Rozhovor Chloé Sevigny s Dave Gahanem

Krásná herečka a modelka Chloë Sevigny je skalní fanynka Depeche Mode. Objevila hudbu kapely ještě v teenagerských letech, když žila v Connecticut. Poster s Gahanem měl vyhrazeno zvláštní místo v jejím dětském pokoji. Teď si povídá se 47 letým zpěvákem o tom, jak se z osamělých teenagerů outsiderů, stávají v dospělosti velmi populární hvězdy.

DAVE GAHAN: Ahoj Chloë.

CHLOË SEVIGNY: Ahoj! Ty nejsi v New Yorku?

GAHAN: Ne, bohužel. Právě jsem v Londýně. Zkoušeli jsme.

CHLOË SEVIGNY: Připravujete se na turné... Víš, když jsem byla dítě, chtěla jsem se dostat na koncert Depeche Mode 101. Byla jsem na nižší střední.

GAHAN: To ti muselo být tak kolem 5 let, ne (smích).

SEVIGNY: To teda nebylo! Bylo mi 14 nebo 15. Poslouchala sem spoustu muziky, když sem vyrůstala, táta byl velmi moderní, a také sem měla staršího bráchu. Ale Depeche Mode byla první skupina, ke které sem si našla cestu sama, můj vlastní objev.

GAHAN: Tak to je skvělý.

SEVIGNY: Ale nemohla jsem sehnat dost peněz na to, abych si koupila lístky na koncert. Peníze za hlídání dětí na to nestačily. No a v parku, kam jsem během dospívání chodila, byl jeden kluk, byl něco jako Damone z Fast Times at Ridgemont High, pamatuješ si na tu postavu? No a ten prodával lístky na koncerty, trávu nebo cokoliv jiného. Jezdil v Hondě CRX měl na ní nálepku rádia WDRE. Šla jsem k jeho autu a ptám se: „Nemáš nějaké lístky na Depeche Mode? Odpověděl: „Jo, ale stojí pár doláčů.“ Neměla jsem dost a tak mi řekl: „Když mi to uděláš rukou, dám ti ty lístky.“

GAHAN: To snad ne!

SEVIGNY: Vůbec sem nevěděla, co tím myslí, věř nebo ne. Šla jsem za přátelema, kteří byli v v jiném autě a říkám jim: „Řekl, že mi dá lístek, když mu to udělám rukou. A přátelé řekli: “Ne, nedělej to!”

GAHAN: Můj bože!

SEVIGNY: Takže sem nikdy neviděla 101, ale viděla jsem vás poté mnohokrát. Jedna z mých oblíbených částí vašich živých vystoupení, je to co děláš mezi jednotlivými slokami. Odtáhneš mikrofon od úst a něco si pro sebe drmolíš.

GAHAN: Jo, to dělám (smích).

SEVIGNY: Vždycky jsem byla zvědavá, co si asi tak říkáš. Cítíš se omezován těmi písněmi, jakoby si měl trochu potřebu z nich vystoupit?

GAHAN: Na tom něco je. Právě sem nad tím včera přemýšlel, když jsme vystupovali, protože já dělám také moje sólový věci. Sestavil sem úplně jinou kapelu, z lidí co jsem znal z LA, Martyn Le Noble, který hraje na basovou kytaru a přišel z Porno For Pyros a Victor Indrizzo, můj bubeník, hrával s Beckem. Je to velmi odlišné od Depeche věcí, kde všechno přesně sedí a má svoje místo. Já jsem ta divoká karta – to je moje pozice v kapele. A občas jsem frustrován, těmi omezeními, která mne utiskují. To jak to funguje je velmi strukturované.

SEVIGNY: Ale ty momenty na podiu jsou tak dynamické.

GAHAN: To je to zvíře ve mně. Zvíře, co se snaží dostat z klece ven.

SEVIGNY: Další důležitou součástí vašich vystoupení je skutečnost, že lidé zpívají s vámi. Publikum skanduje. Slyšíš to na podiu? Je to hodně nahlas?

GAHAN: Ano. Já nemám v uchu odposlech jako mnoho jiných lidí na podiu používá. Stále mám živý odposlech. Jsem trochu old-school. Musím publikum cítit. Užívám si ten pocit sounáležitosti. Je v tom něco duchovního, v mnoha významech. Jako že my všichno děláme společně. Opravdu můžeš slyšet publikum – obzvlášť na některých koncertech, které budeme na tomto turné hrát. Začali jsme v Tel-Aviv, na obřím fotbalovém stadionu, jako když jsme hráli 101. Ale takhle je to všude napříč Evropou. Nikdy jsme ještě nedělali stadiónové turné jako tohle, bude to pěkně bláznivé. Vím jistě, že některé z těch show budou hodně divoké.

SEVIGNY: V kterých městech jsou fanoušci nejlepší?

GAHAN: Los Angeles je vždy skvělé. V Los Angeles je vždy něco zvláštního. A New York, protože je to můj domov. Nic není jako procházet se po podiu v Madison Square Garden.

SEVIGNY: Viděla sem vás v Madison Square Garden.

GAHAN: Myslím, že se tam vždy snažím mnohem více, protože hraju doma. Mám tam pocit povinnosti. Ale L.A. je skvělé. V celé Evropě je to odlišné. V Itálii, každý zpívá a ne jen během písniček, ale skandují i mezi nimi – celá fotbalová plocha. Milán je parádní. Paříž fantastická. V Londýně je to obtížné – každý je tam trochu chladný.

SEVIGNY: Jo, byla jsem tam na koncertech. Cítila sem to.

GAHAN: Když přijedu do Londýna, cítím, jakoby se za mnou zavřela obrovský vrata. Nejsem tam doma. Ale Polsko je bláznivé, Praha je skvělá, Budapešť...

SEVIGNY: Myslíš si, že odcizená mládež se stahuje do měst, kde je kapela nejoblíbenější? Cítím, že z těch vyvrhelů, outsiderů vychází mnohem více vášně.

GAHAN: Tak to bylo vždy. Vždy to byli děti, které byli tak bráni ve škole – nebyli jako ostatní děcka.

SEVIGNY: Jo, pamatuju si, jaký to je.

GAHAN: Vzpomínám si, že když jsem byl kluk, dovedl sem předstírat docela dobře. Měl jsem spoustu odlišných partiček kamarádů. Někteří chodili na koncerty a diskotéky, další se poflakovali po ulicích a kradli auta a takovéhle věci. Nikde sem u žádné party nezůstal dost dlouho na to, aby mne skutečně poznali. Zdá se, že to je trochu šablonou mého života. Myslím, že Martin (Gore) a já jsme byli oba v tomhle stejní. Vyrůstali jsme v podobném prostředí. Oba jsme mysleli, že naši nevlastní otcové jsou naši tatínkové, ale nebyli. Vyrostli jsme v podobném nedůvěryhodném prostředí. Víš, mnoho lidí vyrůstá podobně - a podle mě se muzika Depeche Mode líbí podivínům, lidem, kteří hledají odlišnost.

SEVIGNY: Na kapelu, co se líbí vyvrhelům, jste prodali strašně moc desek.

GAHAN: Na světě je také strašně moc šílenců (oba se smějí).

SEVIGNY: Chtěla jsem se zeptat na původ tvého kvedlání s mikrofonem ve stojanu. Jak to začalo? Všechny ženy nás to uchvacuje.

GAHAN: To začalo ještě předtím, než vzal Martin do ruky kytaru a sestoupil ke mně dolů na podium. Jinak to bylo moje vlastní území. Jistě, byli tam Alan Wilder, Fletch (Andrew Fletcher ) a Martin, všichni na stupíncích, za syntezátorama a těma dalšíma věcma. A já byl dole, před publikem úplně sám. Proto jsem si musel vytvořit svůj vlastní malý svět. Bylo to v pohodě, dokud jsem hráli v malých klubech, ale najednou máš pro sebe 60 metrů podia, které se zdá tak prázdné. Tak jsem se do toho svého světa začal nořit a hrát si s každým songem jednak fyzicky, jednak mým hlasem. A tak se stojan na mikrofon stal mým partnerem…mým tanečním partnerem.

SEVIGNY: To je tak krásné, jak s ním tancuješ. Nemáš závratě těch piruet hlava, nebo se jako baletka díváš stále na jedno místo?

GAHAN: Vzpírám se gravitaci. Někdy nevím, jak je možné že sem stále na nohou, může se to někdy trochu vymknout z kontroly. Trvá pár koncertů než se člověk do toho zase dostane. Je to zvláštní, jsou určité věci v mé show, které prostě musím udělat, kdybych nedělal jisté věci, neměl bych pocit, že odvádím pořádný výkon.

SEVIGNY: Že tomu nedáváš všechno...

GAHAN: Teď už se nemohu vracet zpátky. Když sem začínal, byl sem jako shoegazer. Byl sem vyděšený – pořád sem vyděšený, ale prostě dělám lepší práci abych to zakryl. Před lety, když mi bylo 18 či 19. tak nejlepší co jsem dovedl bylo zavěsit se na mikrofon a civět na podlahu. Během let jsem se vyvíjel, ve způsobu jak si pomoci využitím svého těla.

SEVIGNY: Trochu sem pročítala net a ty si v jednom interview naznačil nějaké skladby, které by jste mohli hrát live, byla sem zvědavá, jestli bude mezi nimi “Stripped.”

GAHAN: Jo, tak to máš velkou šanci že tuhle skladbu uvidíš živě. A také nějaké další starší kousky, zkoušíme “Strange Love” a “Master and Servant.” Je to trochu zvláštní pocit.

SEVIGNY: Když znovu zpíváš dříve vydané songy jako “Enjoy the Silence” nebo “Blasphemous Rumours”—a to jsou velmi hluboké skladby—působí na tebe jinak než když si je zpíval jako mladší?

GAHAN: Jo. Jednoznačně píseň jako “Enjoy the Silence”—se pro mne hodí kdekoliv. V té skladbě je něco nadčasového a nikdy mne neunaví. U ní je vždy velký podíl publika na zpívání, to velmi pomáhá. “Stripped” je další z hymen, takže publikum se velmi dobře chytá, tohle je skladba z konce věků.

SEVIGNY: Je to doják (Gahan se směje) Vím, když sem hrála v hrách, které běžely dlouho, tak sem objevovala nové věci, jak sem říkala věty stále znovu a znovu každý večer. Ale vy hrajete ty písně tisíckrát a tisíckrát, musí být obtížné najít zaujetí.

GAHAN: Občas se toho obávám, ale pokud bych cítil, že se to děje, tak musím říct, že bych to nemohl už dělat. Nechtěl bych skupinu, která to nenávidí či upadá do nějaké nostalgie nebo něco takového. Může být na tom také něco dobrého, například, chápu lidi, kteří chodí na Rolling Stones. Viděl jsem je v New Yorku v Beacon Theater, když Martin Scorsese dělal jejich dokumentární film, a úplně sem žasnul, jak dobří byli. Ale ve stejnou chvíli jsem přemýšlel. Wow, nechci tohle dělat až budu starý. [smích]

SEVIGNY: Mám pocit, že postupně, od raných nahrávek až doteď se váš zvuk stává, možná ne temnější, ale určitě více mužný, méně taneční, je to vědomé rozhodnutí?

GAHAN: Myslím, že se to přihodilo naprosto přirozeně. Když jsme začínali pracovat na Sounds of the Universe, tak jsme měli mnohem více skladeb než kdy předtím. A pokoušeli jsme se, je všechny nahrát a sestavit z nich album. Ještě stále rozmýšlím o albu jako o klasickém albu mající dvě strany. První má začátek a konec a potom začíná druhá. Ale myslím, že u některých písní, jsme ve smyslu instrumentace šli více do retra, tanečněji. Po vokální stránce, opravdu, rád přecházím do temnější stránky sebe samého. Mám rád pocit vykoupení v písni, když ji pozvedám z temného místa hudbou a melodií. Dokonce i když jsou slova opravdu temná a zvrácená, tak se mi líbí melodie, která tě povznáší. Hudba tohle může dělat. Stále se držím myšlenky, že píseň může změnit to jak se cítím. Je to jediná věc, která to udělá okamžitě - víš, myslím bez následků. (smích)

SEVIGNY: Mohu se tě zeptat na oblečení co nosíš na podiu? Móda je jedno z mých velkých hobby.

GAHAN: Jo, všiml jsem si, že vždy máš fantastický outfit.

SEVIGNY: Mám pocit, že jsi dříve nosil něco od Gaultiera, že jo?

GAHAN: Jo, to nosil, máš pravdu.

SEVIGNY: A Martin zase byl více zaměřený na S&M oblečky. Měli jste někdy návrháře, který vám připravoval oblečení na show nebo jste si oblékali všechno vlastní?

GAHAN: To ne, prostě jsme si oblékali naše vlastní věci. Stále to takhle děláme. Dokonce pokud si sednu s někým, abychom vypracovali návrh co budu nosit, jak chci aby mé obleky vypadali nebo prostě cokoliv, tak si s návrháři sednu, nakreslíme to a já vyberu materiály. Takhle se mi to líbí. Chodil sem do umělecké školy, vypadnul sem ve třetím ročníku, ale z předmětů na které sem chodil nejdéle byla určitě móda. Jediní kluci ve třídě jsem byl já a kluk jménem Iver, zbytek byly holky, takže se nám dostalo mnoho pozornosti.

SEVIGNY: [směje se] Koho sis najmul k přípravě tvých obleků?

GAHAN: Na minulém turné to byl Johan Lindeberg, kdo se mnou pracoval na návrzích, pro současné tour je to děvče tady z New Yorku jmenuje se April Johnson. Je stylistkou, a spoečně jsme si sedli a něco navrhli. Martin má rovněž pár kousků skvělého outfitu, ale odložil křídla. Zdálo se mu, že je čas je sundat.

SEVIGNY: Oba dva jste vždy měli báječné oblečky a i ostatní v kapele s jejich roláčky, tříčtvrťáky a starými koženými bundami.

GAHAN: Jo, tohle mám rád, v začátcích jsme tyhle věci přinášeli z bazarů a skládali dohromady. Ve skutečnosti, jsme nikdy neměli peníze. Jakmile jsme něco vydělali, hned jsme si koupili něco drahého, jako kožené sako od Jean-Paul Gaultier nebo tak (smích)

SEVIGNY: Oblékáš si stejné věci každý večer nebo to nějak promícháváš?

GAHAN: Různě to prohazuji, oblékám si různé věci, ale když jednou z toho dostanu něco, co se mi opravdu líbí, potom mám čtyři outfity co vypadají úplně stejně, protože se rád dostávám do charakteru celé věci. A jakmile se do toho dostanu, je těžké pro mne zase z toho vyskočit. Zůstávám tam. Zajímavé na písních Depeche Mode je, že jsou tak popisné. Pro mne vyprávějí nějaký druh příběhu o postavě, která se pokouší vykoupit nebo najít něco v co může věřit – nějaký druh víry nebo naděje. Procházíme velmi poničenými cestami, doufajíc, že se dostaneme na druhou stranu.

SEVIGNY: Kolik máš dětí?

GAHAN: Mám syna (Jack), tomu je 21—už to není mladík. Je to už chlap. Potom mám 16 letého nevlastního syna Jimmyho, a mojí 9 letou dcerku Stella Rose.

SEVIGNY: Byla sem zvědavá: jeden ze synů Nicka Cavea je teď model, a pohybuje se v tom světě, všechny ty mladé tváře v NY jsou synové nebo dcery slavných lidí – hudebníků či herců - a pronikají do tohohle byznysu nebo dělají DJ a tak… Pokoušíš se odtáhnout své děti od toho?

GAHAN: Jo, můj nejstarší syn, který žije v Londýně se pohybuje v hudební branži, dělá vlastní věci, a já vím, že chce dělat hudbu. Teď pracuje ve společnosti zabývající se promotion. Ale můj syn Jimmy, který žije v New Yorku se zajímá o basketbal, zajímají ho jedině Knicks.

SEVIGNY: Nikdy sem tě neviděla na zápase Knicks a to sem tam pokaždé.

GAHAN: No, já občas na Knicks chodím, ale Jim je tam vždycky. Hraní basketbalu je trochu jako být v rockové kapele, musíš trénovat a dělat něco každý večer.

SEVIGNY: Být v kapele je jako být atlet.

GAHAN: Jo. Dělám opravdovou show, a jsem v tomto směru na sebe pyšný. Protože se chodím dívat na mnoho skupin, a občas mám pocit, že na to kašlou. Je pár umělců, kteří jsou podle mne opravdu skvělí, jako Nick Cave nebo Iggy Pop, kteří se dovedou vrhnout do vystoupení, ale potom jdeš na koncert a vidíš zpěváky, kteří jsou mizerní.

SEVIGNY: Teď sem potkala skvělou umělkyni, v Londýně sem se setkala se Siouxsie Sioux a byla sem úplně mimo, víš, ona je pro mne naprostá hrdinka a ikona.

GAHAN: Bývám trochu vystrašený jistými lidmi, a Siouxsie je docela zastrašující.

SEVIGNY: Řekni jakou dělá dobrou show.

GAHAN: Je skvělá. Já sem obvykle trochu vyděšený se střetávání se s lidmi, které respektuji a mám rád. Jednou sem potkal Davida Bowieho a byl sem dost vyděšený, co když mne nemá rád, ale byl opravdu milý. Jsem jeho velký fanoušek. Líbí se mi všechny jeho alba. Pokud mám jistou náladu, vím, že když si pustím Ziggy Stardust (1972) nebo Aladdin Sane (1973), tak se má nálada úplně změní. Bere mne to na místa, kde jsem chtěl být jako teenager, kde byl Bowie, tam sem chtěl jít.

SEVIGNY: To že se stále hrají živě skladby, které se hráli nesčetněkrát je důležité pro fanoušky. Přivádí je to zpět na místa, kde byli jako teenageři.

GAHAN: Tak to je pravda. To je proč se na to zaměřujeme. Jako, když se cítím trochu, že se mi nechce večer vystupovat nebo přemýšlím, jestli mám pokojovou službu v hotelu nebo něco takového [Sevigny se směje] tak to rychle zase zaženu, protože je obtížné ignorovat fanoušky Depeche Mode. Dožadují se toho tolik. To je o čem jsou vystoupení Depeche Mode. Je to společné úsilí. A já vždy říkám, že jejich je mnohem větší než naše. Tak je to vždy. Je to ucelená jednotka , která tam zůstává i když mi už jsme pryč.

SEVIGNY: A že máte některé bláznivé, fanatické přiznivce.

GAHAN: Jo, to ano, je někdy až děsivé hrát na některých místech. Říkáme jim Black Swarm.

SEVIGNY: To se mi líbí! Morrissey, říká svým velkým fanouškům the Irregular Regulars.

GAHAN: [směje se] To mi máme Black Swarm, a v Evropě je můžeš vidět na každé show. Nevím co dělají. Normálně pracují, předpokládám, a potom když děláme turné, tak nakoupěji lístky na všechny show.

SEVIGNY: Potulují se také kolem hotelů kde jste ubytováni a podobně?

GAHAN: Někteří z nich, jsou pěkně cool, proto se o ně pokoušíme trochu postarat, někteří z nich se mohou pěkně rozvášnit, ale už se naučili za ta léta, jak je správné načasování důležité. Myslím tím, že když sem s rodinou, tak nechci, aby byl někdo kolem. Musím chránit své děti. Chlapci se o sebe klidně postarají, ale pokud je se mnou manželka či dcera, tak nechci, aby tam byl někdo jiné v blízkosti. Pokud někdo z fanoušků překročí hranici, jsem trochu podrážděný.

SEVIGNY: Když říkáš, že se pokoušíte o ně postarat, tak tím myslíš, že jim pomáhate se vstupenkami?

GAHAN: Jo,obzvlášť, některým, kteří za námi cestují. Nemají lístky, a pokoušíme se to nějak zařídit, občas dáme fanouškům na vlaky či letadla aby se dostali na další místo.

SEVIGNY: The Black Swarm. Tak to se mi líbí.

Chloë Sevigny byla nominována na Oscara a Zlatý Glóbus. Je to herečka a modní designérka. V současné době ji můžete vidět na HBO v seriálu Big Love.