Horalé aneb neuvěřitelný úspěch Anglánů v Rusku

Skupina Depeche Mode stvořila kult, jaký nejspíš nemá ve světě obdoby, texty které jako by navazovaly na existencialistu Jean Paul Sartra, jež se nechával vidět ve sejném černém oblečení, zvuk jež je přirovnávám nesmyslně ke Krafwerku, přitom zahrnuje mnohem širší spektrum a každé album se mění a atmosféra která se nedá porovnat s ničím jiným na této planetě. Tak to vše je skupina, která prý tvoří depresivní hudbu pro vážné mladé lidi... A jak jejich návrat prožívají fanoušci v nejlidnatější evropské zemi?

Co je to "Moločka"? Jak se dělá účes na Martina Gorea? A jak přinutit Davea Gahana pověsit si vaše fotky vedle počítače? Jevgenij Levkovič si poslechl nové album Depeche Mode, které vychází 21. října (2005), ve společnosti hlavních fanoušků skupiny v Rusku a ponořil se po hlavě do historie hnutí.

Dušervoucí nářek sirény, burácivé bubny, výrazný hlas Davida Gahana – v kanceláři společnosti Gala Records zní "A Pain That I'm Used To", první píseň z alba "Playing The Angel", naproti reproduktoru sedí dva lidé, kteří čekali na vydání této desky možná víc než samotní hudebníci – Albert Meščinskij (38 let) a Alexej Šelpov (30 let). Oni jsou hlavními fanoušky Depeche Mode v Rusku.

Albert na konci 80-tých let mezi prvními moskevskými depešáky jezdil do kavárny "Moločka" na Jihozápadní, jen aby slyšel pouze tři-čtyři skladby své oblíbené skupiny. "Byla to jediná diskotéka v Moskvě, kde každý čtvrtek bylo možné uslyšet aspoň pár písniček Depeche Mode"- vypráví Albert - "Ve skutečnosti se kavárna jmenovala "U fontány", ale protože fontána nikdy nefungovala a vedle byl obchod "Moloko", tak jsme mezi sebou podniku říkali "Moločka". Někdy se tam sešlo několik stovek lidí, mezi nimi i horníci, kteří tam přijeli, schovávali se na toaletě a zmáčeli každého, kdo tam musel jít."

Vzhled oddaného fanouška anglické skupiny, depešák konce 80-tých let, byl trnem v oku ostatním obyvatelům města: křivák, bílé džíny, tenisky a dva typy účesů - "kostka" (na Davida Gahana) a účes udělaný pomocí laku nebo syrových vajec (na Martina Gorea). "A nasadit si čepici, i když byl třeskutý mráz, byl velký trapas", dodává Alexej. On se začal stříhat na Gahana ve škole. Albert dokonce stříhal druhé. "V roce 1989 jsem začal pracovat v kadeřnictví v Orechově," říká. Před patnácti lety bylo možné jen u něho vizualizovat svou lásku k Depeche Mode. "Tomu odpovídal i vzhled salónu – já a několik mých kamarádů jsme jednou večer vymalovali celou místnost. V pondělí ráno vedoucí kadeřnictví přišla do práce a uviděla na jedné stěně ohromnou britskou vlajku. Druhou stěnu jsem vyzdobil maticovými šroubky a kladivy černé barvy. Nanesl jsem ji přes šablony, které jsem si sám vřezal. A symboly jsem viděl v anglickém časopise, kde bylo vytištěné interview s DM. Doteď se divím, že mě nevyhodili..." Během několika týdnů k obrázkům v kadeřnictví přibyla tak stovka plakátů a fotografií, deset obalů singlů a všechna známá loga DM a labelu Mute, na kterém vycházeli desky skupiny – zvlášť ohromná růže a nadpis "Violator", rozměrem metr krát metr. V takovém stavu se kadeřnictví nacházelo čtyři roky.

Dnes se Albert a Alexej navenek nijak neodlišují od obyčejných představitelů střední vrstvy. Svou lásku ke skupině vyjadřují "dospěle": aspoň jednou za měsíc pořádají klubové večírky pro fanoušky Depeche Mode, přiváží do Moskvy synthy-popové skupiny z celé Evropy, tvoří nejznámější fanouškovskou stránku v Rusku – www.dmfan.ru a, samozřejmě, sbírají nahrávky DM. Oba ujišťují, že tato záliba jim vydrží celý život.

"Noc před novým rokem 1989 převrátila celý můj život na ruby," - popisuje Albert moment, kdy poprvé uslyšel Depeche Mode - "Právě jsem se vrátil z armády. Seděl jsem na návštěvě u mých přátel. Neměli jsme žádné holky, tak jsme jenom tak pili a dívali se na televizi. Právě tam běžel enderácký pořad Peter's Pop Show. Uprostřed programu na scénu vyšli DM a zazpívali "Never Let Me Down Again". Něco mi cvaklo v hlavě. Celou noc jsem nemohl usnout a další ráno jsem začal vyzvánět všem známým s jedinou otázkou: "Nenahráli jste TO?"

Hraje druhá stopa "John The Revelator" - Gahan zpívá něco jako blues za příjemného doprovodu analogových syntetizátorů. Vlastně ta věc obsahuje nápěv ze stejnojmenného gospelu, který interpretoval ještě známý bluesman Willy Nelson. K mému divu o tom mí společníci nic neví, Alexej si jen všímá, že z prvních stop nového alba je zřetelný vliv Bena Hillera – producenta, který se na práci na desce podílel společně s DM, fanouška analogového a ne digitálního zvuku. Jeho předchozí svěřenci byli rockové skupiny Blur a Doves, proto Depeche Mode museli změnit zvuk. Ale tyhle změny jsou Alexeji po duši.

"Nové album se silou může srovnávat s "Black Celebration", se kterou začalo mé nadšení pro DM. Ty kazety mi půjčili mí přátelé. Od těch dob jsem se začal pravidelně objevovat na Majaku (náměstí a památníku Majakovskému(ruský básník), hlavní místo srazů depešáků, pozn. Time Out). 9. května 1992, v den narozenin Gahana, se na náměstí shromáždil na půldruhého tisíce lidí. V tento den se v kině "Orion" uskutečnil první celoruský sjezd fanoušků Depeche Mode. A o rok později na Majak přijelo dvakrát tolik lidí. Taky jsme uspořádali improvizovaný pochod – od Tverské do Parku kultury, dokud nás nezastavily milice."

Od roku 1993 za účasti Alexeje se skupení fanoušků přeneslo do DK MAI ("Dvorec kultury i techniky Moskovskogo aviacionnogo instituta" – "Palác kultury a techniky Moskevského leteckého institutu", pozn. LH ). "Tam tehdy pracoval ředitel, kterému jsme říkali Palič – sám poslouchal synthy, pomáhal skupinám, které hrály na ruské poměry novou hudbu – Arrival, "Bio", "Olověná mlha". On nám poskytnul přístřeší. Sestavovali jsme program na večer, prodávali vstupenky. V malém sále stávaly televize na kterých nonstop běželi klipy a koncerty DM. Měli jsme tam samé raritní věci, svázané s Depeche Mode – trička, desky, které bylo ten čas velmi těžké sehnat."

Albert si vzpomíná, jak první tričko se symbolikou DM na konci 80-tých let přivezla známá z Nizozemí. Nikdo tehdy taková trička neměl. On na oplátku taky organizoval srazy depešáků, pravda, na jiném místě – v Paláci kultury "Svět". "Všechny jsem obvolal soukromě telefonem. Když si na to dnes vzpomenu, tak se děsím". V roce 1995 se Albert a Alexej rozhodli sdružit. Potom se všechny jejich večírky konaly pod záštitou Russian Division of Depeche Mode Fans. Celoruských sjezdů fanoušků DM se už konalo čtrnáct – většinu z nich organizovali Albert a Alexej.

Z reproduktorů začíná úvod k "Suffer Well" - jedné ze tří písní na "Playing The Angel", kterou napsal Gahan. Hlavní vokalista DM poprvé nahrál stopu na album, do této chvíle byl jediným autorem písní Martin Gore. Albert už po prvních notách určuje, že skladbu napsal David: "Gahan tíhne k elektronickým kytarám. To bylo znát po vydání jeho sólového alba. Dej si pozor – jako by ta věc nebyla z této desky!" Kytarový refrén "Suffer Well" spíše připomíná raný, postpunkový The Cure, než-li současné DM. Další Gahanova píseň na albu - "Nothing's Impossible" - úplně zanechává dojem nahrávek středu 80-tých let, udělaný v domácích podmínkách. Možná právě proto zanechává na mých společnících magický účinek. Anglické trio zase zní trochu naivně, jako v minulých časech a to se velmi líbí jejich starým fanouškům. "Playing The Angel" je nejlepší album za posledních deset let," říká Alexej přesvědčeně.

"Pro mě přece jen DM prakticky umřeli v roce 1994, po odchodu Alana Wildera" - pokračuje Albert - "Do "Ultra" bylo každé album krokem vpřed, hlavně co se zvuku týče. Wilder vytvořil hromadu originálních melodií. Jindy zas zněli hloupě, ale v každém případě bylo možné říct, že nikdo na světě nedělá něco podobného! "Exciter" byl pro mnohé depešáky velkým rozčarováním. Absolutně mrtvá nahrávka, přešlapování na místě. Není náhoda, že když pořádáme pravidelné klubové večírky, tak skoro nikdo nás neprosí abychom hráli věci z "Exciter". Ale nové album – už teď to slyším – se bude těšit velké oblibě. A v mnohém tomu vděčí písním Gahana." Na mou otázku, proč Gahan nic nepsal pro DM dřív, mi Albert vysvětluje: "On psal, ale Martin jeho písničky nikdy nezařadil na album. Myslím si, že svého času se Gore prostě nechtěl dělit s Davem ani o vliv ve skupině ani o peníze. A teď už má toho tolik, že se touto otázkou přestal zabývat. Nedávno chtěl Alan Wilder zremixovat dvě poslední alba DM. Myslím, že Gore taky nebude proti. On už nemusí nikomu nic dokazovat."

Dvě písně, které zpívá Martin Gore, slyšíme zvlášť a velmi pozorně. Na trip-hopové baladě "Macrovision" není vokál Martina prakticky k poznání - říká se, že se dlouho chystal k této písni a snažil se snížit tembr svého hlasu. Poprvé za historii skupiny Gore kromě pro něho typickou pronikavost dosahuje i gahanovské deprese. Není náhoda, že sám Martin na otázku o nápadu spojeným s albem, odvětil: "Všechno, co je blízké lidem, kteří se nepřizpůsobili životu. Typu Davea..." Při druhé písni v Goreově provedení – "Damaged People" – byla znát značná příbuznost. Její refrén prakticky úplně opakuje árii Maří Magdalény z rock-opery Andrew Lloyd Webbera "Jesus Christ Superstar". Na důkaz toho sběratelé hudebních plagiátů vystřihli neobyčejně podobné kousky ze dvou skladeb a umístili je na Internetu. Gore se k této virtuální výtce zatím nijak nevyjádřil.

Při zmínce o vzájemných vztazích Gorea a Gahana se náš rozhovor stočil na třetího člena DM, Andrewa Fletchera – Albert vzpomíná na jednu zábavnou historku o jeho návštěvě Moskvy po roční odmlce. "Měl djovat na jednom festivale. A ten den jsme uspořádali večírek fanklubu v klubu Infiniti. Samozřejmě jsme pozvali i Fletchera. A on opravdu přijel, ale jak přišel do klubu a uviděl tisícičlennou bandu, tak se leknul a vrátil se zpátky. Hodně lidí doteď nechce uvěřit, že v tom klubu fakt byl. Tak jako tak jsme se s ním stejně nestihli seznámit.

Naproti tomu je Albert znám Gahanovi. V roce 2000 anglický magazín Bong, který vydává oficiální fanklub Depeche Mode, uspořádal celosvětovou soutěž o nejlepší tetování věnované skupině. V ten čas Albert nosil takový znak už pět let: na zádech má barevné vyobrazení Davea, které obkreslil z plakátu, sahající přes celá záda. Když se Albert dozvěděl o soutěži, udělal fotky a poslal je na uvedenou adresu. "Vzpomínám si, že v dalším vydání magazínu bylo velkými písmeny napsané: rádi blahopřejeme vítězi – Albertu z Ruska. Tvoje tetování udělalo na skupinu takový dojem, že si Dave udělal kopii tvojí fotky a pověsil si ji vedle obrazovky svého počítače..." Na mou otázku, jak se k podobným výstřelkům už dávno dospělých lidí staví jejich blízcí, odpovídá Alexej bez přemýšlení: "Takový jako my se mohou oženit jen s dívkami z komunity. Tak jsme i udělali."

Nicméně Albert a Alexej měli stěží malý výběr – Depeche Mode se v Rusku dávno stali národní skupinou. Vstupenky na místa před pódiem na koncert DM, který se bude konat 4. března v Lužnikách stojí dokonce víc jak 100 dolarů – dvakrát dráž, než v jiných evropských zemích. "A vyprodají se za měsíc, " - tvrdí Alexej - "část vstupenek rozprodáme přes naši stránku, za první den od oznámení o jejich prodeji jsme dostali více jak dvě stě objednávek. A "Lužniki" pojmou maximálně deset tisíc lidí. Tak si to spočítej..."

TIME OUT MOCKBA - říjen 17-23 2005

Překlad z ruského do českého jazyka LUCIE H.