D.Miller - Depeche Mode v mých očích 1987-1988

Druhá edice vzpomínek Daniela Millera na léta se skupinou Depeche Mode, se liší od první (Daniel Miller - Stories of Old) velmi významně, jelikož od roku 1987 se Miller nepodílí na studiové práci se skupinou jako spoluproducent. V jistém smyslu se dá říct, že od alba Music For The Masses, jsou Depeche Mode konečně dospělou kapelou. A na druhou stranu, ztráta ochranné "otcovské" Millerovi ruky, dala prostor pro vznik budoucích problémů..

V hudebním i obchodním směru, Depeche Mode vyrůstali pozvolna, zato neustále, až do okamžiku kdy světlo světa spatřilo album Music For The Masses. Tohle byl opravdový skok dopředu a začátek úplně nové kapitoly.

Bylo to poprvé co jsem nebyl zapojen do práce na albu jako spoluproducent. Práce na Black Celebration, které Music předcházelo, byla dlouhým a bolestivým procesem. A i když konečný produkt byl skvělý, cítili jsme se vyčerpaní jeden druhým. Odsouhlasili jsme, že potřebují pracovat na novém albu s někým jiným, někým kdo přinese nové podněty a nápady. Současně sem začal trávit více a více času prací pro label, který se velmi dobře rozrůstal a já si prostě nemohl dovolit být zavřený ve studiu 6 měsíců v roce. Takže jsem se skupinou začal pracovat v jiným způsobem, a cítil sem, že tak to bude lepší pro všechny.

Dave Bascombe spoluprodukoval Music spolu se skupinou. Vybrali jsme ho, protože se nám líbil sound, který dělal pro lidi jako Tears for Fears. Alan znovu přispěl obrovským kusem práce na toto album, stal se prakticky zodpovědným za zvuk a aranžmá písní. Ostatní tři členové si příliš neužívali práci ve studiu, tím je nechci nějak hanět, práce ve studiu byla velmi únavná.

Album bylo nahráno ve studiu Guillame Tell Studio, kousek od Paříže, které bylo skvěle vybavené, vlastním kinema obrovskou místností, kde se získal skvělý zvuk. Mixování probíhalo v severním Dánsku v Puk Studio. Vzpomínám, když jsme přijel do Paříže na první den natáčení, všechny pozdravit a ujistit se, že jsou v pořádku a když sem odcházel, tak sem cítil neskutečnou úlevu, že nemusím být uvězněn ve studiu příštího půl roku. To nemyslím nijak zle proti skupině, začali jsme postě nový vztah ve studiu, měl teď roli A&R a ne producenta.

Po hudební stránce, znamenalo Music For The Masses velký krok vpřed, songy byli vyspělejší, a stejně tak aranžmá a zvuk progresivnější a rozmáchlejší. Jako singly byli vydány skladby Strangelove, Never Let Me Down Again a Behind The Wheel, Tim Simenon z Bomb The Bass dělal remix Strangelove a o pár lety poději pracoval jako producent na albu Ultra.
Pravděpodobně, více než kterékoliv jiné album Depeche Mode, je album Music For The Masses velmi přesným vyvážením temné stránky Depeche Mode k jejich přístupné stránce.

Žádný ze singlů se nestal velkým hitem v Británii, ačkoliv Never Let Me Down Again, se teď stalo motivem jejich živých vystoupení.
Turné, které následovalo po vydání bylo do té doby jejich největším. Depeche Mode se jím stali opravdovou událostí. Hráli za Železnou oponou a také naplniili obrovské stadiony v Americe. Asi není přesné říct, že Music For The Masses bylo tím co prorazilo cestu Depeche Mode do Ameriky, tam bylo více příčin. DM měli v Americe už velký hit - People Are people a hráli už koncerty pro 15 000 lidí, ale událost, kdy hráli v RoseBowl v Pasadeně pro téměř 80 000 fanoušků, což se stalo i základem pro film 101, byl hlavní zlomový bod.

Martin říká, že titul alba byl žert. Žert o tom, že Depeche Mode budou navždy kultovní skupinou, která nikdy nepronikne do mainstreamu. Možná, že titul Hudba pro masy začal skutečně jako vtip, ale nakonec se stal vyplněným proroctvím.

Daniel Miller / 2007