NEW WAVE: Depeche Mode, Krafwerk, Numan a ti druzí

Podívejme se na hudební scénu let sedmdesátých. Psychedelický rock prezentovaný převážně skupinou „Pink Floyd“, která se přes alba „Animals“ a především „The Wall“ blíží k vrcholu své kariéry (ale také k rozporům, které ji téměř zničí) je už věcí doznívající a jeho funkci přebírá disco nebo též europop. Jako by se svět rozhodl otevřít posluchačům hlavy a vyházet z nich všechny myšlenky a nahradit je rytmickým dusáním, které je základem všeho.

Byly tu samozřejmě soubory, které ještě kladly důraz na melodii, aby skladby měly aspoň jakous takous fazonu, ale většinou tyto pokusy byly doprovázeny šílenou textovou plytkostí skládající se z dvaceti slov. Otrávení rockeři se pokoušejí několikrát o průlom diskotékových barikád, zkoušejí různé fígle včetně bombastických vizuálních show. Nejlépe se to dařilo „Kiss“ a „Genesis“, které přece jen díky kvalitním hudebníkům ve svém středu dodávaly také dobré hudební nápady. To ale byly špičky ledovce. A tak se na hudební scénu vřítil punk rock, který byl mnohým seriozním umělcům trnem v oku. Styl regentovaný heslem No Future se vyznačoval přímočarou jednoduchostí, někdy až hraničící s hudebním primitivismem. Punk se nakonec zničil tím, proti čemu celou dobu bojoval, tedy mediálním a komerčním úspěchem.

Typičtí lídři punku Sex Pistols, Damned Clash, Stranglers se postupně vzdávali odporu a přijali pravidla komerční hry. Punková scéna se jakoby rozštěpila, pravověrní rockeři pokračovali dál v nastoupené cestě, jen více přitvrdili a měnili poněkud pojetí stylu, čímž přivalili na hudební scénu další významný balvan – heavy metal. Druhá větev postpunkové scény se vrátila zpět k propracovanějším aranžmá, ovšem při zachování jednoduchosti a určité přehlednosti, v určitém rozporu s jazzrockem, který se utápěl v dlouhých plochách, sice technicky brilantních, ale pro normálního konzumenta nestravitelných instrumentálních sól.

Nelze jednoznačně říci: tehdy a tehdy se objevila nová vlna a tehdy a tehdy zanikla. Prorůstala do punku rocku a její změna v hudební new romantism byla také pozvolná.

Jako jedny z nejvýraznějších produktů New Wave lze označit německý soubor „Kraftwerk“.
Pojetí této německé skupiny bylo skutečně diametrálně odlišné od všeho, co do té doby bylo k vidění a na deskách k slyšení. Jakási esence tónů, které byly tehdy nazývány kybernetickými (nakonec u všech členů souboru byla vedle syntezátorů uváděna i elektronika) dokonce vedla k poznámkám o odlidštění hudby, čemuž Kraftwerk napomáhali i tím, že pro svá podiová vystoupení využívali robotů a nijak se netajili tím, že na rozdíl od velkolepých rockových show, jim jde především o hudbu. Posluchači tak občas museli přijmout fakt, že členové skupiny na začátku představení přišli, naprogramovali počítače a pak nechali posluchače nasávat hudbu. Dopadlo to jako se vším a vždy – část fanoušků to otrávilo, protože Kraftwerk produkovali na koncertech prakticky totožné skladby jako na deskách. Jejich oponenti argumentovali atmosférou a onou dráždivou chladností, která svým perfekcionismem a odlidštěností nutila k zamyšlení.

Za zmínku stojí původně punkoví Tangerine Dream , kteří se nejvíc proslavili hudbou k Friedkinově remake „Wages of Fear“. Krajané Kraftwerku a jejich současníci v 70. letech vlastně na úpatí new wave svou poněkud nespravedlivě opomíjenou kariéru zakončili.

Za přímé následníky Krafwerku jsou považováni britští Depeche Mode. S jejich nástupem dochází k potlačení elektronického vlivu, ačkoliv jejich původní frontman je úspěšným multiinstrumentalistou a kapela využívá syntezátorů. Daleko větší důraz se ale klade na vokální složku což je zásadní kontrast s tvorbou Kraftwerku. Pokud se zaposloucháme do jednoho z nejznámějších opusů této německé kapely s názvem Autobahn, záhy zjistíme, že ve velice pestré koláži elektronických zvuků si Němci vystačili s pouhými dvěma větami textu, což je u několikaminutové skladby velmi málo. Proto je celkem pochopitelné, že Depeche Mode svou písničkovostí začali sklízet úspěchy, ovšem po odchodu Clarkea také oni podlehli nátlaku hudebního trhu a přesunuli se blíže k popovému pojetí.

Kdo navázal na Kraftwerk daleko těsněji a dotáhl její pojetí do dalšího bizarního bodu, byl Brit Gary Numan. Zpočátku hrající v tříčlenném seskupení Tubery Army, později jako sólista, dokázal dojít až do takřka extrémního pojetí a zavedl na podium nové vlny opět scénické provedení, které ovšem považoval za součást své vlastní identity. Jako by se nechal inspirovat povídkou novelisty Davida Fischera „Mr.Number“ v ní jakýsi matematický fanatik sáhne do elektrických kabelů a postupně stále častěji vyhledává tenhle způsob stimulace, až se promění v robota. Numan se objevuje na pódiu bíle nalíčen a trhavými pohybne ukládá do elektrického křesla. Ne zrovna malá část kritiků mu vyčítala odlidštěnost, ale Numan poukazoval na to, že, je to právě ona cesta, kterou se dojde ke změně v pop-music v jejích samotných základech a jedinou eventualitu viděl elektronickou hudbu. Byl jednoznačně fascinován studiovými možnostmi a stal se nadšeným experimentátorem, v tomto snese srovnání s bývalým členem Depeche Mode Alanem Wilderem. Často slýchával, že i studiová technika má své hranice: „ Zkoušel sem to obejít. Neustále sem se zabýval způsoby jak dosáhnout nového zvuku. Používal sem efekty až za hranice jejich možností“ Numan zažívá největší období slávy na přelomu 70. a 80. let, ale později doplácí právě na svůj perfekcionismus.

Britské kapely se však vydaly přece jenom jinou a stravitelnější cestou. Mezi úspěšné novovlnné představitele určitě můžeme zařadit s více styly koketující The Human League, kteří do pokladnice elektronické hudby přispěli v roce 1978 singlem „Being Boiled“a podle mnoha pramenů jim v tomto patří prvenství v Albionu. Daleko výrazněji vedle stále popovějších Depeche Mode se prosazovaly kapely Visage a Ultravox, obě mající ve svém středu silné osobnosti. Obě kapely bodovaly silnými deskami, u Visage to bylo „The Anvil“ a Ultravox vydali velmi ceněné album „Vienna“

Snad nejvýraznější britský, ale i světový novovlnný soubor byli The Police. Záštitou této kapely byl především zpěvák Gordon Summers alias Sting. Sláva Police kulminovala na začátku osmdesátých let, kdy jim vyšla deska „Ghost in the Machine“

Další významnou částí „New Wave“ byla Neue deutsche welle, jejíž typickým představitelem byla kapela Trio, která sice na první pohled má ke Kraftwerku velmi daleko, ale významně posunula tato formace novou vlnu k jednodušším a humorným prvkům.

Nová vlna určitě zanechala významné stopy a dá se s odstupem říci, že z jejího vlivu nejvíce vytěžily soubory jako R.E.M a U2. Odborníci je dokonce označují za přímé pokračovatele „new wave“.
Pokud si ale chceme skutečně vychutnat záblesky tohoto zajímavé období, poslechněme si desky stále aktivních Depeche Mode a Krafwerk či Garyho Numana.

zdroj: magazín MUSICLIFE