Andy Fletcher: Ten koncert jsme neměli odehrát

Od prvního vystoupení Depeche Mode v Československu uběhlo (ne)uvěřitelných 25 let. Na koncertní výlet po východní Evropě vzpomíná v rozhovoru z roku 2009 klávesista Depeche Mode Andy Fletcher.

Pane Fletchere, s pádem zdi skončila před dvaceti lety studená válka. S Depeche Mode jste ve východní Evropě hráli už předtím. Jak k tomu došlo?
Tehdy jsme byli mladí kluci, bylo nám tak 21, 22 let – chtěli jsme vystupovat úplně všude! Přijet, užít si legraci, vidět svět! Bylo to pro nás jednodušší v tom, že nám nikdy nešlo o peníze. Během našeho prvního mini-turné po východní Evropě, v polovině 80. let, jsme na to pěkně doplatili. Stejně to stálo za to: Lidi po Depeche Mode šíleli.

Co vám zvlášť utkvělo v paměti?
Především Maďarsko, protože jsme tam byli nejčastěji. Ta země byla z východních zemí nejvíc západní. Před pádem železné opony zvali hodně západních skupin. Nově jsme hráli v Polsku, dnes úplně normální zemi. Ale tehdy to bylo bizarní: Tolik policistů v jedné hale jsem předtím nikdy neviděl. Obyčejně při zvukové zkoušce nedovolujeme žádné posluchače – v Polsku, a to nelžu, stálo 1000 policajtů a poslouchali zvukovou zkoušku.

Něco výjimečného byl také jediný koncert Depeche Mode ve Východním Berlíně, což měl na svědomí maďarský pořadatel s FDJ [Freie Deutsche Jugend, obdoba SSM]: 7. března 1988 jste hráli v NDR, to se nepodařilo mnoha západním skupinám.
Toužili jsme hrát ve Východním Berlíně už celou věčnost, ale nebylo nám to dovoleno. Vystoupili jsme v Maďarsku, Polsku, Československu, akorát ve dvou městech nám to nedovolili: v Moskvě a Východním Berlíně! Léta jsme s tím otravovali náš management a jednoho dne to vyšlo! Smíme do Východního Berlína.

Proč jste po tom tak toužili?
Věděli jsme, že jsme ve východním Německu měli spoustu fanoušků – od kamarádku ze Západního Berlína, z tisku. Vyprávěli nám, že jsme tam větší než Beatles. Že jsme tam nemohli hrát nás jen povzbuzovalo v přání tam vystoupit.

Pro mládež z NDR bylo před rokem 1989 být fanouškem Depeche Mode skoro jako náboženství. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Hádám, že jsme jako skupina představovali něco nedotknutelného: Byli jsme velmi žádaní i v západním Německu, na to možná navázali ti z východního Německa. Západoněmecké magazíny jako Bravo přece udávali tón celé východní Evropě. V NDR, jak se zdá, za tím však bylo něco víc. Tam si naši fanoušci nemohli nikdy koupit naše desky nebo nás vidět naživo. V tomto smyslu to bylo zcela undergroundové hnutí: Vše probíhalo ústním předáním, nahrávalo se na pásky, prodávalo se, měnilo se. To nám možná dodávalo na přitažlivosti.

Podařilo se vám někdy přijít na to, proč si vás tehdy najednou přece jen pozvali do NDR?
Ano, později jsme zaslechli, že jsme představovali hlavní atrakci oslav výročí jejich mládežnické organizace, aby zabodovali u mládeže. Dozvěděli jsme se, že normální fanoušci neměli prakticky šanci dostat se k vstupenkám. Nic jsme o tom nevěděli, tehdy jsme byli prostě neskutečně nadšení, že můžeme hrát ve Východním Berlíně. Z dnešního hlediska jsme ten koncert raději neměli odehrát. Nechali jsme se zapojit ve prospěch strany.

Mezi 6000 diváky bylo i mnoho opravdových fanoušků, kteří se zcela bez ohlášení dozvěděli o tom koncertě ve Werner-Seelenbinder-Halle na Prenzlbergu. Ještě dnes o něm básní na internetu; mnozí plakali, když jste tehdy skutečně vstoupili na pódium.
Ano, i když ta záležitost s vstupenkami se nám předtím přece jen zdála divná – nebylo tam ani uvedený název skupiny! - na koncertě to nebylo vůbec znát. Přesto to bylo výborné vystoupení. Ale s mnoha nepříjemnostmi kolem: stovky policistů u zvukové zkoušky, kilometry uzavřených silnic. Fanoušci se scházeli všude po okolí – ale nedostali se ani do blízkosti haly. Vskutku frustrující.

Venku za vstupenky mladiství zaplatili až trojnásobek jejich měsíčního příjmu; jeden dal za výměnu moped. Ze všech koutů NDR přicházeli fanoušci. Mohli jste s některými z nich mluvit?
Ani vteřinu! Byli jsme úplně odříznutí. Předtím jsme o našich fanoušcích v NDR nic nevěděli a potom bohužel taky ne. Ve Východním Berlíně jsme mohli strávit pouze onen jeden den. Pamatuji si na procházku městem, moc mi toho v paměti nezůstalo. Po koncertě nás eskortovali přímo do hotelu, celá cesta a hotel byly liduprázdné. Což bylo bizarní, protože jsme věděli, že jsme tam jednou z nejžádanějších skupin. Někdo nám řekl, že je to nejodposlouchanější hotel na světě – fakt strašidelné.

Jaké byly vaše první koncerty po pádu zdi?
Bylo to jako by nikdy neexistovalo nějaké rozdělení. Všimli jsme si, jaké hvězdy jsme ve východním Německu doopravdy byli – na základě prodeje desek, po kterých se jen zaprášilo. Dodnes na východě Německa prodáme víc než na západě. Kromě toho jsme zaplnili stadiony i u středně velkých měst, například v Lipsku. Vzpomínám si, jak mě při naší první návštěvě provedlo městem jedno děvče, k tomu velkému hnědému pomníku...

Podařilo se vám mezitím dostat se i do Moskvy?
Samozřejmě! Bohužel si první vystoupení tam skoro nepamatujeme. Spadal do naší divoké fáze, jestli chápete [první koncert Depeche Mode v Moskvě se uskutečnil 5.9.1998]. Ale byli jsme tam častěji a před nějakou dobou jsem dělal turné po východní Evropě jako DJ, protože mě to hodně bavilo. Mezitím už nevidím žádné rozdíly oproti vystupování na západě. Je úžasné, jak rychle se to všechno seběhlo.

27.10.2009
Interview: Nadja Erb a Steven Geyer
Zdroj: Frankfurter Rundschau