18.6.1993 by Higher Love

Pátek, 18.6.93, od ranních hodin je okolí letenského stadionu obklopeno tisíce postavičkami v černém oblečení, většina z nich je ve věku teenagerů a určitě museli mít na ten den omluvenky do školy. Postávají, občas něco skandují, zblízka vypadají všichni nějak podivně, kožené bundy, vystříhané vlasy vytvarované do kostky, oční linky. Lidé kteří projíždějí kolem v tramvajích či autech nemohou pochopit co se to děje. Nemohou chápat, že pro 17 000 mladých lidí nastal konečně den na který tak dlouho čekali. Že se do Prahy se po 5 letech vrátila nejspíš nejkultovnější hudební formace historie, skupina která žije na víře a oddanosti svých fanoušků...

Velmi rychle uteklo 15 let a málokomu z těch co se prožívali tento koncert z Devotional Tour na vlastní kůži je pod třicet. Jaké jsou dnes jejich vzpomínky...? Obrázok (černooděnci právě prorážejí vstupní bariéry) Na ten krásný slunečný den si vzpomínám velmi přesně: ráno na gymplu, kde jsem finišoval druhák, jen úvodní hodina a písemka z dějepisu a pak hurá směr Praha, na Dejvický sraz s kámošem a pak nekočné čekání před branami fotbalové Sparty. Odpoledne zoufalé popohánění ručiček na hodinkách trochu urychlilo příjemné vzrušení, když jsme zaslechli pár tónu ze zkoušky těch, které jsem do té doby nikdy naživo neviděl (scházely mi tehdy 2 měsíce do 16tin). Je to už strašně dlouho, ale myslím, že jsem slyšel kus WIMS a že někdy kolem šesté, když se otevřely brány do ráje, jedna holka vedle nás zkolabovala a jakýsi úchyl vytáhl nůž, že se prý dovnitř rozhodně dostane i bez lístku. Jeho výstup ovšem nebyl důvodem, proč jsme pak předvedli sprint, kterým bychom prohnali i Bena Johnsona v jeho nejlepším bobulovém období, kdy mu stanozolol tekl i z očí. Cíl byl splněn, pódium opravdu není daleko! Přiznám se, že jedna z věcí, které k uzoufání nesnáším, je čekání, zvlášť, když navíc musíte stát a praží na vás červnové slunce v jednom z nejdelších dnů v roce. A čím se koncert blíží, tím vám každá minuta přijde delší a delší. A asi nejsem výjimkou, pokud prozradím, že předkapela je pro mě jen natahováním tohoto martyria. Hezké mrazení v zádech pak způsobí až příprava pódia pro hvězdy večera. A pak společně s nimi zase čekáte, až se patřičně setmí (což je zrovna 18.června věc, která snad nikdy nepřijde), aby byl efekt mysteriózního intra ještě opojnější… To je možná výhoda koncertů v hale - taky máte nejradši ten magický moment, kdy se totálně zhasne a po sekundě překvapení se absolutní ticho změní v ohlušující řev? Co se dělo pak, na to zřejmě každý ze zúčastněných vzpomíná jako na dvě hodiny totální euforie, splněného snu, čiré radosti a extáze… Při úvodní Higher Love (mojí nejoblíbenější z toho období) se mi ani nechtělo věřit, že poprvé v životě skutečně sdílím společný prostor s mými idoly nejosudovějšími. Až klasický koncertní rytmický start následující Policy of truth, který jsem měl dobře naposlouchaný z pirátských nahrávek z předchozího turné, mě ujišťuje - kurva, tohle je fakt koncert Depešáků!!!!!!!! A aby moje nirvana nabyla ještě absolutnějších rozměřů, následoval hned postupný atak World In My Eyes - můj nejzamilovanější song navíc v kabátě, který dodneška považuju za nejúžasnější live-verzi, kterou kdy vymysleli (jó, Mr. Wilder byl a je jen jeden…). Těmi "nej" už se mi věty začínají nějak přehlcovat - takže jen stručně - byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života.(Vzpomínám si, že mi tehdy scházela v tom báječném večeru jen Strangelove…) Navštívil jsem pak ještě koncerty ze všech dalších turné (při posledním hned čtyřikrát) a vždycky to bylo super, ale jak se říká, poprvé je to prostě NEJ! Tomáš J. Obrázok (Za vyšší láskou) I pro mně byl koncert Depeche Mode na Spartě mým prvním. I když vzpomínky už jsou jen matné, něco se mi přece jenom vybaví. Musel jsem se vracet domů pro zapomenutý lístek. Zrovna nedávno na Recoil Party v Retru jsem měl na sobě tričko, které jsem si tam koupil. Koncert jsem si užíval někde před pódiem. Dodnes mám schováno několik nitek z Daveova bílého ručníku, který hodil do davu. Okamžitě byl fanoušky rozerván na kousky. Tohle turné mám rád pro Alanovu produkční a instrumentální práci, rád si ho připomenu na DVD, ale je pro mně smutné tím, že to byla Alanova poslední práce s Depeche Mode a také pro známé Daveovi problémy z té doby. Jakub R. Obrázok Obrázok Nevím, kde začít tohle vzpomínání na pražský koncert Depeche Mode, kdy 18.6.1993 přijeli, nedokážu si vybavit detaily z koncertu, to, co hráli si vybavím jen když si pustím dvd z turné, ale o to tady vlastně ani nejde. Když jsem se dozvěděla, že navštíví naše hlavní město, vybaví se mi šílenství v mé hlavě, okamžitě sehnat lístek a dostat se tam. Bylo mi 17 a doma jsem jen oznámila, že prostě jedu, ať se děje co se děje a nic mě nezastaví, když viděli moje odhodlání, nedokázali nic namítat, protože věděli, je veškerá snaha mě zastavit je naprosto marná. Pobláznila jsem i přátele a tak jsme na koncert vyrazili už 17.6., před halou jsme byli asi v 10 ráno ???? a divte se nebo ne, nebyli jsme první. Hodně pršelo, tak jsme se schovali a čekali, co se bude dít. Proč jsme tam byli tak brzo i když jsme měli lístky a vyprodáno nebylo? Bylo to jednoduchý. Toužila jsem zažít tu atmosféru před koncertem, do té doby jsem o tom jenom četla, slýchala z vyprávění na srazech, připadalo mi neuvěřitelný, jak se dokáže taková masa lidí bavit při muzice DM, jak se všichni znají….Prostě jsem to chtěla zažít na vlastní kůži. Během dne se tam začala scházet větší skupinka fandů, postupně jsme se seznamovali a vytvořili jsem takovou menší partičku asi 25-ti lidí, který nenapadlo nic lepšího, než vyrazit do centra. Jedna holka měla sebou i kazeťák, který si dala na rameno, co nám tak asi mohlo vyhrávat…? Stali jsme se atrakcí pro všechny kolemjdoucí, byl na nás asi úžasný pohled, všichni v černém, kožené bundy, kluci klasický kostky na hlavě (když se Dave poprvní objevil v dlouhých vlasech, za tu dobu prostě klukům to háro tak rychle nenarostlo), zastavila nás dokonce skupinka japonských turistů a fotili se s námi, podávali nám ruce, usmívali se a dávali nám cigarety, když si na to dneska vzpomenu, musím se smát. Večer jsme došli na Václavák na nějakou diskotéku, která zela prázdnotou, jen nás tam bylo trochu víc. Když jsem došla za „Dj“, tvářil se tak aspoň, zeptala jsem se ho, jestli ví, kdo tu zítra bude mít koncert, odpověděl, že ví a něco pustí. Bohužel ale k naší nevoli upřednostnil 2-3 fandy heavy metalu a pokaždé písničku od DM zkrátil a pustil tam nějaký neidentifikovatelný řev, na který křepčili fakt jen ti tři. Málem to dopadlo rvačkou, ale nakonec je vyhazovači vyhodili a my jsme nakonec taky odešli, spát před halu…. Ono to ani spaní nebylo, jednak byla docela zima a hlavně člověk ani usnout nemohl, když si uvědomil, co ho druhý den čeká. A taky čekalo. Od dopoledne se začaly scházet davy lidí, byla to nádherná přehlídka, bylo na co koukat. Jen pro ty, kteří tuhle dobu nezažili, fanoušci nechodili moc v tričkách s nápisem Depeche Mode, ale chodili oblečení jako Depeche Mode. Fascinoval mě jeden, který měl ocvočkovaného křiváka jako Dave z ´84 nebo učesy jako Martin z dob, kdy si liboval v kožených sukních, i takového jsem tam zahlédla, skoro jsem si ho s Gorem spletla. Když vynechám to šílené dusno, hysterii fanoušků, kteří se cpali už v jednu hodinu dopoledne, jako by už snad otvírali halu, policajty na koních, beznaděj, že se nemůžeme hnout z místa, protože bychom se už nevrátili, únavu, všechno tohle několikanásobně převýšila myšlenka, ještě několik hodin a začne to…. Kdyby tak to čekání uteklo rychle jako samotný koncert, teda kdyby to bylo radši naopak, ale tak to bývá vždycky. Stáli jsme přímo u zábran, velká naděje, že když začnou pouštět, budeme běžet přes plochu a dostaneme se pod podium. Pak se najednou z ničeho nic objevila známá tvář, s vysílačkou na boku, se sluchátkem v uchu, říkala jsem si, toho chlapa odněkud znám, usmíval se, zamával nám, byl to J.D. Fanger, který „rekognoskoval“ terén, jak to vypadá před halou. Kolem 18.hodiny to konečně přišlo, začalo se pouštět. Ani si nepamatuju, jak jsme se procpali dovnitř, najednou jsme stáli na ploše. Hnát se pod podium jsme nakonec vzdali a plácli sebou na zem a odpočívali. Než začali hrát Toyen, potkala jsem tam Míšu Olexovou, sebou měla plnou tašku foťáků, to bylo ještě v době, kdy pracovala pro Bong a fotila na koncertech. Ptala jsem se jí, co budou hrát, jakou písničkou začnou, jaký budou přídavky, i když už na pár koncertech byla na tomto turné, neprozradila mi nic. V tom bylo to kouzlo, v té době snad ještě nebyl internet, člověk dneska na netu najde všechno, když jde na koncert, už zná celý playlist, ví, jak vypadá celá scéna, protože po netu lítají stovky fotek….tenkrát nic takového nebylo a to byl ten moment překvapení. Nádherného překvapení. Když se setmělo a na podiu nebylo vidět nic, jen závěsy, ozvaly se první tóny a po chvíli silueta Dave Gahana, to se prostě nedá popsat. A ani to nemá smysl rozepisovat se o tom, jak, co hráli, o tom všem jsme toho všichni přečetli romány. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek do konce života. Byl to můj první koncert, nevím, jak to všechno probíhalo během koncertu, protože to byla neskutečná změť zážitků a prožitků, ale vzpomínka jako na celek mi v hlavě zůstane. Už jenom proto, že to bylo splněný přání, sen, vidět Depeche Mode naživo, zažít tu atmosféru před a během koncertu, i kdyby to mělo být naposledy v životě. Chtěla bych poděkovat všem, kteří tam s námi tenkrát byli, na jména si bohužel nevzpomenu, ale když si tohle přečtou, možná si to vybaví taky. Dáša (DeeBeeDM) Obrázok Po roce 88 nebylo pochyb, kam a jakým směrem se bude ubirat můj hudební život. Od té doby a vlastně už i nějaký ten pátek před tím jsem hltal vše, co bylo s DM spjato a bylo možno v té době sehnat, můj pokoj se začal měnit v depešáckou svatyni, na starém gramofonu se neustále točila Music for The Masses, v mém šatníku to vypadalo jak u Adam’s family, vše co jsem v té době mohl mít černé, černé bylo, snad jen ne myšlenky, protože jsem z dostupných a ze západního Německa dovezených materiálů věděl, že DM žijí. V roce 90 jsem si slušně řečeno usedl na zadek, ooo můj bože, můj osobní Ježíši, pánové Violator ten se vám tedy povedl. Jeden z vašich megahitů a nesmrtelných songů nás všechny nabádal k tomu, aby jsme si s vámi užili ticha, ale to prostě nešlo, decibely zněly celým naším domem a já našel svou politiku pravdy, byl jsem čistý, měl a mám ve vás osobní ježíše, byla to prostě nejsladší dokonalost a já vám chtěl říct halo, mohli jste vidět svět v mých očích a ten byl černý, jak čekání na noc, ale já se té černé nebál, já si ji užíval a zbožňoval. Byla velká škoda, že jste v té době nepřijeli k nám. O to víc jsem v roce 93 vzhlížel k onomu posvátnému datu 18.tému červnu. Když jsem se dozvěděl, že bude v ČR koncert, snad jsem chtěl na celou dobu toho urputného a nekonečného čekání usnout, spát a vzbudit se až v ten den, ale to bych se připravil o spoustu krásného… Už z Bravička jsem věděl, že u Davea došlo k jakémusi šílenému posunu image, ještěže jsem co do úletu a výstřednosti vždy zastával Martinovu teorii šoku a výstřednosti, protože chtít být v roce 93 jako Dave bylo nemožné, transplantace vlasů a jejich umělé prodlužování bylo v plenkách i v USA a u nás tudíž bylo nemyslitelné potkat depešáka s vlasama delšíma 10 cm. Ale co bylo hlavní, měli pro nás DM prřpraveno S.O.F.A.D. … Dodnes to vidim naprosto živě, byl jsem ten den u babičky a díval se na televizi, když ve Studiu kontakt zaznělo, že dnes bude poprvé k vidění nový klip Depeche Mode I Feel You!!! Ani světová válka, požár a nahá Pamela Anderson by mne nedostali od televize a já seděl a čekal, vždyť to jsou už 3 roky, sakra 3 dlouhatánské roky čekání, rozjímání, úvah, strachu, budou či nebudou??? Pak to přišlo, podivné skřípění, houpací křeslo, kytara (pěkně ostrá) krasná slečna a……….. Dave a …….sakra on má fakt háro, on má fakt bradku a on je v obleku?!?!? Noooo tak to je fakt pecka, musel jsem se s tím opravdu chvíli vyrovnavat, ale opravdu jen malou chviličku, zase mne dostali, zase jsem seděl s hubou dokořán a lapal po dechu, ano ano anooo jsou tu kluci jedni kudrnatí, hrajou a je to pecka…. Hned v první možné chvíli jsem si na kazetě pořídil SOFAD a začal pilně cvičit a trénovat texty, sice jsem v té době uměl anglicky jen tupě zírat, ale odříkavač jsem byl kvalitní. S postupem času a poslechem dalších a dalších písní na SOFAD bych Davovi odpustil i kdyby byl plešatej, byla to nádhera a já cítil obrovské zadostiučiněni, protože nad tímto albem slintalo i spousta mých rockerských známých a nakonec jich docela početná skupinka jela s NÁMA depešákama na koncert…. Na koncert, na ten koncert, na který přípravy vrcholily snad týden dopředu, kde sehnat černý lak na nehty, stihnout si doobarvit hlavu, je moje černé tričko dostatečně černé atd atp. Blížil se den D, všichni a všechno bylo domluvené a tak jsem si mohl v klídku lehnout a spát, resp. nějakým způsobem parodovat spánek, který se nakonec stejně nekonal, protože poslední noc před dnem D jsem trávil u svého kamaráda, který se stejně jako já chystal na koncert a nejspíš ze strachu, aby jsme nezaspali, jsme jeden druhého neustále oslovovali, až jsme spánek nakonec naprosto zavrhli…. Ráno, je to tady!!! Celá naše banda čítajicí cca 35 lidí se sešla na nádraží a už tam bylo znát, jak se mnohým z nás ulevilo, že je to tu, ale zároveň jsme byli nervózní, že už je to tu….. Krátká cesta do České Třebové, kde jsme čekali na rychlík ze Slovenska. Když se ozvalo “ na prvni nastupistě přijíždí vlak směr Prahaaaaaa” do nás jako když střelí, hurá na perón, hurá do vlaku, jen ať nám to proboha neujede… Už když se vlak blížil do stanice, bylo vidět spoustu hlav trčících z okýnek a když nás ty hlavy zahlédly ozvalo se “depeš moood, depeš mooood!” o můj osobní ježíši, ten vlak byl plnej “našich” … Nezúčastněný pozorovatel si musel myslet, ze umřel někdo blizký soudruhu Brežněvovi, protože tolik černooděnců snad nikdy před tím neviděl (měl s náma jet na Letnou!) Cesta vlakem ubíhala v rytmu DM, zpívalo se, v mezích možnosti tančilo, diskutovalo, dotvářely se závěrečné image, dolakovavaly se nehty a tipovalo se, čím že nám to ti naši kluci černý začnou (nikdo z nás to neuhodl ) …… Nádraží Praha Holešovice, vystupujeme z vlaku a už to na nás dýchá, jsme taaak blízko a i když jsme tu už v 11 nemám strach, že by jsme se nudili a hlavně, je nás tu mraky, … nedávno se nesl Prahou slogan “Praha Olympijska” v ten den byla PRAHA naše, PRAHA DEPEŠÁCKÁ….Praha plán DM, pohody, úsměvu, veselí, magneťáku na ramenou, zpěvu a nadšení…. Půjčím si teď kousek jedné písně od našeho v té době také velice populárniho souboru …..Depeš tady, depeš tam, všude kam se podívám….. Z nádraží nešlo jít jiam, než na Václavák a tam, tam už to dole na Můstku vypadalo jako by tam měl koncert několika set hlavý DM revival band (děkujeme páni policisté za schovívavost), který rostl a sílil a jako jeden muž a žena vyrazil do metra a hurá na Hradčanskou… Když jsme potom vyšli z metra a pohlédli směrem k Letné, polil mne pot, naskočila husí kůže, podlomila se kolena a srdce nadskočilo, ano, ano, ano, jsme tu, je to tu a bude to tady, černá masa se valila dolů k Letné a my s ní. Když jsme došli na Letnou, plocha před stadionem už vypadala jako obří mraveniště neškodných černých mravenců a opět zpěv, tanec, skvělá nálada, nikdo si na nic nehrál, každý se bavil a zdravil s každým, prostě nádhera….. Konečně jsme se dočkali a začalo se pouštět, naše banda byla presně domluvená, kdy a kde po koncertu, kdyby jsme se náhodou na té obrovské ploše rozdělili, což se stalo téměř záhy po vběhnutí na stadion. Bral jsem to úprkem v prk a dostal se někde do 5-6 řady pod podium a držel se tam zuby nehty, někdy i v přímém rozporu z fyzikálními zákony….. Toyen, hoši díky, že jste nám ukrátili dlouhou chvíli před koncertem, ale utíkejte dolů, “mi chceme depeš mod, my chceme depeš mod, my chceme depeš moooood” . jj je to těžké být předkapelou našich DM… Čekání bylo strašně dlouhé, nekonečně, ale pak se začalo něco dít, šrumec na podiu, kluci šupky po lanových žebřících nahoru ke sputum, k zemi padly závěsy, či opony, jak je komu libo a na Prahu padala tma. A z ničeho nic i hromy a blesky, ty však byly za oponami a za nimi byli oni, depeš mod, depeš mod, depeš moood a pod podiem davová psychóza a ja jejim účastníkem… stál jsem zrovna v takovém místě, že jsem Dava viděl dříve než většina ostatních a stál jsem tam jako v tranzu, v šoku z toho, že jsem se po 5ti letech znovu dočkal…Higher Love mi znělo nadpozemsky, atmosféra kolem byla elektrizující, dav šílel a zpíval, vlnil se a čekal, čekal na Dava, na kluky za ním, na to jak, vypadá scéna, prostě na vše, co bylo ukryto za obrovskými oponami….už si přesně nepamatuju, kdy Dave vykoukl ven, kdy padly opony, ale ještě teď cítím ten úžasný pocit prozření a to nekonečné blaho rozprostírající se uvnitř mojí depešácké duše… koncert šlapal jako hodinky (nikde ani náznak toho, co mělo tuhle koncertní šňůru doprovázet a jakým měla skončit koncem) hit střídal hit, na úžasné utvořené scéně (žádná ji zatím nepřekonala) se odvíjel jeden krátký film za druhým ať už v podobě klipu, nebo nějaké vtipné a vkusně utvořené koláže, z Dava stříkala energie na všechny strany, stejně jako pot z jeho dlouhých vlasů, Martin si svou kytaru užíval, Alan předvedl svou instrumentálnost a mile překvapil u bicich a Andy, ten opět krásně mával, ale prostě to je náš Andy a bez něj by DM nebyli DM….Koncert jsem si nádherně užíval. Obrázok Z části svou buldočí vytrvalostí, z části několika vlnami tsunami jsem se dostal až úplně pod podium a tam jsem se držel zábrany jako pittbul hovězího a tam mi do náruče padla nádherná slečna z Olomouce se kterou jsem ten koncert nádherně dozpíval a doprožival až do samého konce, jemuž ovšem předcházelo něco nadpozemského a to – úžasná dvojkombinace, pro koncert speciálně a já myslím, že dodnes nepřekonatelně upravených Personal Jesus a Enjoy The Silence, to bylo něco úžasného, něco, co se nedá zapomenout. Kdyby bylo možno na DVD discu zahéednout místo, které je nejčastěji hrané, bylo by to zrovna tohle, neříikám, pouštím si podctivě celý koncert a to docela často, protože byl dle mého názoru tím nejlepším co DM na našem území ukázali, ale tahle dvojkombinace, ta je při jednom shlédnutí koncertu minimálně jednou, ne-li dvakrát vrácena zpět ….. Koncert skončil nesmrtelným Everything Counts a já tam ještě dlouho stál a díval se střídavě na osiřelé podium a do nebe a na slečnu z Olomouce a jako bych nechtěl uvěřit tomu, že ten půlrok čekání a těšení se skončil právě teď. Ne neskončil, protože nastalo období dalšího těšení se, těšení se na novou desku, na nové turné, na nové fotky, články, vše, co se kolem DM konalo a šustlo… Bylo to trudné a napínavé čekání, věci a stavy, které po a vlastně už při tomto turné v DM probíhaly v mnohých z nás zasely semena pochybnosti, zda pro některé z nás druhý a pro naprostou většinu prvni koncert DM v Praze, nebyl zároveň i tím posledním…..Nebyl, byla to fuška, ale nebyl a dokonce si troufám tvrdit, že ani Touring the Angel nebyl posledním… Jak jsem napsal ve své vzpomínce na koncert 88, až tenhle koncert jsem byl schopen vnímat do posledního detailu a naprosto nejhlouběji ho nasát do své depešácké duše. Mohl bych tu rozsáhle popisovat, kdo kde stál, co kdo měl na sobě a jak šel song za songem, ale myslím si, že ani pro jednoho z nás pamětníků tohle není a nebylo rozhodujicí, rozhodujicí bylo, že oni byli tady a my jsme byli tam…… Jediné, co maličko halí mou duši do temných hávů je to, že uz je to setsakra spropadených 15 let, které utekly jak voda, ale bylo to krásných 15 let s hudbou našich Depeš mod, depeš mod, depeeeeeeš moooooood! exciter.dm Obrázok

Názory Devotees (6)

Dangerous

 1    18. jún 2008 o 08:47

právě dnes 15. výročí smile

Efka Gore

 2    18. jún 2008 o 10:06

exciter.dm

Ty vole…tak som sa nasmiala…fakt super opísané...normálne za PC DMšoky som chytila :D som to prežila s tým textom :D
jááááj, depeš je depeš... navždy.

alanaw

 3    18. jún 2008 o 12:31

vďaka za krásne čítanie.-) ....čo ma ale okrem toho všetkého na tom koncerte prekvapilo ako nikdy predtým bolo to, že každá pieseň bola v úvodnej častu úplne super namixovaná a človek seknudu rozmýšal, čo za tón akej piesne je to….proste paráda

peto

 4    18. jún 2008 o 14:46

Ked si spomeniem na ten rok,dodnes mi je to luto,že som na ten zbožny koncert na letnej 93 nebol,lebo listok nan mi kamoš nukal a ja som od strachu ho nezobral,asi som bol priliš mlady,nezrely…..Nevadí,aspon si čo to o tom zažitku vždy niečo pekne prečitam,ale odvtedy som už žiadny koncert DM v našich končinach nevynechal a ani nevynecham….......

Dangerous

 5    19. jún 2008 o 12:00

Pokud si rádi tento koncert připomenete, připomínám, že existuje podařený bootleg od Zera202 Prague´s door:


http://www.depechemode.sk/mediastate/zapis/live-in-prague-18-6-1993-dvd-pragues-door/

insight

 6    20. jún 2008 o 07:54

marec, ty uz prestan, ti nasilnicky fetisista smile
violator je hlavne iny ako SOFAD