Dangerous - 02 jún 2008 11:53 AM
Rozhovor v časopise Respekt s Mariusz Szczygiełem (42), polským reportérem a spisovatelem
V roce Solidarity a Jaruzelského vám bylo patnáct. Jak jste tu dobu prožíval?
Příliš se mě to netýkalo. Ale když jsem odmaturoval, zažil jsem roku 1985 něco, co mě poznamenalo. Jel jsem po maturitě se svými spolužačkami do Vratislavi a zašli jsme do nějaké kavárny. Hned si k nám ke stolku přisedli nějací dva chlapíci, ukázali mi průkazky kriminální policie a řekli mi, že mám jít s nimi. Dovedli mě na komisařství, kde mě zcela bezdůvodně zmlátili. Jeden z nich mi zabodl dva prsty do krku a řekl: „A teď se kurva dovíš, co všechno my můžeme.“ Musel jsem stát u zdi a oni do mě bušili pěstmi. Bili mě i jinak, ale o tom se mi teď nechce mluvit tu. Nakonec vytáhl jeden z nich z mého batohu plnicí pero, odšrouboval je a vylil na mě všechen inkoust. Pustili mě za čtyři hodiny. Důvod neměli žádný, neúčastnil jsem se žádných antikomunistických demonstrací, vlast mě tenkrát vůbec nezajímala. Měl jsem jen rozcuchané vlasy a vypadal jsem jako fanoušek skupiny Depeche Mode – měl jsem na sobě šedou vojenskou uniformu s citronovou kravatou a boty stejné barvy.
Když mi bylo patnáct, dění kolem Solidarity a Jaruzelského se mě příliš netýkalo. Ale v roce 1985 jsem zažil něco, co mě poznamenalo. Po maturitě jsem jel s kamarádkami do Vratislavi, kde nás v kavárně oslovili dva muži s průkazkami kriminální policie. Odvedli mě na stanici a bez důvodu brutálně zbili. Jeden mi zarazil prsty do krku a řekl: „Teď se kurva dovíš, co všechno my můžeme.“ Po hodinách bití mě pustili, jen proto, že jsem vypadal jako fanoušek Depeche Mode.
znamenia :D
)
