorát ty haly nebo stadiony jsou během každého turné větší a větší. „Viděli jste to včera?“, ptá se Andrew Fletcher a škrábe se na hlavě. Na sobě má tenisky značky Adidas, džíny a sportovní bundu od Y-3, na břiše poněkud napjatou. „To byla podivná akce. Nebralo to konce. U2 aspoň mohli hrát hned na začátku. Tak by to mělo chodit. Zahrát a hurá domů. Alespoň se před naším vystoupením hrály dva slaďáky, tím líp pro nás, mohli jsme to pěkně osolit. Ale to čekání bylo strašné. Že se podobná mediální ocenění s takovou pompou vysílají v televizi... přece bohatě stačí, když se spolu sejdou ti nejvyšší a trochu toho spolu popijí.“

Barbara Schönebergerová byla přitom jako moderátorka výše zmíněné akce tak vzrušená, že se u skupiny zastavila už uprostřed vysílání, aby mohla položit pár nesmyslných otázek. Martin Gore dal dohromady pár vět německy a se zájmem hleděl směrem k výstřihu Schönebergerové. Dave Gahan dal k dobru, že zrovna pije kolu. Andrew Fletcher nedostal žádnou otázku a trochu dotčeně koukal na své houpající se nohy.

On je tím mužem v pozadí, nepíše žádné písničky, nezpívá podpůrné vokály a nosí brýle. Později v rozhovoru vyprávěl, jak hrál v jednom klubu v Barceloně, v malé místnosti pro asi 200 lidí. Když dohrál, sbalil desky a šel si prohlédnout zbytek klubu. V hlavní místnosti si 3.000 hlav pobrukovalo „Never Let Me Down Again“, jeden z největších hitů jeho skupiny. Natrefil na Depeche Mode party. Nikdo nevěděl, že ten samý večer hraje ve stejném klubu a nikdo jej nepoznal.

Přitom v roce 1980 položil základy jedné z nejúspěšnějších světových popových skupin. Po necelých 30ti letech a dvanácti albech zní trio svěže jako nikdy. „Sounds Of The Universe“ je přitom v podstatě hudební protiklad úspěchu, skutečná garážová deska: syrová, nenablýskaná, hlasitá, špinavá. Bručí, bzučí, řve a burácí. Nápověda: Nejedná se o žádnou digitální simulaci spontánnosti. Tady je vše opravdové. „Produkovat to album působilo tak snadně. „Playing The Angel“ bylo velmi dominantní po zvukové stránce. Teď, na nové desce, jsou písně ještě víc v popředí, utváří malé tématické shluky, jako tehdy u „Black Celebration“.“

A najednou se Andrew Fletcher rozpovídal: Martin přestal s pitím, což mělo za následek, že napsal dvakrát tolik písní něž kolik je na album potřeba... novinka. Současně během nahrávání jako smyslů zbavený skupoval staré syntezátory a bicí mašinky na eBayi, takže každé ráno nejdřív otvíral krabice a bylo zapojováno čím dál víc bručících a vrčících přístrojů.

Znamená to, že způsob, jakým se v současnosti produkuje popová hudba, vás nudí?
Nejen dnes. Vzpomeňte si na hitparády před 10ti, 15ti, 20ti lety... většina hudby byla nudná vždycky. Zase z tohoto rozhovoru nezískejte dojem, že Depeche Mode jsou banda chytráků, kteří si spolu sednou, poslechnou si hitparádu a řeknou: „Aha, top desítka zní tak a tak, takže takhle tedy naše album znít nesmí.“ Tak to není. Pořád ještě děláme hudbu, protože věříme... ne, doufáme, že ty písně jsou relevantní, mají právo být vytvořeny. Jak deska nakonec zní víme až později.

Vy osobně jste proces nahrávání ve studiu natáčel a pravidelně zveřejňoval ukázky na YouTube. Vypadalo to na spoustu legrace.
Martin zarytě tvrdí, že byl smutný, když bylo album dokončeno. Přijde mi zatěžko tomu věřit, ale dobrá. Jinak jsme si skutečně užili spoustu legrace. Víc samplingu, víc experimentování...

Takže určitý update „Consturction Time Again“, vašeho prvního alba založeném na samplingu z roku 1983?
Naštěstí existuje z té doby jen málo filmových záznamů – v zápalu nadšení jsme museli působit až nesvéprávně. Velký rozdíl je v tom, že dnes už všichni umíme se samplingem zacházet. Tehdy to byla nová technika. Danie Miller produkoval ty alba a byl takový perfekcionista, že jsme jej prostě nechali pracovat a s radostí jeli na dovolenou ještě než bylo všechno hotové... chudák. Ano, nahrávat „Sounds Of The Universe“ v sobě mělo něco z tehdejší energie. Jen jsme za celé ty roky tomu všemu mnohem blíž, jsme víc zapojení, vše držíme víc zkrátka.

Nechápejte tuto otázku špatně, ale co přesně děláte ve studiu kromě natáčení klipů na YouTube?
Prostě nastupuji trošku později. Neskládám písně, nezpívám, produkce je však týmová práce. Kdo dělal co u Kraftwerk? To také nikdo neví. My to děláme společně, to mi můžete věřit. Nahrát desku je jako společně složit něco velkého z lega, spolupracují přitom všichni. Daniel Miller se přece taky pořád stavuje ve studiu i když není oficiální producent.

Sdílení dat asi nebude zrovna záležitostí fanoušků Depeche Mode, na to jste s vašimi kolegy příliš zbožňováni.
Před pár lety tomu možná tak bylo. Mně však stačí podívat se na své vlastní děti. Mezitím se to zautomatizovalo: Chci hudbu, aha, internet, díky moc. Děláme to jako všechny skupiny, které si to mohou dovolit, a vydáváme desku i v podobě extrémně nákladného boxsetu. Bonusy, stará dema, remixy, k tomu DVD, dvě tlusté knížky... snad to trochu pomůže.

Fanoušci to budou milovat. Také už všichni mají nakoupené vstupenky na vaše stadiónové turné. Neděsí vás to, hrát v čím dál tím větších arénách?
Ne.

Osobně bych raději něco intimnějšího.
Pak založte skupinu, napište hit jako „Never Let Me Down Again“ a sledujte 60.000 fanoušků jak do rytmu mávají rukama. Můžu vám říct jedno: je to paráda.

Vaše nové album se zdá být krajně nevhodným pro získávání nových fanoušků. Mám vůbec pocit, že vaše koncerty jsou spíš nostalgické třídní setkání po letech než popový koncert.
To není tak úplně pravda. Fanoušci se dle mého názoru střídají. Vepředu stojí vždycky děcka. Pořád přibývají noví, mladí fanoušci. Problém je v tom, že ti staří neztrácejí zájem. Proto také musíme hrát ve stále větších halách nebo stadionech. Všichni se blížíme padesátce, nevíme, kolik turné ještě budeme moct udělat, o deskách nemluvě. Takže nemáme jinou možnost!

Na vašem facebookovém profilu máte jako místo stále uvedený Basildon, malé město nedaleko Londýna, ve kterém jste vyrostli a započali vaši kariéru. Usadíte se tam, až se definitivně rozloučíte s olympijskými stadiony tohoto světa?
Asi se budete smát, ale loni jsem do Basildonu zajel a udělal si dlouhou procházku. To město bylo vždycky na nic... malé, zatuchlé. Ale prožil jsem tam skvělé dětství, stejně jako Martin. Když jsem se tam před rokem vrátil, byl jsem v šoku. Všechno tam pořád bylo: fotbalové hřiště, centrum mládeže, kde jsme se vždycky scházeli, akorát: nikde ani noha. V Basildonu byli dřív všichni venku, hráli si, poflakovali se kolem. Dnes je to město duchů. Nikde jsem neviděl žádné děti. Určitě seděly doma a hrály na počítači nebo si stahovaly hudbu. No jo. Už tam nemám žádné příbuzné. Mí rodiče a bratr už se dávno odstěhovali. Kdo tam však pořád byl, byli naši staří sousedé. Dal jsem s s nimi šálek čaje. Byl to hezký pocit.

Názory Devotees (4)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa