Dave Gahan: Nikdy jsem nezapomněl, odkud pocházím

Po klinické smrti začne člověk vnímat věci kolem s větším klidem. Zpěvák Depeche Mode o poučení se z temného okamžiku svého života, vystupování v diktaturách a svém punkovém mládí - pařížský rozhovor pro Frankfurter Rundschau.

Kýčovité olejomalby v barokních zlacených rámech, těžké koberce, kudrlinkami zdobené porcelánové lampy – a uprostřed toho všeho sedí Dave Gahan. Jako zpěvák Depeche Mode je jednou z nejznámějších a nejvýraznějších postav mladších dějin popu, v pokoji tohoto pařížského luxusního hotelu působí trochu nepatřičně: prošedivělé strniště, na rukou masivní prsteny, černá vesta přes tričko nakřivo, k tomu černý žaket a černé džíny. Dokonce vlasy jsou ještě temně černé, nosí je opět sestříhané a nagelované jako v 80. letech, kdy miliony fanoušků elektroniky toužilo vypadat jako on a kopírovali jej.

Teď v Paříži Depeche Mode oznámili na rok 2013 své nové světové turné a udělali si čas na poskytnutí rozhovorů poblíž Champs-Elysées. Gahan, jehož vrásky v obličeji a kolem očí přece jen prozrazují padesátku, má dobrou náladu – i když musí celou dobu sedět v hotelu. „Teď jsme konečně v Paříži a pomalu se ani nedostaneme ven", zamumlá s úsměvem, „ale co: Pořád jsme přece v Paříži!"

Pane Gahane, co nevidět budete vystupovat na místech, kde většina mezinárodních popových hvězd vystupuje jen málo, většinou je rovnou vynechají: Sofie, Kijev, Bratislava, Minsk nebo Záhřeb. Co vás na tom láká?
Od začátku jsme chtěli dvě věci: vidět svět a hrát všude, kde nás chtějí lidé slyšet. Jeli jsme tam i v dobách, kdy se ta místa ještě nacházela za železnou oponou. To se dalo při našem povolání snadno spojit.

Zahájení nového turné je zrovna v Tel Avivu. V roce 2006 jste tam museli zrušit koncert kvůli Libanonské válce...
Ano, bylo nám to velmi líto. Stalo se to, když už byl na dohled konec turné. Každý z nás byl unavený, ale před námi bylo ještě vystoupení v Tel Avivu. Když jsme byli v Turecku, vyšla zpráva, že na Tel Aviv byly vypáleny rakety. Přesto jsme jako skupina byli odhodláni tam vystoupit.

Neměli jste strach?
Ne, my sami jsme se nebáli o naši osobní bezpečnost. Ale ono nešlo jen o nás. Byli jsme přece zodpovědní i za těch 50.000 lidí v tom velkém, otevřeném parku, kde jsme měli hrát. To přišly na přetřas nejrůznější scénáře s hrozbami: Co by se stalo, kdyby se mezi diváky vmísil terorista a odpálil bombu? Mimo to nám půlka našeho personálu dala jednoznačně najevo: „Můžete nám dát padáka, ale tam nepojedeme." Tak jsme odřekli, přestože jsme tím nesmírně zklamali spoustu fanoušků v Izraeli. Nato jsme dostali tisíce přesmutných, srdcervoucích mailů a dopisů. Ti lidé se na náš koncert těšili právě kvůli napjaté situaci. Tehdy to nešlo jinak. Potom jsme tam vystoupili na našem dalším turné v roce 2009.

Západní skupina na Východě

V 80. letech směli Depeche Mode jako jedna z mála západních skupin odehrát mnoho koncertů v zemích tehdejšího východního bloku, například v Maďarsku, Polsku, Československu a NDR. Nakolik bylo těžké vystupovat tam jako skupina ze Západu?
Museli jsme překonat spoustu překážek. První byla: Museli nás nejdřív vůbec pustit dovnitř za železnou oponu. Museli jsme se pořád ptát našeho managementu: Můžeme hrát v Polsku? Můžeme hrát ve východním Berlíně. Naši agenti se tam vždycky ptali – a když pak někdy dostali pozvánku, většinou jsme na ni ihned kývli. Pro nás to bylo mimo jiné malé, vzrušující dobrodružství – žádná jiná západní skupina tam nejela! Protože většině byly ty země úplně ukradené. Kromě toho se na koncertech na Východě nedaly vydělat žádné peníze: Polské zloté nebo české koruny jsi nemohl vyměnit, proto jsme nemohli pokrýt ani naše produkční náklady. Tehdy však taky nebyly zdaleka tak vysoké jako dnes. Byli jsme prostě zvědaví mladí kluci, kteří byli zapálení; kteří chtěli vystupovat všude. Lidi nás chtěli slyšet – tak jsme se tam vydali.

Váš skupinový kolega Martin Gore dokonce žil v letech 1985 až 1987 v západním Berlíně, nedaleko od zdi. Ve studiu Hansa jste nahráli vaše alba „Some Great Reward" a „Black Celebration". Jak vzpomínáte na dobu, kdy byl Berlín ještě hraničním městem, žádným rozhraním mezi Východem a Západem?
Kdykoliv jsem v posledních letech navštívil Berlín, říkal jsem si: Neuvěřitelné, jak se to město od těch dob změnilo a jak se pořád mění. Západní Berlín byl tehdy takový malý ostrov. Skoro jako Greenwich Village v New Yorku, kde dnes žiji: úplně jiný než zbytek země. Tak byl Berlín podobně víc otevřený, kreativní, vzrušující, metropolitní a multikulturní než zbytek Německa. Doby, kdy jsme pracovali ve studiích Hansa, hned u zdi, se mi vpálily do paměti. Ještě pořád vím, jak jsme se vyhlíželi z mixážní místnosti – a viděli jsme skoro přímo na strážní hlídky. Dnes děsivá představa.

7. března 1988 Depeche Mode odehráli ve východoberlínské Werner-Seelenbinder-Halle v Prenzauer Berg dnes již legendární koncert. Byl to, když odhlédneme od zvědavosti, která vás poháněla k tomuto překračování hranic, politický statement?
Ne. Politické interpretace našich vystoupení nás nezajímají. Byli jsme mladí, měli jsme radost z toho, že jsme měli i v NDR velké publikum. Nepřemýšleli jsme ve škatulkách jako: Je to správné nebo špatné, podlézavé nebo rebelantské? V podstatě jsme si kladli pořád ty stejné otázky: Můžeme tam jet? Můžeme tam vystupovat? A když náš manažer mínil, že by to „mohlo klapnout", zajásali jsme: „Tak jedem!"

Váš kolega ze skupiny Andy Fletcher se na to dívá víc kriticky. Řekl nám, že Depeche Mode byli vícekrát účelně využiti režimem.
To je komplikované. Na jednu stranu je to pravda. I během našeho koncertování v NDR jsme byli asi využiti stranou – už jen ve smyslu aby se mohli sami prezentovat jako moderní, když nás tam nechali vystupovat. Tak se mimochodem představovali i oni nám. I když jsme potom přijeli do Polska nebo Česka, pořadatelé a lidé od bezpečnosti si nás neskutečně předcházeli.

Není to u rockových hvězd obvyklé?
Tohle mělo ještě další rozměr. Povolaní v zemích východního bloku se do toho pustili přehnaným způsobem, aby nám dokázali, jak dobrý a normální je přece život v jejich zemích. Strčili nás například do dekadentních hotelů a tam nám pořád říkali: „Koukněte, i my máme – vajíčka! Máme všechno, co znáte ze Západu!" Ale my jsme přece nebyli blbí. Bylo nám jasné, že lidem vně hotelu se nevedlo zdaleka tak dobře jako nám tam vevnitř.

Takže nelitujete, že jste tam vystupovali?
Poháněla nás idea, že hudba nezná žádné hranice, žádná rozdělení. Byli a jsme toho názoru, že hudba nesmí být cenzurována. Nikomu se nesmí zakazovat poslech té nebo oné hudby, protože je označována za podvratnou. Zažili jsme i to. Dodnes tak například nesmíme vystupovat v Číně, protože se určitým strážcům morálky nelíbí obsah našich písniček. Teprve před pár lety prověřili všechny naše texty – a pak nás odmítli.

„Kázat o politice? To je Bonova práce"

Které písně připadali Číňanům příliš podvratné, „People Are People"?
To vám nemohu říct. Hádám, že v nás viděli především vyslance svobodného Západu. Zřejmě se obávali, že už jen koncerty působí jako jistý druh reklamy na západní hodnoty. Přestože my sami jsme se v takové roli nikdy neviděli. Pro mládež ve všech těch zemích Depeche Mode určitě reprezentovali hodnoty jako osobní svoboda, svoboda názoru, svoboda umění, aniž bychom to v našich písních explicitně vyslovovali. Možná jsme tuto mládež našimi vystoupeními trochu inspirovali nebo jim dodali odvahy. Někdy to tak působilo.

Jak docházíte k takovému závěru?
Například když jsme poprvé v roce 1988 ve východním Berlíně vstoupili na pódium, bylo něco ve vzduchu. Byli jsme schopni cítit touhu po svobodě, zvláštní euforii, která vycházela z lidí z publika. Ten pocit byl takřka hmatatelný. Ten den, skutečnost, že jsme tam hráli, bylo pro tamější diváky něco výjimečného. A my jsme to cítili stejně. Někdy jsme však během našich koncertů ve východním bloku cítili pocity opačné – napětí a strach. To pociťuji v současnosti někdy také, když vystupujeme ve válečných oblastech. Když se kupříkladu osamostatňují písně. Mohou mít rozdílný výklad, podle toho kde vystupujeme. „Walking In My Shoes" byla během revoluce u mnoha diváků ve východní Evropě oslavována jako lidová píseň. Všichni zpívají: „Pověděl bych ti o všech těch věcech, kterým mě vystavili / bolesti, které jsem byl podroben... než dojdeš k jakémukoliv závěru, zkus se vžít do mé situace." Když to s neuvěřitelným zápalem zpívají desítky tisíc lidí, je to jako by jim ta píseň mluvila z duše.

Možná tomu tak bude na konci vašeho turné, to budete poprvé hrát v Minsku, v Bělorusku...
Opět takové místo, kde před námi ještě nehrála žádná západní skupina.

Z dobrého důvodu: Je to poslední evropská země s diktaturou. Organizace na ochranu lidských práv vyzývají tyto státy bojkotovat a nevystupovat tam.
Naše cesta je dnes ta samá jako tehdy. Chceme jet i do takových zemí, abychom tam lidi stmelili dohromady. Když budeme hrát v Minsku, budou na stadionu politicky různě orientovaní lidé. Ale na našem koncertě budou sjednocení.

Dokázal byste si představit, že byste využil svou privilegovanou pozici, tím že byste například kritizoval internetovou cenzuru běloruského diktátora Lukašenka?
Obvykle přece jen řeknu pár vět k místní situaci. Akorát tím nechci rozdělovat publikum. Nechci koncert stavět jinak jen kvůli tomu, že se koná v Minsku a ne v Berlíně nebo Kalifornii. Vidím spíš to, co sjednocuje: I v Bělorusku existují lide, kteří léta poslouchají naši hudbu. To je spojuje s námi i se zbytkem světa. A toto spojení nechci zničit. Nechci na pódiu kázat o politice, to je práce pro Bona.

Tomu se u příležitosti koncertu U2 v Moskvě povedlo krátce před vystoupením mediálně velmi vděčně posedět u šálku čaje s prezidentem Dmitrijem Medvěděvem, aby mluvil o pomoci Africe – a později na koncertě na pódium pozval disidentského rockera Jurije Ševčuka.
Bono si v každém městě předem kontroluje aktuální zpravodajství, nechává se informovat aby potom mohl zaujmout detailní postoj. Je v tom opravdu dobrý. Ale já něco takového nedělám.

Depeche Mode již hráli i v Moskvě a v roce 2013 tam vystoupí zas. Čistě teoreticky – kdyby se krátce před vašim vystoupením konalo soudní řízení s dívčí punkovou skupinou Pussy Riot, jaký byste k tomu zaujal postoj?
Viděl jsem, jak ostatní hudebníci komentovali rozsudek nebo měli na pódiu oblečené protestní trička. To všechno se dá udělat. Ale to není můj způsob vyjadřování. Abychom nedošli k nedorozumění: Jsem proti každé formě cenzury a omezování svobody projevu. Svoboda názoru by měla být tak samozřejmá jako vzduch, který dýcháme. A to, čeho se Pussy Riot dopustily, když v moskevské Katedrále Krista Spasitele protestovali proti prezidentu Putinovi, bylo prostě svobodné vyjádření názoru. Možná bylo místo, které zvolily, aby vyjádřili svůj názor, trochu kontroverzní. Přece jen je v Rusku církev tradičně uctívána.

„Nejsem nábožensky založený"

Takže se dokážete vžít do těch lidí, podle kterých protest v katedrále urazil jejich náboženské cítění?
To právě nedokážu. Protože nejsem nábožensky založený.

Vaše texty naznačují něco jiného: Zpíváte o „hříšníku ve mně" a „přítomnosti boha", o „osobním Ježíši" - a opakovaně o andělech a ďáblech.
Ale tady nejde o náboženství, ale o spiritualitu. V tom je velký rozdíl. Chtít být součástí vesmíru nebo cítit spojení se silou, která je tam venku – to podle mě nemá nic společného s náboženstvím.

To zní ezotericky.
Vůbec ne. Pořád marníme příliš mnoho času snahou odlišovat se od sebe skrz náboženství. Ale jak může záležet na tom, jakým způsobem člověk věří? Jestli existuje bůh, pak je to pořád jeden samý, nebo ne? Není jich deset, kteří se musí radit v komisi. A tomuto jednomu bohu určitě nevadí malá punková skupina, která vystoupila v jedné katedrále v Rusku.

Co s vámi dnes už mnoho lidí nespojuje: Během vašeho mládí v Anglii jste sám byl punkem.
Divoké časy. Velice dobře si na to pamatuji, ovlivňují mě dodnes. Vyrostl jsem prakticky bez otce; abych si trochu vydělal, prodávali jsme s kamarády kradené zboží a nakrátko skončili v nápravním zařízení pro mladistvé. Ze školy jsem odešel v patnácti, ale nemohl jsem najít práci. U silnice se hromadily odpadky, protože se pořád stávkovalo. Každý stávkoval. Popeláři, horníci, každý. Naši učitelé nám vždycky říkali: Z vás nikdy nic nebude. Tak jsem objevil punk.

Čím vás oslovoval?
Najednou tu byli tihle divní týpci, ve všech těch skupinách, které byly úplně stejné jako my. Když mi bylo čtrnáct, byl punkrock to první, k čemu jsem si dokázal vybudovat skutečné pouto. Sex Pistols konečně promlouvali řečí, kterou jsem rozuměl.

Je o to překvapivější, že jste jen o tři roky později spoluzakládal Depeche Mode a pak hrál temný elektropop na syntezátory a bicí automaty – hudbu úplně odlišnou od kytarového řevu punkových skupin. Co bylo příčinou vaší metamorfózy?
I u Depeche Mode tu pořád bylo spojení s punkem. Jasně, The Clash byli víc političtí, Sex Pistols provokativní, jejich hudba měla kořeny v rock'n'rollu. Ale už Siouxsie And The Banshees, které jsem zbožňoval, zpívali o frustraci víc abstraktněji, umělečtěji. Chladněji a temněji. Spolu s Depeche Mode vzešli ke konci punkového hnutí z undergroundu nové skupiny: The Cure, Echo And The Bunnymen, Joy Division, New Order... ti všichni by za prvotní impuls označili Sex Pistols , tím jsem si jistý. Ačkoliv Depeche Mode utvářeli jiný hudební žánr, osvojili jsme si základní punkovou myšlenku: nemusíš být velkým hudebníkem, abys dokázal napsat skvělé písničky. Mohli jsme prostě hrát dvěma prsty na syntezátorech, nahodit bicí automat, připojit techniku a zahrát naše krátké tří-čtyřminutové písničky. Naším krédem bylo: Můžeme si dělat co chceme! Nepotřebujeme drahé vybavení, prostě skládáme naše písničky. A každému, kdo o nás pochyboval jsme hlasitě vzkazovali: „To víš, že to dokážeme!"

Akorát jste zněli melancholicky a chladně.
Ne, během našich raných let jsme byli hlasití a rychlí. Pustili jsme bicí automat na plné pecky a šli jsme na to. Byli jsme elektroničtí Ramones! A nikdy jsme nebyli takoví jako všechny ty osmdesátkové skupiny, které nepřežili 80. léta, jako Duran Duran nebo Spandau Ballett. Nenatáčeli jsme žádná videa na Srí Lance na bílé lodi, natáčeli jsme v Berlíně, v budově určené k demolici, kde jsme rozbíjeli auta. Náš zvuk byl tvrdý a chladný, instrumentace někdy brutální. Mimořádné bylo, že jádrem písní vždycky byly melodie, pocity, emoce a upřímnost. A tak to funguje dodnes.

Kritici reptají nad novými písničkami

Vaše alba se stále prodávají v řádu milionů, ale kritici mají připomínky, že to s Depeche Mode není jiné než s Rolling Stones: Stále vydávají nové písně, které se však už nevyrovnají těm klasickým. Týká se to i vás?
Samozřejmě, že takové kritiky zabolí. Když píšeš písničky, na které jsi pyšný a kritici reptají: „Tohle je na nic." Jasně, že se mě to dotkne. Ale po třiceti letech zkrátka existují i lidé, kteří tě znají z dřívějška a měli tě tehdy možná mnohem raději než dnes. A když se jim teď zdáme špatní, budou asi muset dát přednost jiným skupinám.

Neuvažujete někdy nad tím, že by na té kritice mohlo něco být? Cure kupříkladu už roky nevydali nic nového. Lídr jejich skupiny Robert Smith to jednou vysvětloval tím, že dokáže psát skutečně dobré písničky jen když je opravdu nešťastný. Zatím se mu vede prostě až moc dobře. Naproti tomu vy pořád ještě zpíváte „We are damaged people, disturbed souls", zranění lidé, narušené duše – přestože jste dnes milionáři a otcové ve středním věku.
Jasně, dneska jsme šťastní lidé. Ale každý je jednou nahoře, jednou dole. Mívám chvíle, kdy se cítím být zahnaný do temného kouta. Dnes se dokážu vědomě rozhodnout nepropadnout vzápětí depresi. Ale tu náladu, kterou popisují naše písně, znám moc dobře. Dnes jdu ven, trochu se proběhnu po New Yorku, obklopím se lidmi. To je na New Yorku to dobré: můžeš pobíhat kolem a přesto zůstat určitým způsobem izolovaný. Ovšem ve všech těch náladách píšu písničky. Popisuji své myšlenky o věcech z minulosti nebo o vztahu k sobě či jiné osobě – nebo světu. Chci být slyšen, chci být pochopený, to mě pohání.

Ale možná píseň působí naléhavěji, když člověk v životě skutečně trpí, jako vy před patnácti lety, když jste se musel léčit ze závislosti a skoro jste umřel.
Úspěch má jednu výhodu: Mohu si dnes dovolit být umělcem, nemusím si dělat žádné starosti s penězi nebo s tím jak mám zaplatit školné svým dětem. Nemyslím si však, že by náš nový způsob života změnil naši hudbu. Protože jsem nikdy nezapomněl, odkud pocházím. Žiji s pocitem, že můžu všechno, co mi bylo dáno, stejně rychle zase ztratit.

„Sarkasmus patří k naší povaze"

Pane Gahane, Německo je jednou z nesporných bašt Depeche Mode. Jeden z vašich kolegů to vysvětloval tím, že zpíváte o pocitech a k tomu hrajete strojovou hudbu - „Takového něco mají Němci prostě rádi." Už jen tato věta je ukázkou, co hodně lidí na Depeche Mode přehlíží: Vaši sebeironii a váš humor.
Konečně to někdo řekl.

Vaše texty jsou plné sebeironických narážek, po vaší veřejně protrpěné drogové krizi jste napsal písničky jako „Suffer Well", pěkně trp. Na jednom z prodávaných triček k turné stálo „Pain and suffering in various tempos", bolest a utrpení v různých tempech. Připadáte si někdy dokonce chápáni až moc vážně?
Takže, nejdřív musím zdůraznit, že naši hudbu bereme velmi, velmi vážně. Ale jsme zkrátka Angličané. Sarkasmus, vzájemné dobírání se, to patří k naší povaze. Děláme to ve studiu, v zákulisí, když hrajeme.

O vaší životní krizi v 90. letech se toho hodně dostalo na veřejnost: jak jste bojoval se svou závislostí, pokusil se o sebevraždu, dvakrát se rozvedl, v roce 1996 byl po předávkování heroinem klinicky mrtvý a jen tak tak zachráněný. Dostihuje vás ta doba ještě někdy?
Jsem v pohodě. Prošel jsem si tímto peklem a skutečně mě některé naše písně pořád ještě mentálně vracejí zpátky do těch časů, kdy jsme je hrávali. Dnes už však vím, jak jsem se do toho dostal a dokážu včas zatáhnout brzdu. Vnímám to pro sebe jako varování.

Anglickému hudebnímu projektu The Soulsavers jste přispěl jako hostující zpěvák a textař na jejich nové CD „The Light The Dead See": Světlo, které vidí mrtví. Je to něco na způsob komentáře velké pozornosti médií k vašemu vlastnímu návratu ze světa mrtvých?
Říkejte tomu šibeniční humor. Mám rád takovou poezii: pochmurná, ale ve své temnotě současně plná humoru. Stejně jako příběhy Edgara Allana Poe – šílené a vzešlé pravděpodobně z opiového nebo alkoholového opojení, ale svým způsobem vtipné. To miluji. V životě potřebuješ humor. Při tom, jak těžký život někdy je, bychom jinak všichni jenom seděli s pláčem v koutě.

Rozhovor vedl Steven Geyer