Jsem sám, jsem tak sám…

Dnes je tento čerstvý 41-cátník opět v kondici, svědčí o tom i fakt, že se po 7 letech plánů a 3 letech příprav konečně odhodlal k dočasnému osamostatnění od mateřské platformy jménem Depeche Mode. Bývaly ale doby, kdy nad frontmanem jedné z nejzbožňovanějších skupin hudební historie dělali křížek i jeho spoluhráči.

Je léto 1990 a Depeche Mode jsou uprostřed úspěšného turné ke svému patrně nejlepšímu albu "Violator". Souhrný prodej všech desek skupiny se odhaduje přibližně na 40 000 000. David Gahan je v životní formě a na vrcholu popularity. Adorují ho miliony fanoušků (přičemž mezi nimi mírně převažují muži). Neexistuje nic, co by bránilo tomu, aby se Depeche Mode nadobro zapsali do historie moderní pop music jako jeden z největších fenoménů své doby. Nikdo si však nevšímá, že jejich frontmana stále více sužuje přesvědčení, že i přes svoji gloriolu jsou Depeche Mode širším publikem vnímáni stále jen jako ta podivínská synthy-popová kapela z Británie. To jej nakonec dožene k teatrálnímu a vypjatému gestu ­ pokusu vytvořit ze sebe dokonalou rockovou ikonu, přímo ztělesnění rock'n rollového životního stylu. Tehdy si opatří i okázalé tetování a poprvé, napřed jen "rekreačně", vyzkouší heroin. "Tenkrát jsem si uvědomil, že neexistují žádné opravdové rockové hvězdy. Že už tu není nikdo, kdo by byl ochotný jít až za tu nejzazší mez. Jedna věc je zpívat písničky, ale druhá věc je podle toho i žít. A tak jsem stvořil monstrum," vzpomíná Dave na zlomový okamžik svého života. "Udělal jsem totiž tu velkou chybu, že jsem si myslel, že !myslet to vážně! Znamená zavléct sám sebe do toho nejhoršího pekla."


Ukradený nápad

To, co začalo jako víkendový drogový úlet, se velmi rychle vystupňovalo když Dave opustil svoji první ženu Joanne a odstěhoval se do Los Angeles za Theresou Conway ­ tetovanou hudební publicistkou, která spolupracovala s Depeche Mode ve Spojených státech a která se v roce 1992 stává paní Gahanovou č.2. Aniž by si to kdokoliv uvědomil či připustil, Dave se velmi rychle propadá ve spirále závislosti na heroinu. Jeho životní prostor se postupně scvrkává na vlastní dům v LA, neustále zaplněný bandou jiných feťáků a hotel Sunset Marquis. Toto místo, oblíbené dějiště Daveových drogových dýchánků, je obzvlášť pamětihodné ­ ještě o něm bude řeč. V dubnu 1994 jsou Depeche Mode s Devotional Tour v Chile. Tady Gahana dostihne zpráva, že si Kurt Cobain ustřelil hlavu. "Moje první reakce byla vztek. Byl jsem nasraný, protože mi připadalo, jako by mi Kurt ukradl můj nápad. Takhle v hajzlu jsem ve skutečnosti byl," vzpomíná Gahan. Sám si však začíná uvědomovat zhorčující se stav věci a poprvé nastupuje na odvykací kůru, trvající 6 týdnů. Když se vrací, opouští ho Theresa, která ač sama v minulosti heroin zkusila, je už unavená tím, že svého manžela v poslední době neustále nachází totálně sjetého na podlaze. "Theresa mě opustila, přátelé byli dávno fuč a já jsem byl obklopený hromadou feťáků. A věděl jsem úplně jasně, o co tady jde. Já jsem měl peníze a drogy a ti lidi se mě drželi jako klíšťata."


Zase ty?

Z dalšího detoxu se Dave vrací v srpnu 1995, svůj dům však nalézá komplet vybílený. Televize, nahrávací studio, dva Harleye, dokonce i příbory, všechno pryč. Zloději mu navíc jako pozdrav resetují kód bezpečnostního systému, díky čemuž si Dave uvědomuje, že jde o pomstu jeho feťáckých "kamarádů", kterým nebyly jeho snahy o seknutí s drogama po chuti. Nikdo jiný totiž číselnou kombinaci k alarmu neznal. "Připadal jsem si jako postava z nějakého zasraného kriminálního seriálu z LA. A říkal jsem si ­ možná že tu beze mě bude všem líp." Z domu odjíždí do Sunset Marquis. Napřed volá matce do Basildonu, aby jí oznámil, že právě vrátil z dalšího detoxu (ačkoliv jí předtím vždycky tvrdil, že nikdy na žádné odvykačce nebyl). Pak se odhodlá k nejdramatičtějšímu uměleckému manifestu své kariéry ­ v hotelové koupelně si žiletkou přeřeže zápěstí. Později přiznává, že počítal s tím, že jej nakonec někdo najde a podle záznamu na lince 911 to byl prý dokonce on sám, kdo přivolal pomoc. Když lékař ambulance vidí, komu jede zachraňovat život, jeho slova jsou: "Ty jeden zatracený pitomče, to jsi zase ty?".


Matka Představená

Následuje řada neúspěšných odvykacích pokusů a vážnějších i méně vážnějších předávkování heroinem, díky kterým modla všech fanoušků Depeche Mode dostává mezi zaměstnanci losangelské záchranky přezdívku "The Cat" (v americkém slangu má několik významů od hudebníka až po děvku). K nejvážnějšímu incidentu však dochází 28.5.1996. V Sunset Marquis se Dave po požití nekvalitního speedbalu (kombinace kokainu a heroinu) od dealera z ulice na dvě minuty ocitá ve stavu klinické smrti. Na poslední chvíli je sice zachráněn, ale policie, která do hotelu doráží společně se záchrankou, v pokoji nalézá větší množství drog, a tak místní šerif Davea z nemocnice deportuje rovnou do vězení. Napřed musí zaplatit kauci ve výši 10 000 dolarů a následně je mu soudem uloženo 9-ti měsíční protidrogové léčení. Tentokrát už naštěstí úspěšné. Od té doby prý Dave na drogy nesáhl. "Je to všechno tak opravdové, jak Renton zajíždí do koberce a matka Představená ho vytáhne za nohy na ulici. Sám jsem to několikrát zažil a to z obou stran toho příběhu," přirovnává Dave svoji tehdejší realitu ke známé scéně z Trainspotingu. "To je prostě život feťáků. Když kolem vás umírají lidi, jednoduše se jich koukáte zbavit. Jakékoliv vaše city jsou totiž úplně v hajzlu."


Kamarádi, máme se rádi

"Vlastně to bylo dvakrát, co jsem si myslel, že je Dave po smrti," říká Gahanův kolega z Depeche Mode, Martin Gore. "Když vám někdo volá a je to váš manažer nebo kdokoliv jiný kdo říká, "musím s tebou mluvit o Daveovi, stalo se něco vážné zlého", automaticky se vám vybaví, jasně, a je to tady. A vzhledem k tomu všemu, dvakrát nebylo zase tak moc." Andy Fletcher to vidí stejně: "Podle zákonů logiky měl být dnes Dave po smrti. Absolutně mi není jasné, jak to jeho tělo všechno vůbec zvládlo." Čekali byste od kolegů ze skupiny větší účast? Pravdou je, že Gahanova závislost na heroinu vztahy v Depeche Mode velmi ochladila. Až do roku 1991, kdy se Dave odstěhoval do Los Angeles, to totiž stále byli ti čtyři hoši s Essexu, z nichž žádný neměl s tvrdými drogami přímou zkušenost. Ostatně proč myslíte, že se v polovoně 90-tých let trhl Alan Wilder? "Alan Daveovi všechny ty excesy prostě nedokázal odpustit," říká Gore. "A musím přiznat, že když jsem poprvé v rádiu slyšel, že Dave skoro umřel na předávkování a teď je ve vězení, říkal jsem si i já ­ tohle nemá smysl, zabalme to. Dnes jsem ale rád, že jsme mu dali ještě jednu šanci, i když nás už tolikrát zklamal. On se z toho totiž nakonec opravdu dostal." Gahan však o "péči" svých kolegů nemluví právě bez hořkosti. "Myslím, že mnohem víc než můj život je tehdy zajímal osud Depeche Mode. Na druhou stranu je fakt, že asi vlastně vůbec netušili, jak špatně na tom ve skutečnosti jsem. Vídali jsme se málo a já jsem dělal co jsem mohl, abych je oklamal," připouští Gahan. "Pořád jsem ale trochu naštvaný, obzvlášť na Marta. Volal mi těsně předtím než jsem šel do Exodu (odvykacího centra, kde nakonec absolvoval úspěšný detox, pozn aut.), křičel na mě a byl dost sprostý. Telefon jsem zavěsil v slzách, protože mi došlo: "kurva, oni na mě úplně kašlou, jde jim jenom o to, že když umřu, nebudou žádní Depeche Mode. Zasraní sobci."


Paper Monsters

"Čekám na tu poslední příležitost / na svého přítele, který mi změní mysl / čekám na poslední kapku / zdá se to být jako věčnost, jsou úvodní slova skladby "Dirty Sticky Floors", která otevírá nové album "Paper Monsters". Přímá paralela s předchozím textem je víc než zřejmá. "Tahle písnička vypráví o tom životním stylu, do kterého mě zatáhly drogy, o tom klišé rockových hvězd," říká Gahan. "Někdy to byla celkem legrace a někdy vůbec ne a ze všech těch střípků vzešla písnička "Dirty Sticky Floors" Celá ta kultura rockových hvězd, které chlastají, sjíždějí se, padají na tvář a nakonec končí na nějaké špinavé lepkavé podlaze, je přesně o tom. Chtěl jsem to ale pojmout trochu s nadhledem. Neměl jsem v úmyslu napsat písničku jen o vší té bolesti drogové závislosti, protože když máte kliku, můžete se z toho vylízat ­ podobně jako já ­ díky čemuž k tomu pak získáte trochu odstup." Letos už Dave završuje sedmý rok úspěšné abstinence a tak není divu, že se pokouší udělat za tím, co nazývá svým temným obdobím, tlustou čáru. Na desce "Paper Monsters" sice najdeme ještě třeba skladbu "Bitter Apple", vyprávějící o "radosti, kterou jsem zažil v okamžiku, kdy jsem poznal, že jsem zase po letech schopný cítit lásku", ovšem většina písniček je napsaná pod dojmem "radostí a strastí" znovuobjeveného "obyčejného je života". "Ve světě je dnes hodně temnoty a strachu a jediná věc, kterou se s tím dá bojovat je ­ aspoň pro mě ­ pocit naděje a víry. A toho jsem teď plný."


Sigur Rós I Slade

V rámci Depeche Mode se Dave pokoušel autorsky prosadit jen jednou, když během nahrávání "Ultra" přehrál Martinovi svoji písničku "The Ocean Song". "Martin sice říkal, že se mu líbí, ale později mi vysvětloval, že by nezapadala do konceptu desky. Tak jsem se zase stáhnul. Vlastně to ale ani nevadilo, protože se to ve mně začínalo nabalovat jako sněhová koule," říká Dave. Možnost natočit celou kolekci vlastních písní ho prý poprvé napadla už během posledního pobytu v odvykacím centru. Seriózněji se tím však začal zabývat až na turné The Singles '86-'98 před třemi lety. "Cítil jsem, potřebu upustit ventil," říká DAVE. Měl několik nápadů na vlastní písničky, ale scházel mu partner ke komponování. Nakonec mu starý kamarád z Los Angeles doporučil studiového kytaristu Knoxe Chandlera. Dave: "Knox mi dodal sebedůvěru vyzkoušet trochu jiné věci, než jaké jsem dělal s Depeche Mode, třeba pracovat jinak se svým hlasem. Zkrátka, pomohl mi oprostit se od zavedených pravidel." V New Yorku společně nahráli deset písniček, které jsou ­ vyjma zmiňované první singlovky "Dirty Sticky Floors", trochu připomínající Depeche Mode v období "Songs Of Faith And Devotion" ­ většinou velmi tiché, téměř až ambientní. Zásluhu na tom nejspíš má i producent alba KEN THOMAS, který si v poslední době udělal jméno především spoluprací s islandskou skupinou Sigur Rós. "Když jsem poprvé slyšel loňské album Sigur Rós, měl jsem z něj báječný pocit. Před nahráváním vlastních věcí a během něj jsem ho všude vozil s sebou a opatroval jako bibli," vyznává se Dave z obdivu ke svým islandským kolegům. Prý jej na nich fascinovalo především to odhodlání hodit za hlavu všechny omleté postupy skládání a nahrávání. V písničkách na "Paper Monsters" je však celkem zřetelně slyšet i vliv skladatelského rukopisu Martina Goreho, kterým je Dave za ta léta pochopitelně profesionálně deformovaný. "Zjistil jsem, že mám velkou školu od jednoho z největších skladatelů naší doby ­ kterým je samozřejmě Martin," říká Dave. "Na "Paper Monsters" ale najdete i jiné vlivy, třeba hudby, na které jsem vyrostl, jako T.Rex, David Bowie nebo Slade."


Chvalte Pána!

Název nového alba má původ v Daveově dětství. Paper Monsters jsou fiktivní strašáci, kteří na malého Daveačíhali ve skříni nebo pod postelí. "Myslím, že nejtěžší věcí na světě je čelit vlastnímu strachu," říká Dave. "Celou dobu ve mně rostli takoví papíroví strašáci a až když jsem se jim postavil, zjistil jsem, že to byl jen symbolický list papíru, co mě zastavovalo. Pak jsem je dokázal roztrhat nebo se jimi prorvat a dostat se skrz. Z tohoto pocitu vzešla většina desky," říká Davea je zřejmé, že i zde je spojitost mezi jeho dnešním stavem a věcmi, kterými prošel před sedmi lety. Fanoušci Depeche Mode jsou prý už celí žhaví a řada z nich Davea během natáčení podporovala e-maily, ve kterých psali, že už se výsledku nahrávání nemohou dočkat. Nicméně lidé, kterým Dave své album už pustil prý byli poměrně překvapení. "Myslím, že hodně lidí čekalo, že udělám něco temného a ujetého, že budu nahrávat s nějakou metalovou kapelou z LA. Něco z toho ve mně sice rozhodně je, ale s deskou to dopadlo jinak. A mám z "Paper Monsters" výborný pocit, jaký jsem neměl snad od alba "Violator", u kterého jsem cítil, že se to vyvíjí někam, kam bych to sám nikdy nečekal a kde se mi to ale přitom hodně líbí," říká Dave. Inu, jasně, že do světa nevypustí vlastní desku se slovy, že je k zblití. Ostatně, "Paper Monsters" je vážně až nečekaně dobré album, s takovou velmi příjemnou noční atmosférou, a jen tak mimochodem, obě sólové desky kolegy Gorea předstihuje o pořádný kus (subjektivní názor autora článku ­ pozn. přepisovatele). Na druhou stranu, vzhledem k tomu všemu, čím Dave v minulosti prošel, není kvalitativní úroveň jeho sólové prvotiny tím nejdůležitějším. Podstatu věci totiž v jednom svém dřívějším výroku skvěle vystihl Daveův kolega Martin: "Léčebny, vězení, smrt. Tím vším Dave prošel a pořád zpívá!Je to zázrak, chvalte Pána! Haleluja!"

Pavel Kučera, UltraMix 06/2003, prepis people's

Názory Devotees (8)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa