Kult

Píše se rok 1982, ve vysílání švédské televize se objevuje anglická hudební skupina, která už má tři zápisy v britské singlové Top 20, přesto je zpěvák kapely velmi stydlivý, na otázky moderátorky odpovídá nesměle jako školáček a zmateně jako adolescent na prvním rande, bezelstně přiznává, že vlastně neví, o čem to zpívá a ani jeho kolegové nejsou o moc lepší, klepou do svých nástrojů jedním prstem a tváří se jako školní kapela, hrající na vánoční besídce.

Credo quia absurdum est

Skončila první dekáda 21. století a v pop music není silnější a obdivovanější kult. Jmenují se Depeche Mode a určitě nejsou nejlepší hudebníci a rozhodně nepatří mezi ty, kteří na podiu improvizují, jenže mají jiné kouzelné ingredience: texty, jež spousta mladých lidí již téměř třicet let dešifruje jako identické s vlastními pocity, elektronické temné melodie, které svým chladem a odcizením zahřívají a jsou tou nejmilejší společností pro mnoho podivných duší a v neposlední řadě je to hlas, kdysi nesmělého zpěváka, který už desítky let zní sebejistě a naléhavě, arogantně a odtažitě, smutně a přesto plný naděje a přátelství.

Až kafkovskou metamorfózou musela projít tato kapela od toho trochu směšného vystoupení ve vysílání skandinávské televize roku 1982. V té době existovali Depeche Mode přesně dva roky a události, které se během těch prvních dvou let odehráli, jako by charakterizovali věci následující.

"Prostě jsme těmi léty jen tak proklopýtali, hráli jsme vlastní hru a to je důvod našeho přežití", tvrdil v roce 1997 jeden z členů kapely, ale to by byl příliš zjednodušující popis toho, co se skutečně událo. První album vydali v roce 1981 a krátce po jeho vydání se hlavní tahoun ve studiu a skladatel Vince Clarke rozhodl odejít. Aby neodcházel s prázdnou a nenechal kapelu úplně na holičkách, nabídl jim čerstvě napsanou píseň názvem "Only you", která se později stane jednou z nejčastěji přebíraných skladeb historie, jenže zbylí tři členové Depeche Mode byli příliš hrdí než aby brali berličku od někoho, kdo se svobodně rozhodl dát jim vale. Takto hrdě zvednutá čela ukázali Depeche Mode během své existence ještě několikrát.

V tom roce 1982 už s nimi vystupoval „náhradník“ za uprchnuvšího skladatele. Jmenoval se Alan Wilder a jeho hudební schopnosti dávali kapele naději, že věšet hlavy je zbytečné a že mají šanci úspěšně pokračovat. Ale je obtížné cokoliv předpovídat, obzvláště budoucnost, a tak jako Holanďané v roce 1974 po prohraném finále na mistrovství světa ve fotbale, neměli potuchy, že se naprosto v identické situaci ocitnou hned na dalším šampionátu, netušili členové Depeche Mode, že jim Wilder řekne po šesti nahraných albech sbohem také. Jenže bylo to právě těch šest alb s Alanem Charles Wilderem v sestavě, co ze snaživých nemotorů udělalo nesmrtelný a naprosto ojedinělý kult. Od industriálem protkané desky „Construction Time Again“ až po komerčních ambicí prosté, o to však poctivější „Black Celebration“ posbírali Depeche mnoho fanoušků, kteří vesměs projevovali jeden zvláštní charakter, v našem světě dosti neobvyklý, totiž oddanou věrnost.

Z Depeche Mode se stala kapela s vlastním nezaměnitelným publikem, s vlastní image, s vlastním stylem. V roce 1987 bylo autorovi těchto řádků pouhých jedenáct let, dnes mi to přijde neskutečné, ale stačilo slyšet pilotní singl alba Music for the Masses – Strangelove a bylo rozhodnuto. Jenže právě během koncertní prezentace své "Hudby pro masy", se Depeche Mode poprvé setkali s negativní odezvou svého publika. Černooděnci opájející se titulem předchozí desky Black Celebration se těžce smiřovali s tak triviálním „masovým“ názvem, a tak se Depeche dočkali poloprázdných německých hal. "Ten titul byl myšlen sarkasticky, odráží naší neschopnost prorazit dál než k našim skalním fanouškům, jenže mnoho lidí to nepochopilo, obzvláště ne Němci, kteří snad neznají sarkasmus." Takové starosti s fanoušky v bývalém socialistickém Československu, ale rozhodně neměli, a jejich první koncert v Praze toužilo vidět až 100.000 lidí.

Ale i v době nejúspěšnější desky Violator, někteří fanoušci Depeche Mode svým hrdinům spílali, pro jejich stále znatelnější se přiklánění ke kytaře a blues a také pro větší snahu zaujmout komerčněji zaměřené publikum. A to největší poprask v řadách fanoušků měl teprve přijít. Album Songs of faith and devotion, zapůsobilo jako dopad tunguzského meteoritu, hra na rockovou kapelu a změna image ke stylu, který ještě nedávno patřilo do znepřáteleného tábora, bylo pro tisíce příznivců přespříliš. Pevné jádro ale zůstalo, nerozbil jej ani následný odchod Alana Wildera, ani mnohými nepochopená jubilejní desátá deska Exciter.

Ke kapele se naopak začali přidávat noví a noví fanoušci, někteří velmi mladí a i oni se nechali svést tím zvláštním kouzlem, které z hudby Depeche Mode prostupuje.

O tom co je to být členem kapely, jejíž fanoušci žijí kapelou, pořádají společné tábory, party, srazy a mnoho jiných aktivit, vyprávěl Andy Fletcher: "Vystupoval jsem v jednom německém klubu jako DJ, hrál jsem asi pro 200 lidí, a když jsem odehrál svůj set, šel jsem se podívat do horního sálu, kde zněla známá hudba a divoce tančilo více než 2000, tak nějak povědomých lidí, až po chvíli mi došlo, že ta hudba jsou Depeche Mode, ty lidi naši fanoušci s image jako Dave a Martin"

Navzdory všem svízelům osudu, fyzickým i psychickým útrapám, nepochopení a nepřízni, upevnili Depeche Mode svůj kultovní status a pro mnohé se stali pevným a smysluplným záchytným bodem v dnešním světě.

Depeche Mode slaví 30 let. Černooděnce z Čech, Moravy a také ze Slovenska čeká "Black Celebration" 14. 1. v pražské O2 Aréně.

Dangerous