Rock & Pop 1993 - Depeche Mode na Letné

Definitivní rozhodnutí o tom, že předkapelou Depeche Mode budou Toyen, způsobilo v řadách redakčních kolegů lehké pozdvižení.

Sama jsem si nebyla jista, jak že to bude vypadat a hlavně znít – kytarová kapela čerpající z něčeho úplně jiného než elektroničtí (ať si říkají co chtějí, kytara a živé bicí jsou skutečně jen podpůrným a zvuk ozvláštňujícím elementem) Depeche Mode. Nakonec to nedopadlo zase až tak podivně. Toyen hráli několik desítek minut (úplný začátek jsem nestihla, ale odezněly Flowers Inside, stará Myji si ruce, Don't Turn Away, Y a ke konci jedna z jejich nejpěknějších věcí, old gold Po stopách zmizelých železnic) s nasazením hodným velkého množství lidí a s evidentní radostí z toho, že prý, jak se pan Šimeček svěřil redaktorce Večerníku Praha, Depeche Mode řekli, že se jim muzika Toyen líbí. Pak přestávka pomalu stejně dlouhá, jako produkce Toyen. Ke koupi nealkoholické nápoje v neškodných papírových kelímcích, koláčky atd. Na skvostné zelené trávě leží pásy z igelitu, takže snad fotbalový porost nedostává příliš zahulit. Siluety střech přilehlých domů nejsou tvořeny rovnými čarami, ale hlavičkami neplatících diváků – oproti džínové modři kopců v Brně na Metallice ale nic moc. Pódium je zakryto oponou, za níž Depeche Mode odehrají/odzpívají podstatnou část úvodní Higher Love. Je vidět jen siluetu Davida Gahana, občas zpoza opony vykoukne ručička-hůlčička či útlé ramínko, až ke konci skladby je vidět všechny členy kapely celé. Vypadají, alespoň co je vidět z dálky, pořád jako na fotkách, Gahan je vlasatý a hubený, ty tam jsou časy vypouklých tvářiček. Bílé kalhoty a blyštivé sáčko – odkud to jen známe? Následuje Policy Of Truth, lidé chycení už od začátku, se přidávají a hlasitě se radují i při World In My Eyes. Při následujícím kusu Walking In My Shoes, kde se Martin Gore chápe kytary, začíná promítání – na počátku skladby kentaurističtí ptakolidé – lidoptáci přikráčejí na několikametrové promítací plochy (snad obrazovky), před nimiž se pohybuje David Gahan (zbytek skupiny je po většinu času na obrovitém stojanu, jehož jsou obrazovky stěnami) a při závěru se zase rozcházejí k okrajům. Pak se Depeche Mode opět noří do nehlubokých vod minulosti a hitují Behind The Wheel. Chvíli nato se ruka, promítaná na další, ještě větší plochu za kapelou, dává do psaní slova Stripped, a přípomíná tak název písně pro ty, co jej snad zapomněli. Promítá se také pupek. Pak tma, ticho, jen písmena „d“ a „m“ po stranách pódia září – vznosné a výnosné. Kdo očekává klidnou, k duši směřující píseň, je na správné adrese – Condemnation z poslední desky. Návodně sepjaté ruce na promítací ploše. David Gahan ale umí zpívat slušně a naléhavě, následují však dvě věci zpívané Martinem Gorem a to je tedy soda. První z nich je Judas, ještě nevýraznější a nijačejší než na desce. Na promítací ploše se třepetá pozpátku puštěná hořící svíčka. Neshledávám nic pravdy na tom, že Goreova činnost tohoto druhu je jakkoli interesantní. Je to pomalé, ale nemá to lutr nic, ani stavbu, ani melodii, ani nápad. Nemohu se zbavit dojmu, že Martin Gore si s ne právě velkou dávkou talentu vyzpívává mindráky malého člověka. Škoda zapalovačů, které byly při těchto písních vypáleny. Kytaru Martin Gore nepouští ani při Mercy In You, zpívá ale naštěstí opět David Gahan. Následuje největší hit z posledního alba I Feel You v obrazově i zvukově ne nezajímavé tříštivé verzi, stále Goreova kytara plus slibované živé bicí. Třináctá věc je jedním z nejlepších momentů večera – Never Let Me Down Again. Začíná lehce poprchávat. David Gahan fotografuje řady fanoušků. Při Rush se dávají do pohybu světelné rampy i četná srdce, zklidnění přichází až při In Your Room. A ještě jedna věc, promítání černobílých obličejů, které během skladby různě mění mimiku (vypadá to hodně dobře) a první přání dobré noci. Fu – fu, je to on, Personal Jesus a v závěsu slavná Enjoy The Silence. Druhou dobrou noc. Ještě se však Sparta dočká dvou kusů. Tím druhým je Everything Counts – v tušení poslednosti lidé extaticky zpívají a David Gahan za odměnu shazuje sáčko. Joj, to by se žilo, kdyby ten život byl takhle depešácky průhledný a jednoduchý. Text : Jana Kománková, © Rock & Pop, 6/1993