Gahan: Chybí mi být mladý a chlastat každý den

Dave Gahan poskytl v hlavním městě Francie rozhovor španělskému vydání magazínu Rolling Stone.

Než rozhovor začne, tak jeden bláznivý fanoušek překoná bezpečnostní ochranu a vrhne se na Gahana, snaží se jej obejmout…Když noční můra končí, podáváme si s s frontmanem ruku a víme, že po tomhle divném zážitku půjde rozhovor hladce.

Zažíváte takové situace často?
Více než je mi milé. Nechápu takové přehnané projevy fanoušků , jako teenager ok, ale jako dospělý? Stále jsem fanoušek Bowieho, ale jsem si jistý, že by nechtěl, abych překonával bariéry, abych se s ním setkal. Nakonec jsme se setkali v New Yorku a to bylo velmi příjemné.

New York vám pomáhá zůstat nepoznán?
Od fenoménu fanoušků ano, ale když jdu po ulici, vždy se někdo objeví, kdo mě pozná, je to ale něco s čím jsem se naučil v pohodě žít. Tedy s výjimkou, když jdu se svými dětmi či manželkou. Tak to je potom jiný případ, to platí i pro případ, kdy stojím u svých vchodových dveří, to už je příliš blízko.

Nějaký takový zážitek v poslední době?
Včera jsem šel po ulici, tady v Paříži, se svojí manželkou a zaznamenal jsem, že auto kolem nás projíždí podezřele pomalu. Ten chlápek na chvilku zastavil a vystoupil a požádal mě o foto, řekl jsem ne. Taková chvíle je nesprávná pro kohokoliv, aby se dostal ke mně blíž.

A teď, když odhlédneme od těchto incidentů, jak se Vám líbí Paříž, mně moc ne…
Ale to není chyba města. Je to chyba Pařížanů. Dostáváš od nich špatné vibrace. Kámo, vzdej to, nikdy nebudeš na jejich úrovni nebo úrovní toho, jak přemýšlejí. Ale oni nemají nic společného se zbytkem Francie.

To samé platí o Newyorčanech
Přesně. Newyorčané nejsou Američané. Oni mají naprosto jiný postoj, než zbytek Ameriky. Pro mě je to privilegium, že tam mohu již patnáct let žít. Jsem vděčný, že mohu mít dům v tomto městě.

Takže to nebude tak špatné?
Je to úžasné místo. Inspirující a vzrušující. Nejlepší hudbu jsem udělal právě v New Yorku. Každý den jdu do studia, mám to jen deset minut od svého domova. Skládám a občas se mi něco velmi povede, jindy se zase nestane vůbec nic, ale i tak tam musíte být každý den.

A co děláte jinak rád?
(Smích) Chodím na filmy a do muzeí. Miluji bezcílné procházky. Dám si kousek pizzy a sledují dění kolem. Nebo jdu do svého oblíbené café ve West Village. Nechci být otravný, ale New York úžasné město. Nemůžete proti tomu bojovat a čekat, že vyhrajete.

Máte nějaké slavné sousedy, jako jste vy?
Je to místo, kde žijí celebrity. Byla doba, kdy jsem se každý den potkával s Kevinem Baconem, protože on bydlel přímo vedle nás. Jeho bratr pracoval v mém studiu, ale nikdo tomu nepřikládal nějakou váhu. V posledním roce jsem více než společenským životem žil prací na novém albu.

Už jste se rozhodli, jaký název to album bude mít?
Pohráváme si s několika možnostmi, ale stále se nějak nemůžeme příliš vzdálit od jména kapely. Je to druh slovní hříčky, až to lidé uvidí, tak si řeknou: „No jasně.“

Vypadáte velmi vyrovnaně, klidně. Nestýská se vám po divokých jízdách?
Teď bych nedělal nic takového. Dobrá, s výjimkou toho být mladý, bezstarostný, opíjet se každý večer a dělat věci, které když zestárneš, už dělat nemůžeš. Protože stárnout je velmi drahé.

V hudebním byznysu jste již tak dlouhou dobu, jak si udržujete iluzi?
To je snadné, nemusím nikomu nic dokazovat. Jen sobě. To je neustálá výzva. Jsem svůj vlastní nejhorší kritik. To je to co mi udržuje vášeň pro mou práci po celou tu dobu. Můj jediný cíl je udržet si kreativitu a dynamiku na nejvyšší úrovni…

Podívejte, chtěl bych vám něco ukázat (na videu herec Sergi Lopez zpívá 'Enjoy the Silence'.
(Smích) Map of the Sounds of Tokyo? Co je to, to je karaoke? Ahá, to je scéna z filmu, znám toho herce. Často hraje drsňáky, že jo. Ta scéna mi připomíná Billa Murray, když zpívá More Than This od Roxy Music v Lost in Translation. Ten film miluji. A tenhle si seženu, říkáte, že to režírovala Isabel Coixet ? OK.