Martin Gore: Vždycky jsem byl posedlý smrtí

Martin Gore: Vždycky jsem byl posedlý smrtí

2003: V období sólových aktivit členů Depeche Mode pořídil hudebník a textař Depeche Mode Martin Gore nástupce svému prvnímu sólovému albu „Counterfeit“. Rozhovor čtenáře provede deskou „Counterfeit 2“, přičemž se řeč stočí i na legendární nahrávku Andyho Fletchera „Toast Hawaii“

Začněme prvním kouskem na desce, „In My Time Of Dying" není zrovna to, co by člověk očekával na úvod desky. Je pro tebe smrt natolik zajímavé téma?
Vždycky jsem byl posedlý smrtí. Mívám často záchvaty paniky a to si pak vždycky myslím, že umřu. Neexistuje pro to žádný konkrétní důvod, ale potom si vždycky namlouvám, že umřu. Tu písničku mám moc rád, je to moc hezká píseň o smrti, která se snaží přinést útěchu při umírání. Má v sobě onen křesťanský motiv, že ti při umírání pomáhá Ježíš.

Myslím si, že lidé o smrti přemýšlejí moc málo. Kdyby si řekli „Mám 70 let abych něčeho dosáhl", potom by určitě přehodnotili svůj život i své chování k druhým.
Mnoho společností chápe smrt jinak než my a zřejmě o mnoho lépe, protože před ní neutíkají.

Když už tolik přemýšlíš o smrti, je přeci jen překvapivé, že právě v tomto okamžiku nasedáš do letadla a putuješ po Evropě [rozhovor se uskutečnil krátce před začátkem války v Iráku], čemuž se zrovna teď spousta umělců z USA snaží vyhnout.
(směje se) Měl jsem dlouhý záchvat paniky po celý let. Jedinou možností bylo vzít si prášek na spaní a většinu času prospat. Ale musíš prostě pokračovat dál. Samozřejmě teď to není žádná sranda lítat po okolí a pouhé pomyšlení na cestování evropskými metropolemi je mi nepříjemné. Ale nemůžeš prostě jen sedět doma a nedělat nic.

Druhá věc z alba, „Stardust" je cynické zúčtování s životem popové hvězdy. Vybral sis ji jako první singl. Kolik z tvých osobních zkušeností ta písnička odráží?
První důvod, proč vůbec nahrát nějakou písničku na toto album, byl, že se mi opravdu líbila. U téhle se mi líbilo, že vyšla v době, kdy jsem se skutečně nadchl pro hudbu. Všechny děcka, tak ve věku 12 až 16 let, jsou nadšení pro hudbu. A když jsem si zrovna začínal kupovat první singly, koupil jsem si i svou první desku Davida Essexe. Ta píseň pochází z filmu „Stardust", pojednávajícím o pádu rockové hvězdy, která dost jede v drogách. Ta písnička výstižně shrnuje onu osamělost, kterou jako popová hvězda cítíš.

Takže nebylo mimo mísu, interpretovat do té písně některé tvé zkušenosti?
Ne, myslím si, že je pro mě víc relevantní než pro normálního člověka na ulici. Některé pasáže se zdají být velmi osobní.

Pociťuješ někdy, že k tobě lidi vzhledem k tvému statutu superstar nepřicházeli s určitými nápady? Například že se někdo, kdo organizuje malý elektronický festival, ani nepokouší tě zamluvit, protože si říká „To je ten týpek z Depeche Mode, toho se ptát nemůžu"?
Ne, nějaké nabídky dostávám. Na období po skončení proma k této desce a odehrání pár koncertů – nebude to žádné velké turné, tak pět, šest vystoupení v Evropě a jedno v Americe – mi bylo nabídnuto pár termínů hraní na festivalech. Dokonce zvažuji hrát jako DJ. Jsou to zajímavé věci. Nějaké nabídky dostávám, ale mám zřídka čas někde hrát, protože jsem obyčejně zaměstnán něčím jiným.

Vyrážíš někdy na takové festivaly jako Mutek nebo Sónar [kanadský a španělský hudební festival, orientující se především na elektronickou hudbu]– kde jsem jednou taky potkal Fletche – podívat se na menší vystoupení?
Na Sónaru nebo podobném festivalu jsem nikdy nebyl. Protože žiji jen v Americe, vracet se zpátky mi vždycky připadá ubíjející.

A tyhle věci, které se dějí v Los Angeles? Jako například scéna okolo Kita Claytona [Joshua Kit Clayton, hudebník a programátor, v letech 2000-2004 řídil vydavatelství Orthlorng Musork], sleduješ to?
Už léta se zajímám o undergroundovou elektronickou scénu. V poslední době jsem nehrál, ale stále se k tomu vracím a pak hraji věci typu low key electronic. Ne věci s beatem, spíš něco abstraktního.

Uvažoval jsi někdy o založení hudebního vydavatelství, jako to teď udělal tvůj kolega Fletch?
Myslím, že je těžké najít dostatečné množství věcí, které by člověk chtěl taky vydat. Za rok bych našel asi tak jednu nebo dvě desky, které se mi líbí a které bych chtěl vydat. Pak se musíš starat o vystoupení a opravdu si stát za tím, co vydáš. Nerad bych vydával desky, které by se mi zdály pouze průměrné.

Ale Fletch přece dělá právě to. Má jen jednu skupinu, Client, o kterou se stará od nahrávání po marketingovou strategii. Je velmi spokojený s tím, vydat jednu desku za rok.
Tak to má dobrý.

Uvědomuješ si paralelu k Vinci Clarkeovi a produkci Erasure? Ti teď přece taky vydali album předělávek [„Other People's Songs", 2003].
Tentokrát jsem se o to zajímal víc než obvykle. Náhodou jsem mluvil s Garethem Jonesem, který s Erasure hodně spolupracoval, když jsem zrovna začínal s mým projektem. Řekl mi „Aha, ty teď nahráváš album předělávek? To je zajímavé. Zrovna jsem jedno nahrál s Erasure." Takže mi od začátku práce na svém albu bylo jasné, že Erasure nahrávají taky album s předělávkami. Před čtyřmi týdny jsem dostal jeden exemplář té desky a musím říct, že jsem rád, že to s tou mojí nemá vůbec nic společného. Je to něco úplně jiného. (směje se) Taky jsem ani neočekával, že bychom mohli udělat něco srovnatelného.

Už podle „Exciter" se dá říct, že tě to zas táhne víc k elektronice. Rozhodnutí pro Marka Bella jako producenta bylo očividné. Tvé sólové album do tohoto směru zachází dokonce ještě víc.
Zrovna jsem se vrátil z tiskovky ve Francii, kde bylo hodně lidí toho názoru, že se dá poznat podoba mezi „Counterfeit 2" a „Exciter": Použití elektroniky a taky onen minimalismus. Je to zkrátka odraz toho, co mě zrovna zajímá.

Ale „minimal" je přece jen trochu slabé slovo. Do zvuků si jistě vložil spoustu práce, pořád se něco děje. Při každém poslechu si všimneš nových detailů.
Tahle deska je úplně jiná než první „Counterfeit". Tehdy jsem všechny věci naprogramoval prostě doma a pak jsem jen krátce zašel do studia s Rico Conningem. Nahráli jsme to tak, jak jsem to naprogramoval a byli jsme hotoví v řádech několika týdnu. Tentokrát jsem s Andrewem Philpottem, který programuje i živé skladby pro Depeche Mode, a Paulem Freegardem, který se mnou dělal předprodukci „Exiter", nepřetržitě osm měsíců ve studiu.

Jak vlastně vnímáš, když někdo udělá předělávku písniček Depeche Mode? Talla2XLC zrovna předělali „Enjoy The Silence", Playgroup zas nahráli „Behind The Wheel". Posloucháš něco takového a co si o tom myslíš?
Mé vydavatelství mi pořád posílá žádosti a asi 95% z žádostí o předělávku pochází z nějakého důvodu z Německa. Většina verzí se mi moc nelíbí. Hodně z nich si už pak nikdy znovu neposlechnu. Obyčejně písničky prostě poskytnu dál. Na druhou stranu bylo velkou poctou, že Johnny Cash předělal „Personal Jesus". To bylo ohromné.

To ti přece dává respekt, který ti za psaní písní dlouho chyběl, nebo ne? Sice ti byla udělena cena Ivor Novello Award, ale jinak sis stěžoval na to, že tvé skládání písní není náležitě oceněno.
To ano. Na druhou stranu teď však i já víc respektuji Johnnyho Cashe. Protože si myslím, že je otevřený nové hudbě. Člověk by přece tak úplně neočekával, že bude poslouchat Nine Inch Nails. Líbilo se mi i album „For The Masses" z roku 1998. Prostě proto, že je tak rozmanité. Uvědomil jsem si tak, že jsme ovlivnili mnoho hudebních žánrů, ne jenom jeden.

Přičemž mě nejvíc překvapilo, že se na desce objevili The Cure. Pro mě byli v podstatě vždycky na stejné úrovni s vámi, než jako klasičtí fanoušci.
Přičemž jsme kamarádi. Robert byl vždycky velmi přátelský.

Říkal jsem si, jestli znáš desku Turnera? Myslím, že se hodně podobá tvé desce.
Ne, tu neznám.

Turner nahrál koncepční desku o lásce, přičemž ten koncept je skoro na škodu, protože to slovo trochu pohlcuje na albu to empatické. Co tím chci říct je, potvrdil bys, že má tvé album, i přesto, že se jedná o předělávky, určitý koncept, příběh, který chceš vyprávět pomocí výběru a řazení písní?
Myslím si, že se na našich albech všemi písněmi táhne nit. Když se podívám na náměty písniček, pak jsou to ty samá témata jako v písních, které píšu sám. Je to prostě to, co mě zajímá. Myslím, že z mého pohledu ty písně fungují jako celek, i když pocházejí od různých lidí. Dává ti to smysl? (směje se)

Ale ano, ovšem. Bez této soudržnosti písní by ta deska působila jako sampler. Takhle může být zcela hodnocena jako umělecké album.
Řekl bych, že celým albem prostupuje určitá atmosféra. Jediná skladba u které jsem byl velmi na vážkách byla „Lost In The Stars" , protože byla nahraná velmi tradičně, s klavírem a smyčci. Nebyl jsem si jistý, jak se bude jevit mezi ostatními skladbami. Myslím si však, že funguje, protože album má určitou základní myšlenku. Musel jsem ji zařadit opatrně. Vedle jistých písniček by nefungovala, ale tam, kde je teď, je na dobrém místě. A trochu odlehčuje všechny ty elektronické věci.

Proč ses rozhodl nearanžovat tuto píseň elektronicky?
Ta píseň je tak komplexní, akordy jsou v ní velmi důležité. Každá písnička má něco, co je velmi důležité, a tady jsou to dle mého názoru akordy. V okamžiku, kdy jsem se to pokoušel přenést do elektronického kontextu, začalo to erasureovatět (směje se). Mimochodem, nejhezčí verze té písně je od Lotte Lenya.

To mne přivádí k otázce, jestli existuje nějaké hudební období, které tě nezajímá.
Ne. A upřímně, jsem smutný, že přes různorodost desky jsem do ni nemohl vložit některé mé oblíbené věci. Mám rád gospel a chtěl jsem předělat nějaké gospelové písně, ale nehodily se k desce a její atmosféře. Takže jsem to nemohl udělat. Také mě překvapilo, že písnička od Nico z desky je tak stará. Začal jsem potom hledat originál. Teď mám desku z 50. let, i když si myslím, že je ta skladba ještě starší. Kvalita je tak špatná, že musela být nahraná už ve 30. letech. [píseň „Das Lied vom einsamen Mädchen" je z roku 1952, pro film „Alraune" ji nazpívala herečka a zpěvačka Hildegard Knef. Jako single vyšla v prosinci téhož roku]

To ses do pátrání pustil sám?
Ano, například potom, co jsem si uvědomil, že ta píseň nepochází od Nico, jsem nechtěl stavět na její verzi. Chtěl jsem najít originální verzi té písně.

Neuvažoval jsi někdy nad tím vydat sólové album s vlastními písničkami?
Je to střet zájmů, kdybych použil jako část Depeche Mode vlastní písně na svou sólovou práci. Nejsem tak plodný skladatel, aby si pak ostatní nestěžovali, že je přestávka mezi alby Depeche Mode ještě delší. Už teď to jsou tři nebo čtyři roky mezi jednotlivými deskami DM. Kdybych vydával své vlastní písničky, bylo by z toho obratem šest let. To by ty ostatní dva určitě nenadchlo. A skončit u scénáře Phil-Collins-Genesis, jen ta myšlenka mi nahání hrůzu. (směje se)

Probíhá mezi vámi třemi vlastně nějaká komunikace? Mezi tebou a Davem například, teď, když jste oba vydali sólové desky?
Poslechl jsem si některé Daveovy písně, úplně na začátku jeho prací, myslím si však, že to byly velmi jednoduché verze, ranná dema. Od té doby jsem nic neslyšel, vím ale, že je to už hotové. Včera jsem s ním mluvil a on mou desku ještě taky neslyšel. Moc se nevídáme: On bydlí v New Yorku, já v Santa Barbaře...

Když pracujete jako Depeche Mode, pak se vidíte asi často...
Ano, když pracujeme na takovém projektu, žijeme spolu několik let.

Podle mě je pro tebe nejméně typickou písní z alba ta od Nicka Cavea, protože je tak maskulinní a agresivní. Bavilo tě vžívat se do takových emocí?
Skutečně je to píseň, která se od ostatních odlišuje. I kvůli tomu, že jsem nešeptal, ale ta slova skutečně křičel. To mě bavilo. Chtěl jsem stůj co stůj udělat předělávku písničky Nicka Cavea a připadalo mi nesprávné jej zpívat podobně klidně jako ty ostatní. Chtěl jsem mít pocit Nicka Cavea.

Bylo těžké toho dosáhnout?
Nebylo to mimořádně těžké, musel jsem se jen podat jinému myšlenkovému světu.

Slyšel jsi vlastně něco o obnově DAF?
Ne, oni se obnovili?

Loni se dali zase dohromady při příležitosti vystoupení na Love Parade a od pondělka je na světě nové album.
Skutečně? S novými písničkami? To zní zajímavě...

Ne, nezní...
Ne? (směje se)

Vydavatelství nechtělo zaslat žádné promo, takže jsme s nimi museli sedět 75 minut v nahrávacím studiu abychom si mohli poslechnout tu desku. Hudba byla to samé belgické techno z konce 80. let a Gabi zpívá tyhle opravdu strašné texty. 15 písniček – a okay jsou dvě. Zbytek je fakt...
To je škoda. Kdysi byli jednou z mých oblíbených skupin.

V Německu loni vyšlo „Promrhej své mládí", knížku o punkovém hnutí konce 70. a začátku 80. let. A v ní je pasáž, kde Gabi prohlašuje, že už nikdy neudělá nic společně s DAF. Víc peněz by vydělal prodejem drog a tu hrůzu už nemá zapotřebí. O dva roky později to přece jen udělal...
To je vtipné, že říkáš, že vás nahnali do studia. Jakkoliv hloupě to může znít – ale my jsme například včera zjistili, že se moje album už prodává na Ebayi. Je to o to vtipnější, že proma mají vodotisk a my můžeme přesně určit, komu patří originální CD. A stejně s tím moc nenaděláme. Celý systém je tak děravý. Nemůžeme tomu majiteli CD nic dokázat. Může tvrdit, že mu originál někdo ukradl nebo že to někdo zkopíroval bez jeho vědomí. No jo, teď je to venku... (směje se)

Vypadá to, že tě to zrovna moc neštve...
Už před vydáním mi Daniel z Mute řekl, že podle jeho názoru by byl internet skvělým propagačním nástrojem pro tuhle desku. Nemyslím si tedy, že by to nadělalo velkou škodu...

Podobně jste přece postupovali i s „Exciter", kdy jste na váš web pověsili krátké ukázky písniček.
Ano, přesně.

Proslýchá se, že večer často hodiny vysedáváš u hotelových pián a hraješ písničky. Mužeš mi říct, kolik písniček máš vlastně v rukávu?
Jsou to tisíce, měl jsem velmi smutné dětství. (směje se) Když jsem byl ještě dítě, kupoval jsem si každý týden časopis, jmenoval se Disco 45. Byly tam texty všech písní v hitparádě. Doma jsem trávil hodiny tím, že jsem k tomu hrál na kytaru a učil se akordy. Z nějakého důvodu si ty texty – asi do roku 1980 – pamatuji dodnes. Nevím, jestli je to tím, že člověk ztrácí mozkové buňky, ale od roku 1980 si nemůžu vzpomenout na žádný text písně. (směje se)

Ten fenomén znám: Od určitého věku si taky nemůžu zapamatovat žádný text písně. U mě to bylo 26: Znám nazpaměť celá alba, ale od mých 26. narozenin si nic nezapamatuji.
Jak je to jen možné? Nechápu to.

Když jsem krátce mluvil s Fletchem, vyprávěl mi, že vlastní onu osudnou nahrávku „Toast Hawaii", kterou jste nahráli jako Depeche Mode v roce 1986 v Berlíně. Fletch zpívá, Dave hraje na bicí a nahrávali jste předělávky. Platí to za Fletchovo sólové album, které mu však nechceš dát.
Jakmile zvládnu nahrát věci na CD, dám mu kopii. To bylo vtipné: někdo mi dal tu pásku a já jsem neměl jak ji přehrát. Musel jsem si to poslechnout na kazeťáku Hello Kitty své dcery. Kazeťák mé dcery nemá line-výstup, takže si nejdřív musím koupit jiný, abych to mohl přehrát.

Ten další projekt, o kterém mi vyprávěl, byla kompilace DM remixů, kvůli které teď prochází 18 CD. Jsi do toho nějak zapojený?
Mám obavy, že si je budeme muset všechny poslechnout. V tomto okamžiku jsem stejně proti tomu všemu. No ale my pracujeme demokraticky, takže nemůžu říct, že ta deska nevyjde. Momentálně však nevidím smysl ve vydávání desky se starými remixy. Musely by být opravdu dobré a reprezentovat historii naší skupiny. Vybrat patnáct nebo jen deset je velmi obtížné.

14.04.2003
Interview: Thomas Venker / Michael Krumbein

Názory Devotees (6)

Monghi

 1    16. február 2013 o 18:48

parada!!!

Night

 2    16. február 2013 o 19:06

VĎaka za super článok. Ešte si ten rozhovor môcť tak vypočuť. Veľmi rada počúvam Martinove výpovede smile prekladané jeho smiechom smile

eternal outsider

 3    16. február 2013 o 19:06

Snažila jsem se vybrat něco víc hudebně laděného smile

Monghi: Vždycky, když najdu něco archivního, tak začnu s obavami hledat, jestli jsi to ty nebo Dangerous už nepřeložili - kolikrát mám pocit, že toho už moc nezbylo grin

Monghi

 4    16. február 2013 o 19:58

@eternal: z nemeckych originalov je tu toho fakt minimum smile a ver mi, ze casto mam uz aj ja obavy, ci neprekladam nieco, co som uz kedysi davno neprelozil smile

eternal outsider

 5    16. február 2013 o 20:21

Monghi: Říkám si, že bych měla zkusit i jiný jazyk, ale ta lenost grin Taky jsem zjistila, že si nepamatuju, co jsem vlastně překládala a co ne smile

tomy

 6    17. február 2013 o 09:59

Neskutočné - od štvrtka prežívam s DM a pod. samé pekné veci… Takú obrodu som už dávno nezažil. Tento album som točil celý január a keď už Martin spomína „Lost In The Stars”, tak tú mám najradšej práve preto, že má to správne poradie na albume. Jeho “2” má z určitého pohľadu väčšiu výpovednú silu ako Exciter a v tomto vidím prínos Exciter - že sa v budúcnosti vyvarovali určitých momentov, ktoré na Exciter nemuseli byť.