Rudí rockeři na Smaragdovém ostrově – Dublin 1983

Grafity na zdech je přesně takové jaké by se dalo čekat, zejména pokud si již četl titulky v novinách a viděl záběry na vysoké boty. –T.O.H , THe Clash. The Provos. Ale když projíždíš dál na okraj toho samého města, (s málo rušnými ulicemi na hlavní město, spíše jako Yeovil během polední zavíračky), tak volbou místních jsou spíše klasické rock and rollových kapely…zvláštní... Dublin je město plné překvapení.

RED ROCKERS OVER THE EMERALD ISLE
NME, 17th September 1983. Words: X. Moore

V centru města, syrové, nepříjemné bary, bez obrazovek, plno namol opilých, zpropadená obsluha a na pivo se čeká, dokud snad venku prodavač ovoce nenaskládá hroznové víno po jedné kuličce do připravených vystavených přepravek. Protivládní plakáty jsou vylepeny na lampách, stromech, plotech a knihkupectví se zdá plné hlavně informacemi o zbývajících volných místech, kam se dá ještě lepit.

Všude jsou památníky na Irskou historii, dělnickou historii – Parnellova socha, vzpomínková deska připomínající „Ozbrojené muže Irska“, obrovský žulový kámen u vstupu do Hlavní kanceláře pošt, tedy na místě Perseova velikonočního Prohlášení v roce 1916 – všude je velmi zřetelné, jak moc jsou Irové pyšní na svou historii.
Prohlížím si “Smash The H-Block” vytištěný velmi úhledně a vylepený na lampě veřejného osvětlení. V Irsku tě politika chytne na každém kroku. Od sezení v letadle vedle John Humea (politik Sev. Irska) během jízdy v taxíku na letiště i z něj, během popíjení v baru, všichni a kdekoliv mluví o politice.

A za těchto velmi zvláštních okolností měli Basildonští radikálové(v orig. Bolshies!) Depeche Mode přijet do Dublinu, teď když je Irsko právě během bouřlivé politické debaty. Překroucené předvolební sliby obou stran umocňují tohle velmi zvláštní hlasování, o zrušení proti-potratového dodatku zapsaného v ústavě.

Tento týden přinesly jedny z irských hudebních novin Hot Press dva články na celých šesti úvodních stránách s argumenty pro zrušení dodatku v ústavě. Irské pop hvězdy jako Moving Hearts, The Blades a Adam Clayton z U2 pořádali tiskovou konferenci s proti – dodatkovou kampaní. Hudební biz se zde prostě zastavil.

No a do této běsnící arény přijeli do Irska Depeche Mode, na dva koncerty, jeden v Dublinu a jeden v Belfastu. Jejich vystoupení v Dublinu minulý týden, ale nemohlo být patřičnější.

“Vezměme celý svět
Hory a písky
Ať jej všichni chlapci a dívky
přetvoří ve svých rukách.”
- “And Then”

Ukázali nádherný postoj ke změně, ukazující všechnu tu špínu válečníkům. Depeche Mode nebyli ve svých písních slaďoučcí, ale drzí a svůdní jako hřích. Kdyby každý potlesk byl skutečnou ozvěnou postoje, Depeche Mode by si zasloužili ovace ve stoje.

Jejich první album obsahovalo všední záležitosti jako “Just Can’t Get Enough”, “Boys Say Go”, “I Sometimes Wish I Was Dead” S Vince Clarkem v čele, viděli vše jako růžemi vystlané, popovou kariéru jako obrázek, dobrý jen pro zábavu. Jenže zábava to byla mizerná – žádné svaly, chtělo to více masa a rajčat, aby získali tu správnou šťávu.

A "Broken Frame", natočili poté co Vince odešel, aby založil Yazoo, synthy ekvivalent Sonnyho a Cher. Opravdu – Počítal sem, že jejich nový politický profil se roztaje jako kostka ledu. Ale ne! "Everything Counts", se ukázalo být ostré jako diamant, s brilantním vokálem. Kdykoliv můj kámoš Martin jde kolem, mám chuť na něj "Everythyng Counts" pokřikovat.
Poté vydali jejich třetí album “Construction Time Again”, jež je nahrávkou, která zní jasně: „Nic nás nemůže zastavit!“ „Jdeme až úplně nahoru!“
Žerty skončily, je čas poslouchat.
Dave Gahan, tetovaný městský floutek, kdysi punker, vymetač klubů a výtržník, je pěkně divoký prevít. Andy Fletcher, pihovatý, bývalý křesťan a Alan Wilder, ten co nahradil Vinceho, jsou najednou více přemýšlivý. Fletch vypráví vtipy velmi tiše a klidně i diskutují, dokud Al nenastaví na všech třech syntezátorech různé pozadí.

Martin Gore je ten plachý a zároveň mozek téhle party. Čte rád George Orwella a čas mezi fotografováním pro teenagerské časopisy si vyplňoval čtením Brechtových Funf Lehrstücke

“Naděje samotná neodstraní ty skvrny”
“Shame”

Depeche Mode jsou překvapující skupinou. Konečně se zbavili electro popíkové image a vypálili pár jedovatých písní. Jestliže, ale mnoho pop skupin příliš polemizuje, Depeche Mode se povedlo rozpoznat, že slovo „naděje“ nemusí být používáno jen pro chabou propagandu.
S fotem od Briana Griffina na obalu a obrázky Ian Wrighta, předělávají svou image přímo s dělnickou silou. Ty fotografie a malůvky působí jak mazané zhmotnění textů Martina Gorea. Téma Construction Time Again je zřetelně očividné.

Ale proč vybrali „Dělníka“?

Al: “Obecné tendence alba jsou velmi socialistické a postava „Dělníka“ to vše shrnuje. Je to zřejmý obrázek vnímání socialismu. První věc, kterou vidíš na obalu je kladivo, které se chystá udeřit, ale ne ke zničení něčeho. Protože ten člověk co ho drží je dělník. A to kladivo slouží k přebudování. Je to pozitivní. To byla souhrnná myšlenka alba, být pozitivní – je to „construction time“ ne „deconstruction time“

Dave: “Tím kladivem jsme chtěli symbolizovat dělnickou sílu. Je to velmi úderná síla a ta potřebovala velmi úderné zobrazení. Zatímco si myslím, že srp byl velmi jemný (na A Broken Frame).

Depeche Mode není jméno, které by přišlo na mysli v souvislosti se socialismem.

Al: “Když jsme se rozhodli pro téma na album, první slovo slovo, které nás napadlo, bylo „pečování“ „starání se“. A to byla hlavní myšlenka. Nebyli jsme tam a tam, víš..ale jsme socialisté a staráme se.

Dave: “ Cítíme s těmito záležitostmi a je pro nás důležité zpívat o věcech, jež mají podle nás smysl, než zpívat o naprostých nesmyslech. Pokud se nacházíš ve skupině, která je v naší pozici, tak jsi ve velmi silné pozici k psaní o věcech, jako jsou tyto, tak proč to neudělat?„
„Zřejmě pro mnoho skupin tyto záležitosti nejsou tak zaručující úspěch, jako věci, o nichž se obyčejně zpívá. V naší pozici by bylo opravdu snazší zpívat prostoduché, nesmyslné písně a myslím, že mnoho lidí to od nás i čeká.

Myslím, že je to dotěrnost "Everything Counts", co začalo měnit pohled na tuto skupinu. To není něžný song.

Dave: “Lidé si myslí, že "Everything Counts" je o různých věcech, jako o přejídání se, nebo že je to o hudebním byznysu, ale ve skutečnosti to je vážně o nadnárodních společnostech, víš, soustřeďují totiž obrovskou moc a vliv.“
„Ale je to od nás vědomý posun, určující náš postoj, ne jen takové proplouvání. Lidé si většinou řeknou: “Depeche Mode? O ano, to je ta skupina co si jen tak klidně plave. “Everything Counts” je jasný posun, chuť být silnější a vytvářet něco trvalejšího.“

“Myslím, že mnoho skupin to tak zřejmě zkouší a dělá. Třeba The Clash…oni jsou tak skuteční v tom co dělají. Poslouchám je mnoho let a vážně je mám moc rád. Nikdy jsem se úplně nevžil do toho, co zpívají, protože jsem ve skutečnosti nepochopil jejich první album, aspoň v době kdy jsem ho prvně slyšel, ale kdykoliv sem mohl vidět jejich koncert, hned sem na ně šel, protože mám rád jejich vystoupení, všechnu tu energie, co se valí z podia. Jsou úžasní. Vždy když sem se vrátil z koncertu, zvonilo mi sice v uších, ale já byl šťastný, že jsem druhý den mohl vyprávět o těch koncertech kámošům ve škole. „

“Everything Counts” je velmi zajímavý, důstojný nástupce “Remote Control”, (pozn.dangerous: provokativní song The Clash z roku 1977), "Everything Counts" je jasný a surový hit.

Dave: “Ano, ale takové věci lidi nechtějí, nečekají od nás, hledali by je u The Clash ne u Depeche Mode. Většina lidí si myslí, že nejsme schopní napsat něco jako „Construction Time“
“Byli jsme zobrazování v minulých letech pořád stejně. Všechna interview byla jako podle šablony, hloupé otázky a naše hloupé odpovědi. “Ano, začali jsme tehdy a tehdy, takhle a takhle…” víš?. Ale pak jsme se najednou zarazili a řekli: „Sakra co to děláme?“ Jestliže chceme pokračovat, musíme začít dělat něco, co nebude druhý den vypadat hloupě.
“Myslím že Martin a Alan, oba mají ve svém psaní mnohem víc než…“

Než Vince?

Dave: “Ano, nic proti Vincemu, ale myslím, že i Vince by s tím sám souhlasil. Martinovi a Alanovi texty jsou mnohem víc obsažné. A Vince zase na druhou stranu má zajímavější melodie, Vince je velmi silný při psaní velmi, ale velmi chytlavých melodií.
“Everything Counts” boduje na všech stranách, je to naprostý protiklad k prvnímu albu které bylo prostě bleeeeuurrgh! Nevkusné.

Dave: “Když poslouchám písně z prvního alba, dostávám se do rozpaků. Ale tenkrát jsme si mysleli, že jsou skvělé. Potom na druhém albu, byla práce ve studiu velmi obtížná. Chybělo jakékoliv nadšení a lidé ve studiu nás v tom nechali pěkně plavat.. Ale na „Construction Time“ to bylo ve studiu úplně úžasné, každý opravdu dělal, co mohl.“

Singl “Everything Counts” funguje jak v politické, tak hudební rovině. Zatímco u The Gang Of Four se politickou a hudební část nikdy nepovedlo dobře spojit. Když poslouchám hudbu tak všechny kolečka musí do sebe zapadat jako třeba u Jamese Browna nebo The Temptations, ale skupina jako Crass (pozn. dangerous: jedna z nejpolitičtějších anarcho-punk skupin historie) to prohrává na celé čáře, tam si nejsem jistý, zda-li je to o bolesti hudbě nebo je to jen čistá politika.

Dave: “Samozřejmě někdo jako Crass to natáhne jen do textů a je to. Ale ta hudba je příliš tvrdá, mnoho lidí se k ní ani nepřiblíží. Ale něco jako „Everything Counts“ lidi může dostat, budou to poslouchat a vnímat ten text..”

Al: “Pokud to není hudebně přístupné, tak se to k lidem vůbec nedostane.

Ty zdůrazňuješ, že je potřeba budovat nikoliv bořit. Co potřebuješ budovat?

Al: “Úplně nové směry myšlení.”

Hmmm…

Al: “Dobrá, vysvětlit to do detailů je velmi obtížné. Ale pokud by svět přestal utrácet všechny ty peníze, co dává na zbrojení jen na dva týdny, může to zachránit miliony od hladovění po dobu dvou let!

Ale jak toho chcete docílit. Chcete spojit vaší hudbu s nějakým hnutím? Nebo udělat koncert, podobně jako byl Rock proti rasismu?

Dave: “Možná to uděláme, možná ne. Nikdo nás nikdy neoslovil, lidé nás prostě nespojují s těmito záležitostmi. A to je to co si si myslím, chceme změnit. A myslím, že toto album tu změnu přinese v nejvyšší možné míře..


“All that we need at the start’s
Universal revolution (That’s all!)”
- “And Then”


Koncert v Dublin’s SFX Hall je beznadějně vyprodán. Brzy odpoledne skupinka asi 60 mladých již postává a křičí u vstupu, zběsile bojují o co nejlepší pole-position.
Publikum, které se konečně vtlačí do haly, je překvapivě velmi rozmanité co se věku týče, sportovně oblečení teens postávají rameno na rameno vedle špatně oblečených pivních hochů („spans“ jak je později nazve Dave Gahan)

Daniel Miller, kmotr Mute, mezitím přijel a sedí jako obelisk v rohu šatny. Ale to už sranda končí a Depeche Mode přicházejí na podium, přivítání je úchvatné.

Vystoupení samo o sobě je nevyrovnané, vrcholící v okamžiku, kdy se ozývá basová linka “Everything Counts”, zvuk motorů proslulé B-52 v “More Than A Party” a úvod „Photographic“ (jediného vítěze z nepovedeného debutního alba).

Celá hala tančí přesně podle Davových pohybů a je to omamné hlavně během „Photographic“, skutečný taneční masakr, ale mnoho songů ta taneční show posouvá za jejich význam.

Po koncertě, skupina mizí do svého ukrytého cestovního busu, ale hordy fanoušků se vydávají za nimi, stojí před autobusem a skandují jméno skupiny. A v hotelu ale obdivování elektro – bojovníků z Basildonu pokračuje.

V hotelové hale se nachází velké množství fanoušků, kteří křičí a hned jak objevují skupinu, utíkají k nim, fotí se s Davem Gahanema ptají se ho:“Co se stalo s tvojí ofinou.“ A fanynka Claudia: „Já neumím francouzsky, co znamená Depeche Mode?“

“Bring me my gun of itching desire
Bring me my bullets and I will fire”
“Told You So”

Mnoho z našich žijících politiků se drží přesně mimo program, proto Depeche Mode varují, nevyvíjejme zbraně, pokud není jasné, k čemu je použijeme

Británie roku 1983 nepřirozeně směřuje k tomu, že kultura pracující třídy se záludně izoluje, historické a politické tradice jsou zničeni pod Tchatcherovskou zdeformovanou vizí malé Anglie a The Sun-ovské podřadného, kýčovitého zveličování. Bill Graham, novinář Z Hot Press, mi během naší první noci v Irsku řekl:“ Problém Anglie je, že zapomněla na svou vlastní historii“

Na “Construction Time Again” není vágní ani zoufalý energetický protest. Základem je, jak každý ze členů skupiny během uplynulých 48 řekl - Dělník. A jak řekl Dave, „ Martin, Andy a já pocházíme z prostředí dělnické třídy a to se odráží i v našich písních“

Texty Depeche Mode teď zakořenily v každodenním životě, protloukání se den za dnem, obzvlášť Martinovi texty, jsou mixem Jeruzalémských exulantských vizí a Orwellova raného internacionalismu, zdůrazněný osou práce-existenční minimum-smlouva-zisk, jasný ekonomický postoj v kontrastu s Alanovými ekologickými písněmi.

Ale jak obtížné je psát takové analýzy a charakteristiky?

Martin: “Je to obtížné, bych řekl. Vypadá to že si člověk sedne a píše, ale tak to není, jde to velmi těžko a když to nejde, tak to prostě nejde.

Líbí se vám političtí pop textaři, jako Weller třeba?

Fletch: “Mám rád styl, jakým Paul Weller píše, ale nemám rád jeho hudbu. Myslím, že ta hudba na albu “The Gift” byla příšerná, ale vážně zajímavé jsou jeho texty, to ano.

Martin: “Mám stejný názor. Skutečně se mi líbí jeho texty, něco jsem četl, “Money Go Round”, například, ale hudba se mi nelíbí.“

Hraní v Belfastu, znamená to pro Vás něco? Je něčím významné pro Depeche Mdoe hraní v Belfastu?

Fletch: “Pro mne osobně, ano. Protože jsou tam opomenuti, zanedbáváni v mnoha ohledech. Přiznávám, že mám trochu obavy, když tam máme hrát, ale je dobré to udělat, jiné skupiny tam téměř nehrají. Ale ty lidé v Belfastu si zaslouží mít se lépe, než se teď mají.
“Vždy produkuje násilí a ozbrojené střety, pokud ničíš celistvost země. Myslím, že pouze to vše způsobuje. Pokud, by měl existovat dokonalý svět, musel by ho tvořit jen jeden národ. ”

Dave říkal, že inspirací pro “Shame” bylo Thajsko. Co bylo charakteristickou motivací pro složení “Everything Counts”?

Martin: “Částečně to byla návštěva Thajska a také místa jako Korea a tak.
“Když tam přijedeš, všechny hotely jsou plné byznysmanů, jednají s lidmi jako by byli nic, póvl. Všichni se zajímají jen o jedinou věc, o svůj byznys. To je to co skutečně nesnáším a nenávidím na velkém byznysu. Lidé nevidí podstatu. Vidí jen peníze.
“A když vidíš všechny ty ženy tam, které se živý jako prostitutky – to je jediná cesta jak si mohou vydělat peníze, řekneš si, samozřejmě, že to tam byznysmeni milují.“

V „Shame“ si napsal: Samotná naděje neodstraní ty skvrny“ Co tedy?

Martin: “Práce. Vážně, není dobré sedět v pozadí a doufat, že se věci změní. Je třeba na tom pracovat společně. Není dost jídla na světě pro všechny, a přitom půlka světa spotřebuje tři čtvrtiny jídla a zbytek světa hladový. Ale to jídlo tady je. Tady je řešení.
“Problém je, že lidé při síle, s velkou mzdou, nepečují o druhé s nízkou životní úrovní, starají se jen o vlastní blahobyt. Ale já si myslím, že lidé by se měli starat o druhé, víš, protože od okamžiku kdy, jsme se narodili, jsme byli vloženi do světa s ostatními. Ne jen do své ulity.
“Já skutečně nechápu, proč lidé netlačí na politiky, aby umožnili někomu komu je 16 nebo 17 zasednout v parlamentu.

Myslíš, že parlament může změnit tyto věci?

Martin: “To musí lidé sami. Postoj lidí se musí změnit. Pro příklad, když sem psal “Všichni potřebujeme úplnou revoluci”, tak sem nemyslel, že každý vezme do ruky zbraň, ale to že je třeba změnit svůj celkový postoj. To je to co bychom potřebovali. Postoj lidí musí být změněn.

“Could take a long time
Working on the pipeline”
- “Pipeline”

Depeche Mode mají zvláštně vyvážené síly. – Fletchovo křesťanské vnímání viny, Alanův jemný, West Hampstead liberalismus a Martinův socialismus. Je těžké říci, na kterou stranu se nakonec rovnováha překlopí.

Po jednom překvapivém albu a nevyváženém koncertu si s Depeche Mode nejsem moc jistý. Ale vsadil bych na Martina, on je vítězící inspirací. Další album Depeche Mode se možná vrátí zpět k pomíjivému popu, ale nakonec Martin Gore z toho vyvázne.

“Tvůj pohled na svět, může věci změnit.“ říka Martin na konci rozhovoru. „Postoje ve světě, chudobu ve světě. Proto když mi mluvíme o socialismu, tak nemáme namysli anglický socialismus, ale mezinárodní socialismus.

Depeche Mode mají za sebou první krok ze své výzvy. Jako Adrienne, jeden z mladíků, který doprovázel skupinu před hotel a poté křičel na ulici a v křesťanském kostele:

“K čertu s dodatkem!!!”


Fíííí!

„Vezměme mapu světa
Roztrhejme ji na kousky
A všichni chlapci a dívky
uvidí, jak snadné to je.”

Názory Devotees (149)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa