Navždy v Mode!

Nejsou to pouze fanoušci, oni tvoří síť. Jejich styl: zoufale retro. Jejich věk: konec dvaceti, začátek třiceti let. Jejich vášeň: hudba Depeche Mode.Pro Michaela, Svena a Simone byl rok 1984 zatraceně důležitým rokem. V roce 1984 vstoupilo do jejich života něco, co je dodnes neopustilo. Co vydrželo déle než láska z mládí a co dnes budí stejnou vášeň jako tehdy: Depeche Mode.

V roce 1984 byly Olympijské hry v Los Angeles a v televizi dávali o přestávce záběry ze sportovních vrcholů a k tomu tu hudbu, kterou už Michael Müller, tehdy 16, nedostal z hlavy. „People Are People“ se jmenovala ta písnička, ze které Michaelovi, jak sám řekl, běhal mráz po zádech. Koupil si tu desku a věděl: žádná jiná hudba mu nikdy nedá tolik. Sven Plaggemeier uslyšel jako 13tiletý na jedné párty píseň „Everything Counts“ a měl pocit, že to je přesně ten styl hudby, který ho oslovuje. Když si později koupil album a slyšel tu píseň znovu, byl, jak říká, infikován Mode-virem. 1984, v listopadu večer, jela Simone Wien s jejím otcem přes Siegen, kde tehdy bydleli. Najednou na chodníku běžel kolem blonďatý chlap, kterého Simone znala z Brava. Prosila otce, aby zastavil a okamžitě otočil auto. Vystoupila ven a řekla „Can I have an autograph?“ Ten chlap byl Martin Gore, jeden ze čtyř hochů z Depeche Mode, skupiny, která tehdy, v 80. letech, patřila k velikánům popu. Která měla hromadu hitů jako „Just Can't Get Enough“, „Master And Servant“ a později také „Never Let Me Down Again“. Tehdy, v 1984, právě vyšlo jejich čtvrté album „Some Great Reward“. [b]Introvertní a trochu melancholické[/b] Uběhlo 15 let, Simone je mezitím 31, stejně jako Michaelovi, Svenovi je 29 – a jsou ještě pořád fanoušci, tělem i duší. Fanoušci, kteří následovali skupinu, jak jen to bylo možné, někdy 14 koncertů za sebou, kteří znají každou píseň a kteří ještě dnes jezdí na Depeche Mode párty, i když sama skupina už nevystupovala déle než rok. V dubnu 1997 vyšlo až doposud poslední studiové album – „Ultra“. Předtím uběhli čtyři roky, během kterých nebylo o Depeche Mode nic slyšet, kromě hrozných zpráv: zpěvák Dave Gahan se předávkoval a byl pár minut klinicky mrtvý. Jestli bude nové album nikdo přesně neví. A přesto snad neexistuje jiná skupina, která by v Německu měla tak oddané a stále aktivní fanoušky. Každý měsíc se pořádají Depeche Mode párty, ve velkých halách s tisíci lidmi, v Hamburgu, Berlíně, Kolíně a Lipsku. Na těchto párty se scházejí fanoušci, aby poslouchali písničky, které slyšeli už stokrát, aby tančili na Dave-Dancing-Contests jako Dave Gahan na videu. Jsou to lidi, kteří vypadají, jako by zaspali 90. léta zimním spánkem, oblečení v černém, nahoru vyčesané vlasy. V Německu je okolo 6.000 opravdových fanoušků. „Jsou to hodní, klidní lidé mezi 25 a 30 lety“, říká Anne Berning, label-manažerka Mute, „k nim se taky hodí ta lehce melancholická hudba.“ Tato malá nahrávací společnost prodává v Německu už roky nepřetržitě 15.000 až 20.000 hudebních nosičů měsíčně. Pro srovnání: Rolling Stones měsíčně prodají 7.000 až 11.000 desek. „Depeche Mode je cash-cow (=zboží, které zaručuje firmě stálý příjem), mohli bychom dostat každou desku do Top 20 aniž bychom museli zapojit jedinou inzerci a aniž by se musela hrát v rádiu. Je to fenomén, který si u nahrávací společnosti nemůže nikdo vysvětlit.“ Proč zrovna Depeche Mode? Skupina, která v Německu nemá jediný oficiální fanclub a ten jediný v Anglii neposílá ani lístky s autogramy? Simone přijela s kamarády do Hamburgu, protože si nemohla nechat ujít Party for the Masses, možnost slavit s tolika spřízněnými dušemi, potkat kamarády, které poznala před lety na koncertech, a pro tento večer si extra obarvila pramen vlasů namodro. Simone pracuje v Kolíně u Německého rozhlasu v symfonickém oddělení a od té doby, co se v jednom internetovém chatu od Martina Gorea dozvěděla, že má rád klasickou hudbu, hlavně Sibelius, tak často sedí v archivu a nahrává pro něho kazety, které posílá po nahrávací společnosti. A jednou se jí taky poděkoval: „'Great tape!', řekl po jedné tiskové konferenci, po které skupina rozdávala tak třicet minut autogramy, protože přišlo tolik fanoušků.“ Martin Gore si vzpomněl na Simone, a to vypráví trošku pyšně, trošku dojatě – chvíli se zamyslí a řekne: „Teď si myslíš, že jsem blázen!“ To je pravděpodobně důvod, proč si fanoušci Depeche Mode mezi sebou tak dobře rozumí: protože nemusí mít strach, že si někdo bude myslet, že to v hlavě nemají v pořádku. Přitom jsou to úplně normální lidé, přátelští, s dobrým zaměstnáním, kteří slaví párty jako jiní – jen u toho poslouchají Depeche Mode. Kteří jezdi na dovolenou jako jiní – jen ji kombinují s koncertem Depeche Mode. A kteří kvůli tomu někdy rok předem volají nahrávací společností, aby si vzali volno pokud možno v termínu turné Depeche Mode. Někdo vypráví Simone o člověku z okolí Stuttgartu, který chtěl Martinu Goreovi před koncertem stůj co stůj předat obálku. S dvěma barevnými kopiemi vstupenek, jedné z roku 1984 a druhé z roku 1998, k tomu poznámka: Děkuji za ty stovky koncertů. „To by mohl být Holger“, říká Simone, „nebo Uwe. Byl to takový malý, korpulentní? To musel být Uwe!“ Simone zná většinu, aspoň nejužší kruh, rodinu, ke které patří také Sven a Michael – a která se stále znovu schází na párty, dříve na koncertech a taky u slavných klavírních sessions Martina Gorea. Ten má ve zvyku hrát v hotelu do brzkého rána hity na klavír. A fanoušci, kteří se dostali až do hotelu, stojí kolem něho a zpívají s ním. [b]Vědí, že jsou retro. Je jim to jedno[/b] „Skupina je střed“, říká Simone, „my fanoušci jsme síť okolo, která drží spolu a tvoří jednotu.“ Ale proč zrovna Depeche Mode? „Protože jejich hudba odpovídá jejich vnímání života“, říká Simone. Protože skupina sdružuje fanoušky a to už skoro 20 let. A protože jsou i jako hvězdy ještě pořád laskaví, prostě úplně normální lidi, které člověk potká i na disko a kteří si rádi připijí. Dnes večer fanoušci tančí a zpívají a oslavují samy sebe. Jako live-koncert, bez skupiny. Jásají, tleskají do rytmu, zpívají dál, když přestane hrát hudba. Co je sjednocuje je vzpomínka: že už před 15ti lety slyšeli tu samou hudbu, že v jejich pokojíčcích visely stejné plakáty, ale taky vědomí, že si z nich dnes mnozí dělají legraci, právě proto, že jsou retro. U mnohých se v hlavě odehrává film, když slyší písně z dřívějška. „U Enjoy the Silence“, říká Simone, „mám vždycky před očima výlet s autem do Frankfurtu, čerstvě zamilovaná a s červeným měsícem na obloze.“ A Sven se sám diví, že si pamatuje koupi každé desky. „Vím dokonce, na kterém místě v polici tehdy stála.“ Sven studoval právo, žije v Bonnu a pracuje jako online-redaktor u jednoho deníku. Vedle toho se stará o německou homepage Depeche Mode. Každý den sedí víc jak dvě hodiny na počítači a pátrá po nových zprávách: Kdy se skupina chystá do studia? Kdo je nový producent? A pravidelně posílá mail tak 300 fanouškům, kteří jsou zapsáni v mailovém seznamu. Samostatně organizovaná síť, kterou využívá i nahrávací společnost, protože se informace šíří během několika hodin. Z těch 6.000 fanoušků jsou 300 k dosažení mailem, z těch zas patří 10 k nejužšímu kruhu, který má kontakt k nahrávací společnosti a příležitostně bývají volání nebo se sami ptají, jestli jsou už nějaké novinky. Hierarchie, které se všichni podrobují. „Fanoušci Depeche Mode o sobě tvrdí, že jsou nejvěrnější komunita fanoušků na světě“, říká Sven. A mají pravdu. Źádní jiní fanoušci nejsou tak dobře organizovaní. „Když člověk jede na koncert nebo jde na Depeche Mode párty, je tam vždycky nějaký fanoušek, u kterého se dá přespat. Jsme velká rodina.“ Ale kdo k ní patří? Kdy se stane člověk fanouškem Depeche Mode? [b]Tančí a slaví, dokud se neozve banka[/b] Tuto otázku si kladou správní fanoušci často, nedávno to bylo taky téma jedné diskuse na Internetu. Tam napsal Robert, 34, z Kolína: „Opravdový fanoušek je člověk tehdy, když má po ohlášení turné jednomístné rezervační číslo vstupenky.“ A Diana, 32, Scharbeutz: „Když člověk jede 4.600 kilometrů ve starém autě, v tom autě spí, čistí si zuby na pláži – všechno proto, aby viděl Depeche Mode ještě jednou v San Sebastian. A když to ten dotyčný udělá i když vlastně stojí oběma nohama na zemi: má rodinu, dvě děti a vlastní firmu – pak je fanouškem.“ Nebo když je někým takovým jako Michael, který ví o skupině jednoduše všechno, tolik, že i sama nahrávací společnost ho žádá, aby si přečetl články pro tisk a opravil chyby. Který se opravdu zlobil, když na CD „The Singles 86>98“ u „Little 15“ stál dovětek: „Released as a single in France only.“ „A to nesouhlasí, singl byl k dostání celosvětově.“ Michael říká, že ho každá nová deska stojí 4.000 Marek, protože každá nová deska znamená: navštívit koncerty, koupit importované desky z Japonska, Brazílie, Francie – a hledat bootlegy. Michael měl přes 800 desek Depeche Mode z 25ti různých zemí. Dokud se u něho nepřihlásila banka, protože se obávala, že by nemohl splatit svůj kredit. Pak musel část své sbírky prodat. Dnes se tomu směje, ale tak nějak nepřesvědčivě. Problémy s penězi neměla Simone nikdy, protože není takový blázen, aby si kupovala každou importovanou desku. Šetří, protože by si konečně chtěla koupit auto. Tedy jestli do toho nepříjde nové turné Depeche Mode. Potom bude muset auto chvilku počkat. A potom je tu zase strach, že by si lidi mohli myslet, že je blázen. Skoro omluvně říká Sven: „Jsme normální lidé, kteří mají jedinečnou vášeň.“ Ale Simone je to mezitím už jedno: „Musím si ještě trochu zatančit“, omlouvá se, poděkuje se – a jde. Je pět hodin ráno a na taneční ploše se pořád tísní fanoušci. Pak hraje „Never Let Me Down Again“ a Michaelovi zas naskočí husí kůže – po sté. Za článek a překlad děkuji Lucii. Zdroj: www.zeit.de (Die Zeit 44/1999); Nicol Ljubic

Názory Devotees (7)

alanaw

 1    7. august 2007 o 12:54

áno, to je tá “husia koža” a krásne “spomienky”, ktoré sa objavia vždy aj po x-tý krát ....moja prvá pieseň bola v 84 “Blasphemous rumours” na starej “emgetonke”...

Dangerous

 2    7. august 2007 o 14:20

to alanaw: moje “Strangelove” v roce 88 smile

alanaw

 3    8. august 2007 o 08:56

to dangerous: takže tak začala Tvoja “Strangelove” k DM? Krásna zhoda náhod…  grin

Dangerous

 4    8. august 2007 o 12:10

to alanaw: jo tak to máš pravdu smile)

Strider

 5    9. august 2007 o 10:51

U mna to bola tiez Strangelove v lete 87. Laska na prve pocutie:-)

macadm

 6    14. august 2007 o 20:21

poviem vám že po prečítaní tochto článku sa cítim strašne, strašne hrdá že patrím do tohto veľkého sveta DEPECHE MODE!

Aveevo

 7    26. september 2007 o 08:19

Z toho komentára mám mráz po chrbte, musím si dnes pustit I feel you…
Vďaka ste skvelí som rada že sem tiež patrím

Placebo, Bratislava

Diskutovať môžu iba zaregistrovaní a prihlásení užívatelia.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa