Ďáblova modlitba
aneb cesta do hlubin depešákovy duše. Jmenuji se Filip Macháček a jsem diagnostikovaný depešák. Jeden z milionů.
Trpím virem nakažlivějším než H.I.V. Nakazil jsem se před více než 20 lety od jednoho ze svých nejlepších kamarádů. Stačilo málo.
Stačilo jedno odpoledne strávené ve společnosti starého, zaprášeného kotoučáku s páskou, na které byla nahrávka jednoho z nejklasičtějších alb Depeche Mode Some Great Reward. Strojový rytmus nahrávky plné industriálních ruchů, přesto však písničkové a melodické, si mě okamžitě získal. Mé hudební sebevědomí tehdy dostalo pořádný výprask. Olympic i Status Quo byli v tu chvíli součástí mé soukromé hudební prehistorie. Jejich originální emcé nosiče byly okamžitě odsouzeny k vylámání ochranných paciček a nemilosrdně přehrány posly budoucnosti. Stařičká kytara zmizela ze zdi. Na její místo přišel čtyřstránkový poster z „Bravíčka" a na něm čtyři kluci, kvůli kterým moje matka léta pochybovala o mé sexuální orientaci. Od té chvíle nebylo pochyb, kam a jakým směrem se bude ubírat můj hudební život. Hltal jsem vše, co bylo s Depeche Mode spjato a bylo možné v té době sehnat. Můj pokoj se změnil v modlitebnu, kde jsem každý den uctíval své božstvo. V mém šatníku to vypadalo jako u funebráka. Co jsem neměl, půjčil jsem si od kamarádů. Kvůli cvočkům na koženkovou bundu jsem jel až do Prahy. Celé prázdniny jsem plantážil na borůvkách jen proto, abych si mohl koupit italky s kováním. Dodnes se divím, jakou nezměrnou trpělivost se mnou rodiče měli. Slyšet stokrát denně People Are People se muselo rovnat pobytu na Guantánamu.
ZROZENÍ KULTU
Depeche Mode. Kult. Kapela s desítkami milionů prodaných nosičů. Ale taky parta obyčejných kluků, kteří dodnes nedokáží pochopit hysterii, která je doprovází na každém kroku. Není to tak dávno, co jsem měl možnost strávit pár dní s jejich tehdejším členem, dodnes obrovsky populárním Alanem Wilderem. Seděli jsme spolu k ránu v jednom pražském klubu a já mu vyprávěl svůj příběh. Příběh kluka z malého města, který depešáctví obětoval své mládí a který si „depeš" dodnes nese jako stigma. Vyprávěl jsem mu, co pro nás Depeche Mode znamenali, jak jsme se kvůli nim prali a byli biti, jak byli tapetami našich pokojů a hudbou našich životů. Nechápal. Ale věřil. Neslyšel ten příběh poprvé. Co je tím šémem, který byl vložen do perpeta mobile wzvaného Depeche Mode? Alan Wilder nevěděl.
Říkal mi: „Sáhni si na mě, jsem obyčejný kluk, který má rád margaritu, pivo a holky stejně jako ty. Jediný piedestal, na kterém jsem kdy stál, byly Corbijnem nadesignované kostky na Devotional tour." Musel jsem mu dát za pravdu. Pro tu chvíli. V hlavě mi přitom jel celý můj depešácký život. Bulharské kulturní středisko v Praze Na Příkopech a mé první vlastní depešácké album Black Celebration. Dodnes jsem své tetě vděčný za to, že mí na ni tehdy dala stovku. Fronta před táborským Supraphonem při vydání tuzemské licence Music For The Masses s dodnes legendárním průvodním slovem Miloše Skalky. Zklamání, když jsem se nestal jedním z těch více než patnácti tisíc vyvolených, kteří měli to štěstí a dostali se 11. 3. 1988 do Sportovní haly. Chvění, které mě ovládalo dlouho před mým prvním koncertem, každo roční depešácké tábory na Písecku. A taky desítky skvělých kamarádů, kteří to měli stejně jako já. Těšení na každý sraz, i kdyby měl být třeba v Dolním Bukovsku, a tisíce hodin strávených opakovaným poslechem několika desítek skladeb. A taky smutky a hořkosti, jako když v rámci Violation Tour vynechali Prahu, když DJs na diskotékách lámali desky Depeche Mode, protože je nechtěli hrát, nebo když musel být člověk dnes a denně konfrontován s nepochopením svého okolí.
SÍLA V JEDNOTĚ
Kult tvoří lidi. Kult nespadne z nebe a nenarodí se z panny. Kult Depeche Mode v Čechách tvořily tisíce nadšených fanoušků, kteří bezprostředně po březnovém koncertu Depeche Mode v roce 1988 začali zakládat tzv. L.O.M.y (Landscape Of Moon). Depešácké hnutí už nikdy nebylo tak silné jako na přelomu 80. a 90. let. V každém větším městě vznikaly depešácké buňky, které pořádaly „osvětové" akce a vzájemně se informovaly o novinkách na scéně. Organizační strukturu fanouškovské základny završoval oficiální fanclub kapely v Čechách a na Slovensku nazvaný Depeche Mode Friends. Ten připravoval akce většího rozsahu a také první celostátní sraz, který se konal, tuším v roce 1991 v Písku, kde existoval jeden z nejagilnějších L.O.M.ů u nás. Která z kapel se počátkem 90. let mohla v Čechách prezentovat tím, že její fanoušci pořádají pravidelné srazy se stovkami návštěvníků? Dovolím si tvrdit, že jedině Depeche Mode. Obrovská vlna euforie, která se zvedla po prvním koncertě, z Depeche Mode v Čechách udělala celospolečenský fenomén. Nebylo měsíce, kdy by se v některém z měst nekonal nějaký sraz, na který se sjížděli fans z celé republiky.
TÁTO, DEJ SEM CVOČEK
Samozřejmostí byl náležitý styling. V Praze se depešáčtí ultras pravidelně scházeli u stanice metra Muzeum. Dominovali samozřejmě Davidové Gahanové. Frontmanův účes byl méně technicky náročný, než odbarvená trvalá Martina Gora. Outfit byl vytvářen po vzoru pejska a kočičky vařících dort. Nosilo se vše černé, co bylo dostupné. Jedno, jestli to bylo od kamaráda nebo po otci. Barety a bundy a kabáty s kovovými aplikacemi - cvočky do tvaru písmen DM. Kožené bundy - typické „křiváky" se rozšířily až po revoluci. Obuv musela být samozřejmě kožená a rovněž černá. Dominovali tzv „italky", kožené boty s kováním. Sehnat je znamenalo vyvinout nadlidské úsilí. Občas se objevily v obuvi ve Štěpánské ulici v Praze, povětšinou byly na objednávku na burzách. Po roce 1989 se k nám na srazy začaly dovážet i do té doby nevídané doplňky, jako například nášivky s depešáckou tematikou. Takové, jaké byly do té doby výsadou „metaláků". Dodnes si vybavuji, kterak jsem se účastnil prázdninového depešáckého výletu na Orlík. Desítky černooděnců navlečených v kůži, s vlajkami přes ramena hrdě pochodovaly skrze vesnice, kde se zastavil čas. Jaký poprask to tehdy způsobilo, je asi každému jasné.
PROČ ZROVNA DEPEŠ?
Pokud bych měl z osobní zkušenosti říct, co mě na celé „té věci" tak přitahovalo, pak musím na prvním místě uvést hudbu. Depeche Mode v 80. a 90. letech bezpochyby produkovali skvělou muziku. Byli příjemným závanem na hudební scéně zmítané matějsko-pouťovými zpěváky s účesy horšími než druholigoví fotbalisté a hard rockovými barbienami typu Van Halena. Byli jedni z prvních, kteří své tracky remixovali nebo si je nechali remixovat. A i fanoušci Depeche Mode byli v tu dobu jedni z nejprogresivnějších. Zeptejte se dnes třeba takového Aleše Blehy nebo Michaela Buriana, co pro jejich další životní směřování Depeche Mode znamenali. Byli to právě Depeche Mode, kteří v době Violation Tour popularizovali acid house a celou taneční scénu. Kromě muziky tu ale byla i image a nesmírně poutavá vizuální prezentace kapely, jdoucí ruku v ruce s genialitou Antona Corbijna.
VOLNÝ PÁD
Depešácké hnutí v Československu kulminovalo na začátku 90. let. Na jeho postupné ochabnutí měly nesporný vliv otevření hranic a nával obrovského množství nové muziky, vynechání Československa kalendáře Violation Tour a následné směřování kálely do rockovější polohy. Když se 18. 6. 1993 po pěti letech vrátili do Prahy, čekala je poloprázdná Sparta. Pro ty, co zažili šílenství před pěti lety, byla druhá pražská zastávka Depeche Mode nepochybně vystřízlivěním. Výrazná změna image frontmana Gahana, jeho evidentní drogová závislost a příklon kapely ke klasickému pódiovému stage setu (bicí, kytara, backvocalistky) řadu fans odradila. Koncerty Depeche Mode ztratily punc rockové mše. Následující odchod Alana Wildera už jen podtrhl krizí kapely. Svůj vliv to samozřejmě mělo i na fanouškovskou základnu, kterou opustila řada ultras. Ty tam byly časy, kdy se na celostátní sraz pronajímala pražská Lucerna. Jednotlivé L.O.M.y zanikaly nebo výrazně omezily svou činnost. Na čas se odmlčeli i Depeche Mode Friends. Přesto každá další zastávka Depeche Mode v Čechách znamenala vyprodanou halu a fantastickou atmosféru. Jen už tu nebyl ten, pro začátek 90. let, typický „klubismus".
SOUČASNOST
Současná scéna je nepochybně diametrálně odlišná od té oldschoolové. Nechci říct, že je horší. V každém případě je ale jiná. Výjimečné srazy přilákají jen desítky nejvěrnějších. Jádrem scény se stala internetová fóra. Cyber fanouškovství totálně převálcovalo osobní setkávání, internetový download zničil kouzlo šumějících emgetonek jdoucích z ruky do ruky. Netvrdím, že si občas se zálibou nepřečtu nadšené diskuze oslavující každý nový podnět, který kapela vyšle do světa. Nebyl jsem jiný. Jen jsou pro mě dnes Depeche Mode úplně jinou kapelou. Pořád kapelou mého srdce, přesto však nikoliv tak nekriticky přijímanou jako v minulosti. Dalo by se říct, že mé depešácké srdce je stejným perpetem mobile jako Depeche Mode sami. Nedávno jsem se potkal s jedním starým známým, dodnes aktivním pořadatelem depešáckých srazů. Povídá mi: „Scéna žije!" Jeho optimismus živí téměř vyprodaný Eden, který v červnu opět po letech přivítá depešácký cirkus. A taky nadšeně přijímaný singl Wrong, který je předzvěstí očekávaného alba Sounds Of The Universe. Už teď vím, že v Edenu ani v Bratislavě nebudu chybět. Jmenuji se Filip Macháček a jsem depešák.
PS: Věnováno Danielovi Stýblovi.
Zdroj: Report, autor: Filip Macháček
Názory Devotees (40)
Flexible
1 7. apríl 2009 o 21:27
Napisane pekne, z vnutra depesackej duse! V mnohom som sa nasiel, koniec
80-ych a zaciatok 90-tych som podobne prezival aj ja aj SGR, bola moja prva a aj prve LP bolo BC ale pre zmenu z Polskeho strediska a za 80 kcs. A som stastny, ze som bol ako 14 rocny sopliak “vyvoleny” a podarilo sa mi 11.3. 88 dostat do Sportovni haly, jajaj krasne vzpomienky. Tak caf v Bratislave! :o)
TinaGahan
2 7. apríl 2009 o 22:08
Lutujem ze som vtedy nezila.. Museli to byt najkrasie roky zivota pre vas starsich depesakov. To vam mam co zavidiet. Depeche v 80 zac. 90 rokoch bol asi najlepsi a najkultovejsi a ta atmosfera vonku v uliciach ... viem si to zivo predstavit. Staci ked vidim nejaky stary panelak, budovu a vidim tam napis DM Depeche Mode hocco , tak sa vcitim a v tej chvili si predstavim rok 1990 a plno depesakov naokolo !! To muselo byt… stare kazetky, platne… kiez by sa to vratilo naspat. Nezazila som to, ale mam pocit akoby ano.
Doctor Devotee
3 7. apríl 2009 o 22:28
Tina- pre mňa je úžasné, keď vidím ako tu píše kolega, diagnostikovaných depešákov, aj medzi mladými ako si Ty.
Vieš, mám jeden sen- vlastne teraz už plán vrátiľ tú dobu späť. A jediná cesta k tomu ste vy postdevotionalský devotees.
Ste hladní po niečom tak úžasnom. Viem, že to s Vami pôjde, lebo Vy všetci chcete zažiť to, čo nám vtedy nebolo dopriate- pád červenej skazenej opony so soundtrackom čiernej hymny DEPECHE MODE
Mám pre Teba na začiatok len jednu ľahkú úlohu- stay depeched, keep moding!
Doctor Devotee
4 7. apríl 2009 o 23:29
Ozaj ludia- posledné 2 weeks v T-MUSIC!!!!!!!!!!!!!!!!!
Snažte sa viac
Monghi
5 8. apríl 2009 o 07:19
skvele citanie a skvele spomienky na casy, ktore som zazival aj ja… hoci po svojom, kedze som na zrazy v 80-tych rokoch nechodil a prvy koncert v Prahe bol pre mna len obycajnym snom, ktory sa skoncil vecernou reportazou v televiznych novinach… akurat ma trosku zarazila veta tykajuca sa koncertov v ramci “devotional”: Koncerty Depeche Mode ztratily punc rockové mše… ved az vtedy sa zacali koncerty DM povazovat za rockove omse! Tie clanky z roznych magazinov o koncertoch v Europe mam doma dodnes…
Strider
6 8. apríl 2009 o 07:44
Uff,az ma zalial studeny pot po tele… Druha polovica 80’s bola a vzdy ostane jedinecna a neopakovatelna. Spomienky su tak zive akoby to bolo vcera..Aspon raz bude co rozpravat detom…
Dangerous
7 8. apríl 2009 o 08:28
to monghi: ano, z černých mší se staly rockové... i když ty výstřížky a dvojstránky z časopisů už dávno nemám
Dangerous
8 8. apríl 2009 o 08:30
Mně se ten článek také moc líbí, zkuste sem napsat svůj “depešácký” příběh, jen v pár větách
Monghi
9 8. apríl 2009 o 11:08
hmm… ten moj zacal v auguste 1986 v Petrzalke na 11.poschodi ktorehosi cinziaku… u bratranca som nasiel na stole kazetu s nazvom “Black Celebration” a bolo to jasne
Koniec zakladky uz bol cisto o depesi, stredna skola - Violator obdobie, vtedy bol depesak tusim kazdy :D a potom to prislo. Nastup na vysku… a s nim SOFAD. V januari 1993, kedy Fun radio prvykrat pustilo I Feel You som skoro skolaboval, bolo to to najuzasnejsie hudobne obdobie, ake som kedy zazil, aj ked sa mi na koncert nepodarilo dostat vlastnou vinou, ako aj v r. 1998, kedy som bol na ZVS-ke, takze prvykrat som DM zazil az po 15-tich rokoch odvtedy, co som ich prvykrat pocul… Praha 2001 a nasledne moj naj naj DM koncert… Vieden 11.9.2001… po prvom SK koncerte to uz vo mne trochu ochladlo, ale stale som dusou “depesak” 
Hugi
10 8. apríl 2009 o 12:31
Tak ten moj: vsetko to zacalo v roku 1981 na strednej skole, ked som prvy krat pocul na osumelom kazetaku new life… vtedy som mal sweet 15 a moj zivot sa od zakladu zmenil.Bol som ako klon všetkých štyroch dohromady, od účesov po obliekanie. A začali problémy v škole kôli náušnici,odfarbeným vlasom-2. zo správania, problémy s polišmi, metalistmi a neviem s kým ešte, no proste puberta jak vyšitá. Po nástupe na výšku som sa trocha ukludnil, zažil môj prvý DM koncert, potom prišli deti, takže bol vynútený klídek až prišiel rok 2006 a koncert v Blave a prišla druhá puberta:-) Odvtedy zase nanich fičím ako zamladi. SOTU ma tými analógmi úplne dostalo a vrátilo ma o 28 rokov späť v priestore a čase. Strašne sa teším na 22.6.2009, v Blave to roztočíme
Vivat DM! Starí “depešáci” sú späť.
frankie
11 8. apríl 2009 o 12:55
@tina: ako isto vies, sme dvaja
tiez by som chcel niekedy zazit tu atmosferu. teraz ked clovek povie, ze je depesak, tak sa nanho kukaju, ze nech sa pekne vrati v svojom stroji casu naspat, odkial prisiel… ale aspon nie som mainstreamovy. moja jedina utecha.
jozefst
12 8. apríl 2009 o 13:10
Hugi, tak takéhoto oldschoolového fanúšika snáď stretám prvý krát. Aspoň môžeš popísať všetky tie ich premeny a najmä tú prvú pri Construction time again, kde to prvý krát svojím zvukom otriasli. V našej triede na základnej to bolo s depešom biedne. Ťahané skôr do Europe, komercie a metalu. Prvá skladba, ktorú som od nich začal žrať bola Strangelove, ale to bola pre mňa iba zatiaľ jednopiesňová záležitosť. Čakal som na schodisku a počúval túto skladbu, keď si ju púšťal sused dole pod nami a ja som ju našťastie pri návrate zo školy započul. Prelomila to až 101-tka. Vlastne ich best offka, ale v live podaní. Neuveriteľný zvuk, skladby ako Shake the disease Everithyng counts, People are people. To bolo v 89-tom. Potom iba oni pre mňa robili hudbu, všetko ostatné okrem Lojza (keďže aj toto bola moja srdcovka) hudbou ani nebolo. Ale časom práve vďaka nim som objavil mnoho inej hudby, akú som dovtedy počúval. A vrátil sa aj k starým hudobným láskam ako napríklad Pet shop boys. Škoda, že som neregistroval taktiež najslávnejšie obdobie Erasure.
hide what you have to hide
13 8. apríl 2009 o 13:42
12 roků...rok 1990 chata Bivoj v Komorní Lhotce, MTV .....Sinead….8 x denně a najednou…Reach out touch faith !!!! ..... mám pokračovat ???
otevřená pusa, husííí kůže, slzy..láska na první poslech…okamžitě do pár dní do Polska pro ,,originálky,, a už NEBYLO co řešit…..ten článek je hrozně krásně napsaný....pan Filip snad psal ,,o mě,, neboť je k nevíře jak podobné, ba stejné pocity jsem měl…první lásky, srazy, přátelé
nakazil jsem spoustu lidí, mým ,,úlovkem,, byl například i Ríša Krajčo, který v té době smažil spíše jen Oceán…. o to víc mě dnes mrzí, jak v rozhovorech DM vynechává, přitom na nich totálně ujížděl .....ale to tady nepatří....to je jen součást mého velmi stručného příběhu
Dangerous
14 8. apríl 2009 o 13:47
u mne začátek v roce 1987, skladba Strange Love, to bylo první co jsem ve svém věku mohl tak nějak začít vnímat, hudba mne předtím nějak výrazně nezajímala, ale tahle skladba mne okamžitě chytla, hned poté se mi podařilo sehnat kopii alba Music for the masses, ale především, na pořádně zašuměné kazetě Black Celebration, to byl neskutečný zážitek, když ze šumu vystupovali skladby Black Celebration, Stripped, A Question of Time, New Dress… od té doby sem se stával příznivcem DM se vším všudy, obměna šatníku (černé džíny se barvily na černočerné), kostka na hlavě,zdi polepené plakáty DM, a v době vydání alba Violator sem už byl kovaný depešák
následovaly srazy, z nichž nejlepší byly rozhodně v Písku, tam byla pokaždé naprosto perfektní atmosféra, kult DM byl podle mne v období 90-93 nejsilnější, vrcholem byla fantastická Lucerna, kde bylo kolem 1500 lidí, možná víc a všichni se skvěle bavili a potom přišlo první zklamání z poloprázdné Letné, spousta starších fanoušků DM, po tom co si Dave nechal narůst dlouhé vlasy kapelu odřízla, nebylo to ani tak kvůli změně hudebního stylu, jako spíš díky změně image, no co, my co jsme se tam netrpělivě tlačili pod podiem za skutečného i umělého hřmění to mohlo být jedno, úvod Higher Love na Letné považuji dodnes za jeden z největších zážitků s DM, neskutečná tlačenice, všichni jsme se zmítali ve vlnách, a když se objevil Mr. Gahan, tak šílenství zvané DM přesáhlo v ten okamžik všechny meze, tohle zažít na koncertě DM ještě jednou…O rok později začalo množství fanoušků skutečně rapidně upadat, srazy/party se konaly v Belmondu, kde to nebylo vůbec špatné, ale vypadalo to že DM už skončili, když odešel Alan v českém tisku proběhla zpráva, že v Depeche Mode zbyli už jen dva (odchod Fletche během Summer/Exotic se bral jako ukončení jeho “hudební” činnosti v kapele) Alanův odchod mne dost mrzel, byl v té době mojim druhým nejoblíbenějším členem kapely, Davova sebevražda, ...jedno líné lednové sobotní dopoledne v 97 mi volal kamarád,“Rychle si pusť Vivu”, nevěřil sem svým očím a uším, Barrel of a gun, nastartoval další skvělé období s DM, které vyvrcholilo neskutečnou atmosférou ve Sportovce 98, která byla zase komplet v černém, a když začalo A question of time, tak se prostě skákalo a šílelo, Sazka 06 byl proti tomu čajíček, ..jenže potom přišel Exciter, Dream on sem ještě zkousl, ale až na I am you šel zbytek alba mimo mně a dodnes jde, nakonec sem bojkotoval i koncerty k tomuto turné....Depeche Mode mne pomalu přestávali bavit… pohyboval sem se po internetových diskuzích o DM, ale to bylo asi tak vše, Exciter na mne zapůsobil takovou vyčpělostí, že sem osobně DM nechtěl vzít na milost…
Dangerous
15 8. apríl 2009 o 13:48
pokračování:
Gahanovo Paper Monsters bylo opět pro mne něco hrozného, líbil se mi spíše C2, no a potom jako by se vše vrátilo do správných kolejí, v roce 2004 se začalo špitat, že DM půjdou do studia a já sem byl zase zvědavý, a i když mi Precious nepřišlo jako nejlepší skladba DM, zase tam bylo to zajímavé v hlase Dave Gahana, pryč bylo “krákání” z jeho sólovky a z Exciter. Playing the Angel sem okamžitě považoval za jednu z nejlepších desek DM, a záliba v té skupině pokračovala tak daleko, že sem začal po nabídce od Gaba psát články pro dm.sk a posléze pro dm.cz…v roce 2009 po poslechu nového alba Sounds of the Universe musím říct, že je pro mne potěšením být depešák.
ehm, řekl sem jen pár větama, tak pardon
PK
16 8. apríl 2009 o 13:59
@Dangerous Myslím, že A Question of Time je prokletím všech “délesloužících”, kteří ještě pamatujeme tu black-celebration dobu (včetně již vzpomenutých pohledů metalistů, esenbáků a důchodců). Troufnu si tvrdit, že jsme při její skvělé interpretaci na andělské tour učůrávali všichni, no ne?
kikinkadm
17 8. apríl 2009 o 14:14
ja som bol siedmak na zakladke puberta zacinala a otec kupil domov dvojdeck Aiwa tak to bolo nieco okamzite som nahraval z radia alphaville a podobne zamerane veci a pocuval… a spoluziak ktoreho bratia boli starsi mi pozical kazetu s vraj perfektnou hudbou, rok 1984 a na kazete SGR pustil som si to v izbe a po prvom vypocuti som ostal ako paralyzovany som bol uplne v mimoze a okamzite som to musel pustit este raz v ten den som to pretocil 5x a nakazenie virom DM bolo okamzite. do roka som pozhanal na paskach predosle 3 albumy a tocil a tocil a tocil. trvalo dlhe dva roky kym vysiel novy album BC a to bol masaker zaciatok kultu. V meste partia depesakov v mensine proti metalistom a inym haluziam ale nam bolo vsetko jedno. cele gymko som nosil cierny klobuk ci leto ci zima a mal dlhsie brckave vlasy
v sucastnosti prisli moji milacikovia z analogom rokov 80-tych a som zase v tranze ako tu niekto pisal v druhej puberte
PK
18 8. apríl 2009 o 14:15
@Dangerous Koukám, že se shodneme i v pocitech z Exciteru a oživení z Playing the Angel… DVD z Paříže jsem si pustil jen jednou, zato Rose Bowl a Miláno jsem viděl nesčíslněkrát. (Devotional je paráda, ale ta Davova feťácká image Ježíše mi vadí dodnes.)
A o tom barvení hadrů mi ani nemluv — doteďka umím uvařit akorát kafe, čaj a hadry v hrnci s barvou značky Duha
Poněvadž mám z DM nejraději Marta, snažil jsem se oblékat jako on v tom nejindustriálnějším období. Dokonce jsem nosil komisňáky, které k tomu dobře pasovaly. Přišel jsem tak oblečený i na stužkovák, odkud jsem byl třídním vyhozen (rok 1988). Samozřejmě k tomu patřily i vnitřní obaly sešitů a žákovské na průmyslovce, které byly plné symboliky z BC — tedy, některé se dostaly i na zdi sídlištní trafačky a podchodu, a dodnes kolem nich chodím 
PK
19 8. apríl 2009 o 14:19
@kikINkaDM Tak to já beru obě děcka (16 + 15) do Blavy a Prahy s sebou — samy prosily, že chtějí jet, takže vymyslet vánoční dárek nebylo moc složité.
kikinkadm
20 8. apríl 2009 o 14:22
pk ja som dost dlho sa hladal ako dave a uzival si mladost zury drogy alkohol ,DM
takze ked som sa spamatal a dospel tak je to neskor a moji chlapci maju 1,5 a 2,5 roka tak ich na koncert este brat nemozem
)))
kikinkadm
21 8. apríl 2009 o 14:27
PK no po mne ostaval na kazdej lavici od zakladky po vysku velky farebny znak Decko v eMku v 3D prevedeni a farbe ciernej par krat som usel aj lavicu smirglovat
PK
22 8. apríl 2009 o 14:51
@kikINkaDM Jasně, naprostá klasika z BC. A pak ještě verze, kde se levý tah znaku M prolínal s D. Z něj si dokonce udělali symbol naši úhlavní “nepřátelé” — HM
TinaGahan
23 8. apríl 2009 o 15:19
okolo mna ludia nevedia co je to depešacka… ty si depešacka? a to je co?... a ja im vzdy odpoviem: je to nekomercný kult, ktory ty ako komercnak nepochopis… jaaaj to je ten Depeche ne? mam rad skladbu, počkaj ako sa to vola? aha Silence Enjoy… takze asi tak.. maju radi len to, co poznajú... To oni od marylina Mansona prebrali skladbu personal jesus!
a take reci pocuvam denno denne… kazdy sa mi smeje, ze som staromodna.. gahan je stary ze gore sa cudne tvari ma otrasne vlasy a robia si proste srandu… akonáhle ich zoznamim s DM hudbou,zmenia nazor o 180 stupnov… pytaju odomna Cdcka a hned to ide…
samozrejme nie kazdy. Ale vacsina. aspon sa o to snazim… ako mozu spoznat dobru hudbu, ked vsade v radiach je komercia od rihanny az po my chcemical romance ?
jozefst
24 8. apríl 2009 o 16:07
Tina, za takúto osvetovú činnisť by Ti mali Dave, Martin a Andly poslať podpísanú deluxe verziu a lístky na koncert do backstage za pódiom. Videla by si síce ich chrbty, ale bola by si blízko!
12Ronny12
25 8. apríl 2009 o 16:34
TinaGahan: presne tak isto som na tom aj ja :D vacsina to uznava ale niektory…hlavne ti co o tom nevedia vobec nic maju take blbe otazky jak to mozes pocuvat a tak dalej ale vzdy ich nejak schladim :D…ale u nas v skole to myslim o mne vie kazdy co pocuvam dokonca aj profesorky :D
jeanmichel
26 8. apríl 2009 o 21:00
Moja závislosť začala v roku 1987.Skladba “Strangelove” znela odvšadial a ešte k tomu tá Gahanova pirueta.Následne na to som sa sám ostrihal.U kamaráta som prvý krát počul J.M.Jarreho a ako išla hudba robili sme v zhasnutej izbe na stenu svetelné efekty baterkou.Lenže jedna strana pásky skončila tak sme dali druhú a tam sa začali ozývať čudesné a zaujímavé zvuky žiab.Krrr,krrr…potom cvengotanie a silný hutný zvuk-Blék Selebréééjšn cúúnááááj.Nechali sme to odznieť dokonca a túto pásku som si potom požičal a následne nahral.Odvtedy to so mnou ide.Možno sem napíšem aj celý svôj príbeh a pokračovani,ale nateraz by to bolo moc.A magiče v rukách znejúce hudbou DM po sídliskách či uliciach som zažil na vlastnej koži.To bolo.
Flexible
27 8. apríl 2009 o 22:20
Tak dobre aj ja dam ten moj…rok 1985, vek 12, stary “kotucak” uzasny klenot od jeziska spred roka o cca 4 roky starsia segra a kazdu nedelu vecer kotucak a radio, nerozlucna dvojica tej cudnej ale krasnej doby, pripraveni na rakusanov a ich hitparadu tych “prehnitych” zapadniarskych hitov. Viem, ze som byval trochu sklamany, ze vsetko co sme pocuvali, boli vlastne skladby, ktore sa pacili segre a ono samoska aj mne, ale chcel som mat take nieco “svoje”. Raz segra prisla s infoskou, ze je nejaka super kapela a volaju sa, ze Depeš, tak sa aj raz prihodilo, ze mili rakusania mali v tej svojej legendarnej hitparade Shake the dissease, ktoru sme samozrejme, po tom co uviedli “Depeš mód” zacali nahravat. Pozreli sme na seba, ze co na tomto ma byt take bombasticke, vypoculi este asi dva krat a kedze bolo uz dost hodin rozhodli, ze ten “odpad” vymazeme az rano. Lenze rano sa vo mne zobudil asi iny clovek, uz to totiz znelo nejako inak, odrazu som to pocul ako naozaj nieco uplne ine ale zaroven vyborne, co zaplnalo nejake prazdne miesto vo mne o ktorom som dovtedy ani netusil, a tak ma to poznacilo, ze segra zacala zhanat cez kamosov vsetko co mali. Tak som prvykrat zacul tie cudesne zvuky a skladby zo SGR a CTA a potom vydali BC a ja si strasne hrdy kupil v BA na SNP-cku v polskom kulturnom stredisku ten vinylovy poklad a bol som jasny, tej “choroby” som sa doteraz nedokazal striast a nasledne kusky ako Strangelove, Never let me down again ma v tom len utvrdzovali, ze je dobre tym zit. Semienko tej “choroby” som zasial aj u mojho detskeho naj kamarata, urobit z niehoho ozajstneho “depesaka” nemozes ale mozes ukazat to svetlo a ak ho ten dotycny vidi, tak ho to tiez pohlti, tak sme v tom boli uz dvaja, teda traja aj segru to bralo… Segra raz prisla z bobastickou spravou, ze zozenie listky na koncert DEPEEEEŠ do Prahy, tak sme sa tam este s jej jednou kamoskou zrazu ani neviem ako v tom 88 ocitli… Uzasna cesta vlakom z Ba, plnym “čiernoodencov” v baretkach a inych neodmyslitelnych doplnkoch.
Flexible
28 8. apríl 2009 o 22:20
Uz na stanici ako prichadzal vlak niekde zo stredneho slovenska ako aj vzdy v metre pri prijazde a hluku a vanku, ktory bol citit a pocut este predtym ako bolo vidiet metro, sa vzdy spustilo zborove “boys say go, boys say go, boys say go…” doteraz sa toho v metre neviem zbavit… pred halou mraky ludi v ciernom, ja daleko od mojej skoly a vyucovaci proces sa zaobisiel aj bez jedeneho celkom vzorneho studenta a jeho ospravedlnenky, tak som potom este improvizovane musel “pochovat” svojo dost ziveho dedka, trosku som sa ale zapotil po poznamke spoluziaka do plena, ci bolo na tom pohrebe 20 tisic ludi v ciernom, ustal som to a odlepil si tu hovadinu z ucha, co mala byt akoze nausnica… Koncert bol neskutocne krasny a silny Dave v kozenych nohaviciach a bielej koseli, Martin s klobokom na hlave, no a tak ako sa vedel “zladit” v tej dobe a vyse hodiny a pol tej najuzasnejsej hudby nazivo /something to do, pipeline, master and servant…/... potom cesta domov a uz ma toho nemohlo zbavit nic ani spoluziaci ala funky nalada a ine vtedy pre mna uplne sracky pocuvajuce individua voci mne vzdy v hudobnej opozicii. Motto na oznameni zo stuzkovej ako refren z Enjoy the silence mi vsak nedokozali zobrat, tak tam je forever, ani neviem ako som ich ukecal, mozno som ani nemusel…
Medzitym zrazy, stretnutia a kazdodenne vysedavanie s magicom u nas v dedine na stadione, diskotekach v parkoch a nezabudnutelnej budove pri zeleznici na ktorej bolo okrem krstnych mien nasich idolov a vselicoho ineho napisane MUSEO DEPECHE MODE. Je toho strasne vela, neda s to tu vsetko popisat, to cakanie na vyske na nieco nove od “nich” a potom vo vs klume v Elame ... cudne hutne klavesy a “...if you try walking in my shoes…”, skoda ze som sa na ten koncert na Letnej viac menej vlastnou vinou nedostal, to lutujem strasne, moja velka zivotna chyba…a potom odisiel moj najvacsi oblubenec z kvarteta a ja som ich tak nejako podvedome pochoval a ked som sa docital, ze Dave bol v klinickej smrti, znovu som si uvedomil, ze DM este existuju ale nejako ma to moc nezobralo az dokial nevysiel BOAG, ktory som musel na rozdiel od IFY dlho prijimat az to prislo a potom ULTRA a drzi ma to dost mocne!!! Vidime sa opat na Interi! :o)
smartodm
29 9. apríl 2009 o 06:07
je naozaj vzacne a pre mna takmer neuveritelne, ze v dnesnej dobe komercnej radio-masaze a pupkatych, plesatych producentov, ktori stvoria za rok 100000000 sladkych komercnych hitov a pseudo-interpretov sa najdu mladi ludia, ktori su schopni objavit a spoznavat dM.
TinaGahan
30 9. apríl 2009 o 08:27
mne je skor velmi smutno z toho, ze ako odsudzuju depeš a z mobilov im len idu tie somariny co teraz ficia… je to smutne, pretoze verim tomu ze keby poznali pesnicky z MFTM Violatoru atd atd… tak by zmenili nazor, a oni nie a nie. Ved depeš nic nedokazal je to starina.. oni z tych starin poznaju len Metallicu a na tu mi kazdy povie ze je perfektná . No zaujimavé... metallicu poznaju ale depes nie… a to co za styl? oni su pop ci co? stale im odpoviem ze je to depeš - styl sam o sebe. Tak ako metal, rock punk atd… nicomu nechapu ... je to smutne.
TinaGahan
31 9. apríl 2009 o 08:29
jozef: to radsej nie
mala som dost pri Alanovi… co by to bolo s Gahanom? umriet este nemam v plane ... ale bolo by to pekne ale az take pekne ze na infarkt hodné
smartodm
32 9. apríl 2009 o 09:22
ja mam ako zvonenie v mobile World In My Eyes
TinaGahan
33 9. apríl 2009 o 11:13
ja sa snazim mat vzdy komercne veci od DM na zvonenie aby vsetci naokolo vedeli ze depes pocuvaju aj zasrani :D ale wime mam len na jednu osobu nastavenu 3 roky aby mi zvonila ...
jozefst
34 9. apríl 2009 o 11:31
Tina, to o čom tu píšeš je smutné. Dôsledok zúženého výberu, ktorý ponúkajú média. Česť pár výnimkám. Na druhej strane sa však hrany medzi metalistami a depešákmi obrúsili. Česká televízia by mohla natočiť časť svojho seriálu Retro o depeš vlne. To by bola kochanica na staré zábery z vystúpenia DM z Prahy.
TinaGahan
35 9. apríl 2009 o 11:39
jozef: ja si myslim to iste. Tiez cakam kedy konecne vznikne nejaky film ci uz na Slovensku alebo v CR ohladom depeche fans a vsetko okolo toho. Su aj nejake videozabery depesakov z 80 rokov? myslim tie ich stretavky atd atd. Nehovoriac o DM parties v 80 rokoch…ved ich bolo tolko vela!!Ten zivot v tom obdobi… viem ze vtedy neboli kamery takou beznou vecou ale aj tak… este nikdy som take veci nevidela (okrem fotiek mám a otcov mojich spoluziakov ako pocuvali dm) . Video by bolo pouzitelnejsie ako len fotky. Verim ze sa nieco take raz najde a zrealizuje..a ked nie, tak dufam ze aspon Anton natoci o nich nejaky film… podobne ako natocil o Ianovi Curtisovi z JD.
PK
36 9. apríl 2009 o 11:42
@Jozef Hehe, ten nápad s ČT a cyklem Retro mně včera také prolétl hlavou
insight
37 10. apríl 2009 o 22:13
ja osobne som nakazil ivana, janka, lenku :D Lenka tomu prepadla uplne.
Doctor Devotee
38 11. apríl 2009 o 20:35
Pokračujte, ludia, pokračujte v nábore- mne sa tiež darí
Ale čo t-music.cz - 5. to nám stačí????
Jakub73
39 20. apríl 2009 o 20:33
janurkadm: tys poslouchala DM v roce 83? Prosím tě, jak jsi se k nim dostala? K jejich muzice? Měla jsi tehdy už celý desky - nahraný na kazetě nebo na elpíčku, to je jedno…a jestli jo, odkud jsi je měla?
Znával jsem pár typů z Proseka, co byli v roce 85 v Budapešti a pro ně DM skončili v té době...od té doby jsou prý komerční
)
DanaM
40 14. november 2009 o 00:34
vyborny clanok….v tom case som bola este mala soplana na prvom stupni na zakladke a chodila na kvizy Co vies o ZSSR, recitovala Dolny Kubin a pocuvala Limit Mira Zbirku. v pionierskom tabore v Klasterci nad Ohri si pamatam skupinku osmaciek (ja som bola druhacka) oblecene v ciernom s kazetakom, a pocuvali depes. a pamatam si este 2 metalistky ako po nich pokrikovali : gulali sa gulali depesaci z vrsku, prepadli ich metalisti rozbili im drzku…. to je tak cele co viem o oldskul
ja som ten “postdevotional” fan.