BLACK CELEBRATION –  Slova a písně psané u Zdi

Na jaře roku 1986 zahalila značnou část Evropy radioaktivní mračna obsahující desetkrát více radioaktivních látek než bomba svržená na Hirošimu. Berlín stále rozdělovala betonová zeď. Přes politiku sbližování východu a západu a příslibu jednání o částečném snížení jaderných arzenálů se nezdálo příliš pravděpodobné, že hrozba fatálního, definitivního válečného konfliktu někdy pomine.

V tomto kontextu tvořili a prezentovali Depeche Mode jeden ze svých vrcholných počinů. Už se velmi sebejistě odpoutali od nové vlny, industrialu a volánků novoromantismu. Z jejich fotografií zmizeli úsměvy a své postavy oděli do černé kůže doplněné provokativním make-upem. Sotva 24letý zpěvák Dave Gahan, jen o rok starší autor téměř všech písní Martin Gore a jeho spolužák Andy Fletcher, společně s nejstarším členem kapely, ani ne 27letým mladíkem, geniálním zvukovým komponistou Alanem Wilderem, stvořili kult.

“Though we may be the last in the world
We feel like pioneers
Telling hopes and fears
To one another”

Pomocí krystalicky čistých elektronických zvuků, temných textů a hymnických melodií sestavili album, jehož název nesou častá setkání jejich stoupenců ještě po více než 20 letech.
Album o mezilidských vztazích, lásce, sexu a také o strachu a násilí, a to fyzickém i duševním.
Přenesme se na chvilku do západní části Berlína, kde věk černých oslav začal…

„Let me hear you speaking
Just for me
…
Let me hear you crying
Just for me”

Record Mirror, 1986. Text: Nancy Culp

Martin Gore unaven alkoholem ve svých černých motocyklových botách akimbo a s blonďatými kudrnatými lokničkami půvabně potřísněné smítky z chodníku a za ním stojící dům uprostřed berlínské Wienerstrasse, tak to bude jak stránka z PR katalogu.

Novinářům kteří mu strkají pod nos diktafony uvnitř velmi módního „Jungle Clubu“, kde můžeš klidně tancovat nahý na stole a ultra-cool Berlíňané by pouze komentovali, jak barvy klubu k sobě ladí, totiž velmi rychle oznamuje: “Hodlám, udělat tohle interview v leže na ulici“ Dost veselá partička ve složení Fletch, Martin, Joe a já a naše úžasná hosteska Nanni vylézáme ven, kde je pořádně kousavé chladno. Ho-ho, říkám si a ječím na Martina:“ Tak honem lehni si na zem!“

Kolemjdoucí ignorovali všechny naše srandičky, jakoby to viděli každý den. „OK“ mumlám do diktafonu „tak jsme tady, jsme v Berlíně a stojíme poblíž Woolworth, Martine, ráda bych se něco dozvěděla o tvých ambicích stát se striptérem!“ Fletch, který stojí opodál, potřásá hlavou: „Jestliže přinesete něco k pití, tak by se vážně mohl svlíknout!“

„With or without words
I'll confide everything”

Martin mluví přímo z chodníku: “To je něco, co jsem nikdy nechtěl udělat, když sem byl mladší, ale jako…no to je věc, která je nebezpečná, když s ní nepřijdete ve správný čas.“ Okay, pokračuj Martine.

„Nemám ambice být striptér, ale docela se mi líbí svlékání“ Jako tady? „To není otázka jestli jsem exhibicionista nebo ne, důvod proč se tady nesvléknu, je ten, že mi nepřipadá jako správné místo udělat to před supermarketem Woolworth v Berlíně.

Depeche Mode nahrávají šesté album z kterého singl „Stripped“ již brázdí rozhlasové vlny. Je v něm to co se tradičně nazývá „pořádný rozjezd“ (velké rockové klišé) a také zvuk (Bože na nebi) kytary.

Skupina je v proslulém Hansa Studios, kde Bowie nahrál jeho nezapomenutelné album „Hereos“ a kde „Birthday Party” velmi přispěli ke zdemolování Studia 2, když dávali dohromady live album. Den před naším improvizovaným pouličním tažením, nás Dave Gahan provedl těmito posvátnými portály.

“Akustika tam dole je úplně skvělá, i když popravdě já když přijdu do studia tak nazpívám vokály kdekoliv” říká mi Dave, jenže jen co vkročím dovnitř úplně ztuhnu, uvnitř je to ohromné, jako v jeskyni, starší část budovy působí velmi zvláštně a dodává až skličující pocit.

„Ano, trochu tajuplné, že?“ šklebí se Dave „Dělal sem tu vokály na „Shake The Disease“ v naprosté tmě, a bylo to až strašidelné, slyšel sem ve sluchátkách šeptání a jako kdyby se nade mnou objevil nějaký stín, to studio je jako doupě.“ Víc nemusel dodávat, byla sem venku ze dveří rychleji než blesk.

„Death is everywhere
There are lambs for the slaughter
Waiting to die“

Nahoře už vidíme mnohem modernější prostředí, zbytek Depeche dává dohromady nahrávky, bude jim to trvat ještě následující dva týdny a potom další měsíc budou dělat finální mix alba.

No a potom všem je čeká velké světové turné, které zabere následujících 5 měsíců. Současně také natáčejí videoklip s Peterem Carem pro singl „Stripped“
A naše první představení se skupině, bylo právě na jeho natáčení.

Sledovali jsme našeho starého známého Martina jak s Alanem putují nahoru na podestu a zase dolu a celou dobu s sebou vláčejí velké promítací plátno, to vše se odehrává přímo u „berlínské Zdi“ Náhle vedle nás vybuchují kouřové bomby a vše je zahaleno dýmem.
Odchytávám na hodinku Davea a ptám se ho proč natáčejí album právě v berlínském studiu Hansa.

„No, hlavně proto že jsme pěkně líní hledat nějaké další studio! A víme, že tady je to velmi dobré, pravděpodobně je to jedno z nejlepších nahrávacích studií na světě. Přesto, když jsme sem poprvé přišli nahrávat bylo studio téměř opuštěné.“
„Pracovat v Londýně je obtížné, jelikož musíme pracovat s mnoha lidmi, nic neděláme přes manažera. Vše jde přímo přes nás. My všichni čtyři jsme manažeři. Proto máme každý svojí část, svojí oblast o kterou pečujeme.

„The feeling is intense
You grip me with your eyes
And then I realize
It doesn't matter“

Mimochodem něco o Daveovi a jeho nepovedených pokusech s vlasy. Dave už má zpět své pečlivě upravené, zářivé černé vlasy, po neúspěšném experimentování s peroxidem.
„Takže, teď sem ve spojení s obchodníky, s účetními atd.“ Děláš tohle rád? „Samozřejmě moc ne“ Která část Tvé práce Tě nejvíc otravuje? Myslela jsem z práce na albu, natáčení videa, rozhovory…

„Je to všechno velký tlak, snažíme se prosadit třeba i v televizi přes Neila Ferrise v Londýně, ale hlavně se snažíme zachovat si chladné hlavy, začíná to totiž být docela šílené, víš..“
„Od okamžiku kdy jsme vylezli na podium, se nám dostává stále většího a většího úspěchu, všude. A nelze to zastavit“

To také znamená, že bude dosti dlouho od své ženy, Joanne. Dave zlomil minulý rok miliony srdcí, když se náhle a potají oženil.
Proč tolik tajemství?

“Takže, myslím, že to, že jsme se vzali je naprosto samozřejmé. Žili jsme společně přes šest let a jednou v noci jsme začali mluvit o manželství, tak obecně – a ten rozhovor mi utkvěl v mysli. No a potom jednou ráno, jsem vstal a řekl jí, ‘Chceš si mne vzít?“ Řekl sem to přesně takhle.
„No a nařídil sem našemu PR Chrisovi, aby to nikomu neříkal. Netrápí mne, že jsem denně v novinách, tak proč tohle? Jenže tisíce lidí se berou každý den a to je naprosto soukromá věc.“

Cítíš potom nějaký rozdíl? Mnoho lidí tvrdí, že je to rozdíl mít na to kus papíru.

“Ne. Asi je velké klišé říct, že necítím rozdíl, ale vážně je to tak. Jo pro mne mnoho udělala a vždy byla tam kde jsem ji potřeboval. Kdykoliv sem byl bez ní, tak mi chyběla víc a víc a to si myslím je dobré znamení.“

“In a world full of nothing
though it's not love
it means something”

Proto ji nebereš s sebou na turné?

„Jo může jet s námi, ale není to snadné. Je to velmi obtížné. Jsem úplně jiný člověk na turné. Jsem skutečně hrozný, jelikož sem naprosto uzamčen v tom co dělám. Když je Jo s námi, jsem rád, ale pokud je tam každý den a já se ctím ve špatné náladě tak jsem na ní nepříjemný. Párkrát jsme na sebe takhle křičeli…

„Myslím, že na celém turné, má skupina fungovat jako celek. Mluvili jsme o tom jelikož víme, že jsme jako skupina měli docela špatné časy. Proto je třeba být spolu.
„Nebyli mezi námi hudební rozdíly, ale lidské. A to obvykle mezi mnou a Fletchem. Občas jsme o něčem velmi tvrdě diskutovali, ale samozřejmě máme oba rádi jeden druhého.“ (smích) ale určitě ne, nějak vážně!“

Všichni jsou v černých kožených kalhotách a bundách a roztáčí se už asi 57. kolo debaty o kožených kalhotách…

“To je další z mýtů, vždy jsme se oblékali do kůže – se můžete zeptat mojí mámy“ Je v tom kus rock and rollu, že? “Asi jo, ale kůže je na těle velmi příjemná, víš. Na tom je něco hříšného mít na sobě kožené kalhoty, a to já miluji. Je to něco neslušného a hříšného a byznys, který děláme je hříšný a neslušný a tak se to projevuje i na naší image.“ Tak tohle už říká samozřejmě opět Martin.
Ten tichý a plachý Martin, odjakživa, ten správný objekt pro kožené oblečení, jeho texty, plné narážek a bourání tabu o S a M a jeho vlastní pozice v něm.

“My mind wanders endlessly
on paths where she's leading me
with games that she likes to play
and words that she doesn't say”

Na Wienerstrasse jsem se rozhodla, že je správný čas konfrontovat ho, vzít jako výhodu jeho vnímavý stav mysli. Zpátky v Intercontinentalu jsem ho zatlačila do foyer. Je půl třetí ráno a oba jsme tak unavení, že nás budou asi muset odnést. OK, ptám se, Martine, tak jak je to s Tebou a tím koženým oblečení? V sexuálním smyslu..

Ticho.. Usmívá se ..kouzelně.. a říká.. „ Miluji černou…miluji černou barvu… a miluji kožené oblečení..vůbec.“
Ale vždyť tak chodíš teprve pár let..“Ne! Vždycky jsme se tak oblékali, jako skupina, úplně, úplně od začátku..a potom jsme trochu sběhli z té cesty…“ Ale to jak se oblékáš to je velmi fetišistické.. Opět se usmívá..

„Miluji oblékání do kůže, miluju oblékání se do černé, a zvláště miluju pocit…“ Martine, Ty mi to nechceš říct, Ty si prostě hraješ s představami, protože způsob jakým se oblékáš… no řekni to! … Zhluboka se nadechuje…

„Miluju oblékání se do kůže, miluju oblékání se do černé, a zvláště miluju pocit být svázaný, protože (směje se…) „miluju pocit bezmoci a to je jediný a správný důvod, není to o bolesti“ Heureka!

“Jistě, jsou tam biče a řetězy, ale to není … no ve většině mých písní...nesnáším psát o jasných věcech, mám rád, když píseň dává prostor fantazii, má širší spektrum, nesnáším popisovat o čem ty písně jsou několika slovy, to prostě nelze plně vystihnout…

“Občas napíšu pár slok a sám si nejsem přesně jistý o čem jsou, nevím v tu chvíli přesně co se pokouším říct…ale musí mi to sedět dokonale k atmosféře písně a k hudbě“

“A nesnáším dělat rozhovory, neobviňuji žurnalisty, ale obviňuju sebe za to co říkám. A vím, že je to špatné.. Je to prostě otázka..“ zamýšlí se a navazuje.. „ to je jedno z mých nejoblíbenějších slovních spojení, mimochodem..dokonce i na novém albu máme dvě skladby, které jej obsahují a to „Otázka času“ a „Otázka touhy“

“It's a question of not letting
What we've built up
Crumble to dust
It is all of these things and more
that keep us together”

Tohle byl náročný a dlouhý den. Jsou 3 hodiny ráno a já mám za sebou nezapomenutelné chvíle. A co bylo nejsilnějším zážitkem? Sledování jak chlapci demolují tři auta? Nebo stát přímo u berlínské zdi? Nebo snad to, že jsem viděla místo kde Bowie nazpíval „Hereos“?... Ne, úplně nejúžasnější bylo, že jsem strávila 2 dny se čtyřmi z nejoblíbenějších a nejtalentovanějších mládenců na této planetě a oni nemusí mít strach až tento článek otevřou..

Nebojte se hoši, vaše tajemství jsou u mne v bezpečí…