Depeche Mode: Už nevyčníváme

Depeche Mode: Už nevyčníváme

2005: Depeche Mode po několikaleté odmlce vydávají album „Playing The Angel“. Andy Fletcher a rozvodem poznamenaný Martin Gore s láhví piva v ruce hovořili o vzniku alba, optimismu, rockových novinářích a nové roli Davea Gahana ve skupině.

Jak se vám daří, pane Gore? MG: Těžký život. Jak se zdá, s cigaretou a pivem se to dá docela vydržet... MG: Ano, to je má podmínka. Musel jsem se nejdřív domluvit s nahrávací společností, abych mohl pít pivo. AF: Ten už chlastá bez přestávky 14 hodin. MG: Přesně. Abych mohl držet krok s německou efektivností. Každou půlhodinu sem přichází nový novinář a každou půlhodinu dostávám další pivo. Tak zní dohoda. Budu pít dál, dokud se dneska večer nesložím do postele. Ráno musím být fit, protože nás čeká vystoupení na „Top Of The Pops“. AF: V Anglii jsme v tom pořadu vystupovali asi 38 krát. Ale v Německu to bude premiéra. Nevadí vám po 25ti letech kariéry vystupovat v show, kde se průměrný věk interpretů pohybuje okolo 17ti let? MG: Néé, ale kromě nás v té show nikdo není. Jenom my a naše publikum. Ta ostatní představení budou muset přijít na řadu jindy. Což je trochu škoda, protože jsme se vždycky rádi potkávali s ostatními skupinami. Dokonce nás úplně štve, že tentokrát nepotkáme Nenu. Teď by se mi taky hodilo pivo. Libí se vám Nena? MG: Před 20ti lety byla roztomilá. AF: Má čtyři děti, o jedno víc než ty, Martine. A kromě toho si teď už holí podpaží. Jak jste nadšení z prvního alba po pěti letech? MG: To album nám připadá vynikající, ano, úžasné. „Ultra“ a „Exciter“ byla taky skvělá, ale tohle zní zase o trochu víc jako „Violator“ a „Music For The Masses“. To byla pro Depeche Mode radostná doba. Navíc spolu všichni dobře vycházíme. AF: Ben Hillier, náš producent, odvedl dobrou práci. Je to temné, ale i plné energie a optimismu. MG: Všichni novináři, kteří jsem přijdou, říkají „To album se mi líbí“. To přece velí slušnost... MG: Dřív docházelo s rockovými novináři ke sporům. Vášnivým diskuzím o písničkách. To byla větší legrace. Takhle někdy vytáhnout kazetu z novinářova diktafonu a vyhodit ji z okna. V 80. letech, kdy byl rock velké téma a elektronická hudba se nebrala vážně, tehdy během rozhovorů málem docházelo k rvačkám. Staré dobré časy. AF: Dnes nás mají rádi dokonce i rockoví novináři. Už zkrátka nikde nevyčníváme. MG: V 80. letech nás aspoň nesnášeli. Teď každý elektronickou hudbu akceptuje a my jsme už dávno zakotvili v regále v popové sekci. Jsme příšerný mainstream. V jakém regále byste se chtěli nacházet? MG: Ve všech. Techno, pop, heavy metal, Johnny Cash – všichni tihle umělci různých žánrů nás mají rádi. To je přece senzační. Není to i vaše zásluha, že hranice mezi popem, rockem a elektronickou hudbou takhle zmizely? MG: Písničky, to je oč tu běží. V našem případě to nikdy nebyl zvuk, ale samotné písně. Lidé se zájmem o house nebo techno sice zajímá víc, jak používáme elektroniku, ale rockoví a heavy-metaloví fanoušci se čím dál víc zajímají o naše písničky. To je pro mě důkaz, že je hudba Depeche Mode univerzální a všeobjímající. AF: No, pár lidí nás přece jen pořád nesnáší. Tak to přece musí být. Žádná skupina není oblíbená na 100 %. Na mě to působí dojmem, že Depeche Mode nestárnou. Už je vám čtyřicet, ale hudba je stále čerstvá a mladá, také starší písně nezní nijak staromódně. MG: Nenahrávali bychom žádná další alba, kdybychom si nebyli jistí, že jsou důležitá a relevantní a to i do budoucna. Bylo by smutné být jako Rolling Stones. Každý je chce vidět, koncerty mají vždycky vyprodané, ale lidi chtějí slyšet jenom „Paint It Black“ nebo „Satisfaction“. Na nás chodí lidi, protože chtějí slyšet věci z našeho nového alba. AF: Martine, oni ale chodí i kvůli „Just Can't Get Enough“. V našem případě je zajímavý celek. Lidi se těší, až dostanou nové album. V čem to je? AF: Nikdy jsme nezajeli do retro-kolejí. Vždy jsme se střežili usnout na vavřínech a hřát se starými úspěchy. Takové skupiny jako The Human League nebo ABC dnes hrávají po bálech, to by v našem případě nepřicházelo v úvahu. Nikdy jsme nebyli „skupinou z 80. let“. Možná, že to má co dělat s talentem. Jenom? MG: I s určitou paranoií a tlakem, který není radno podceňovat. Jsme skupina, která v podstatě nikdy neselhala. Nikdy jsme nezažili, jaké to je hrát v halách naplněných jen z poloviny nebo z třetiny. Vždy jsme tvrdě pracovali na tom, aby to tak nedopadlo. Naše kariéra stoupá vzhůru, což je fantastické. Nedokážu vám vysvětlit proč. Je vám Stounů líto? AF: Ne, vůbec. Vše, co se o nich dá slyšet je, že ty pány jejich činnost baví. Jsou spolu o 15 let déle než my. V roce 1981 bych si nikdy nepomyslel, že spolu budeme déle než pár let. Nevěřil bych, že nás čeká 25ti-letá kariéra. MG: Teď jsme pár let nevydali žádné album a stejně jsme prodali desítky tisíc koncertních vstupenek. Trochu nás to samotné udivuje... Jaké to bylo, když jste se spolu sešli, abyste začali pracovat na nové desce? AF: Náš manager nám zavolal a řekl „Kluci, je na čase“. Několikrát jsme se spolu potom sešli a pak jsme začali. MG: Mezitím jsem napsal pár písniček, Dave taky. Začali jsme se důkladně zabývat nápadem na nové album. A nápad se uskutečňoval s nadšením nebo obavami? MG: Nikdy jsme neprohlásili, že už nechceme být skupina. Nám bylo vždy jasné, že Depeche Mode budou fungovat dál. Jen už nechceme dělat album každý rok. Jasně, každý byl zaměstnaný sólovými projekty, ale to neznamená, že se už nemáme rádi a nechceme být Depeche Mode. Dala vám sólová práce křídla? AF: Celkově vzato vzniklo v dějinách Depeche Mode jen málo vedlejších projektů. Teď nahrál Martin své druhé album „Counterfeit II“ a Dave své první „Paper Monsters“. Myslím, že to pomohlo. Hlavně Daveovi. Dave se ve skupině začínal cítit frustrovaně. On je zpěvák, frontman. Ale za 20 let existence Depeche Mode nenapsal jedinou píseň. Většinu jeho kariéry mu to nevadilo, ale před sólovým albem byl zkrátka nervózní. Porazil svou drogovou závislost, byl kreativní jako nikdy a vydal docela úspěšné sólové album s vlastními písničkami. To mu dodalo sebevědomí přispět vlastními skladbami i pro Depeche Mode. Tím se Dave cítil víc zapojený do kreativního procesu. MG: Víc naplněný. Spokojenější. Proto při práci panovala mnohem lepší atmosféra. Když jsme mluvili o jeho sólovém albu, říkal, že smět se podílet skladatelsky byla jeho podmínka pro pokračování skupiny. MG: Ano, nazval mě „totalitním diktátorem“. (směje se) To bylo trochu nefér, protože takový nejsem. Každý, kdo mě zná, ví, že nejsem žádný totalitní diktátor. AF: Ale ano, mívá takové chvíle. Ale Dave, to ano, to během rozhovorů párkrát přehnal... Ale Dave je prostě takový. Rozhovory jsou pro něj jako terapie u psychiatra. Vždycky říká to, co si myslí. MG: Dokonce i při rozhovorech s Depeche Mode kolikrát přijde s věcmi u kterých si pomyslím „Co?!“. Avšak my víme, jaký je. Ne vždy řekne to, co si taky skutečně myslí. Je pro vás psaní písní terapie, pane Gore? MG: Ano. Jsem člověk, který se nedokáže se svými emocemi vypořádat zrovna snadno. Který má problémy vyjádřit co cítí. Z toho důvodu jsou mé emoce obvykle nejlépe a nejupřímněji vyjádřené v mých písničkách. Vyrovnáváte se s tím dobře? MG: Ach, je to v pořádku. V životě se hodí když umíš něco kreativního. Když navíc lidé po celém světě tvé pocity akceptují a chápou je, pak je to mnohem víc naplňující než kdybys mluvil k jednomu člověku. V „The Sinner In Me“ jde o bolest, o utrpení, o hřích. Tento chmurný tón se prolíná celou deskou... MG: Ano, to jsou zatraceně typičtí Depeche Mode! (směje se) Co taky máme dělat jiného? Takže, teď bez toho abych přitom zněl triviálně, hloupě nebo arogantně – naši hudbu děláme vždy tak realistickou jak je jen možné. A život prostě není procházka růžovým sadem. O tom žádná. V čem se vám nedaří? MG: Nu, můj soukromý život je zrovna celkem v háji. S manželkou se právě rozvádíme, ta záležitost se už táhne 16 měsíců. Můj život tedy není peříčko. Mám také tři děti. A „Precious“, singl, je píseň, která popisuje přesně tuto situaci. Ale na „Playing The Angel“ jsou i další rozvodové písně. A kde je pak onen avizovaný optimismus? MG: No, tak třeba „Precious“. Jde o to, jak se mé děti vyrovnávají s rozvodem – zkrátka ne tak úplně dobře. Ale ta píseň končí veršem „I know you learned to trust/ keep faith in both of us“. Všechny naše písničky, i ty sebevíc depresivní, obsahují naději. Mluvil jste s vašimi dětmi o rozvodu? MG: Ano, s nejstarší, je ji 14. Pochopila to. Náš vztah zůstane dobrý. Kdo je potom „Lilian“? Není to ten důvod k rozvodu, že ne? MG: Nemusíte nutně vědět, kdo je Lilian. (směje se) AF: Já to také nevím. Písnička je v každém případě super, když ji posloucháš ráno v osm zatímco si ohříváš porci těstovin. Je „Playing The Angel“ tolik odlišné od „Exiter“ záměrně? AF: Tolik při práci nekalkulujeme. Když se sejdeme, tak to prostě to bude takové jaké to bude. MG: Možná se ta deska posunula do rychlejšího tempa podvědomě. Andy a já jsme v posledních letech hrávali desky s žánry techno, house, všechno možné, já mám rád především tvrdou elektronickou hudbu. Proto je na albu výrazně víc rychlých písní než na „Exciter“. Proběhla už nějaká oficiální oslava 25ti-letého výročí? MG: Šli jsme společně na večeři, s ženami. Na to výročí bychom úplně zapomněli, kdyby nám to nepřipomenul jeden kamarád. Víš, zkrátka nejsme žádní zvlášť nostalgičtí lidé. Rozhovor vedl: Steffen Rüth 19.10.2005

Názory Devotees (4)

eternal outsider

 1    16. júl 2012 o 08:04

grin Děkuju, ale to je tím, že mám teď trochu času, tak se snažím přispět (kdoví, jak to bude na podzim). Tady mají největší přínos úplně jiní smile

tomy

 2    16. júl 2012 o 10:06

super, super smile Hm, citát : Víš, zkrátka nejsme žádní zvlášť nostalgičtí lidé. Dalo by sa o tom polemizovať smile

Monghi

 3    16. júl 2012 o 15:46

@eternal: skvele!

tomy

 4    17. júl 2012 o 08:09

citát :
There’s a hole in your soul like an animal
With no conscience, repentance, oh no
Close your eyes, pay the price for your paradise
Devils feed on the seeds of the soul

fakt výstižné, len by som zmenil slovo “your” za “my”