Dave Gahan pro Interview Mag

Říká jim Černé hejno. Takovou přezdívku dal frontman Depeche Mode David Gahan obzvláště posedlým fandům, kteří zasvětili celý život kapele. Gahan a Martin Gore a Andrew Fletcher, jeho spoluhráči v kapele, kteří v roce 1980 Depeche Mode vytvořili, hrají hudbu pro outsidery, vyvrhlíky.

Rozhovor Ddave Gahana pro Mag

Preložená časť rozhovoru (prvé dve strany). Za preklad ďakujeme Jakub73.

Říká jim Černé hejno. Takovou přezdívku dal frontman Depeche Mode David Gahan obzvláště posedlým fandům, kteří zasvětili celý život kapele. Gahan a Martin Gore a Andrew Fletcher, jeho spoluhráči v kapele, kteří v roce 1980 Depeche Mode vytvořili, hrají hudbu pro outsidery, vyvrhlíky. Vezmeme-li do úvahy nesmírnou popularitu kapely trvající už tměř tři desetiletí, zdá se, že vyvrhelů je na světě víc než normálních lidí. Kouzlo DM přesahuje hranice nové vlny. Dokáží psát písničky, které obstojí jako hity ve velkých halách, a přitom v sobě mají ty zvrhlé osobní pocity svěřované ledatak deníčku (hodně fanoušků by si za soundtrack ke svému mládí a dospívání vybralo album Black Celebration). Letos na jaře vydali Gahan, Gore a Fletcher své 12.studové album - Souds of the Universe - a vydali se na celosvětové turné, které se dostalo bylo velmi rychle na druhou kolej, když Gahana postihly zdravotní potíže (asi není třeba se rozepisovat, pozn. přek.). Nicméně, Černé hejno si nemusí zoufat. Kapela už zase koncertuje a šňůru plánuje protáhnout přes Nový rok.

Herečka Chloë Sevigny je těžká depešačka. Kapelu objevila během dospívání v Connecticutu. Gahanův plakát vysel na čestném místě v jejím dětském pokojíčku. Ted má možnost si sedmačtyřicetiletým zpěvákem popovídat o tom, jak se z osamělých týnejždrů bez šancí stávají v dospělosti populární hvězdy.

Dave: Ahoj Chloë.

Chloë: Ahoj, Ty nejsi v New Yorku?
Dave: Bohužel nejsem. Právě jsem v Londýně. Máme po zkoušce.

Chloë: Chystáte se na turné... Víš, že, když jsem byla dítě, chtěla jsem se dostat na koncert DM 101. Byla jsem tak na druhém stupni.
Dave: To ti bylo 5 let, ne (směje se).

Chloë: To teda ne. Bylo mi 14 nebo 15. Když jsem vyrůstala, poslouchala jsem kvanta muziky. Táta držel krok s dobou, měla jsem staršího bratra. Ale Depeche Mode byla moje první vlastní skupina. Můj vlastní objev.
Dave: Ty jo, to je skvělý.

Chloë: Ale na koncert jsem nemohla sehnat dost peněz. Za hlídání dětí jsem si na něj nemohla vydělat. V parku, kam jsem během dospívání chodila, byl jeden takovej hejsek. Prodával lístky na koncerty, trávu a tak... Jezdil v Hondě CRX a na ní měl samolepku WDRE (rádio, co vyhlásilo soutěž na cestu napříč USA na 101). Šla jsem k jeho autu a zeptala se ho, jestli nemá lístky na Depeche Mode. Odpověděl: Jo, ale pár dolarů stojí. Neměla jsem dost a tak mi řekl: Když mi ho vyhoníš, dám ti je.
Dave: To si děláš prdel!

Chloë: Neměla jsem ponětí, co má namysli, věř nebo ne. Šla jsem za kámoškama, co byly v jiným autě a řekla jim: Dá mi lístek, když mu ho vyhoním. "Ne, nedělej to". To byla jejich odpověď-
Dave: Panebože.

Chloë: Nedostala jsem na koncert 101 v Pasadeně, ale viděla jsem Vás hodně krát poté. Na vašich koncertech se mi líbí, co děláš mezi zpěvem. Kdy jakoby oddálíš mikrofón a něco si pro sebe povídáš, jako kdyby sis něco “brmrlal” sám pro sebe.
Dave: Jo, to dělám (smích).

Chloë: Vždycky mě zajímalo, co si říkáš? Omezujou tě ty písničky tak, že se z nich musíš dostat ven?
Dave: Možná máš v něčem pravdu. Zrovna včera jsem o tom přemýšlel, když jsme měli koncert. Protože já dělám taky sólový věci. Dal jsem dohromady úplně jinou kapelu složenou z mých známých z L.A.: Martyn Le Noble, basák, hraje taky v Porno For Pyros, a Victor Indrizzo, můj bubeník, hrál s Beckem. S nimi je to něco úplně jiného než s Depeche, kde je všechno na svým místě. A já jsem ta divoká karta - jsem právě tahle část kapely. A někdy mě štvou ty omezení, kterým se musím podrobit. Věci fungují přesně, strukturovaně.

Chloë: Ale ty chvíle na jevišti působí tak dynamicky.
Dave: To je to zvíře ve mně. Zvíře, co se snaží dostat z klece ven.

Chloë: Další podstatnou součástí vašich vystoupení je to, že lidi zpívají s Vámi. Dav fanoušků zpívá. Slyšíš je na podiu? Je to hodně nahlas?
Dave: To tedy jo. Já nemám v uchu odposlech jako hodně jiných hudebníků. Pořád mám živý odpolsech z beden. Jsem trochu staromodni. Potřebuju diváky cítit. Pocit sounáležitosti mi dělá dobře. Je na něm v mnoha ohledech hodně duchovního. Jako pocit, že my všichni tohle děláme spolu. Lidi jsou opravdu hodně slyšet - zvlášť na některých koncertech, které na tomto turné odehrajeme. Začali jsem v Tel-Avivu, na obrovském fotbalovém stadionu, přesně jako když jsem hráli 101. Ale v Evropě je to takový všude. Nikdy jsem ještě nedělali stadiónové turné, bude to asi pěkný blázinec. Určitě spousta z těch show bude hodně divoká.

Chloë: Pokud jde o fanoušky, které města jsou nejlepší?
Dave: Los Angeles je vždycky úžasný. Na Los Angeles a je něco zvláštního. A pak taky New York, hlavně proto, že tam mám domov. Nic se nevyrovná pocitu stát na podiu v Madison Square Garden.

Chloë: Tam jsem na vás byla.
Dave: Mám pocit, že tam se snažím mnohem víc, protože hraju doma. Cítím povinnost. Ale L.A. je fantastický. V celé Evropě je to úplně jiný. Např. v Itálii každý zpívá a ne jen během písniček ale i mezi nimi - celý fotbalový stadion. Milán je úžasný. Paříž fantastická. Zato v Londýně je to těžký - málokdo se tam odváže.

Chloë: Hmm, byla jsem tam na koncertech a cítila to samý.
Dave: Když přijedu do Londýna, cítím, jakoby se za mnou zavřely obrovský vrata. Nejsem doma. Ale v Polsku je to šílený, Praha je skvělá, Budapešť...

Chloë: Myslíš si, že do měst, kde je kapela nejoblíbenější, se stahuje odcizená mládež? Podle mě z vyvrhelů vyvěrá mnohem větší vášeň.
Dave: Tak tomu bylo vždy. Vždycky to byli mladí lidé, kterým to ve škole moc nešlo, kteří se nezačlenili, u nichž něco nebylo v pořádku a nebyli jako ostatní děcka.

Chloë: Jo, pamatuju si, jaký to.
Dave: Vzpomínám si, že když jsem já vyrůstal, dokázal jsem dost dobře předstírat. Měl jsem spoustu různých skupin kamarádů. Jedni chodili na koncerty a diskotéky, druzí se poflakovali po ulicích a čórovali auta, dělali tyhle věci. Já nikdy u žádné nezůstal dost dlouho na to, aby mě poznali. Zdá se mi, že to trochu charakterizuje celý můj život. Myslím, že i Martin (Gore) byl takový. Vyrůstali jsme v podobném prostředí. Oba jsme za otce považovali naše nevlastní otce. Vyrostli jsme podobně podezíravým způsobem. Na světě je hodně lidí, co jsou na tom podobně - a podle mě se muzika Depeche Mode líbí podivínům, lidem, co hledají odlišnost.

Chloë: Na kapelu, co se líbí vyvrhelům, jste neprodali právě málo desek.
Dave: Na světě je strašně moc magorů (oba smích).

Chloë: Chtěla jsem se zeptat na to, jak začal tvůj vztah s otáčejícím se mikrofonovým stojanem. Všechny ženy nás to fascinuje.
Dave: Začalo to ještě předtím, než vzal Martin do ruky kytaru a “sestoupil” dolů ke mně na podium. Do té doby jsem na něm byl sám. Samozřejmě, že tam byli Alan, Fletch a Martin, všichni za elektronickýma mašinama a synťákama. A já byl dole, před publikem úplně sám. Proto jsem si musel vytvořit svůj vlastní malý svět. Dokud sem hráli v malých klubech, bylo to v pohodě. Ale najednou máš pro sebe sedmdesátimetrové jeviště. Úplně prázdné. Tehdy jsem se do toho svého světa začal nořit a začal hrát každý song jednak fyzicky, jednak pěvecky. A tak se stojan na mikrofon stal mým…mým tanečním partnerem.

Chloë: To, jak s ním tancuješ, je prostě krásný. Netočí se ti z těch piruet hlava, nebo se jako primabalerína koukáš stále na jedno místo?
Dave: Popírám zemskou přitažlivost, to jo. Někdy sám nevím, jaktože jsem stále na nohou. Ale někdy se může vymknout zpod kontroly. Trvá to pár koncertů, než se do toho člověk zas dostane. Je to divný. Jsou určitý věci v mé show, které když neudělám, tak mám pocit, že nedělám svojí práci dobře.